EGA - Extra 10 (Zoufalství jistého prince)

Kapitola 10 – Zoufalství jistého prince

„Ty—! Tohle je jasné obtěžování!”

Generál Godwin pěstí uhodil do kulatého stolu uprostřed jednací místnosti.

„Vím, jak se cítíte, generále, ale uklidněte se. Je tu Jeho Veličenstvo.”

„O-odpusťte mi mou hrubost!”

Pokáraný premiérem panem Forgenem, naštvaný generál Godwin se najednou vzpamatoval a nervózně se mému otci omluvil.


„To nevadí. Cítím se stejně.”

Nejenom můj vážený otec; s největší pravděpodobností nikdo ze zde shromážděných nebude generála vinit za jeho slova. Protože všichni lidé tady měli stejné pocity.

Momentálním tématem diskuze skupiny zvané Royalistická frakce bylo to, že Církev posvátného světla vydala edikt, že se má shromáždit Řád posvátného světla. Byl to edikt ohledně podrobení skupiny přívrženců kultu Zlého boha, co se shromáždili v jisté kobce nedaleko našeho království, Fortery. Ale nehledě na to, jak se člověk na tu situaci díval, bylo jasně přehnané shromažďovat a mobilizovat Řád posvátného světla jen kvůli podrobení skupiny kultistů, která nečítala ani 1.000 lidí.

Církev posvátného světla tvrdila, že to je kvůli tomu, že se lidé v oné kobce stali svědky náznaků bytosti, která se zdála být Zlým bohem. A že formace Řádu byla nezbytná kvůli prošetření a pokud možno následnému zapečetění nebo podrobení.

Nebylo nestoudnější lži.

Protože vyšší autority každého národu věděly, že Zlý bůh byl přece jenom fiktivní hrozbou, kterou vytvořila Církev. A Církev vážně neměla v úmyslu si Zlého boha podrobit a ostatní národy tento návrh schválily s vědomím, že to je lež.

„Takže to vážně bylo kvůli tomu nedávnému návrhu.”

„Tak to vypadá. Nejsou k tomu žádné jiné důvody.”

Církev posvátného světla je největší náboženství lidského území a je úředním náboženstvím všech národů. Kvůli tomu peníze, které každý národ věnuje vedení Církve – teokracii Luxirie – není malá částka.

Samozřejmě ani Fortera nebyla výjimkou.

Ale jelikož se čekalo, že úroda a vybrané daně v našem království budou nižší než v průměrných létech, prohlásili jsme, že příští rok snížíme náš příspěvek teokracii.

Pravděpodobně nebylo pochyb o tom, že bylo správné si tento edikt vyložit jako pomstu za to prohlášení o příspěvku.

Ačkoli to byla mobilizace Řádu posvátného světla, po pravdě to byla koaliční síla rytířů a vojáků různých zemí. S tímto ediktem z teokracie Luxiria očekávali, že se toho budou účastnit různé země, ale jelikož to byla oficiálně účast ke splnění svých povinností vůči Církvi posvátného světla, pak se jim nedostane žádné odměny. Pokud by se jednalo o invazi na démonické území, tak by byli de facto odškodněni formou územního přídělu. Ale jelikož toto byla mobilizace Řádu k vyřešení domácí záležitosti, nic takového se konat nebude.

Samozřejmě naše království nemá žádnou povinnost vydávat za toto odměnu. Ale navzdory tomu pokud naši domácí záležitost vyřeší vojska jiných národů, tak vůči nim budeme mít dluh a při budoucích diplomatických jednáních to budeme muset vzít do úvahy.

„Pomsta a příklad ostatním, co?”

„Rozhodně by se to dalo vyložit jako ukázka síly pomocí rozdílu ve vojenské moci.”

Ostatní národy pravděpodobně také chápou účel tohoto ediktu Církve. Ani nemluvě o tom, že tím posílají takovéto poselství: pokud nahlásíte, že snížíte příspěvek, stane se vám tohle.

„Je příliš pozdě na to ten příspěvek uvést do původního stavu, že?”

„Teď když ohlásili mobilizaci Řádu, je to pravděpodobně nemožné. A kromě toho jsme snížení nahlásili proto, že bychom si původní částku nemohli dovolit. Nemůžeš použít peníze, co nemáš.”

„...”

„...”

Schůzka se ponořila do ticha.

„Takže co budeme dělat? Silně nám doporučují, že jako jeden z účastníků bychom měli to místo prozkoumat a rozbít tábor, ale...”

„Kromě toho, že nás obtěžují, nás nutí dělat podřadnou práci, co? Jak moc si jen chtějí s naším královstvím zahrávat?”

Jak průzkum, tak založení tábora je pro armádu rozhodně důležité, ale je těžké se při tom zasloužit o nějaké dosažení. Čím víc dosažení cizí země získá, tím k nim budeme mít větší dluh, takže i tohle byl jistý druh obtěžování.

