neděle 14. srpna 2016

EGA - Kapitola 16 (Dožadování reparací)


Kapitola 16 – Dožadování reparací


Když slečna Leonora zaslechla v trůnním sále ten potlesk, vyburcovalo ji to a obrátila pohled k jeho zdroji – k trůnu. Na trůnu, kde předtím seděl Král Neživota, byla děsivá sešívaná panenka.

No, tu panenku jsem vyrobila já, jelikož jsem měla čas.

Zkusila jsem ji ušít podle Teny, ale z nějakého důvodu mi šití nikdy nešlo, takže to nedopadlo tak, jak jsem chtěla. Snažila jsem se, aby se na ni Tena podívala a řekla mi, co si o ní myslí, ale vážně jsem ji rozplakala. To byl tak velký šok, že taková panenka byla ušitá podle ní, nebo to bylo prostě proto, že se jí bála? To pořád nevím.


Napadlo mě, že ji vyhodím... nebo spíš jsem ji vyhodila, a ještě k tomu několikrát, ale než jsem se nadála, byla zpět u mě. Hm, zdá se, že je prokletá. To proto, že mi trvalo hodinu ji ušít, takže jsem ji omylem očarovala.

Abych ji umístila na trůn, využila jsem teleportace, ale po pravdě řečeno ta panenka nemá moc velký význam. Kdysi a kdesi se stalo, že mě ta dívka začala nenávidět, takže jsem si s ní chtěla promluvit, ale příliš jsem se bála setkat se s ní přímo. Takže jsem se rozhodla mluvit k ní prostřednictvím jádra kobky a jeho systému příjmu hlasu. Ale v tom případě by pravděpodobně nevěděla, kam se má při řeči koukat, takže jsem tam dala první věc, co mi padla pod ruku jako cíl ke směřování řeči a také jako svého zástupce.

Jakmile k ní promluvím, moje existence bude odhalena, ale no, podle té bitvy, co jsem teď viděla, dokonce i v tom nejhorším případě bych to měla nějak zvládnout, pokud si připravím několik netvorů na úrovni Krále Neživota.

„Kdo kruci jsi?”

„Já jsem Pán téhle kobky. Tahle panenka je jen můj zástupce, takže nemá smysl na ni útočit. Pokud ji chceš, tak ti ji dám, jakmile náš rozhovor skončí.”

„Myslíš si, že tu ošklivou panenku bude někdo chtít?”

No, to je asi pravda. Ale byla bych nesmírně ráda, kdyby si tu prokletou panenku někdo vzal. I když ji dám pryč, je vysoká šance, že se ke mně vrátí.

„Ale stejně, říkáš Pán kobky? Král Neživota nebyl pánem tohohle místa?”

„To byl finální netvor 10. podlaží.”

„Aha. Tak pán, kterého nemrtvý král poslouchá, jsi ty, co? Ten mizera. I když ze sebe sypal ty vznosné fráze, jak se ani před démonickým králem nepokloní. Když si pomyslím, že to byl nakonec jenom pes.”

Pes, hm? Kromě toho, že jsem mu – ale možná to byla 'ona' – dala za úkol strážit 10. podlaží, tak jsem ho více méně nechala o samotě. Takže dokonce ani teď si nejsem jistá, jestli mezi námi byl něco jako vztah pána a sluhy.

„No, na tom už nesejde. Důležitější je... takže jinými slovy ten arogantní mizera, po kterém jdu, jsi ty.”

Slečna Leonora na panenku zahlížela. Ačkoli byla celá pomlácená z toho souboje na život a na smrt s Králem Neživota, ten její strašlivý pohled zobrazující se na monitoru mě střásal... Ne. Pravděpodobně měla v úmyslu na mě prostřednictvím té panenky zahlížet, ale kamera vedoucí k jádru kobky není v panence, ale místo toho se na ni dívá z úhlu, takže jsem vážně neměla pocit, že by na mě zahlížela.

„Chci vědět, proč jsi tak naštvaná.”

„Pche, ptáš se na očividné! Přišla jsem udělit trest smrti hlupákovi, co sám sebe nazývá Zlým bohem!”

„Zlý bůh...?”

