Vánoční překvapení

Starožitnictví Tsukumodo: Náhoda

~Na tuhle novelu jsem narazila před nějakým půl rokem, začetla jsem se do ní a jedním dechem přečetla všechny (v té době přeložené) povídky. Jelikož jsou to samostatné povídky, náramně se hodí na výjimečné uveřejňování. Takže: Veselé Vánoce. ~




Pokud k náhodě dochází opakovaně, stává se z ní nevyhnutelnost?

Například řekněme, že kráčíte městem a náhodou narazíte na nějakého svého známého. Nedomlouvali jste se předem, že se setkáte, nejdete na stejné místo a ten člověk ani neví, kam jdete.

V tom případě to pravděpodobně prohlásíte za náhodu. Když na něj narazíte podruhé, může vám to přijít jako směšná náhoda; potřetí, no, možná že vás ta pozoruhodná shoda náhod překvapí.

Ale pokud počet vašich setkání dál roste, tak si možná začnete myslet, že vás ten člověk sleduje.

Ale narazit na člověka, který bez předchozí domluvy nejde, kam vy, a ani neví, kam jdete vy, je a bude čistá náhoda – nehledě na to, kolikrát se setkáte.

Ale pokud narazíte na člověka, který ví, kam jdete, a aktivně vás pronásleduje, pak to v žádném případě náhoda není.

Čímž se dostávám ke své původní otázce:

Pokud k náhodě dochází opakovaně, stává se z ní nevyhnutelnost?

A moje odpověď zní:

Podle mého názoru se z náhody nestává nevyhnutelnost nehledě na to, kolikrát se opakuje.

Náhoda zůstává náhodou, i když k ní dochází opakovaně; a nevyhnutelnost zůstává nevyhnutelností, i když k ní dojde jenom jednou.

Z náhody se nikdy nestane nevyhnutelnost a z nevyhnutelnosti se nikdy nestane náhoda.

Náhoda je pouhá náhoda, nevyhnutelnost je pouhá nevyhnutelnost.

„A co?” mohli byste se zeptat a máte pravdu.

Ale jednu věc vám můžu říct najisto:

Že jsme se setkali, není nic než čistá náhoda.

Pokud při míháním kyvadla prohlásím náhodu, pak se to stane pravdou.

„Náhodou jsem si vytáhla výherní los.”

Kyvadlo zazvonilo.

Náhodou jsem našla los a vyhrála jsem. Sice to nebyla první cena, ale poté už jsem neměla finanční problémy.

„Náhodou se stane, že osmdesát procent mých odpovědí u přijímací zkoušky bude správně.”

Kyvadlo zazvonilo.

Snadno jsem složila přijímací zkoušky na střední školu, i když jsem se na to jen stěží učila.

„Náhodou jsem se dozvěděla temné tajemství své školy.”

Kyvadlo zazvonilo.

Náhodou jsem hned po nastoupení na střední školu našla seznam všech studentů, co si místo na škole koupili. Když jsem o svém nálezu řekla řediteli, slíbil mi za moje mlčení lepší zacházení. Od té doby mě nikdy nepotrestali, i když jsem porušila pravidla, a nemusela jsem opakovat zkoušky, když jsem propadla.

Jak jsem žila takovým životem, získala jsem náhodou spoustu věcí.

Ale existuje limit, co můžete náhodou získat.

Je naprosto nemožné získat všechno.

Nemohla jsem náhodou získat srdce té dívky, co se mnou chodila do třídy.

Nemohla jsem náhodou získat srdce té dívky, co seděla vedle mě.

Nemohl jsem náhodou získat srdce té dívky, co se mnou byla ve výboru.

Nemohl jsem náhodou získat věci, které jsem chtěla ze všeho nejvíc.

– Nedokázala jsem si získat ničí srdce.

„Chci, abychom zůstaly kamarádky.”

„Já tě tak nevnímám.”

Takhle odmítaly moje pocity, když jsem se někomu vyznala. Jejich důvody nebyly nikdy konkrétní, ale v jejich očích jsem vždycky viděla odpor.

Když jsem byla na základní škole, ničeho jsem se nebála a nepředstírala jsem svoje pocity. Než jsem si všimla výsledků svého chování, našla jsem se osamocená.

Byly taky časy, kdy jsem přemýšlela, jestli to je v tom, jak vypadám, jakou mám osobnost nebo v něčem jiném. Ale bylo spoustu chlapců, co získalo dívčí srdce nehledě na to, jak moc ošklivě vypadali nebo jak špatně se chovali.

Ať už se jednalo o vnitřní krásu nebo vnější krásu, nebylo neobvyklé spatřit člověka se spoustou nedostatků a přemýšlela jsem, jak to, že se tomu člověku povedlo s někým chodit.

Nakonec je to moje vina. Jsem od narození jiná.

S těmito myšlenkami jsem se užuž vzdala lásky.

Na střední škole jsem si dávala pozor, abych znovu neudělala tu samou chybu a potlačila své skutečné pocity. Také jsem změnila způsob, jak jsem mluvila, a v ponurosti jsem nechala čas plynout, aniž bych se někomu vyznala.

Ale nakonec jsem nedokázala vydržet být sama. Nemohla jsem se tak snadno vzdát.

Takže jsem začala přemýšlet:

Jak bych si mohla získat něčí srdce?

Jak bych si mohla náhodou získat něčí srdce?

A pak jsem prosila, ach, jak jsem prosila.

Abych se náhodou setkala s někým, kdo má podobný náhled.

Krátce poté jsem se náhodou setkala s dívkou jménem Miki Kano.

Byla stejná jako já. Měla stejné cíle. Byla jednou z mála spřízněných duší, co jsem našla mezi nezměrnými zástupy na tomto světě.

Navzájem jsme se přitahovaly a přišly k sobě.

Tohle a jenom tohle bylo nevyhnutelné.

Konečně se mi podařilo získat, co jsem chtěla ze všeho nejvíc – nebo jsem si to myslela.

Ale čas plynul a naše pouto se přetrhlo. Ona jej přetrhla.

Cítila jsem se zrazená. Nebyla v tom žádná závist nebo podobný ošklivý pocit.

Byl to mnohem ryzejší a absolutnější pocit, že mě zradila.

A ten den, kdy mě zradila, spadla do kolejiště, když šla domů, a přejel ji vlak – náhodou.

Do toho dne jsem působila náhody, aniž bych pozbyla vlastní rozum.

Do toho dne jsem si od náhod udržovala zdravý odstup.

Do toho dne jsem náhody užívala, jen abych si trochu usnadnila život.

Ale jen do toho dne.

Ten den pro mě opravdu znamenal zvrat.

Po tom dni jsem se změnila.

Po tom dni, kdy jsem způsobila vražednou nehodu –

„Máte nějaké amulety pro štěstí?”

„Amulety pro štěstí?”

„Ano, můj dobrý kamarád měl nedávno nehodu... takže mě napadlo, že mu koupím amulet pro štěstí.”

„Aha. Co třeba tohle?”

„Tohle?”

„Ano. Tohle je panenka, která vám umožní přesunout svoji smůlu na někoho jiného. Vložte do této panenky něčí vlas a pokud by měl váš kamarád zemřít, pak místo něj zemře vlastník toho vlasu.”

„Ehm... nemáte něco trochu méně divného...?”

„Aha. Tak co tohle?”

„Tohle?”

„Ano. Tohle je přívěšek, co vám dovolí vybrat si své štěstí dopředu. Váš kamarád možná bude schopen vyhnout se smrti. Místo toho jakmile se jeho štěstí vyčerpá, zbytek jeho života půjde dál bez jakékoli pozitivní události.”

„Ehm... nemáte něco trochu méně nezvyklého...?”

„Aha. Tak co tohle?”

„Tohle?”

„Ano. Tohle je prsten, co převrací budoucnost. Pokud bylo vašemu kamarádovi určeno zemřít, místo toho přežije. Na druhou stranu pokud měl přežít, tak místo toho zemře.”

„Ehm... nemáte něco trochu méně strašidelného...?”

„Aha. Tak...” začala a pak ukázala ven, „támhle je chrám. Doporučuji vám koupit si amulet tam.”

Poté, co naprosto odsunutý zákazník – co vypadal jako studentka na střední škole – dostal na uvítání 100 yenový kamínek, odešel z obchodu.

Jelikož jsem čekal, až odejde, pak jsem vstoupil do celkem tmavého obchodu. Ale ne jako zákazník.

V tomhle malém a starobylém obchůdku, „Starožitnictví Tsukumodo (FAKE)”, jsem pracoval na brigádě.

„Tokiyo,” zašeptala Saki Maino poté, co si mě všimla. To byla prodavačka, která před chvílí nabízela zboží.

Zatímco měla světlé vlasy, co jí sahaly do poloviny zad a na světle stříbrně zářily, byla oblečená celá v černém. Měla černou košili s kanýrky, dlouhou černou sukni a černé boty. Byla celkem malá a tak hubená, že vypadala, že by se v objetí zlomila. Ne že bych měl vlastně v plánu ji obejmout, samozřejmě.

Bylo jí šestnáct, a tudíž byla o rok mladší než já. Vzhledově na svůj věk vypadala, ale díky svému chování se zdála trochu vyspělejší. Zářivý úsměv jako rozkvetlá květina, jak význam jejího jména napovídal, rozhodně selhal zkrášlit její tvář; místo toho byla dokonale bez výrazu, jako kdyby chtěla zamítnout rčení: Nomen est omen (pozn.: čili jméno jako znamení).

„Ty ani nechceš nic prodat, co?”

„Proč si to myslíš? Měl jsi vidět, jak jsem před chvilkou mluvila.”

„Ptám se tě, protože jsem to viděl!”

„Tak by mělo být vše jasné, ne? Využít široké znalosti zboží, abych vybrala předmět, který se nejlépe shoduje s potřebami zákazníka, a pak mu jej profesionálně představit. Základ služeb zákazníkům.”

„Ale ve skutečnosti jsi nic neprodala, že?”

„Protože jsme bohužel neměli zboží, které zákazník hledal. V žádném případě to nebyla moje chyba.”

„A nakonec jsi jí dokonce řekla, aby zašla do chrámu.”

„To zboží tu nemáme, takže jsem jí navrhla alternativu, co vyhovovala jejím potřebám, i když jsem ji navedla ke konkurenci. Udělala jsem to, protože zákazník je vždycky prioritou. Dokonce jsem jí dala mocný kámen zdarma. Takže ano, tentokrát jsem nemohla nic prodat, ale tak šťastný zákazník nás určitě zase navštíví.”

„To děvče už nikdy neuvidíš, víš? Evidentně ji to vyděsilo.”

„Vyděsilo? Pročpak?”