Ale tohle byla také dobrá příležitost.

„Já povedu armádu a zamířím na bitevní pole.”

„Vaše Výsosti?”

Když lidé usazení kolem kulatého stolu zaslechli moje prohlášení, všichni se otočili na mě.

„Hmm, a tvoje úmysly jsou?”

„Předstírat, že provádím výzkum a zakládám tábor a zároveň si podrobit nepřítele. Možná nás ostatní národy a Církev budou očerňovat, že jsme jednali svévolně, ale tohle by mělo být lepší, než je nechat nabýt velká dosažení a přiznat jim velký dluh. Pokud řekneme, že se mladý velitel strachoval o své zásluhy, nemělo by se to zdát tak divné,” odpověděl jsem na otcovu otázku a nastínil svůj plán.

Ostatní národy možná budou nabručené, že musely obzvláště připravit své armády, ale pokud vlastně nevytáhnou do bitvy, tak by pravděpodobně neměly být schopní se na nás něčeho dožadovat.

Církev posvátného světla pravděpodobně nezůstane zticha, ale s přihlédnutím k tomu, že jejich oficiálním cílem bylo podrobení Zlého boha a jeho kultistů, neměli by být schopni nás otevřeně kritizovat.

„Ale neměl by být důvod, abyste tu vinu na sebe bral vy, Vaše Výsosti.”

„Jako člena královské rodiny by mě ostatní národy neměly být schopny nějak silně kárat. Pokud by to provedl jiný velitel, tak by pro něj mohly požadovat trest.”

I když veřejně nemohou zatratit království, je naprosto možné, že budou vinit velitele, že neuposlechl rozkazy. Jakmile uvážíte toto, nemůžu tu úlohu nechat na generálech.

Možná proto, že premiér a generál pochopili mé úmysly, zdráhavě umlkli.

„Co vy na to, Vaše Veličenstvo?”

„...Velmi dobře. Nechám to na tobě.”





Jak jsme rozbili tábor před tou konkrétní kobkou, přehlédl jsem uctívače Zlého boha před sebou.

Nepřítel se také seskupil do vojenské formace, ale dalo se říct, že to bylo pouze přibližné. Kromě toho, že jen stěží dosáhli počtu tisíce lidí, bylo mezi nimi i hodně starých lidí a také žen a dětí, takže nebudou moct ani řádně bojovat. Bylo očividné, že neměli dostatek lidí ani na to, aby připravili útok ze zálohy, takže jsem věřil, že pokud pošlu vojáky vpřed, snadno je rozdrtíme.

Upřímně řečeno bylo divné, že v tom bodě se pořád ještě nerozprchli. Bylo to také kvůli té jejich nechutné zbožnosti?

Jak jsem si tohle pomyslel, omylem mi na rty vklouzl suchý úšklebek.

„Vaše Výsosti?”

„Ne, to nic.”

Generálovi Godwinovi můj úsměv přišel divný, a tak se mě na to přeptal a já mu řekl, že se tím nemá trápit.

Nechutná zbožnost, co?

To, že nedokážu pochopit lidi, co uctívají něco takového jako Zlého boha, se nezměnilo, ale po tomhle incidentu zbožnost naší forteranské královské rodiny vůči Církvi posvátného světla klesla na samotné dno.

Takovéhle myšlenky bychom lidu samozřejmě neodhalili a rozhodně jsme se nestavěli proti vážené Posvátné bohyni, ale přinejmenším jsem neměl v úmyslu věřit té zkorumpované Církvi, v které bujelo uctívání peněz. Jako princ i jako člověk.

Kdo byl lepší: uctívači Zlého boha, kteří riskovali vlastní životy, nebo lidé, co se potají dožadovali peněz pod záminkou Posvátného světla? Když jsem začal uvažovat o tomhle, přišlo mi to tak vtipné, že jsem si nemohl pomoct a usmál jsem se.

Zlehka jsem potřásl hlavou a přesunul pozornost k něčemu jinému.

—Oboje bylo stejné.

Pokud ohrožovali naše království, pak jsme je museli eliminovat. Tohle bylo mou povinností jako člena forteranské královské rodiny.

„Jen se podívej na útvary těch zlých mizerů, generále! Patetické.”

„To ano.”

S generálem po boku jsem se podíval na kultisty před sebou a promluvil dostatečně nahlas, aby nás slyšeli rytíři a vojáci okolo.

„Když je nepřítel bezcennější než smetí, nemohli bychom si je podrobit i bez hlavních sil Řádu?”

„To ano, ale bylo nám řečeno, že máme provést průzkum a založit tábor.”

Jak jsme recitovali naše hlášky přesně podle plánu, připadal jsem si jako šašek. Ale na tom nesešlo. Chtěl jsem se stát bláhovým a horkokrevným princem.

„Pokud teď zaútočíme, tak to můžeme skončit. Není třeba ani průzkumu, ani tábora.”

„Vaše Výsosti, to..”

Ale stejně, generále... copak s tím hraním nemůže něco provést? Copak nemluví monotónně?

„To mě nezajímá! Sedět tady, zatímco mi kultisti leží pod nosem, to bych na sebe přivolal hněv vážené Posvátné bohyně! Všechny jednotky, kupře—?!”

Zrovna když jsem chtěl vydat rozkazy, v tom okamžiku se kolem nás ozval zvuk exploze. A zároveň se zdálo, že před našima očima něco povstalo.

„———?!”

Jak jsem kvůli svému zmatku nad tou nepochopitelnou scénou neměl slov, ukázalo se tamto.

„...”

„...”

„...”

Všichni na tu scénu beze slova vzhlíželi.

Na místě, které do teď byl jen obyčejný palouk, najednou vyrostl zlověstný, a přesto tak nějak božský chrám.

Říkaly mi moje oči pravdu...?

Nebyl tohle skutek téměř hodný Boha? Nemohlo to být tak, že Zlý bůh skutečně přebýval v této kobce, že ne?

Ale ne, Zlý bůh měl být imaginární bytost vytvořená Církví.

Ale tahle scéna byla...

Skoro jako by nás v našem zmatku chtěla zahnat do kouta, ta abnormální scéna pokračovala.

Najednou na nás padla noc a okolí se rozjasnilo mdlým světlem. Cítil jsem, že tyhle abnormality způsobily, že se mezi vojáky šířil chaos.

Generál a já jsme se pokoušeli vojáky svolat, abychom je utišili, ale než jsme to zvládli, z horního podlaží chrámu až na zem se zjevilo schodiště z temnoty.

Ani já, ani generál, ani vojáci, ani kultisti neudělali nic jiného, než že obrátili pohled k těm schodům.

Ne, upřímně řečeno jsme nesledovali ty schody, ale bytost, co po nich sestupovala.

Na pohled se zdálo, že to je dívka.

S relativně drobnou postavou s černočernými vlasy a černočernou róbou. Pomalu sestupovala po schodech s dvěma dívkami za zády.

Všichni zapomněli, jak mluvit, a zadržovali dech, jak na tu postavu vzhlíželi.

Konečně když ta postava došla až na odpočívadlo v polovině výšky, jsme spatřili tvář, kterou zatím nebylo vidět.

Tvář s rysy nádhernými jako panenka a kalným pohledem, který se nezdál být z tohoto světa... Jak na nás ty oči zahlížely, pocítil jsem, že mi po celém těle naskočila husí kůže.

Uprostřed tohoto ticha, prostého byť jen zvuku dýchání, jsem bezděky zamumlal:

„... … … … … … Zlý bůh.”

V tom okamžiku se zdálo, že se ten termín „Zlý bůh” mezi vojáky rozšířil jako ničivý požár.

„UTÍKEJTE!!”

V tom okamžiku, co to někdo zakřičel, se náš útvar rozpadl.

Jak vojáci, tak rytíři zmatečně prchali.

S přihlédnutím k našemu postavení bychom to generál nebo já museli zastavit.

Ale nemohli jsme.

A to proto, že jak generál, tak já jsme z čiré hrůzy pozbyli veškeré pomyšlení, abychom tam zůstali.

Společně s vojáky jsme se k chrámu obrátili zády, jak jsme co nejrychleji utíkali k městu.





Myslel jsem si, že Zlý bůh byl jenom fiktivní bytostí vymyšlenou Církví.

Byl jsem si jistý, že celý tenhle rozruch bylo jen divadlo několika fanatiků.

Ale mýlil jsem se!

Pokud tohle nebyl Zlý bůh, tak co jiného to mohlo být!

Oklamali nás!

Nebylo to tak, že Církev posvátného světla vytvořila imaginárního nepřítele, aby oklamali masy, ale oni namluvili vůdcům všech národů, že skutečný nepřítel je imaginární.

A důvodem bylo pravděpodobně to, že Zlý bůh byl pro Církev nevhodnou pravdou.

Mohlo by to být tak, že dokonce ani moc vážené Posvátné bohyně se tomu nemohla rovnat? Ale ne, něco takového nemůže...

Jako kdyby mě chtěl zesměšnit, jak jsem ve svých myšlenkách došel slepé uličky, jak jsem utíkal, za mnou se černě zablýsklo.

Na okamžik se všichni zastavili a natočili hlavy tím směrem, ale ten záblesk odletěl do daleka.

Vojákům kolem mě se ulevilo, ale já se místo toho třásl hrůzou.

To světlo bylo s největší pravděpodobností... enormní masa many, kterou Zlý bůh ze srandy odpálil.

Bylo dobře, že to vyletělo jiným směrem, protože kdyby to vystřelil na nás nebo na město nebo na hlavní město, pak...

Zatímco jsem se v duchu modlil, aby Zlý bůh nenamířil na nás, znovu jsem začal prchat k městu.
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>