„? Proč jsi zrovna kvůli tomuhle tak zmatená? Lidé ve městě si povídají, že v téhle kobce žije Zlý bůh, víš!”

Co to kruci?

„Jsi první člověk, s kterým mluvím jako Pán kobky. Nevzpomínám si, že bych se kdy nazvala Zlým bohem.”

„Cože...?”

I kdybych měla šanci se představit, rozhodně ani omylem nemám v úmyslu nazývat se Zlým bohem. Ale stejně tak nějak mě ty zkazky v Riemel trápí. Proč se tam šíří, že jsem Zlý bůh? Ale nemyslím si, že by se něco takového začalo šířit, pokud by nebylo něco, co by ty zkazky rozdmýchalo.

„Nepředstavila ses?”

„Ne.”

„A-aha...”

Když jsem to jasně popřela, slečně Leonoře na čele vyvstal studený pot. Začala se kroutit a třást se a pohledem začala putovat ze strany na stranu.

„Jinými slovy... to bylo tvrdohlavé nedorozumění?”

Když jsem to poznamenala, celá nadskočila a její neklid zesílil. Skoro jako malé dítě vyděšené rodičovým pokáráním.

„Ehm... já... dá se říct, že není nulová šance, že to je to, co se stalo, nebo spíš...”

„Král Neživota, na kterého jsem vynaložila 1.000.000 MP.”

„Gu—... To...”

Nelhala jsem. Každý den můžu stvořit tři, takže to není velký problém.

„Reparace.”

Vážně mi to nevadí, ale její reakce je zajímavá, takže na ni zkusím trochu zatlačit. Slečna Leonora při mých slovech hořce zamručela.

„T-to se nedá nic dělat... odčiním to, ale... co mám dělat?”

„Pracuj místo něj jako etapový netvor na 10. podlaží.”

„Co—?! To mi říkáš, abych se ti poddala?!”

Ach, kruci. To jsem se nechala trochu unést? Zrovna teď tak zrudla a je tak pobouřená.

„Jako brigádník. Nebude vadit, ani když nebudeme pán a sluha.”

„Ale...”

Zdá se, že slečna Leonora je nesmírně vybíravá, co se týče vztahů pána a sluhy. To předtím jsem řekla napůl žertem a chtěla jsem svá slova vzít zpátky, ale pokud v téhle chvíli řeknu „dělám si srandu”, naštve se, co?

„...Dobře.”

Hm?

„Práci Krále Neživota. Budu pracovat místo něj.”

He— pokud to vážně uděláš, tak mi bude nepříjemně, víš?

„Ale! Nemám v úmyslu pracovat pro někoho, jehož tvář jsem neviděla! Budu souhlasit až poté, co se s tebou osobně setkám a posoudím to! Od tohohle v žádném případě neustoupím!”

Jinými slovy chce se mnou mít pohovor? Intrika, jak mě napadnout ze zálohy...? To mi nepřijde. Přijde mi, že v takových intrikách je hrozná. No, jakmile se se mnou setká, pravděpodobně ji to zklame a už mě nebude chtít poslouchat. Přece jenom jsem v levelu 1.

„Dobře. V tom případě—”

Půjdu dolů nebo něco takového jsem chtěl říct, ale ona mi do toho skočila a prohlásila s odhodlaným výrazem: „Dobrá, v tom případě okamžitě vyrazím do nejnižšího podlaží. Chvilku tam počkej!”

H-hej... Aniž by ji nějak ovlivnilo, jak jsem se ji snažila popleteně zastavit, slečna Leonora se vydala chodbou za trůnem. Zdá se, že to je ten typ člověka, s kterým se dá vážně těžko domluvit, jakmile se sám k něčemu odhodlá.

Nehledě na to, jak je silná, i dle nejrychlejšího odhadu jí bude trvat 2 dny, než se dostane na 31. podlaží. Navíc podlaží 11 – 20 jsou podlaží s hádankami, u kterých si průchod nemůžete prorazit silou, takže pokud se na nějaké zasekne, bude to trvat věčnost. To na ni musím celou tu dobu čekat?

I když říkám tohle, podle toho, jak vypadá, nevypadá to, že by v téhle chvíli poslouchala, co jí řeknu. Nedá se nic dělat. Nechám ji pokračovat, dokud nebude spokojená. A jakmile to vzdá, pošlu jí pozvánku.