„Protože jsi to podala tak, že to vypadá, že tu prodáváme jenom prokleté věci!”

„Ale všechno to jsou podvrhy, takže se není čeho bát.”

„Tos měla říct jí!”

„...Jaká nedbalost na mé straně,” zašeptala Saki hořce a v šoku, zatímco si položila ruce na pult. „Spáchala bych podvod, kdyby si cokoli koupila a věřila, že to je skutečné. Evidentně jsem znovu pochybila.”

Pro boha poslouchej mě. A vůbec tohle ty považuješ za problém? Než se začneš strachovat o autenticitu, měla bys popřemýšlet, jestli je dobrý nápad nabídnout prokleté zboží zákazníkovi, co si přeje koupit amulet pro štěstí... Nezačínej hned z kraje s předpokladem, že její kamarád hodlá zemřít!

Zatímco jsem ze sebe v duchu sypal pár poznámek, stiskl jsem tlačítko na kase, abych si vyjel dnešní tržby. Páska vyjela jen o pár milimetrů.

Její krátká délka byla důkazem, že jsme nic neprodali.

Jeden pohled na pokladní pásku odhalil, že naše tržba toho dne je dokonalá nula.

No, není kvůli čemu jančit.

Obchod se nacházel v temné a mrtvé postranní uličce a těch pár zákazníků, co čas od času přišlo, se muselo vypořádat se Sakinou „službou zákazníkům”, ale největším problémem bylo naše zboží.

Jelikož se obchod jmenoval „Starožitnictví Tsukumodo”, na poličkách byly věci jako staré japonské sklenice, západní nádobí nebo staré rádio a kapesní svítilny.

Ale to byla jenom malá část.

Většinu místa zabíraly věci jako panenky, přívěšky, prsteny a další různé zboží, co nemělo co dělat s tím starožitnictvím, co bylo v názvu.

Samozřejmě neměly žádné zvláštní schopnosti, jak napovídalo Sakino vysvětlení. Byly to jenom napodobeniny věcí, co se objevovaly v pohádkách a zkazkách.

Lépe řečeno předměty v policích byly napodobeniny, které koupila majitelka tohoto obchodu v domnění, že jsou pravé, a které teď byly na prodej za zlomek jejich původní ceny.

To „FAKE” v názvu obchodu pravděpodobně pocházelo z tohoto faktu.

Starožitnictví Tsukumodo má náhodou svůj sesterský obchod. To „FAKE” je tam pravděpodobně přidané proto, aby se daly rozlišit.

„Jen tak mimochodem kde je Towako?” zeptal jsem se, protože jsem nikde neviděl majitelku, Towako Settsu.

„Nakupuje. Řekla, že se celý týden nevrátí.”

„A vsadím se, že se nám dostane spatřit další napodobeninu.”

Towakiny zájmy jsou evidentní vzhledem k tomu, že byla pryč za hledáním pravých protějšků předmětů zde. No, ale v podstatě nikdy se jí nepodařilo získat pravý předmět. Pořád ještě přemýšlím, jestli bych měl nebo neměl být šťastný, že nachází tolik věcí jako slepec.

„Tokiyo, honem se jdi převléct. Chci si změnit směnu a nakoupit na dnešní večeři.”

Saki, na rozdíl ode mě, tu jenom nepracuje, ale také to tu nazývá svým domovem, takže musí dělat všechny domácí práce jako vaření, praní a uklízení a taky její normální práci v obchodě.

„Jasně,” řekl jsem a zamířil do místnosti vzadu, když jsem si nadhodil svoji tašku. „Ach, skoro jsem zapomněl,” dodal jsem, když jsem kolem ní procházel. „Základy služby zákazníkům není jenom podávání vlastních znalostí, víš?”

„Co dalšího ještě?”

„Úsměv!” poučil jsem ji, zatímco jsem si prsty nadzvedl koutky úst.

„To není třeba říkat, ne?” odpověděla Saki bezvýrazně.

Dřív jsem náhody nesnášela.

Považovala jsem je za vágní, nejisté a nerozhodné.

Nesnášela jsem ty náhody, co vyvolával „bůh” nebo „osud” nebo jak jinak se jim říkalo – ty náhody, kterým jste se za žádnou cenu nemohli vyhnout, ať už byla vaše vůle sebe silnější a ať jste si to přáli sebe víc.

Ne, možná se dá říct, že náhody nesnášely mě jako první.

Přece jenom mě zradili ještě předtím, než jsem se narodila – dítě se jistou náhodou narodí a nemá na to vůbec žádný vliv.

Proto jsem náhody nesnášela.

Proto jsem náhody nenáviděla.

A přesto... to bylo jen pouhou náhodou, že jsem to získala.

Po cestě ze školy jsem náhodou našla peněženku. Bylo v ní jenom 5 tisíc yenů, ale to bylo pro školáka jako já celkem slušná sumička.

Ani mě nenapadlo ji vrátit jejímu majiteli.

Ten den jsem byla na hraně, takže to byla nebesy seslaná příležitost, jak si trochu ulevit od stresu. Vytáhla jsem z ní pět tisíci yenových bankovek, peněženku jsem zahodila a šla jsem do zábavního centra.

Byla jsem připravená si to užít a ty peníze rozfofrovat, ale směšné bylo, že mi ten den štěstí přálo a pořád jsem měla 3 tisíce yenů, když jsem si začala říkat, že půjdu domů.

Nechtěla jsem ty peníze, co jsem našla, brát domů. Kdyby moje rodiče přišli na to, že mám tolik peněz ještě před kapesným, tak by se mě začali vyptávat.

Sníst něco před večeří taky nebylo řešení. Přemýšlela jsem, že si něco koupím, ale nemohla jsem se rozhodnout co.

Když jsem šla jednou zapadlou uličkou, když jsem odešla ze zábavního centra, a pořád přemílala, co mám s těmi penězi udělat, zaujal mě jeden obchod.

Ta budova byla na první pohled tak malá a stará, že jsem si myslela, že ten obchod zkrachoval.

Ale přesto, jako by mě něco vábilo, jsem do toho obchodu vešla.

Interiér byl stejně starý, jako to vypadalo zvenku, a na policích nebyly žádné předměty, co by vypadaly jako skutečné zboží.

Za pokladnou seděla žena.

Nepamatuju si, jak vypadala. No, pamatuju si takový matný dojem. Na příklad, že to byla starší dvacátnice, vypadala tak nějak apaticky a měla na sobě něco jako dlouhé černé šaty. Ale všechny tyhle vzpomínky jsou nejasné – jako kdyby byly v mlze. A navíc si nedokážu vybavit její tvář.

Jediné, co si živě vybavuju, je to, že zírala na malé kyvadélko, co držela ve vzduchu jako v nějakém tranzu.

Po chvilce si mě všimla a zeptala se: „Hledáte něco?”

Teprve to mě ujistilo, že se tam opravdu dá něco koupit.

Napůl ze zájmu a napůl bezděčně jsem se zeptala: „Máte tu něco zajímavého?”

„Mám tu něco neobvyklého,” odpověděla a ukázala kyvadlo, co držela v ruce. „Zrovna jsem uvažovala, jestli se někdo náhodou nestaví.”

Bylo to jednoduché kyvadlo sestávající z řetízku a koule – nebylo ani zajímavé a ani nevypadalo nezvykle.

„Tohle má být klíčenka nebo tak něco?”

„To je na vás, jak to použijete. Ale takhle se to normálně nepoužívá, ne?”

Neměla jsem ponětí, na co člověk normálně používá kyvadlo.

„Takhle se používá!” řekla a podržela kyvadlo za řetízek ve vzduchu. Koule se začala míhat zleva doprava v pravidelném rytmu.

No, takhle se používá kyvadlo. Jasně.

„A pak řeknete tohle,” dodala žena s úsměvem, jako kdyby mi četla myšlenky, „tenhle člověk náhodou najde peněženku.”

„?”

Ví, že jsem jednu našla?

Zatímco jsem si byla jistá, že to nemohla vědět, moje svědomí mě zatlačilo zpět – a přimělo mě nohou do něčeho kopnout.

Bezděky jsem sklopila pohled, jen abych u svých nohou našla ležet peněženku.

Když jsem ji zvedla, žena stále s úsměvem řekla: „Nemáte štěstí, že jste náhodou našla peněženku?”

Myslela jsem, že jsem v tom okamžiku zaslechla jasné zazvonění.

„Tohle je Relikvie, co dokáže vytvářet náhody. Jmenuje se Pendolo.”

„Relikvie? Pendolo?”

Relikvie mohlo znamenat starožitnost nebo umělecký předmět – něco mě napadlo. Pendolo, neboli pendulum pravděpodobně v jiném jazyce.

Ale ta žena pomalu zakroutila hlavou, naznačovala, že jsem se spletla.

„Já nemluvím o starožitnostech nebo uměleckých předmětech. Já myslím nástroje se zvláštními schopnostmi vytvořené mocnými dávnými civilizacemi nebo mágy a předměty, které do sebe nasály zášť svého majitele nebo přírodní duchovní síly. Věci jako kámen, co přináší smůlu, prokletá vúdú panenka nebo trojité zrcadlo, co vám ukáže vaši smrt. Věřím, že jste o hodně z nich slyšela a tohle kyvadlo vyvolávající náhody je jedním z nich. Tak? Co na to říkáte? Je vaše za tolik, kolik máte zrovna při sobě.”

Není to tak, že bych jí věřila. Dokonce jsem pochybovala o tom, jestli je příčetná. Ale stejně to byly jenom peníze, co jsem našla, a nemohla jsem si je vzít domů. Navíc jsem do toho obchodu vešla, protože jsem chtěla něco koupit, takže nebylo nic, co by mi zabránilo je utratit.

Pěkné že mám doplněk k tašce, pomyslela jsem si prostě.

„Ale proč byste mi to dávala...?”

„Není to moje rozhodnutí. Relikvie si vybírá svého majitele. Já jsem jen pouhý prostředník.”

„To potom přemýšlím ještě víc – proč já?”

„Hmm...” zamumlala a krátce poté se rošťácky usmála. „Možná náhodou?”

Zaplatila jsem zbývajícími 3 tisíci yenů, co jsem měla, a tisícovkou, co byla v peněžence, co jsem zrovna zvedla, a získala jsem Pendolo.

Divné bylo, že jsem měla pocit, jako by mi patřilo odjakživa.

„Kyvadlo, co dokáže vyvolat náhody...”

Ne že bych jí věřila – děti na základní škole v dnešní době nejsou tak naivní, aby věřily takovým nesmyslům. Nicméně jsem se přichytila, že napodobuju, co dělala ona.