Slečna Leonora úžasně dosáhla toho, že se za jediný den dostala na 10. podlaží, ale jak jsem čekala, od 11. podlaží dále její rychlost prudce poklesla na 1 podlaží za den.

Den 1, 11. podlaží s kvízem.

Podlaží, kde dostanete 10 otázek se 3 možnostmi, a postupujete na základě správných odpovědí. Pokud uděláte chybu, automaticky vás to pošle na začátek podlaží a budete to muset vzít od začátku.

„Aach, i když už jsem se konečně dostala k 8. otázce?!”

„Bohužel. Vracíš se na start.”

„TY———!!!”





Den 2, 12. podlaží s pohyblivými dlaždicemi.

Když jste stoupli na dlaždici s šipkou, automaticky jste se posunuli vyznačeným směrem. Létání bylo zakázáno. Pokud jste pečlivě neplánovali, kam se vydáte, nebyli jste schopni pokračovat, jak jste chtěli. Na herní obrazovce, kde jste na to koukali ze shora, se tahle hádanka dala snadno vyřešit jen s minimálním přemýšlením, ale jakmile se to rozloží po celém podlaží, je to celkem složité.

„Arghhhh, i když už mám schody přímo před nosem—!”

„Vytrvalý vyhrává.”





Den 3, 13. podlaží s otočnými místnostmi.

Je to trik, kde se podlahy všude otáčí. Všechny místnosti jsou kruhové a všechny dveře jsou rozmístěné v pravidelných intervalech. Takže jakmile se to roztočí, nebudete vědět, kam jít. A když jste uvnitř, pokud se točíte příliš...

„...Je mi zle.”

„Jako kolega samuraj nad tímhle přivřu oči i uši.”

Ach—kdy jsem to říkala, že nejsem samuraj? Jak se dalo čekat, vážně to bylo příliš žalostné, takže jsem jí tam teleportovala šálek vody.





Den 4—

„Není na čase, abys to vzdala?”

„N-nedělej si ze mě srandu. J-já pořád ještě můžu...”

To řekla, ale ať jsem se na to dívala, jak chtěla, v porovnání se svým předchozím stavem přišla o hodně ze své čilosti. I z pohledu nezasvěcence jsem dokázala říct, že jí to co nevidět zlomí.

Jen tak mimochodem, jelikož slečna Leonora předpokládala, že to bude mělká kobka, přišla sem téměř s prázdnýma rukama. A samozřejmě s sebou neměla žádné zásoby. Zjistila jsem, že nemůžu jen tak přihlížet, jak řeší kvízy, zatímco jí kručí v žaludku, takže jsem jí poslala polévku a chleba. První den byla slečna Leonora tvrdohlavá a jídlo nesnědla, ale druhého dne se zdráhavě najedla. Možná proto, že už ten hlad nemohla snést.

„A-a vůbec co to má být?! Tahle kupa triků!”

„Opatření proti tupcům.”

„Komu říkáš tupče! Ty, jakmile se dostanu do nejnižšího podlaží, dám ti pořádně do nosu!”

„Jestlipak mám přestat posílat jídlo?”

„Cože—?! T-taktika hladovění je jenom pro strašpytle!”

To nechci slyšet od někoho, co si s sebou nevzal žádné jídlo. A vůbec neexistuje žádná jiná kobka, která by poskytovala plnou penzi s 3 jídly denně, takže bych byla ráda, kdyby mi byla trochu vděčná.

„Jen tak mimochodem, ráda bych se na něco zeptala, ale kolik přesně podlaží tahle kobka má?”

Ach—konečně si to uvědomila? Upřímně řečeno si myslím, že se na to měla zeptat hned na začátku. Kdyby se vědělo, kolik podlaží kobka má, bylo by to vodítko, jak kobku porazit, takže to nemůžu moc zveřejňovat. Ale pokud to řeknu jenom jí, tak si myslím, že to nevadí. Z našich dosavadních hovorů dokážu říct, že to není ten typ, co by to někde roztruboval.

„31 podlaží.”

„Třic—?!”

Slečna Leonora zbledla a neměla slov. Navzdory tomu, že pokračovala hlouběji do kobky a přetrpěla různé těžkosti, pořád se ještě nedostala ani do půlky, takže to je asi přirozené. I když jsem tohle řekla, podlaží 21-30 sice existují, ale ještě nejsou dokončené, takže nejtěžší část kobky jsou střední podlaží, kde se zrovna nachází. Ale nemyslím si, že jí to řeknu.

„Vzdáváš to?”

„Gu— V tomto případě si nemůžu pomoct a musím souhlasit, že bude obtížné dostat se až na poslední podlaží, ale... ale pokud se nedostanu do nejspodnějšího podlaží, tak se s tebou nebudu moct setkat, ne?”

„Když jsem s tebou mluvila na 10. podlaží, měla jsem v plánu jít za tebou.”

„Cože?! Takže ty tři dny dřiny byly...”

„To máš za to, že neposloucháš, co ti kdo říká.”

Když jsem jí takhle nasypala sůl do rány, slečna Leonora zmlkla.

„Dobře. Je to otrava, ale vzdávám to.”

Když jsem viděla, že to řekla se vzdorným výrazem, úlevou jsem se poplácala po hrudi. Vypadalo to, že během 11.+ podlaží si nastřádala hodně zášti. Takže kdyby se do nejspodnějšího patra dostala sama od sebe, určitě by mě zmlátila, takže jsem se v skrytu třásla strachy. Pravděpodobně není tak hanebná, aby mě zmlátila i po tom, co to vzdala a já ji sem pozvala.

Od samého začátku jsem neměla v úmyslu zaměstnat ji jako etapového netvora, ale jak jsem s ní celé ty tři dny mluvila, vím, že je příjemná, a byla bych ráda, kdybychom si vybudovaly přátelský vztah.

„Dobře. Připravím teleportační kruh, takže na něj stoupni.”

Nejdřív jsem měla v plánu pozvat ji do obytné části, ale jen pro případ, že by se nějaká část vyjednávání zvrtla k násilí, rozhodla jsem se, že se setkáme někde jinde. No, ale soudě podle její povahy si nemyslím, že k tomu dojde.

Sál pro etapového netvora na 30. podlaží je teď jenom prázdná místnost bez netvora, takže nám poslouží znamenitě. Jen tak mimochodem etapového netvora na 20. podlaží jsem už ustanovila. Povolala jsem živoucí brnění vyrobené z orichalku a když už jsem byla v tom, zkusila jsem mu udělit boží ochranu. Ale stalo se z něj něco brutálního.

Přemýšlela jsem, že na 30. podlaží umístím draka, co je ve fantastických světech tak běžný, ale když už ho budu povolávat, tak můžu rovnou stvořit toho nejsilnějšího draka. To jsem si pomyslela, takže momentálně střádám manu v jádru kobky.

Ech? Copak jsem se neomezovala jen na neživoucí netvory, kteří by nikoho nezabili? No, hrdinní válečníci, co se dostanou tak daleko, budou pravděpodobně v pořádku.

...Hm? Myslela jsem si, že neživoucí bytosti budou bezpeční, protože nebudou mít vlastní ego, a tak mě budou poslouchat. Ale když Leonora porazila Krále Neživota, promluvil, ne? …Pročpak asi?





Přesunula jsem se na 30. podlaží a pak se řádně posadila na trůn. Ani moje osobnost, ani můj oděv nenesly známky důstojnosti, takže se musím snažit ze všech sil, abych vypadala byť jen trochu řádně.

Když už jsem to zmínila, takovéhle trůny jsem instalovala v sálech etapových netvorů na 10., ale i 20. a 30. podlaží. Ale když o tom řádně přemýšlím, žádný z netvorů nemá tu správnou velikost, aby se posadil na židli vyrobené pro lidi... Nakonec byly trůny zbytečné. No, momentálně zrovna slouží takhle mě, takže možná přece jenom mají využití.

Zatímco jsem takhle přemýšlela, velké dveře se se skřípáním otevřely. Teleportační kruh slečnu Leonoru přesunul do místnosti před touhle, takže v pořádku dorazila. Když jsem se obrátila směrem ke vchodu, spatřila jsem dívku se stříbrnými vlasy v rudých obrněných šatech.