„Náhodou najdu peněženku,” řekla jsem a nemohla jsem si pomoct, abych se sama sobě nevysmála.

Co to dělám? Není možné, aby člověk mohl dle vůle přivolat náhodu. Hádám, že bude nejlepší, když to budu používat jako šperk.

Nakročila jsem ke dveřím, abych šla domů, když jsem najednou do něčeho kopla.

V obchodě se rozezněl zvonek.

„!”

Nemožné...!

Ale i tak jsem pomalu shlédla... a našla jsem červenou peněženku.

„Co to kruci...”

Vzhlédla jsem k prodavačce. Usmívala se. Pokojně. Jako kdyby se nic nestalo.

Vyvedená z míry jsem vyletěla z obchodu.

Úplně na poslední chvíli jsem zaslechla její slova: „Pamatuj na jedno: Pendolo dokáže vyvolat jenom náhody. Pokud se pokusíš vyvolat jistotu, vytvoříš tím konflikt. Je na tobě, jak to použiješ!”

I když jsem to kyvadlo považovala za děsivé, nebyla jsem schopná se jej vzdát, až do západu slunce jsem váhala, co mám dělat.

Nakonec jsem šla domů, aniž bych ho vyhodila, a matka mi vyhubovala, že jdu moc pozdě.

„Kolik si myslíš, že je hodin?!”

Jenom sedm. Nic proti večerkám, ale sedm je až moc brzo.

Řekla jsem jí něco v tom smyslu, načež mi odpověděla: „Mám o tebe strach, víš? Ty prostě...”

Nedokázala jsem to její drmolení vystát, a tak jsem ji ignorovala a spěchala po schodech nahoru. Ale ona mě nechtěla nechat jen tak jít a chytila mě za paži. Snažila jsem se jí setřást, ale byla jsem příliš slabá. Místo toho jsem bez přemýšlení zašeptala: „Máma náhodou spadne ze schodů.”

Nevím, proč jsem to řekla.

Měla jsem za to, že se nic nestane?

„Ech? Nějak jsem tě neslyšela. Cos říkala...?”

V příštím okamžiku její pevný stisk povolil a ruka jí sklouzla.

Ozval se zvonek.

Ale ten zvonek zanikl v mnohem hlasitějším zvuku, jak se něco kácelo po schodech. Nemusím ani říkat, co z těch schodů spadlo. Moje matka.

Ten den moje matka utrpěla podvrtnutí, co si léčila týden.

Dalšího dne jsem znovu šla do toho obchodu.

Stěžovat si, že jsem místo podvrhu dostala originál, zní jako špatný vtip, ale to kyvadlo bylo na můj vkus trochu moc strašidelné, a tak jsem ho chtěla vrátit.

Ale ten obchod už tam nebyl.

Ne, abych byla přesná, obchod tam pořád byl.

Ale po té prodavačce, co mi prodala Relikvii, nebylo ani vidu, ani slechu. Navíc interiér obchodu vypadal naprosto jinak než včera.

Bylo to celé sen? Ale ve vlastních rukách jsem držela důkaz, že to nebyl sen. Spolu s jejími slovy: Je na tobě, jak jej použiješ!

Přesně. Když toho nebudu zneužívat!

Nevrátila jsem svoji Relikvii, co vyvolávala náhody. Ale ani jsem ji nevyhodila.

Nakonec se mi nepodařilo odolat pokušení zkrotit a využít náhodu, kterou jsem nesnášela.

Od té doby jsem do toho obchodu nezašla. Dokonce jsem zapomněla, kde to bylo.

Jak se ten obchod vůbec jmenoval?

Z mých vzpomínek na minulost mě vytrhla siréna.

Z nadchodu, na kterém jsem stála, bylo vidět zničené auto, co narazilo do elektrického sloupu, a krvavé cákance. Místo nehody obkroužila policejní auta a ambulance a trochu dál skupina přihlížejících.

Tohle byla moje druhá smrtelná nehoda.

Ale byla to její vina. Neměla si dělat srandu z mých citů k Miki.

No ano, díky mě bude schopná trpět stejně jako její milovaný přítel. Určitě si musela přát, aby se to stalo. Kromě toho se může počítat za šťastnou, že do samého konce si nemusela uvědomit, že ji zradili.

Vlastně by měla být vděčná.

…Vzpomněla jsem si na něco špatného.

Už na Miki nechci vzpomínat.

Ona, co byla stejná jako já.

Ona, co přestala být stejná jako já.

Ona, jež už není třeba.

Ona, jež už tady není.

Divoce jsem potřásla hlavou, abych se těch myšlenek zbavila.

Mnohokrát jsem se na ni snažila zapomenout, ale vždycky si na ni vzpomenu. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem taková padavka.

Prosím, ať někdo přepíše moje srdce.

Ve skutečnosti jsem byla rozhodnutá ještě nějakou chvíli zůstat sama, ale zdálo se, že jsem se s tím nedokázala vyrovnat.

Vytáhla jsem z kapsy kyvadlo.

„Náhodou potkám někoho se stejnými...” začala jsem, ale pak jsem se odmlčela.

Nesmím se spoléhat na něco tak nejistého jako „se stejnými názory”. Tohle už mi jednou nevyšlo. Pocity se můžou změnit. Člověk nemusí mít nutně pořád stejné názory.

A proto jsem požádala o něco neochvějného.

„Náhodou potkám spřízněnou duši.”

V dalším okamžiku mi do oka padla jedna dívka.

Měla stříbrné vlasy, zatímco oči a oblečení měla černé. Byla celkem nápadná.

To je ta spřízněná duše, na kterou jsem náhodou narazila?

Zaslechla jsem zazvonění, jako kdyby mi chtělo odpovědět na moji otázku.

Nebylo o tom pochyb. Tohle byla ta spřízněná duše, kterou jsem hledala.

Prošla kolem mě, aniž by se jenom uráčila mrknout na tu nehodu. Otočila jsem se a následovala ji.

Přitom jsem začala přemýšlet.

Jak bychom se měly setkat?

Čím dramatičtější, tím lepší. Takže by bylo nejlepší, kdybych ji zachránila před nějakou nehodou. Vím, jak je tohle účinné.

Když se dostala na konec nadchodu a začala sestupovat dolů, já jsem začala taky sestupovat.

Beze spěchu šla po chodníku.

I na téhle straně byli čumilové, co sledovali místo nehody naproti, ale ona i je ignorovala. Znovu jsem šla za ní.

Na rozdíl od ostatních jsme byly jediné, které ta nehoda nerozptýlila a které pokračovaly dál.

Když jsem se přesvědčila, že kolem nás už nejsou žádní přihlížející, vytáhla jsem svoje Pendolo a zašeptala: „Náhodou bude mít skoro nehodu.”

Ozvalo se zazvonění a za okamžik se k tomu přidalo skřípání pneumatik.

Řidič, co evidentně pochybil, najednou vysekl oblouček a s plným náklonem se hnal na chodník.

Byla přímo před autem.

Jelikož jsem byla připravená, byla jsem schopná zareagovat rychleji než kdo jiný a rozběhla se.

Zachráním ji zrovna v okamžiku, kdy ji to mělo srazit!

To jsem si představovala – ale někdo jiný to udělal ještě dřív než já.

Ten člověk ji popadl a okamžitě odskočil, díky čemuž se jen o vlásek vyhnul nekontrolovatelnému autu.

Kdo je kruci tohle? To já jsem ji měla zachránit!

Zatímco ji držel v náručí, poplácal ji po tvářích, aby se vzpamatovala. Když se sebrala, prohodili mezi sebou slovo nebo dvě. Ten kluk se evidentně zranil, a proto mu vlastní rukou starostlivě zakryla tu jeho.

Podle jejich hovoru a jejich postoje se znali. Přišel jí říct, aby koupila ještě něco, co zapomněl dřív zmínit.

Zatracená náhoda.

Dokonce i teď, když dokážu vyvolávat náhody, tak si je stejně nedokážu oblíbit.

Zdá se, že se znají celkem dost, to teda musím poznamenat. S největší pravděpodobností jsou přátelé. Možná víc, když vezmu v úvahu, že ji zrovna požádal, aby něco koupila.

Takovej vilejš. Nejdřív se zbavím jeho. No, to je ale dobrý nápad.

Vysvětlil jí, co potřebuje, a pak odešel jiným směrem.

Zrovna když jsem ho chtěla začít pronásledovat, začal mi vibrovat telefon. Na displaji bylo jméno mojí spolužačky.

„Haló? Strašný! Manami měla zrovna nehodu!”

Hm? To je celé? To pro mě není nic nového. Vždyť jsem se na to dívala. No, ale ne že bych se jenom dívala.

Ta informace na sebe nenechala dlouho čekat. Měla jsem podezření, že ambulance zavolala na posledně volaná čísla v protokolu mobilu oběti.

Spolužačka na druhém konci mi řekla, do jaké nemocnice ji odvezli. Třída měla v plánu se tam setkat. Nejdřív jsem chtěla odmítnout, ale pak mě napadlo, že to by ublížilo mému společenskému postavení.

Takže jsem neměla na výběr, musela jsem všeho nechat a jít.

No, vždycky se s ní můžu setkat – náhodou. A příště rozhodně budeme mít dramatické setkání. Takové, na které nikdy nezapomene.

Kvůli tomuhle budu trpělivá.

V odrazu ve skle na polici, co byla nacpaná porcelánem a keramickým nádobím, byl viděl mladý muž.

Měl tak nějak rozcuchané vlasy – bylo evidentní, že si je nevysušil fénem – a na sobě měl nevyžehlenou černou košili a černé džíny. Ve skutečnosti jsem to byl já.

Ale ze všeho nejvíc moje oči, co jsou pověstné svým apatickým a ospalým vzezřením, vypadaly ještě ospaleji než obvykle.

Jinými slovy bylo tak málo práce – jako vždycky.

Konkrétně tady nebyl jediný zákazník od té doby, co jsem to vzal za Saki. Upřímně řečeno jsem pochyboval, jestli je vůbec zaměstnanců třeba, zatímco jsem nebyl v postavení, abych to řekl.

Ale navzdory chabým tržbám, majitelka paní Towako nevychodila ani jednoho z nás.

A dokud to takhle zůstalo, nehodlal jsem sám od sebe odejít – což mělo svůj důvod.

Pořád jsem byl Towako zavázán. Dokud ten dluh nesplatím, tak přece nemůžu odejít.

I když jsem se Saki nikdy nezeptal na její důvod, proč tu zůstává, předpokládám, že to je něco podobného.

Momentálně Saki odpočívá v zadní části obchodu.

Dveře v zadní zdi místnosti propojené s obchodem vedly do bytové jednotky, jejíž přízemí sestávalo z obývacího pokoje, kuchyně a sociálního zázemí. O patro výš byly pokoje Saki a Towako a skladiště.

Otevřenými dveřmi jsem spatřil Saki v obývacím pokoji, zcela ponořenou do četby, jejíž titul byl náhodou „Okouzlující prodavačkou v deseti krocích!”

Na obálce byla žena, celá vyparáděná, jak stojí někde ve čtvrti Shibuya, s rukou ve vítězném gestu a s úsměvem přímo do objektivu... Musím souhlasit, že je důležité se zlepšovat. Určitě z toho vzejde něco dobrého.

A tak jsem jí v duchu přál hodně štěstí v její snaze a nic neřekl – v žádném případě jsem nebyl příliš lenivý na to, abych udělal sarkastickou poznámku ohledně výběru její četby.

„Je tu prostě příliš málo práce...”

Z nudy jsem se opatrně dotkl strupu na hřbetu své ruky.

Jelikož jsem včera Saki zachránil před nehodou, odřel jsem si ruku. Během noci se tam udělal strup.

Zatímco jsem uvažoval, jestli ho mám sloupnout nebo ještě ne, a pak se rozhodl, že teda ne, přední dveře se otevřely a zvonek nad nimi zazvonil.

Dovnitř vstoupily dvě školačky, co měly stejnou uniformu jako ta ze včerejška. Co jsem věděl, tahle uniforma patřila základní škole nedaleko.

Na mysl mi vytanula Sakina slova.

– Ano, tentokrát jsem nedokázala nic prodat, ale takový šťastný zákazník nás zase určitě navštíví.

Vážně nás doporučila svým kamarádkám nebo něco?

„Nikdy.”

Zatímco jsem takhle přemýšlel, jedna z těch studentek zpřísnila svůj propalující pohled a s těžkými kroky a potřásáním svými dvěma culíky došla k pokladně.

„Hele, pamatujete si na holku, co sem včera přišla ve stejný uniformě?”

„Ech? Ehm, ano. Rozhodně jsme měli takovou zákaznici.”

„Měla nehodu,” řekla najednou, což mě chytilo nepřipraveného.

„No, to je mi líto,” řekl jsem, aniž bych pro ně našel nějakou útěchu.

„Tohle říkáte, když víte, čí to byla vina?”

„Čí vina...?”

„Tohohle obchodu samozřejmě!” zakřičela, jak praštila do pultu.

Znovu mě překvapilo její nečekané obvinění, ale nemohl jsem zůstat vyjevený navěky.

„Říkáte, že na vině je náš obchod... obávám se, že úplně nechápu, co tím myslíte?”

„Po telefonu mi řekla, že ji v tomhle obchodě zesměšnili, když jí nabízeli jenom samý děsivý věci, i když si chtěla koupit jenom kouzlo pro štěstí. Věříte tomu? Nakonec jste jí vnutili nějakej děsivej kámen a vyhnali jste ji do svatyně!”

Podíval jsem se na malý košík na pultu, kde byly kamínky za sto yenů. Za sto yenů jsme prodávali kameny podivných tvarů nebo barev, byla to levná ozdoba jako v jiných obchodech. Pokud mě paměť neklame, Saki jí jeden dala jako dárek na uvítanou, ale ta dívka si evidentně myslela, že to byl prokletý kámen.

Pravda, když se člověku dostane takové obsluhy...

Upřímně jsem si nedokázal pomoct a povzdechl jsem si. Prokletý kámen? To byla naprostá kravina. Falešné obvinění až do extrému.

Dokázal jsem pochopit, že kvůli tomu šoku, že její kamarádka měla nehodu, to chtěla na někoho hodit, ale zaměřila se úplně špatným směrem. Když nic jiného, měla jít za tím řidičem, co tu nehodu způsobil.

„Poslouchej, vaší kamarádky mi je líto. Vážně mi to je líto. Ale je absurdní z té nehody obviňovat takový kámen, víš? Kromě toho předměty, které jí naše prodavačka nabídla, nebyly ve skutečnosti prokleté nebo něco. S tou nehodou to nemá vůbec nic společného. Je to čistá náhoda!” bránil jsem se a přestal se obtěžovat zdvořilostmi.

Ale ta dívka zakroutila hlavou.

„Taky jsem si to myslela. Ze začátku.”

„?”

Dívka ještě jednou udeřila do pultu. Když ruku stáhla, na tom místě se objevil další kámen, co vypadal stejně.

„Jiná kamarádka si tady ten kámen koupila! Ten den, co si ho koupila, spadla do kolejiště a přejel ji vlak... Náhoda, říkáš? Dva lidi měli takový kámen a oba dva měli nehodu! Pořád prohlašuješ, že to je náhoda?!”

Je. je to jen pouhá náhoda.

Bylo snadné to tak říct. Ale přimět ji to přijmout se zdálo složité. Stal se z toho problém.

„V každém případě se uklidni. Přece jenom jsi vyděsila i svoji kamarádku támhle...”

„Co můžu udělat?” zeptala se Saki, co přestala číst a přišla do krámu, aniž bych si toho všiml. Pravděpodobně náš rozhovor vyslechla.

„Co můžu udělat, abych tě utěšila? Prosím, jen si řekni.”

Myslel jsem si, že ji takové falešné obvinění urazí, ale Saki evidentně cítila zodpovědnost svým vlastním způsobem.

„Jak jsem řekla, hned teď se omluvte!”

„Omlouvám se. Za to se nemůžu omluvit.”

Zrovna ses omluvila, chtěl jsem zrovna poznamenat, ale nechtěl jsem být za rýpala.

„Tyto kameny nemají takovou moc. Vaší kamarádky mi je líto, ale nemůžu vinu svalit na tenhle kámen a omluvit se,” řekla Saki a vzala z pultu jeden z těch kouzelných kamenů (podvrh). „Takže se bohužel nemůžu omluvit, ale pokud je něco, co by tě utěšilo, rozhodně mi dej vědět. Co můžu udělat?”

„...No dobře. Pokud ten kámen budeš mít při sobě a nic se nestane, přiznám, že to byla náhoda,” řekla ta dívka.

Nemohl jsem uvěřit, že to tak rychle vzdala.

Věří vůbec na kletby? Mě to přijde jako ztráta času.

Ale Saki bez zaváhání přijala.

„Dobře. Udělejme to tak. Tokiyo, prosím, postarej se o obchod, když tu nebudu.”

„Jsi si jistá?” zeptal jsem se, zatímco jsem přemýšlel, jestli ji vážně mám nechat takhle odejít.

V klidu se na mě otočila. „Jasně. Tohle je součást mí záruční služby!” ujistila mě nezaujatě s bezvýraznou tváří, zatímco ve výšce očí udělala obrácené znamení míru jako žena na obálce té její publikace.

Vskutku, ochota poskytnout službu po koupi je důležitá.

Tohle řečeno, až se vrátí, radši bych jí tu knížku měl zabavit.

Odešli jsme z obchodu a rozhodli jsme se procházet se městem.

...No, z nějakého důvodu to dopadlo tak, že jsem se také přidal k tomuhle zbytečnému průvodu.

Saki si možná myslí něco jiného, ale neměla moc zkušeností s věcmi jako zdravý rozum. Tak nějak měla někde o kolečko míň, takže jenom její sledování bylo emocionální horská dráha. Trochu jsem se bál nechat ji samotnou s neznámými školáky. Možná že jsem byl trochu přehnaně ochranářský?

Ty dvě dívky se jmenovaly Mitsuko Atobe a Kaoru Mineyama. Ta ukřičená holka, co na nás vyrazila s těma dvěma culíky, byla Atobe, zatímco ta klidná, co měla tak nějak velkou náušnici, co se k ní vůbec nehodila, byla Mineyama.

...Možná že kvůli své nespokojenosti s touhle situací jsem byl trochu rozrušený.

V každém případě jsem u sebe měl ten (provizorně nazvaný) prokletý kámen a šel vpředu. Vedle mě byla Saki. Nevěřil jsem té historce o prokletém kameni nebo tak něco, ale ani se mi nelíbila představa, že by ho u sebe měla Saki. Pár kroků za námi šly Atobe a Mineyama.

„Hele, přestaň na mě zírat,” postěžovala si Atobe okamžitě.

„Od samýho začátku jsem nezíral na tebe.”

„Takže jsi zíral na Kaoru? Přestaň s tím. Nejenom že není zvyklá na kluky, ale dokonce z nich má fóbii. Zkus se k ní jenom přiblížit a budeš mít co dělat se mnou!”

„Jako kdybych něco dělal.”

Jelikož mi lezla na nervy, obrátil jsem hlavu kupředu, když do mě Saki rýpla loktem.

„Měl jsi zůstat, jak jsem řekla.”

„Stejně tam není žádná práce a pokud to nechám na tobě, nikdy nevíš, co se stane dál.”

„Co to mělo znamenat?”

Došli jsme na místo nehody. Kolem bylo roztříštěných pár malých střepin z nabouraného auta a svodidlo bylo trochu prohnuté. Tohle bylo přímo naproti místu, kde měla skoro nehodu Saki. Řidič, co nepředvídaně sjel k Saki, to evidentně udělal proto, že byl rozptýlený tou předchozí nehodou.

Přirozeně tu už nebyli žádní přihlížející a lidé procházeli kolem, jako by se nic nestalo.

Ale Atobe a Mineyama se zastavily.

„Co se děje?”

„...Tady měla nehodu Manami!” vykřikla Atobe hořce.

„Kde je teď?”

„V nemocnici. Nějak se jí podařilo přežít... ale vypadá to, že bude mít následky. Nějakou dobu nemá dovolené návštěvy,” řekla a odvrátila se. „Nechci tamtudy jít. Pojďme tudy.”

Atobe, neochotná projít kolem místa Manaminy nehody, vyšla po schodišti zpět na nadchod. S malým zpožděním ji následovala Mineyama a pak i já a Saki, jelikož jsme neměli na výběr.

„S těmihle věcmi se prostě poslední dobou roztrhl pytel...” zašeptala Atobe ponurým hlasem. „Už tři moji kamarádi měli dopravní nehodu.”

„Tři?”

„První byl Manamin přítel. Včera sama Manami.”

„Teď když to zmínila, ta dívka opravdu chtěla amulet pro štěstí, protože její kamarád měl nehodu,” řekla mi Saki. Jak se zdá, ten „kamarád” byl její přítel.

Není divu, že ji urazilo, když jí Saki nabídla prokleté předměty. Když tak o tom přemýšlím, když jí Saki předvedla to zboží, předpokládala, že její kamarád zemřel...

Nebylo divu, že když se o tom Atobe dozvěděla, tak k nám cítí nepřátelství.

„Kdo byl ten třetí?”

„Už jsi zapomněl? Přejel ji vlak ten den, co si u vás ten kámen koupila...”

Atobe pomlčela o tom, co se s tou dívkou stalo. A já jsem se zdržel otázek.

V ten okamžik, kdy jsem byl duchem nepřítomen, jak jsem stoupal po schodech, do mě vrazil procházející člověk. Několik kroků jsem zavrávoral a pak jsem zády narazil do zábradlí.

„?”

I když jsem zády narazil do zábradlí, ztratil jsem rovnováhu; smůla byla, že zrovna ta část zábradlí, o kterou jsem se opřel, byla rozežraná rzí.

„Co—?!”

„Ha?!”

Mezi rty mi unikl tichý výkřik a splynul s překvapeným výkřikem někoho dalšího.

Jelikož jsem ztratil rovnováhu, moje tělo se naklonilo vzad do prázdného prostoru.

„Ugh!”

Reflexivně jsem se natáhl k netknuté části zábradlí. O vlásek se mi podařilo se chytit a vytáhnout se zpět na most.

To rozbité zábradlí se pořád kývalo.

To bylo o chlup! Skoro jsem políbil zemi.

Ruce a záda jsem měl zbrocená studeným potem.

„Jsi v pořádku?” zeptala se Saki, když ke mně přispěchala.

Když jsem ji chtěl ujistit o svém bezpečí, Atobe poznamenala se sarkastickým úsměvem: „Možná ten prokletý kámen?”

„Hloupost. Zábradlí bylo trochu prorezlé, to je celé. Čistá náhoda!”

Když jsem to zábradlí položil na schody a ujistil se, že nespadne dolů, přešli jsme po mostě.

Byla strašná smůla, že se to stalo zrovna teď, když jsem se snažil dokázat neškodnost toho kamene. Takhle jsem si akorát házel klacky pod nohy.

Když jsme sešli z nadchodu, Atobe a Mineyama šly napřed a my je následovali.

Napravo od zábradlí byla ulice, nalevo byly různé obchody. Tohle bylo místo, kde včera měla Saki skoro nehodu.

„Jen tak mimochodem, včera...” začala Saki.

„Hm? Co s tím?”

„Nic zvláštního, jen... kuju.”

Něco zamumlala, ale kvůli hluku dopravy jsem ji moc neslyšel.

„Hm? Co jsi říkala...?”

„Ech...”

Pak mi najednou potemněla vize.

Vzhlédl jsem a spatřil ve vzduchu černý předmět, jak ke mně padá.

„Hou!”

Instinktivně jsem si chránil hlavu a skrčil se.

Ale ten předmět mě udeřil přímo do hlavy – s nadýchaným zvukem.

„...Co...?”

Sebral jsem tu věc, co poté, co mě udeřila do hlavy, spadla na zem. Byl to polštář.

„Promiňte, pane! Vypadl mi z ruky, když jsem ho bral!”

Když jsem slyšel něčí omluvu, znovu jsem vzhlédl. Byl to chlapec, zhruba druhý stupeň základní školy, který ten polštář evidentně upustil, když se ho snažil vzít dovnitř.

Cítil jsem se trochu trapně, že jsem se vylekal kvůli ničemu.

„Štěstí, že to byl jenom polštář, co? Kdyby to bylo něco těžkýho, tak bys byl vážně zraněný!” poznamenala Atobe s ušklíbnutím. Nezdálo se, že by se tím nějak trápila. „No tak, proč už nepřiznáš, že v tom je kletba? Když se omluvíš, tak ti dokonce odpustím!”

„Kletba? Já říkám, že to byla čistá náhoda.”

„Nejdřív jsi skoro spadl z mostu a teď jsi mohl dostat ránu do hlavy – jeden špatný krok a mohl ses dostat do nemocnice! Jak se může stát tolik náhod najednou?”

„Takže ty si myslíš, že to je kletba? Ale to je pěkně divná kletba!” vysmál jsem se jí a odkráčel.

V ten okamžik jsem měl zase pocit, že je kolem mě nějak tmavo.

„!”

Okamžitě jsem vzhlédl. Padal na mě velký betonový blok. Část zdi čtyřpatrové budovy vedle mě se odlomila.

„Uwa!”

„Kyaa!”

Spěšně jsem se odrazil od své nakročené nohy a odskočil vzad. Drobící se kus betonu mi rozčechral vlasy a narazil do země.

To bylo o chlup! Kdyby mě tohle praštilo do hlavy, tak by z toho nebylo jenom zranění!

Bezděky jsem se podíval po Atobe s myšlenkou, že zase zmíní ten prokletý kámen, ale ona nehodlala přidávat žádné komentáře. Právě naopak – zděšeně na mě zírala s bledou tváří. S největší pravděpodobností to byla ona, kdo to teď zaječel.

Žertovala o kletbě, ale zrovna teď se děly věci, co na to jako by přímo narážely.

Ať to byl ten kolemjdoucí, zrezivělé zábradlí, ten polštář nebo oddrolený beton – všechno se to stalo náhodou.

Ale bylo naprosto absurdní, že se to všechno stalo najednou.

Byl to prostě špatný den?

Nebo ten kámen byl vážně prokletý?

Nemožné. V tomhle nemůže být kletba.

„Tokiyo!” zakřičela Saki, aby mě upozornila na kolo, co se na mě po chodníku řítilo plnou rychlostí.

Přerušil jsem své myšlenky a ukročil ke kraji chodníku, když najednou – jsem za sebou uslyšel skřípání brzd.

Zprudka jsem se otočil, jen abych zjistil, že se k nám blížil nakloněný náklaďák jen na dvou kolech.

„Co to sakra!” uteklo mi.

Zase? Jak se můžu dostat do nebezpečí tolikrát po sobě?

To není možný.

Tohle se nedá vysvětlit jako čistá náhoda.

Ale jediné, co jsem dokázal udělat, bylo nahlas vykřiknout.

Ten náklaďák se překotil na stranu a po smyku narazil do zábradlí. Tím nárazem se otevřel přepravní prostor, z kterého se na mě vyřítila rudá lavina.

Prostě to nepůjde hladce.

Měl náhodou spadnout na ulici, když se opřel o rozbité zábradlí.

Měl ho náhodou rozmáčknout betonový blok, co odpadl od budovy.

Podařilo se mu těm nehodám vyhnout. Musím se uchýlit k mnohem spolehlivější metodě. Ale která metoda je spolehlivější? Čemu se nedokáže vyhnout?

Náhodou dojde k silnému zemětřesení... Ne, to by postihlo i mě a není to úplně spolehlivé.

Náhodou se namočí do jedu... není možné, aby někde tady byl jed, takže k tomuhle nemůže ani dojít.

Obzvláště mojí poslední náhody bylo vážně škoda.

Náklaďák se měl náhodou převrátit na bok a buď ho přejet nebo ho pohřbít pod nákladem.

Prostě mám smůlu. Proč bylo v tom náklaďáku zrovna tamto?

No, možná bych jako další měla zařídit, aby se převrátil náklaďák s těžkým nákladem a zasypat ho...

Ne, nemám jak vědět, kdy se tady objeví náklaďák s těžkým nákladem. Pravděpodobnost, že k tomu dojde, by dramaticky klesla.

Náhoda je vážně jenom pravděpodobnost.

Když se nutnost rovná 100%, náhoda by byla jen malé číslo neuvěřitelně blízko 0%. Ale to nepůjde, když pravděpodobnost klesne na 0%. K 0% náhodě nedojde.

Jinými slovy, pokud tudy nepojede náklaďák s těžkým nákladem, tak se nepřekotí a nevysype se na něj.

Jasně, dřív nebo později tudy nějaký pojede. Ale já potřebuju jeden teď.

Nemůžu zařídit, aby se náklaďák překotil, když tady žádný není. A zatímco tu je spoustu normálních aut, nevidím na ulici žádné náklaďáky...

Kromě toho nemůžu nastavit výsledek svých náhod.

Můžu zařídit, aby se zábradlí náhodou rozbilo, když se o něj opře, ale nemůžu nastavit, aby to dopadlo tak, že spadne z mostu.

Můžu zařídit, aby se z budovy náhodou oddrolil kus betonu, ale ten ho nemusí nutně praštit do hlavy.

Můžu zařídit, aby elektrický drát náhodou praskl, ale nemusí se ho dotknout.

Výsledky mých náhod jsou opravdu jenom náhodné. A tudíž se dá říct, že výsledek je čistá pravděpodobnost. Proto musím vyvolat náhodu, jejíž výsledek je jistý.

Neexistuje nějaká spolehlivější metoda?

Neexistuje nějaká spolehlivější náhoda, jak jej zabít?

„Fuj!”

Vyplivl jsem z pusy okvětní lístky a narovnal se.

To bylo o chlup! Kdyby v tom náklaďáku nebyly květiny, ale místo toho něco těžkého jako barely s olejem, tak by ze mě teď byl mastnej flek.

Zatímco jsem se díval na převrácený náklaďák květinářství, co narazil do obchodu nedaleko a zbarvil svoje okolí, úlevou jsem si vydechl.

„Jsi v pořádku?”

Saki ke mně přispěchala a natáhla ke mně ruku. Přikývl jsem a postavil se.

Atobe byla, jako já, pohřbená v květinách, nehybně seděla a tvář měla pokroucenou strachem.

Mineyama měla evidentně víc štěstí a stála trochu stranou, nezraněná.

Byl tam ještě jeden člověk: ten předchozí kolista, odhadem z druhého stupně základní školy, spadl z kola a dřepěl na ulici.

Užuž jsem na ně chtěl promluvit.

„—!”

Ale místo toho jsem Saki přitlačil k zemi, vlastním tělem ji chránil a zakřičel: „Na stranu! Vybuchne to!”

V tom okamžiku, co jsem to dořekl, náklaďák vybuchl malou explozí.

Některé části odletěly a já cítil, že jedna taková proletěla přímo nad mými zády. Kdybych ještě stál, tak by mě ta střepina rozhodně probodla.

„Saki, jsi v pořádku?”

Saki ke mně bezvýrazně vzhlížela.

Propleskl jsem ji po tvářích. Žádná reakce.

Dloubl jsem ji do čela. Žádná reakce.

Štípl jsem ji do tváří. Žádná reakce.

Ne, dostalo se mi reakce. Praštila mě na oplátku.

„Pokud jsi v pořádku, tak nějak zareaguj!”

Nedokázal jsem z její tváře vyčíst, jestli byla duchem nepřítomná nebo jestli byla vždycky taková.

„Vždyť jsem to udělala!”

Poté, co jsem se přesvědčil, že Saki, stále v mém náručí, byla živá a zdravá, vstal jsem. Atobe ležela natažená na zemi trochu mimo své původní místo spolu s tím kolistou. Mineyamu, co stála stranou, to evidentně celkem vyděsilo a spadla na zadek.

„Hej, prober se!”

Zvedl jsem ji ze země a poplácal ji po tvářích, aby nabyla vědomí. Se zamručením otevřela oči a zírala na mě.

„Jak je na tom Kiritani?”

„Kiritani?”

Moji otázku ignorovala a přihnala se k tomu chlapci, co jel na kole. Naštěstí ho ta exploze nezasáhla.

On, totiž Kiritani, několikrát potřásl hlavou a vstal.

„Hej, jste všichni v pořádku?” zeptal se člověk, co zrovna vyběhl z budovy k Atobe a Kiritanimu. Byl to ten chlapec, co mi předtím na hlavu upustil polštář. Bylo jasné, že se znali.

„Co má tohle znamenat?”

Vrhač polštáře se viditelně zašklebil na důkaz, že v duchu zaklel. Navíc při bližším pohledu se ukázalo, že ten kolista byl člověk, co do mě strčil na mostě.

„Spolčili jste se proti nám?”

Věci konečně dávaly smysl. Školáci z druhého stupně základky normálně nevěří na něco takového jako kletby. Požadovali po mě, abych s nimi šel městem, jestli se něco nestane, jenom proto, že měli plán.

„Není divu, že sis byla tak jistá, že se něco stane.”

Abychom se dostali z dohledu zvyšujícího se počtu přihlížejících, odvedl jsem je pár kroků dál. Atobe musela podpírat Kiritaniho nebo jak se jmenoval, co byl pořád ještě v šoku. Měla, co si zasloužila.

„No, vysvětlíte mi to?” dožadoval jsem se, když jsem se postupně podíval po každém z nich. Atobe nezvedla hlavu a ti dva kluci byli zaneprázdnění pohledem strkat vinu jeden na druhého. K mému překvapení začala vysvětlovat Mineyama.

„Dva naši kamarádi měli ten kámen, když měli nehodu, takže jsme se rozhodli tomu obchodu pomstít. Samozřejmě nikdo té historce s prokletým kamenem nevěřil, ale po těch dvou nehodách jsme byli všichni uvnitř namíchnutí. Prosím, věř mi, my jsme z vás jenom pod malým tlakem chtěli vytáhnout omluvu.”

„Chtěli jste jenom omluvu?”

„...No, tou omluvou byste vlastně přiznali vinu, takže jsme taky přemýšleli o nějaké té kompenzaci...”

„To je v tom nejlepším případě vydírání!”

„Omlouvám se, ale vážně jsme vám nechtěli ublížit, vážně!” Mineyama sklonila hlavu, kolik jen dokázala.

„Ach jo, ty dnešní děcka...”

„Zníš jako nějaký stařík,” poznamenala Saki.

„Ticho!”

Omluva byla jedna věc, ale pokud bylo jejich cílem vymáhání peněz, tak to je úplně něco jiného.

„...Hej ty, jdi mi koupit vodu támhle do toho obchodu,” rozkázal jsem Mineyamě a dal jsem jí drobný. Chtěl jsem se nějak zbavit té nechutné pachuti po květinách.

Mineyama poslušně přikývla a šla do obchodu.

Za to, že ke mně byla upřímná, Mineyamu ušetřím. Ale ostatní dostanou lekci. I kdybych kvůli tomu měl vypadat jako stařík.

„Takže, jak si tenhle zmatek hodláte odčinit?”

Když jsem nakročil k nim, Atobe mě okamžitě odstrčila.

„!”

V ten okamžik odněkud přiletěla návěstní tabule a přistála přímo mezi námi, jen aby se odrazila od ulice a odkutálela se.

„—!”

„HYE!”

To bylo o vlásek. Tabule z třetího patra obchodu, do kterého narazil ten náklaďák, se utrhla. Kdyby nebylo Atobe, tak by narazila přímo do mě.

Nebyl jsem si jistý, jestli bych měl být vděčný nebo naštvaný, že mě odstrčila. Ale prvně jsem jí chtěl pomoct vstát. Ale.

„Nepřibližuj se ke mně!” zasyčela, byl z toho jekot.

„Atobe?”

„...Je to divný. Prostě na tom je něco divnýho! Ten kámen přece jenom musí být prokletej...” blábolila s bledou tváří.

„Hej, přestaň už s tím nesmyslem o kletbě! Copak jsi zrovna neřekla, že to všechno bylo vaše—”

„My jsme se jenom snažili, abys zakopl a aby na tebe spadl polštář nebo aby tě srazilo kolo! Nerozbili jsme to zábradlí a ani tu zeď! Ani ta nehoda nebyl v plánu...”

Atobe zkřivila tvář a odsunula se ode mě.

„Ale...”

„V tom už jsou zranění a mrtví! A ta tabule zrovna teď... Jdi ode mě... jdi ode mě! Netahej mě do toho!”

Než jsem mohl něco udělat, Atobe už se sama vyškrábala na nohy a utekla. Ti dva chlapci, překvapení její panikou, vyrazili za ní.

Než jsem se nadál, byli pryč.

Původně jsem předpokládal, že to byl jenom žertík. Ale jak řekla Atobe, staly se věci, které se daly udělat naschvál, a taky věci, co ne. Vyrazit proti mně nebo po mě hodit polštář nebylo ani pro Atobe a její kamarády nic velkého. Ale zničit zábradlí, nechat spadnout celou zeď, způsobit dopravní nehodu a strhnout tabuli jasně přesahovalo jejich schopnosti.

Tak co to kruci způsobilo—

„...Saki, už můžeš jít domů.”

Moje náhlá promluva ji evidentně zmátla.

„Chci, abys mi něco ověřila.”

Po chvilce se vrátila Mineyama s podezíravým výrazem na tváři. Protože nemohla najít své spolužáky.

„Atobe utekla spolu se svými kamarády.”

„...Aha.”

Zůstala klidná, i když ji tu nechali samotnou.

„Co se stalo s tvojí kolegyní?” zeptala se.

„Poslal jsem ji domů. Ten kámen mám já, takže by to mělo být v pořádku, ne?”

„...Pořád chceš pokračovat?”

„Tvoji spolužáci utekli, protože věřili, že to je prokletý kámen. Nemůžu přestat, dokud nedokážu, že to tak není.”

„A...ha.”

Pravděpodobně měla v úmyslu odejít hned, jak mi předá láhev. Když sklopila oči k zemi, jako by hledala nějakou výmluvu, cítil jsem se celkem špatně.

„Hele, věříš na tu kletbu?”

„Vážně si myslím, že to zní směšně, ale když už došlo k tolika podivnostem za sebou, ztrácím důvěru.”

„Co přesně by to mohlo být, vyjma těch vašich kanadských žertíků?”

„Ehm, rozbité zábradlí, ta zeď, dopravní nehoda a ta tabule, předpokládám.”

„A nezapomínej na ten výbuch, ne?”

„Ano.”

Nafoukl jsem plastikový sáček z obchodu a nahlas s ním práskl. Mineyama nadskočila.

„N-nelekej mě, prosím!”

„Och? Taky dokážeš zaječet? Byl jsem si jistý, že nezaječíš, jako Saki.”

Na mé škádlení odpověděla nespokojeným: „Samozřejmě že dokážu zaječet.”

„V každým případě teď mě to samotnýho zajímá, takže mě ještě chvilku doprovoď.”

Ještě jsem ji nemohl nechat jít. Musel jsem si něco potvrdit.

Zatraceně! Kdyby do toho neskočila, tak by ho ta tabule dostala.

Když ho odstrčila, tak si jí pravděpodobně ani nevšimla. Byla to čistá náhoda. Stěží dokážu uvěřit, že dojde k takové šťastné náhodě.

Vypadá to, že pravděpodobnost přežití je obecně vyšší než pravděpodobnost smrti.

No, ale to samé platí o mě: Ta předchozí byla vážně riskantní.

Výbuch jsem nečekala.

Skoro jsem se do toho sama namočila.

Náhody vážně dokáží být strašlivé.

Štěstí, že jsem se držela stranou, abych se nedostala pod kola toho náklaďáku.

Ale proč při tom výbuchu prostě nemohl umřít?

Byla jsem si jistá, že po tomhle všem s tím přestane, ale nějaká jeho pýcha mu bránila vrátit se zpět do jeho obchodu.

Tentokrát mě z nějakého důvodu vedl na nedaleké staveniště.

Ve skutečnosti jsem nemohla žádat o lepší podmínky.

Kdyby se vrátil zpět do obchodu, tak by mě napadlo akorát náhodný požár nebo náklaďák, co to napálí přímo do obchodu, ale to by ohrozilo i ji.

Stačí, když zemře jenom ten kluk.

Zdálo se, že ta stavba sahá do výšky zhruba osmi pater a obklopovalo ji lešení. Kolem byly roztažené celty.

Už tam nikdo nebyl, protože den pro stavbaře už evidentně skončil, a mezi celtami nahlas hučel vítr a mírně je nadzvedával. Jak zapadlo slunce, vítr zesílil.

Nevím, proč mě vzal na takové místo.

Ale stejně to není třeba vědět – neboť ho rozmačká jeřábová kabina, co náhodou spadne.

Přesně jak jsem si přála, kabina se ve větru začala třást a pak se pomalu a za ohlušujícího hluku převrátila na bok – přímo k mému cíli, co s někým mluvil po telefonu.

Náraz otřásl zemí a zvedl prach.

Tohle to mělo naprosto vyřídit. Neměl dostatek času zareagovat. I kdyby si té kabiny všiml, nemohl to stihnout včas.

Ozvalo se zazvonění.

„To je ale pěkný zvuk,” uslyšela jsem z oblaku prachu.

„...”

Jenom kousek od převrácené kabiny, tam stál.

Pak řekl, dokonce s úsměvem na tváři: „Myslela sis, že jsem konečně nadobro zemřel, Kaoru Mineyamo?”

„Myslela sis, že jsem konečně nadobro zemřel, Kaoru Mineyamo?” zeptal jsem se, ale zdálo se, že Mineyama byla pořád v šoku.

„T-ty jsi v pořádku? Díky bohu. Myslela jsem si, že tě ta kabina rozmačkala...” řekla starostlivě, když se vzpamatovala.

„Jo, taky jsem si to myslel! To je ale den! To nebyl jeden z těch vašich žertíků, že ne?”

„S-samozřejmě že ne. Ale to znamená... že ten kámen je přece jenom prokletý?”

„Jaký kámen tím myslíš?”

„No, ten, co máš u sebe...”

„Promiň, žádný nemám. Předtím jsem ho zahodil.”

„Ech?”

„Což znamená, že tahle nehoda nebyla kvůli nějaké kletbě. Stejně jako to rozbité zábradlí, rozpadající se stěna, vývěsní tabule nebo ta dopravní nehoda.”

„Ale potom tvrdíš, že to všechno byla jenom náhoda?”

„Jako kdyby se mohlo stát tolik náhod za sebou!” zavrhl jsem její do očí bijící hraní s úšklebkem. „To ty jsi způsobila všechny ty nehody, že jo?”

„C-co tím myslíš? Jak bych něco takového byla vůbec schopná provést?”

„Jsi si jistá?”

„Není možné, abych dokázala takhle vyvolávat nehody!”

„No, normálně by to byla pravda. Ale víš ty co? Existují způsoby, co se nedají vysvětlit selským rozumem. Třeba použití Relikvie.”

Mineyaminy pěkné řasy se zachvěly.

„Překvapená, že vím o Relikviích?”

„Co by to mohlo být?”

„Samozřejmě že starožitnost?”

„Ach...”

„Pokud si hraješ na hloupou, tak jsi měla říct tohle. Popletla jsi to?”

Relikvie není slovo, co by člověk normálně neznal. Dají se najít všude. Jediným rozdílem je význam toho slova.

„Na čem zakládáš své podezření?”

Podezírat člověka nevyžaduje moc podkladů. Potíž je, jak to dokázat, ale já jsem nemusel zacházet tak daleko. Já jsem ji jenom musel přimět to přiznat.

„Přemýšlel jsem, že když se naboural ten náklaďák s květinami, tak jsi stála celkem daleko. Skoro jako bys předpověděla, že se stane nehoda? Ačkoli Atobe to skoro smetlo, i když celou dobu šla vedle tebe.”

„To jenom proto, že se náhodou zastavila...”

„Ještě je toho víc. Atobe reagovala jinak na ty svoje žertíky než na ty nehody, co se staly náhodou. Ty jsi vždycky reagovala stejně. Nepřekvapil tě útok polštářem, ani ten kus betonu. Ale byla jsi vylekaná prašivým plastikovým pytlíkem.”

„Prostě mě to překvapilo, víš...”

„I ten výbuch tě celkem překvapil, co?”

„No, dá rozum...”

„A jak to zní, tak tě výbuch moc nepřekvapuje.”

„...”

„Taky když jsi jmenovala všechny nehody, na ten výbuch jsi zapomněla. Protože to jsi neplánovala, co?”

„Prostě jsem na to zapomněla, to je celé...”

„Navíc jak jsi věděla o té tabuli? V tu dobu jsi tam nebyla, ne?”

„!”

Většina toho všeho byl jenom bluf. Bylo dokonale možné, že někdo neznal slovo „relikvie”. Taky to nebylo tak, že bych si pamatoval všechny její reakce. Tu padající ceduli mohla taky vidět z dálky.

Měl jsem daleko do nějakého šikovného detektiva z krimi románu, co kousek po kousku odsekává únikové cesty. Ale Mineyama mi laskavě poskytla výmluvu pro každé mé obvinění. Což byl důkaz, že na tom bylo něco víc. Což na druhou stranu je další zinscenované obvinění, co?

Ale jedním faktem jsem si byl jistý.

„Vypadá to, že jsi chtěla zneužít Atobina plánu a hodit všechnu vinu na ten prokletý kámen, ale ten kámen vážně není prokletý. Ten kámen není ten kámen, co lidem přináší smůlu. Originál je uložený hluboko v obchodě.”

„...Ech?”

Jelikož majitelka, paní Towako, sbírala Relikvie, všechny předměty v regálech byly podvrhy Relikvií, co se snažila získat.

Přirozeně také někdy uspěla a obchod byl plný dokumentů týkajících se tohoto pole.

Kámen, co lidem přináší smůlu, skutečně existuje. Ale byl ukrytý a kvůli své povaze bylo přísně zakázáno jej vynášet.

Že ten kámen není prokletý, jsem neprohlašoval proto, že bych věřil, že něco takového neexistuje. Prostě jsem to prohlásil proto, že jsem věděl, že ten kámen je někde jinde.

No, ale byl jsem si trochu nejistý, a tak jsem Saki poslal, aby to prověřila.

„Už to přiznej! Nebyla to náhoda, co?”

„A to jsem si myslela, že se mi vedlo celkem dobře,” zamumlala Mineyama po hlubokém nádechu.

Kdyby si dál hrála na hloupou nebo mi řekla, abych jí dal důkaz, jako v nějaké kriminálce, tak bych neměl na výběr a musel bych to vzdát a jít domů.

„...To jsou Relikvie tak známé?”

„Rozhodně ne. Předpokládám, že většina lidí o nich neví. Je to jen tím, že jsem o nich věděl – náhodou.”

„Zase náhoda?” zasyčela. Její hněv potlačil její vůli dále skrývat svoje motivy. „Byla to chyba, když jsem si myslela, že o Relikviích nebude nikdo vědět, alespoň do...”

„No, to je přece normální. Ani já jsem si od začátku nemyslel, že ty nehody mají co dělat s Relikviemi! Ale když se nehody dějí takhle jedna po druhé, víš...”

„Protože ses jim neustále vyhýbal! Ve skutečnosti se to mělo vyřešit, když jsi měl spadnout na silnici a auto tě mělo přejet. Kromě toho kdybys o Relikviích nevěděl, tak by sis myslel, že to je všechno náhoda.”

„Možná, jo.”

„Můžu se taky na něco zeptat? Jak se ti podařilo vyhnout všemu, co jsem pro tebe nachystala? Pokud nejsi obdařený mimořádným štěstím, tak by nemělo být možné se tolikrát vyhnout nehodám.”

„Co myslíš?”

„Myslím, že by to mohlo být kvůli Relikvii, co máš.”

„50%. Uhodni, co to je za Relikvii, a dostaneš 100%.”

„Já se spokojím i s nulou. Nemám v úmyslu odpovídat na ten tvůj malý kvíz. Nevím, jak jsi to udělal, ale můžu to vyřešit tak, že zařídím, že se tomu nebude dát vyhnout!”

Po zádech mi začal stékat pot.

Skutečný problém začínal teď. Neměl jsem ponětí, co Mineyama hodlá udělat, když všechno přiznala.

„—Nepodceňuj náhody, co vytvářím.”

– Pak mi myslí zazněl bolestný zvuk.

Několik ocelových nosníků začalo padat na mě.

Prvnímu jsem se vyhnul doprava. Nosník udeřil do země.

Dalšímu jsem se vyhnul odskokem vzad. Tentokrát se nezapíchl do země, ale odrazil se ke mně.

Rukama jsem si chránil hlavu a přikrčil se a o vlásek se mu vyhnul.

Ale najednou se do země přímo přede mnou zabořil další nosník a vymrštil smršť střepin, co do mě bušily jako kameny.

Pořezaly mě na tvářích, pažích a nohách.

Neschopen tomu nárazu odolat, přepadl jsem na záda.

Před svýma očima jsem z nějakého důvodu rozeznal „H”.

V okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že to je konec ocelového nosníku, mi rozdrtil hlavu.

„——”

Několik ocelových nosníků začalo padat na mě.

Prvnímu jsem se vyhnul doprava. Nosník udeřil do země.

Dalšímu jsem se vyhnul odskokem vzad. Tentokrát se nezapíchl do země, ale odrazil se ke mně.

Rukama jsem si chránil hlavu a přikrčil se a o vlásek se mu vyhnul.

Ale najednou se do země přímo přede mnou zabořil další nosník a vymrštil smršť střepin, co do mě bušily jako kameny.

Pořezaly mě na tvářích, pažích a nohách.

Neschopen tomu nárazu odolat, přepadl jsem na záda.

Před svýma očima jsem z nějakého důvodu rozeznal „H”.

V okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že to je konec ocelového nosníku—

—už jsem se odvalil pryč a vyhnul se tomu ocelovému lisu. Nosník narazil do země a odletěl po diagonále.

Z toho ohlušujícího hluku mě bolely uši.

„...C-cože? Jak ses tomuhle mohu vyhnout?!”

Vskutku, nebylo snadné vyhnout se takovému množství nosníků. Mineyama si určitě byla jistá, že zemřu.

„Kdo ví?”

– Znovu mi myslí zazněl bolestný zvuk—

Znovu na mě padalo dalších pár nosníků.

Tentokrát jich bylo pět a řítily se na mě najednou.

Nějak se mi podařilo vyhnout se třem, ale čtvrtý mě rozfašíroval.

—Ale tohle nebyla skutečnost.

Byla to jenom budoucnost, co mi ukázala moje Relikvie.

Pravé oko jsem měl umělé. Do důlku, kde jsem dřív měl původní oko, byla implantována Relikvie jménem „Vize”.

„Vize” mi ukazovala okamžitou budoucnost.

Ale neukazovala mi celou budoucnost. Nedokázal jsem předpovědět výherní čísla v loterii nebo vítěze ve sportovních utkáních. Ani počasí ne. Ani jsem z vlastní vůle neviděl žádné budoucí události.

Ale jeden druh budoucnosti mi zaručeně ukázala.

Totiž když jsem já nebo člověk, kterého jsem znal, byl v nebezpečí. V těch chvílích mi ukázala okamžik jejich smrti.

V takovém případě by mi myslí proběhla bolest, hodně jako praskání statické elektřiny v televizi, následovaná úryvkem z budoucnosti.

A já pak udělal něco jiného než v té ukázané budoucnosti ve snaze odvrátit předpovězenou smrt.

Před chvílí Mineyama řekla, že „vytvořila” náhody.

Z toho jsem odhadoval, že vlastnila Relikvii, co jí umožňovala způsobovat náhody.

Vskutku strašlivý předmět.

Náhody se nedají předvídat, a tudíž se nedají ani předcházet.

Ale moje „Vize” náhodou byla s její Relikvií skvělý pár.

Pokud se náhody dají předvídat, pak není nemožné se jim vyhnout.

Ať už to byla Sakina nehoda, můj pád z mostu, betonová sutina, co mi rozdrtila lebku, roztrhání výbuchem květinářského náklaďáku nebo padající jeřábová kabina. Všechny jsem předpověděl okamžik před tím, než se vlastně staly.

Ale neviděl jsem žádný z Atobiných vtípků nebo to, že mě zasypaly květiny. S největší pravděpodobností proto, že můj život nebyl v ohrožení.

Co se týče té vývěsní tabule, to jsem nepředvídal, protože budoucnost, kde by mě srazila, od samého začátku neexistovala.

„To není možný...”

Když zažila, že už jsem se jejím ocelovým nosníkům vyhnul dvakrát, s největší pravděpodobností si uvědomila, že to, co mi dovolovalo vyhnout se jejím náhodám, nebylo něco tak nejistého jako náhoda nebo štěstí.

Mineyama horečnatě bručela: „T-tentokrát tě dostanu...!”

„Měla bys přestat.”

„Ech?”

„Jak dlouho zůstane náhoda náhodou?”

„Co tím myslíš?”

„Tím myslím, že nehody se normálně tak často neopakují.”

Relikvie nejsou všemocné. Existují omezení a limity.

Pokud byla Mineyamina Relikvie omezená pouze na náhody, když se od toho odkloní, uvrhne ji to do nebezpečí.

„Poslouchej. Tohle je dobře míněná rada. Ocelové nosníky nepadají třikrát za sebou jen tak náhodou. Pokud se to stane několikrát, tak už to není náhoda. Pokud tvoje Relikvie vytváří náhody, nemůže vytvořit jistoty. Zkus to a způsobíš rozpor. Pokud k tomu dojde, tak se buď Relikvie rozbije, nebo tvůj život bude v sázce.”

„...”

„Přestaň s tím teď, dokud pořád můžeš!”

„...K náhodám bude docházet tolikrát, kolik si jen budu přát!”

„Blázne! Přestaň s tím!”

Ale neslyšel jsem žádný hluk.

Neukázala se mi žádná budoucnost.

A nepadal na mě žádný ocelový nosník.

Místo toho jsem slyšel jasné cinknutí.

Kulatá část její celkem velká náušnice se rozpoltila a spadla na zem.

„Moje, moje Relikvie...!”

To cinknutí zaniklo v Mineyamině ponurém výkřiku, co se rozléhal večerem nad staveništěm.

Proč jsem se musela narodit jako dívka?

Člověk si při narození nemůže vybrat, jestli se narodí jako kluk nebo jako holka. Kdyby se to dalo, pak bych si vybrala být klukem. Vždycky jsem si to myslela.

Čas na tom nic nezměnil. Ne, když jsem se dostala do puberty, dokonce se to zhoršilo.

Vždycky jsem se zamilovávala do dívek.

Na základní škole jsem sebrala odvahu a několikrát jsem svou lásku vyznala.

Odpověď zněla vždycky: ne.

Co bylo horší; v těch chvílích jsem přicházela o kamarádky a považovaly mě za nenormální.

Na druhém stupni jsem se rozhodla s tím přestat.

Nemůžete změnit svou povahu, ale můžete změnit své chování.

Ale chtěla jsem si dát aspoň jednu šanci, a tak jsem prosila Pendolo.

Náhodou potkat někoho se stejným názorem.

Krátce nato jsem se setkala s Miki Kano.

Byla jako já.

Také ji přitahovaly dívky, a tak jsem se přitahovaly navzájem a začaly spolu chodit.

V té době jsem se neodvažovala přemýšlet, že by se její city mohly změnit.

Ale konec přišel rychle.

Stejně jako zahojené zranění z nehody, její city vůči mě zmizely.

Miki a já jsme chodily na dívčí základní školu. A proto cílem jejího obdivu mohly být jenom dívky. Ale když nastoupila do smíšené školy, znovu získala to, čemu se říká „zdravá mentalita”.

Je to vážně jednoduché. Zamilovala se do kluka.

Navíc to byl přítel její kamarádky Manami.

Manamin přítel měl nehodu, ale to bylo prostě proto, že před ní zachránil Miki a zranil se místo ní. Tohle dramatické setkání ohnulo její city vůči mě k němu.

Možná bych změnu jejích názorů přijala, kdyby se zamilovala do holky.

Ale nebyla to holka.

Byla to zrada. Zrada mých citů.

Moje city k ní byly tak vážné, tak čisté, že jsem o to víc toužila po pomstě.

Pomstila jsem se Miki – za pomoci náhody.

Spáchala jsem smrtelnou nehodu, že jsem ji náhodou nechala spadnout do kolejiště.

Po tom se Manami dozvěděla o mém vztahu s Miki. Manamin přítel to slyšel od Miki a Manami od něj.

A pak moje city odmítla. Řekla, že to je špatné.

Neměla ani ponětí. Nevěděla ani o zlomku mé bolesti.

Proto jsem ji odsoudila.

Spáchala jsem smrtelnou nehodu, že ji přejelo neřízené auto.

Ale teď už to dál nemůžu dělat.

Moje Pendolo je zničené.

Tohle se nemělo stát.

Tohle se nemělo stát.

Kde je? Kde je ten kluk, co zničil moje Pendolo?

Slyšela jsem, jak se někdo zastavil přímo přede mnou.

Rychle jsem zvedla hlavu.

Nebyl to on, ale ona.

Tohle jsem nezpůsobila. Už nedokážu způsobit žádné náhody.

Ale proč je potom tady?

Skutečnou náhodou?

„Není náhodou, že jsem tady,” prohlásila.

Správně. Já už náhody nedokážu vyvolávat a není možné, aby k takové jemné náhodě došlo v tak příhodnou dobu.

Takže tohle musí být osud.

Přece jenom jsi moje souzená partnerka.

„Ani to není osud.”

Ale moje myšlenky byly zamítnuty.

„A-ale já si přála setkat se spřízněnou duší!”

„...Ano, v určitém smyslu jsme spřízněné duše,” zašeptala, „v tom smyslu, že jsme obě použily Relikvii ke spáchání hříchu.”

Shlédla na mě s lítostivýma očima.

„Zdá se, že Tokiya nepřemýšlel tak daleko dopředu, ale pokud ses vložila do nehod svých spolužáků, pak by ses měla mít na pozoru. Hřích, co pochází z Relikvií, se nikdy nesmyje. Takže pokud sis myslela, že už jsi v bezpečí, neboj se, určitě zaplatíš za to, že sis zahrávala s osudy druhých. Osud není tak mlhavý nebo tak něžný, aby se dal smýt jako náhody. Jen jsem ti to chtěla říct.”

...Když jsem se vzpamatovala, stála jsem tam sama.

Už jsem ji nikde neviděla. Nebylo po ní ani stopy. Byl to sen?

Možná.

Náhody mě nesnášejí, takže není možné, abych ji jen tak náhodou potkala.

Najednou mě oslnilo silné světlo, jako kdyby mě chtělo probudit.

Pak jsem si všimla, že to byly světlomety náklaďáku, co vjížděl na staveniště. Řidič si mě všiml a zakřičel: „Co tady děláš?! Sem je vstup zakázán!”

Ano, je moje chyba, že jsem sem přišla, ale to není důvod, proč na mě křičet, ne?

...Zatraceně. Kdybych měla Pendolo, způsobila bych ti krásnou nehodu...!

Ale už ho nemám.

Zatímco jsem naštvaně zatínala zuby, ten náklaďák dojel ke mně.

Ale najednou se začal naklánět.

Když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že ten náklaďák najel na ocelové nosníky, které jsem nechala spadnout.

Jako ve zpomaleném filmu se pomalu naklonil a v okamžiku, kdy byl paralelně se zemí, za obrovského hluku dokončil svůj pád.

Potom se ozval zvuk, jak se přetrhl drát, a na mě se valila lavina tlustých ocelových trubek.

„Co?”

Zatímco mi výhled zakryl nespočet trubek, moji mysl okupovala jedna myšlenka:

—Copak jsem jednou nepřemýšlela o náhodě, kdy se převrátí náklaďák s těžkým nákladem?

Jak jsem dorazil do obchodu a zavřel za sebou dveře, nahlas jsem si vydechl úlevou.

„Myslel jsem si, že je po mě.”

Ano, za pomoci Vize jsem byl schopen předpovědět svou smrt, ale to neznamenalo, že jsem byl v bezpečí.

Neměl jsem žádnou záruku, že dokážu smrti zabránit jen proto, že dokážu vidět budoucnost.

V tomhle případě jsem mohl vědět, kam ty nosníky dopadnou, ale stejně se mi mohlo nepodařit se jim vyhnout.

Kromě toho kdyby opravdu našla neochvějnou náhodu, tak by její předpovězení nemělo žádnou cenu.

Jako absurdní příklad, i já bych musel zaklapat bačkorama, kdyby mě náhodou napadl terorista se samopalem.

Proto jsem zinscenoval tu riskantní scénu.

Abych Mineyamu přiměl věřit, že se dokážu vyhnout všem jejím náhodám, naschvál jsem zariskoval a vyhýbal se těm nosníkům na dvakrát.

Nakonec jsem to byl já, koho náhoda zachránila.

Teprve teď se mi začaly klepat kolena.

Opřel jsem se o dveře – ale nepodařilo se, neboť zrovna v tom okamžiku se dveře otevřely a já plnou vahou přepadl na záda.

„Co děláš?” zeptala se Saki ze shora.

„Kotrmelce vzad!” žertoval jsem. „Hele, kde jsi byla?”

„...Hledala jsem tě, protože ti to tak dlouho trvalo! Myslela jsem, že tě tou svojí Relikvií dostala.”

„Bála ses o mě?”

„Ano.”

Ta „starost” byla v její bezvýrazné řeči dobře schovaná.

„Hele, Tokiyo, co myslíš, proč na tebe měla spadeno?”

„Asi si myslela, že ten kámen je skutečná Relikvie, co způsobuje smůlu, když o Relikviích věděla. A tak se nám chtěla pomstít za to, že je prodáváme. No, ale vypadá to, že nečekala, že o nich taky budeme vědět. Je dobře, že se starala o svoje kamarády, ale vážně by se měla naučit nejdřív přemýšlet a pak jednat!”

„Hmm.” Nedokázal jsem z její bezvýrazné tváře vyčíst, jestli je s mojí odpovědí spokojená nebo ne. „No, ne že by mi to vadilo, ale proč se nezvedneš, než tam zapustíš kořeny?”

Saki kolem mě prošla do obchodu.

„Ale neříkej!”

Postavil jsem se a pokusil jsem se vejít do obchodu, ale jelikož jsem měl nohy pořád jako z želé, zakopl jsem o práh.

„Hoj!”

Ztratil jsem rovnováhu a instinktivně se natáhl po první věci, které jsem se mohl chytit.

A tahle věc byla náhodou Saki a to, že jsem se k ní prakticky tiskl, nebylo nic než: „Č-čistá náhoda! Nehoda!”

„Náhodou jsi zakopl a musel ses na mě nalepit?” řekla, aniž by na ní byl vidět byť jen náznak údivu nad tím, že se na ni lepím... ne, nad tím, že jsem ji použil jako oporu. „Jako kdyby taková šťastná náhoda mohla nastat.”

Konec povídky "Náhoda"