Čekala jsem, až vejde dovnitř, ale ona nejevila žádné známky, že by tak hodlala učinit. Mohlo by to být tak, že nemůže vstoupit, dokud jí nedám svolení? Nebo to jsem si myslela, ale nakonec pomalu postoupila do místnosti.

Z mého pohledu byla tak bledá, že jsem se o ni začala bát, a viděla jsem, jak jí po tváři stéká pot. Kráčela pomalu a po několika minutách dorazila na místo 10 metrů ode mě, kde se ztuhle zastavila. Takhle bude obtížné si povídat, takže bych byla ráda, kdyby přišla blíž, no ale není to tak daleko, abychom se navzájem neslyšely, takže je to asi v pořádku.

„Ráda tě— „Prosím, odpusťte mi mé činy!” —poznávám?”

Najednou přede mnou poklekla na všechny čtyři. Když tak o tom přemýšlím, mám pocit, že ve vysvětlení u mystického oka se psalo něco o tom, že je dost silné, aby i démonický král poklekl. Takže to znamená také hrůza dostatečně velká, aby přiměla i dceru démonického krále pokleknout... možná?

„Ehm— „Velmi se omlouvám za své drzé chování! Udělám cokoli bude v mé moci! Takže, prosím... prosím, smilujte se nad mými krajany!” —...”

Proč se to změnilo na situaci, kdy to vypadá, že hodlám zaútočit na území démonů? Ani v nejmenším to nemám v úmyslu, víš?

„Ne, vážně mě musíš— „Prosím vás, potrestejte jen mě.” —poslouchat.”

Naštvala jsem se, že to nikam nevede, bezděky jsem vytáhla své tantou a hodila ho. Prokleté tantou se zabodlo do země přímo před jejíma očima a slečna Leonora ze sebe vypravila němý výkřik.

„Zvedni hlavu a postav se.”

„A-ale...”

„Prostě to udělej.”

Promluvila jsem trochu panovačně a přinutila ji se postavit. Slečna Leonora vyskočila a postavila se do pozoru.

„Nezlobím se.”

„Ech?”

„Ani nemám v úmyslu tě potrestat.”

„S-skutečně?!”

Zdálo se, že se slečně Leonoře skutečně ulevilo a dokonce se jí v očích sbíraly slzy. Nezlobím se kvůli tomu, co se do teď stalo, ale ta nynější diskuze mě vážně rozčílila, víš?

„A taky co se týče netvora na 10. podlaží...”

„S-správně! Samozřejmě si své povinnosti budu plnit ze všech sil!”

„Nemusíš to dělat.”

„Prosím?”

Minule jsem to řekla napůl žertem, ale kdyby to vážně udělala, tak by mě to trápilo. Pokud by dcera démonického krále pracovala jako etapový netvor, snadno bych si mohla udělat nepřátele jak z lidské, tak z démonické rasy. Co se týče netvora na 10. podlaží, můžu prostě znovu stvořit Krále Neživota. Nebo spíš jak slečna Leonora sešla do 11. podlaží, už jsem jednoho stvořila a zaměstnala. Nějakou záhadou od samého začátku znal mé jméno. Pročpak asi?

„Na oplátku bych tě chtěla požádat o laskavost.”

„C-cokoli budeš chtít!”

„Chci, abys byla moje kamarádka.”

„K-kamarádka...?”

Sice to bylo jen skrz obrazovku, ale ty tři dny, co jsem s ní strávila povídáním, byly celkem příjemné. Je škoda, že je kvůli mým technikám vyděšená, ale i tak bych si ráda myslela, že máme možnost se spřátelit dost na to, že neuteče.

V tom nejhorším případě vím, že spolu můžeme normálně mluvit, když nás rozděluje monitor. Takže když uvážím svoje pocity a také její postavení dcery démonického krále, pokud to bude možné, ráda bych s ní vycházela.

„R-rozumím! Prosím, dovolte mi se pokorně stát vaší kamarádkou.”

„Jsme kamarádky, takže mi nemusíš vykat.”

„Rozu— Jasně.”

Moje první kamarádka na tomto světě, SPLNĚNO.

Nepřinutila jsem ji k tomu.

...Neudělala jsem to, že ne?
---------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

2 komentáře: