KNM - Kapitola 60 (Jeden cíl...)

Kapitola 60 – Jeden cíl, tři cesty

„Magie není věc, co by ses mohl naučit za krátko,” řekl Gle líně, „jelikož jsi za posledních pár let nepokračoval v meditaci, tak není nic, co bych tě mohl naučit, protože by to bylo na nic. Bylo by lepší toho kluka Daylighta nechat jít samotného, i kdybys šel s ním, tak bys byl jenom břímě.”

„Meditoval jsem každou noc. KAŽDOU NOC!” zdůraznil Kaiser. „A byla to tvoje speciální technika meditace, kterou jsem našel v tvém domě, takže mi to umožnilo použít pokročilá magická kouzla jako Bílá bomba a Levitace. Ale to první jsem dokázal použít jen jednou za tři dny a když použiju to druhé, tak mám následující den silnou migrénu. Taky se zdá, že se nedokážu naučit normální magická kouzla nebo kouzla nízké úrovně.”


Zdálo se, že Gleho zaujalo něco jiného. „Jak jsi našel můj dům? Je to celkem utajená lokace a kdyby nebyla, tak by to ten mizera Dračí císař už rozkradl. Takže až do dneška nemohl přečkat.”

Kaiser zabručel a ze svého límce vytáhl řetízek s pěticípou hvězdou. „Tohle je důvod. Už jsem ti to řekl, oklamali mě, abych se v aréně stal obětí. Ten den, poté, co mě vyhnali, jsem si všiml, že když na ten přívěšek kápla moje krev, sálalo z něj světlo. To tenké světlo ukazovalo stále jedním směrem. Jelikož jsem neměl kam jít, neměl jsem na výběr a musel se toho světla držet.”

„Kdo mohl vědět, že mě dovede přímo k tobě domů,” odsekl Kaiser. „Dokonce jsem se kvůli tomu musel pořezat. Vykrvácel jsem skoro celou kabelu krve, než mě ty zatracený dveře pustily dovnitř.”

Gle pozvedl obočí. „To proto, že máš celkem zředěnou krev. Moje nejstarší dcera je tvoje babička, takže jenom jedna osmina tvojí krve je moje. Už jenom to, že jsi ty dveře otevřel po kabele krve, je zázrak.”

„Přestaň odbočovat od tématu,” řekl Kaiser nespokojeně, „rychle mi řekni, co je špatně s tou tvou zvláštní technikou meditace? Když jsem poprvé našel tvoje poznámky o magii, byl jsem tak šťastný a myslel si, že jednoho dne, až se to všechno naučím, dokážu svoji sestru zachránit. Ale nakonec byl výsledek příšerný.”

„Haha, máš celkem štěstí.” Gle najednou vybuchl smíchy.

Kaiser najednou cítil strašnou předtuchu: „Co tím myslíš?”

„Já tu meditační techniku nevymyslel.” Zdálo se, že Gleova tvář najednou potemněla. „Když jsem byl na Aklanské akademii, nějak jsem se neshodl s instruktorem magie na první hodině, takže jsem na jeho hodiny už nikdy nešel. Tu metodu jsem našel v tamější knihovně.”

„Jen jsem po ní náhodou chňapl, ale neměl jsem ponětí, že to není nic obyčejného. Do tohoto dne nemám ponětí, kdo to tam nechal, byl to výzkum nějakého mága a údajně to bylo desetkrát účinnější než normální meditace.”

„Desetkrát?” zeptal se Kaiser nevěřícně. „Vážně?”

„Ano!” Pak Gle líně řekl: „Ale jenom pokud jsi po jejím zvládnutí stále naživu, jinak nehledě na to, kolikrát je to účinnější, by to bylo k ničemu.”

Zdálo se, že je Kaiser v šoku. „Co to povídáš? Tomu nerozumím?”

„Meditace spotřebovává dost duchovní síly. Když ty jednou medituješ, rovná se to deseti meditacím někoho jiného. A když medituješ desetkrát za noc, pak tvoje duchovní síla bude desetkrát větší než u ostatních. Co myslíš, že se stane?”

Kaiser to poslouchal a cítil, jak mu trne v páteři. Když odešel z Temné ulice a když chtěl zachránit svojí sestru, musel aspoň chvíli vážně trénovat magii. Samozřejmě věděl, co se mohlo stát: pokud by jeho duchovní síla vzrostla příliš rychle, pak by se v důsledku buď zbláznil, nebo by mu explodovala hlava.

Kaiser se dotkl své vlastní hlavy a pořád byla tam! Nemohl být blázen? To nešlo, že ne?

Když Gle viděl, jak se Kaiser hloupě dotýká vlastní hlavy, zdálo se, že mu to přišlo legrační. Chvíli se ušklíbal, než řekl: „Proto jsem řekl, že jsi měl štěstí. Všichni v mé rodině jsou od přírody magičtí géniové a naše schopnosti zvládat duchovní sílu byly vždycky výjimečné. Nicméně co já vím, jediný člověk, co tuhle meditaci dokázal zvládnout, jsem byl já. Všichni ostatní, co se o to pokoušeli, buď skoro zemřeli, nebo se skoro zbláznili.”

„Ty jsi to teď samozřejmě také zvládl.”

Vážně mám celkem štěstí, pomyslel si Kaiser, jak se dotkl vlastní hlavy, ale pak ho napadlo, že je na tom něco špatně.

Kaiser se spěšně zeptal: „Počkat, pokud jsme cvičili stejně, tak proč jsi ty tak silný a já jsem na tom tak hrozně?”

„Hrozně?” Gle zabručel a řekl: „Vyjma Gleovy rodiny Bílou bombu dokázali použít jen starší mágové. Víš, starší mágové jsou většinou staří staříci, co mají sedmdesát osmdesát let?”

„Taky to dokáží použít jen jednou za tři dny?”

„No, ne,” odpověděl Gle upřímně. „Pokud bys cvičením až do sedmdesáti dosáhl jenom jedné Božské ohnivé koule, kdo by se kruci chtěl stát mágem?”

„Božská ohnivá koule?” zeptal se Kaiser bezvýrazně.

Gle trpělivě vysvětlil: „To je to, čemu ty říkáš Bílá bomba. Zmlkni a jednu vypal, ať se na ni podívám.”

Kaiser se neodvažoval říct ne. Poslušně pozvedl svou zbraň a začal zaříkávání.

Gle se trochu zamračil a zbraň v Kaiserových rukách začala zářit. Jak dokončil zaříkání, ze zbraně k obloze vystřelila Božská ohnivá koule. Rychle letěla vzduchem a pak beze stopy zmizela.

Kaiser se podíval po Glem, přemýšlel, jak to okomentuje, ale Gle měl pořád zvednutou hlavu a díval se směrem, kterým Božská ohnivá koule letěla. Kaiser viděl, že Gle vypadal vážně, takže se neodvažoval vyrušovat jeho rozmýšlení. Kaiser neměl na výběr, a tak se posadil a v tichosti čekal.

Uplynulo půl hodiny, než Gle sklonil hlavu. Na tváři pořád neměl žádný výraz, což Kaisera trochu vyděsilo.

„Ty jsi vážně idiot!” zaklel Gle, jen co otevřel pusu.

„C-co jsem udělal?” Kaiser nevěděl, co udělal špatně.

Gle ukázal na oblohu. „Tvojí Božské ohnivé kouli trvalo celých třicet minut, než vybuchla. Víš, co to znamená?”

Kaiser zakroutil hlavou. Jak by měl vědět, co to znamená? Vždyť ani nevěděl, že vybuchovaly. Neboť vždycky když ji do teď použil, tak jenom viděl, jak proletěla skrz věci, a neměl ponětí, kam letěla.

Gle chladně vysvětlil: „Normální Božská ohnivá koule by měla vybouchnout, jakmile se něčeho dotkne a ne až po třiceti minutách. Protože pokud bys musel na výbuch čekat půl hodiny, pak by to už nebyla Božská ohnivá koule, ale vysoce stlačená Božská ohnivá koule.”

Kaiser se váhavě zeptal: „Vysoce stlačená? Neměla by potom být silnější?”

Gle se najednou rozčílil a hlasitě zařval: „Vypustil jsem slova, hlupáku. Ty jsi stlačil více než třicet Božských ohnivých koulí do jedné. Dokonce ani starší mágové nedokážou udělat něco takového.”

„Takže jsem vážně silný?” otevřel Kaiser pusu. Takže je vlastně silnější než starší mág?

„Na obyčejného člověka vážně silný a vážně hloupý,” řekl Gle s opovržením. „Použil jsi veškerou svou duchovní sílu, abys stlačil těch třicet Božských ohnivých koulí, a samozřejmě že potom nemáš dostatek duchovní síly, abys tu Super Božskou ohnivou kouli ovládal. Důsledkem čehož ji musíš vystřelit po rovné čáře. Pokud by se tvůj nepřítel vyhnul takové lineární Super Božské ohnivé kouli, tak by ti nezůstal dostatek duchovní síly a stala by se z tebe snadná kořist.”

„Ovládat?” Kaiserovi na mysl něco vytanulo, náhodou... „Super Božská ohnivá koule může zatáčet?”

„Zatočí, když ji k tomu přiměješ.” Gle se podíval po Kaiserovi. „Ale samozřejmě jen pokud idiot jako ty má dostatek duchovní síly, aby ji ovládal.”

Kaiserovi spadla brada. Můj bože! Zatáčející ohnivá koule?

„Správně!” Gle si najednou na něco vzpomněl: „Tohle musí být ten důvod. Tvoje duchovní síla narostla příliš rychle a já jsem tě neučil, takže jsi neměl ponětí, jak ovládat svou sílu, což vyústilo v to, že tvoje magie je nesmírně nestabilní.”

Kromě toho, že jej Gle potají chválil, bylo všechno ostatní pro Kaisera mlhavé. Ale Kaiser si pomyslel, že to je v pohodě, protože teď bylo důležité, jak by ten problém mohli vyřešit.

Rychle se zeptal: „Takže co mám dělat?”

Gle se krátce zamyslel. „Cvič a tohle.” Zvedl svou pravou ruku, kde měl na dlani smaragd.

„S tímhle?” Kaiserovi se rozšířily oči; ten drahokam, co našel u Lioly?

„Tohle patří Maylee. Je to ten nejlepší alchymista, co jsem kdy znal. Vážně si myslíš, že něco, co sama vyrobila, bude jen obyčejný drahokam?”

Ten dokonalý smaragd se Gleovi odrazil v jeho modrých očích, zatímco se mu rty roztáhly do úsměvu: úsměv, jenž předtím přiměl Liolu změnit výraz a který teď děsil Kaisera.

„Chytej.” Gle ten smaragd ledabyle hodil.

Ačkoli se Kaiser bál o svůj život, neměl na výběr. Nervózně se pokoušel ten smaragd chytit a pak jej obezřetně nesl.

Kaiser o alchymii nic nevěděl, ale velmi dobře věděl, že to není nějaká lenošivá činnost. Ve skutečnosti každý materiál, který alchymisté používali, byl nesmírně nebezpečný a výbuchy byly na denním pořádku.

Bylo požehnání předků, pokud se při nějakém tom výbuchu po okolí nerozšířil žíravý materiál. A bylo požehnáním předků jiných, pokud s sebou ten výbuch nenesl jed, co by se rozšířil na míle daleko. Povídalo se, že cena za pozemky a domy v blízkosti alchymistů byla strašlivě nízká.

„Použij svou duchovní sílu, vezmi si trochu magického živlu a pak jej vlij do drahokamu,” řekl Gle líně.

Kaiser udělal, jak mu bylo řečeno, a ze smaragdu najednou explodovalo světlo. Kaiser, jenž byl v první chvíli překvapený, si zakryl oči a bolestí zasténal. Trvalo dlouho, než přestal a konečně unikl stavu patřičné slepoty.

Kaiser si najednou uvědomil, že se jeho okolí drasticky změnilo: z paprsků světla, co procházely oknem, se ve vzduchu vznášelo několik kuliček světla velikosti nehtu na palci. I z dřevěného stolu a židlí vycházelo mdlé žluté světlo. Když přistoupil blíž, aby to prozkoumal, uvědomil si, že to jsou malé žluté kuličky světla.

Kaiser se podíval do šálku na dřevěném stole a viděl v čaji plavat spoustu modrých kuliček světla.

Sluneční světlo mělo bílé kuličky, dřevo žluté kuličky, voda modré kuličky... Kaiser měl najednou zjevení.

Gle mu nic nevysvětlil a místo toho líně řekl: „Jdu si zdřímnout. Než se vzbudím, musíš použít magii různých barev jako barvu a něco nakreslit. Pokud to bude ošklivé...” Gle se chladně zasmál. „Tak budeš zodpovědný za to, co se stane.”

Kaiserovi se rozšířily oči. Použít živel, aby namaloval obraz?

Rychle zakřičel: „Poč—...”

Než vůbec dokončil jedinou slabiku, Gleova silueta vyprchala a zmizel Kaiserovi z očí. Nikdo nevěděl, kam si šel zdřímnout, a nechal Kaisera samotného jen s náznakem nápovědy; bylo mu z toho tak zle, že si chtěl vytrhat všechny vlasy.

Ani nevěděl, jak dlouho bude Gle spát. Kaiser se potají modlil, aby spal opravdu hodně dlouho. Přinejmenším věděl, že on sám spánek miloval, takže věřil, že Gle jako jeho předek musí být taky spánkoholik.

„Fajn, k-kreslení pro mě nemůže být tak těžké,” zamumlal Kaiser, jak se probíral svými znalostmi o magii, co se sám naučil: duchovní síla mohla ovládat magický živel, co byl po celém světě. Čím silnější duchovní síla, tím více magického živlu se dalo ovládat a samozřejmě používaná magická zaklínadla byla v důsledku silnější.

Když o tom přemýšlel, dokonce i jeho předek řekl, že jeho duchovní síla byla obrovská, takže by pro něj nemělo být složité seskládat magické živly do obrázku, že?

Kaiser se zhluboka nadechl a rozhodl se začít s nejstabilnějším živlem: zemí. Vybavil si, jak používal duchovní sílu při zaříkávání kouzla, a shromáždil zemský živel.

Pod kontrolou Kaiserovy duchovní síly se zemský živel pohnul, jak se čekalo: do místnosti najednou vtrhlo velké množství zemského živlu a uvrhlo normální proud živlů do chaosu. Srážka živlů ve vzduchu způsobila sérii jiskrných spršek a ohňostrojů.

Kaiser neměl ponětí, že to takhle dopadne. Rychle se schoval pod stůl a zakryl si uši. Po chvilce ohňostroj konečně skončil a Kaiser se opatrně vyhrabal z pod stolu.

Jeho okolí působilo strašlivě: stěny byly pokryté ohořelými skvrnami velikosti pěsti, šálek a čajová konvice na stole se rozbily na kusy a dokonce i stůl, pod kterým se Kaiser ještě před chvílí schovával, najednou přišel o dvě svoje nohy a pak se rozsypal na dřevěná prkna.

Kaiser měl tušení, že to takhle skončí. Když dřív trénoval magii, nespočetněkrát tohle zažil. V magii nízké úrovně nikdy nebyl úspěšný a obvykle to končilo zkázou. Kdyby se nenarodil pod patronátem živlu ohně, tak by možná nebyl schopen používat ani ohnivou kouli.

„Pokud je moje duchovní síla opravdu silná, tak proč se mi to nikdy nepovede?” Kaiser v depresi seděl v troskách.

„Jů! Co se stalo?”

Najednou někdo promluvil a Kaisera to překvapilo. Otočil se a našel Voida, jak se pomalu zvedá ze země, zatímco ze sebe střásá prkna.

Jakmile Kaiser spatřil Voida, odsekl: „Ty jsi vážně hluboký spáč. I když svět kolem tebe vybuchuje, pořád spíš!”

Zdálo se, že je Void v šoku a zeptal se: „Výbuch? Co se stalo? Jak jsem usnul, omámili mě něčím?”

„Něco takového,” odpověděl Kaiser ledabyle. Nechtěl si působit více starostí tím, že by lidem tohoto světa vysvětloval magii.

„Takže... kde jsou ostatní?” Void věděl, že Kaiser má špatnou náladu, a tak se obezřetně zeptal.

Kaiser byl frustrovaný kvůli své magii. Ale dokázal přemýšlet a mluvit zároveň. Takže zatímco přemýšlel o magii, pusa se mu ani nezastavila; všechno skrz naskrz vysvětlil.

Naštěstí toho nebylo na povídání moc: vysvětlil, že Liola je Stříbrný Měsíc a že ho Vůdce polapil, a tak musí s Daylightem za tři měsíce Liolu porazit nebo jinak Liola zemře, takže teď byl v depresi, jak má zvládnout svou vlastní moc...

„Chápu.” Void stáhl obočí. Ačkoli tichého Liolu moc neznal, neměl z něj špatný dojem. Když se doslechl, že je Liola vrah, co se snaží kát, jak by mu mohl nepomoct?

„Řekni mi, co je s tou tvojí mocí?” Void chtěl pomoct. „Taoismus je také celkem záhadná moc, možná že mají něco společného.”

Kaiser krátce váhal a pak to dopodrobna vysvětlil: „Moje moc se jmenuje magie. Svět je plný moci zvané magický živel a ačkoli na tvém světě je ho méně než na mém, je ho tu dostatek pro magické využití. Aby člověk ten magický živel navedl, musí použít duchovní sílu, což je...”

Void byl čím dál tím víc zmatený. Měl pocit, jako by mu Kaiser zarazil do hlavy tyčku a míchal s ní všechno dohromady a teď už ničemu nerozuměl.

Kaiser se po Voidovi podíval a pravděpodobně pochopil, že tomu nerozuměl. Ale Kaiserovi na tom nezáleželo, protože v něj nevkládal žádné velké naděje. Bylo by směšné po člověku s mečem chtít, aby mu pomohl s magií.

Kaiser pokračoval v přemýšlení. Pokud nedokáže namalovat magický obrázek před tím, než se Gle vzbudí, tak se možná za tři měsíce nebude muset bát, jestli Liola zemře. Místo toho bude na Liolu čekat v pekle.

„Mistr řekl, že nehledě na úhel pohledu, každá moc je cesta, co vede ke stejné věci...” řekl Void váhavě. „Podle toho, co jsi řekl, ta duchovní síla zní podobně jako Ki, magický živel... je něco jako tvoje paže a nohy. Používáme Ki, abychom svým pažím a nohám dali pružnost a sílu, podobně jako ty používáš duchovní sílu, abys užil magický živel.”

To se zdálo být podobné. Kaiser na chviličku jen prázdně zíral, pak začal pozorně poslouchat, co Void povídá.

Void si chvilku urovnával myšlenky a pak pokračoval: „Takže říkáš, že tvoje duchovní síla je velmi mocná, ale nedokážeš ji použít v plném rozsahu. Je to, jako kdybychom dali děcku mocné Ki, ale to dítě přitom neví, jak to použít. Místo toho by mohl svoje Ki přetěžovat a zlomit si vlastní ruce a nohy a v důsledku se stát invalidou.”

„Tak jak to vyřešíš?” zeptal se Kaiser rychle.

Void se poškrábal po tváři. „Pomalu jej naučit, jak Ki používat. Nejdřív ho nechat užít jen trochu Ki a nechat ho si zvyknout na pocit, jak mi Ki naplňuje údy, a pak to pomalu navyšovat...”

„Trochu... použít magický živel k malování...” Kaiser najednou vyskočil, jako by do něj uhodil blesk a nahlas zakřičel: „Teď už to chápu!”

Zdálo se, že Void je v šoku a zaraženě se zeptal: „Co chápeš?”

Kaiser se v rozpacích dotkl vlastní hlavy. „Myslel jsem si, že víc duchovní síly je vždycky lepší, takže jsem k magii pokaždé používal všechnu svou sílu. Ale kvůli síle své duchovní síly jsem vždycky skončil s velkým výbuchem nebo místo ohnivé koule se Super božskou ohnivou koulí.”

„Ale teď už to chápu. Mým problémem je množství použité duchovní síly. To proto po mě Gle chce, abych použil magický živel na kreslení, protože po mě chce, abych ovládal maličké množství živlu na kreslení, abych se naučil, jak ovládat svou duchovní sílu.”

Kaiser měl pusu dokořán, nenapadlo ho, že ďábel by měl tak podivné nápady. Kdyby tu nebyl Void a náhodou mu to nepřipomněl, tak by si myslel, že se mu to ďábel snaží ztěžovat.

Jakmile Kaiser našel způsob, jak to provést, okamžitě se do toho dal. Pokusil se použít nepatrné množství duchovní síly, aby kontroloval trochu vodního živlu. Pomalu ale jistě se vodní živel začal kousek po kousku přesouvat. Zároveň se zdálo, že to neovlivnilo žádné další živly.

Kaiser byl tak natěšený, že mu srdce skoro vyskočilo z hrudi. Položil vodní živel a natáhl svůj ďábelský pařát... ne, svou duchovní sílu pro zemský živel. Jak se dalo čekat, zemský živel se pomalu přesunul vedle vodního živlu a poslušně tam zůstal.

„Skvělé! Dokázal jsem to!” zajásal Kaiser nahlas.

„Och? Blahopřeju.” Void se bezvýrazně usmál. On nemohl živly ani vidět, ani cítit, takže neměl ponětí, co tím Kaiser myslel. Ale vzhledem k tomu, že Kaiser řekl, že to dokázal, Void předpokládal, že uspěl.

Kaiser si povzdechl: „Naštěstí mám ten drahokam od Tetičky; díky tomu drahokamu vidím živly, tohle je prostě příliš velká záhada! Kdybych to nemohl vidět na vlastní oči, tak bych to tak rychle nedokončil.”

„Co mám namalovat?” zapřemýšlel Kaiser. Najednou mu blesklo. Tohle!

Kaiser začal obezřetně malovat. Neměl ponětí, že Gle už se se zíváním objevil a chladně se podíval po Voidovi.

Kaiser přidal poslední trošku ohnivého živlu a tleskl. „Hotovo!”

Gle natáhl krk a překvapil Kaisera. Prohlédl si to s přimhouřenýma očima. „Tahle Guernica od Picassa není špatná, vážně tak vypadá.”

„Picasso?” Kaiser se poškrábal na hlavě. Neměl ponětí, že to nakreslil Picasso, protože o malbách nic nevěděl. Jen to viděl na Meinanově oděvu.

Skepticky se zeptal: „Copak se tenhle obraz nejmenuje Poslední Večeře?”

P-poslední večeře? Gle trochu uklouzl a s cukajícími rty si ten obraz prohlédl. Viděl zkroucená těla, pokřivené tváře a někteří z nich dokonce ani nevypadali jako lidé. Ať se na to díval, jak chtěl, mnohem víc to vypadalo jako Španělská občanská válka. Pokud tohle byla poslední večeře... pak byla jenom jedna možnost: schopnost tohohle malýho skrčka malovat byla ještě horší než u tříletého děcka!

„Poslední večeře?” zeptal se Gle s přimhouřenýma očima.

Kaiser ve vzduchu okamžitě cítil, že je něco špatně, a ďábelské prostředí se už šířilo vzduchem.

Vážně odpověděl: „Jenom žertuju! Co je vůbec Poslední večeře?! Víš, já nejsem moc velkej zastánce Pokosa, zvlášť ne Špatné občasné várky. Kvůli jeho dílu bych se dokonce vzdal Poslední večeře... v případě, že bude půlnoční svačina.”

Gle si Kaisera skepticky prohlédl a Kaiser na něj pevně hleděl nazpátek, aniž by se nad svými lžemi byť jen trochu začervenal.

Gle vážně nechtěl Kaisera potrestat a místo toho se se zájmem dotkl vlastní brady: „Jelikož ses už naučil základy ovládání své duchovní síly, tak budeme cvičit dál.”

„Cvičit? Žádný problém, můžeš být tak přísný, jak jen chceš!” Kaiser se poplácal po hrudi a slíbil.

Gle se trochu zasmál. „Neboj se, nebude to horší než u Liho; tamta metoda měla trochu moc vysokou úmrtnost. Pořád se těším na souboj mezi tebou a Lim, takže nechci, abys zemřel jako první.”

Kaiserova ruka na jeho hrudi se najednou zastavila. „J-jak moc je 'trochu'?”

Gle si prstem poklepal po tváři, jak se snažil si vzpomenout. „Myslím, že jsem odchytil zhruba šest nebo sedm set dětí. Po několika měsících výcviku jsme vyhodili ty bez vnitřního nadání a to samé s těmi, co se během nehod při cvičení zmrzačili, samozřejmě to samé platí o mrtvých. Po dvaceti letech zůstal jenom Li.”

699 ze 700 bylo pryč, takže úmrtnost byla 99,8%. T-tohle je jenom 'trošku' vysoké? Kaiserovi se začaly třást ruce a nohy. Taky ho... po třech měsících... vyhodí?





„Mistře, kudy teď?” zakřičel Daylight starostlivě na svého mistra.

Wanyuan byl člověk, co skoro všechno viděl a čelil každému nebezpečnému nepříteli. Navzdory tomu, že nikdy neseděl na tak rychle letícím drakovi, jediným rozdílem v jeho vzezření byla jen mírná pobledlost.

Ale Yulie už se vzdala veškerého vychování dámy a zoufale se tiskla k Daylightově noze. Malá Tráva se také vzdal důstojnosti staršího bratra učedníka a držel se svého mistra rukama nohama.

Malý Baolilong bez výrazu seděl na Plamínkově hlavě. Sice miloval létání, ale bez Lioly na svém hřbetě pro něj létání ztratilo kouzlo.

„Už jsme skoro tam! To horské pohoří před námi je náš cíl,” řekl Wanyun nahlas. Zdálo se, že v jeho třesoucím se hlasu bylo znát překvapení. „Dobrý učedníku, leť teď pomaleji. Okolí je nádherné. Kultivace mysli je pro studenty bojových umění stejně důležitá a nemusíme takhle moc pospíchat...”

Daylight se podíval dopředu a opravdu před nimi bylo horské pohoří zahalené v mracích. Bez dalších slov rozkázal Plamínkovi, aby se vrhl střemhlav dolů.

Co se týkalo toho, co Wanyuan řekl o kultivaci mysli, to naprosto ignoroval. Dokonce ani Yuliin křik nebo ten od Malého Trávy nemohlo vyrušit Daylightovo odhodlání dostat se do Božského léčivého údolí co nejrychleji, aby našel způsob, jak zvýšit svou sílu; tak jak by mohl Daylighta zastavit Wanyuanův klidný hlas?

Když se Plamínkova obrovská silueta objevila nad Božským léčivým údolím, způsobilo to dole celkem povyk.

Tucet nebo tak mužů a žen se slaměnými košíky ječel, jak každý utíkal jinam, očividně byli všichni vyděšení tím, co se dělo.

Bambusové domy v Božském léčivém údolí se také začaly třást, jako kdyby mohly každým okamžikem spadnout. I lidé uvnitř vyběhli ven a zírali na Plamínka s očima dokořán.

Jakmile Daylight spatřil lidi v údolí, pomyslel si, že to určitě musí být lid z Božského léčivého údolí, o kterém jeho mistr mluvil. Okamžitě Plamínkovi rozkázal, aby přistál na volném prostranství. Když Plamínek ten rozkaz dostal, sletěl přímo do údolí.

Jelikož se lidé dole už rozprchli, nebál se, že by na nějakého člověka šlápl. Co se týče jejich majetku jako místa, kam si věšeli šaty, to pro Plamínka bylo bezvýznamné jako tráva, takže stoupl přímo na ně.

Jakmile přistáli, Daylight natěšeně zakřičel: „Mistře, jsme tu, začněme s tréninkem!”

Wanyuan měl hlavu pokrytou vrstvami potu, ale alespoň nevypadal jako Yulie nebo Malá Tráva. Oni prakticky spadli z hřbetu a začali projevovat svou vděčnost tím, že líbali zemi.

Nicméně Wanyuan byl radši, když měl nohy na zemi. Elegantně seskočil z Plamínkova hřbetu a jakmile tak udělal, zpoza jeho zad přišel drzý komentář.

„Wanyuane, co máš za problém?! Přivést mi do Božského léčivého údolí takového velkého netvora, aby tu dělal potíže. To se mě snažíš tyranizovat, protože tu nemám moc lidí?”

Wanyuan se otočil, jen aby za sebou našel muže ve středních létech s brunátnou tváří a širokými boky. Ve svém hrubém oděvu vypadal přesně jako rolník.

U pasu měl rolnický srp a na zádech velký bambusový koš: tak velký, že byl dvakrát tak větší, než co měli ostatní. Za ním bylo kolem tuctu mladých mužů a žen a všichni se na Plamínka dívali s obavou v očích.

„Bože léčiv! Starý příteli! Jak bych se tě mohl opovážit tyranizovat? I kdyby tu nikdo nebyl, všechny ty tvoje podivné léky by mě dohnaly k šílenství.”

Wanyuan se nahlas zasmál. Velmi dobře věděl, že kdyby nebyl mnohaletým přítelem Boha léčiv, tak by na ně pravděpodobně letělo několik stovek druhů léčiv.

Ačkoli byli lidé z Božského léčivého údolí vášnivými zastánci léků a ne Kung Fu, s pomocí jejich léčiv nebylo jejich Kung Fu o nic horší než Kung Fu kterékoli jiné frakce na světě Bojového umění. Ani nemluvě o tom, že všichni měli s sebou desítky léčiv na obranu. Na světě Bojového umění nebylo moc lidí, kteří by si s nimi chtěli zahrávat.

Bůh léčiv kolem Plamínka kroužil a obezřetně si jej prohlížel a pak jej pochválil: „Taková nádherná velká věc. Je tak majestátní a mocná, když jsem jej nazval netvorem, tak jsem jej vlastně znevažoval.”

Otočil se a podíval se po jediném člověku, který stále vypadal vyrovnaně – Daylightovi. Zeptal se: „Chlapče, tenhle velký tvor je tvůj?”

Daylight přikývl. „Ano, je to můj drak. Jmenuje se Plamínek.”

„Tak drak?” Bůh léčiv ze zvyku poplácal svůj bambusový košík a vypadal, že je hluboce zamyšlen, ale nezdálo se, že by chtěl Daylighta kárat.

Bůh léčiv se Wanyuana zeptal protivným tónem: „Wanyuane, určitě máš důvod, proč jsi tady. Vždycky, když jsi přišel sem do Božského léčivého údolí, tak to bylo něco nepříjemného. Vysyp to! Proč jsi tady tentokrát? Neříkej mi, že jsi přišel jenom proto, abys mi ukázal, jak vypadá drak!”

Wanyuan šel rovnou k věci, ukázal na Daylighta a přímo řekl: „Za tři měsíce zařiď, aby se dal silou srovnat se Stříbrným Měsícem.”

Bůh léčiv na něj prázdně zíral a pak se zeptal na oplátku: „Myslíš tím toho vraha Stříbrného Měsíce ze Síně Shalong?”

Wanyuan přikývl a Bůh léčiv prakticky zaječel: „Nemožné! Stříbrný Měsíc je v bojovém umění génius, jakého jsem ještě neviděl, a prošel si zvláštním výcvikem. Vždycky žil mezi životem a smrtí. To, že má v tomhle věku takovou moc, ani nemluvě o tom, aby to někdo spatřil, v historii bojových umění se mu nikdo ani nepřiblížil.”

Když tohle Daylight uslyšel, byl v hluboké depresi. Ne proto, že by nebyl srovnatelný s Liolou, ale místo toho se trápil, že pokud za tři měsíce Liola kvůli jeho selhání zemře, tak si to nikdy nebude moct odpustit.

Nicméně Daylight nebyl ten typ, co by v depresi zůstal. I kdyby mu všichni řekli, že nemá nejmenší naději, stejně by to udělal, aniž by se k tomu otočil zády.

Wanyuan se podíval po svém učedníkovi a viděl, jak se jeho frustrace a zoufalství v mžiku rozpustila. A ty negativní pocity překvapivě nahradil ještě intenzivnější odhodlaný pohled.

Wanyuan byl celkem udivený, i když se Daylightův vrozený talent nerovnal tomu u Stříbrného Měsíce, jeho vůle byla nepřekonatelná. Možná že se jednoho dne Stříbrnému Měsíci vyrovná? Ale kvůli nedostatku času... Wanyuan si povzdechl, kvůli svému učedníkovi měl v plánu vsadit všechno, co měl.

„Copak jsem nenašel Miléniový ženšen a nepožádal jsem tě, abys mi ho zpracoval?”

Bůh léčiv se zamračil. „Miléniový ženšen se používá hlavně k navýšení dlouhověkosti a návratu k mládí. Je to také ten nejlepší lék na léčení zranění. I když je člověk chromý nebo má poškozené vnitřní orgány, dá se použít na jejich vzkříšení. Co se týče jeho účinku na sílu, nějaký má, ale ani zdaleka se nevyrovná Pilulce miléniového hada.”

Wanyuan zlehka řekl: „Dobrá! Takže ten Miléniový ženšen je tvůj. Dělej, co je třeba, abys mému učedníkovi pomohl.”

Bůh léčiv vypadal strašně překvapeně. „Wanyuane, copak jsi hledáním toho Miléniového ženšenu nestrávil přes stovku let? Dal jsi mi ho před deseti lety a teď je skoro zpracovaný, vážně jsi ochoten se ho vzdát?”

Když Daylight uslyšel, že se Wanyuan kvůli tomu ženšenu tolik snažil a teď je ochoten se ho vzdát kvůli svému novému učedníkovi, cítil, jak se mu do očí derou slzy a do srdce vděčnost.

Daylight jej přerušil: „Mistře, budu pilně cvičit, nehledě na to, jak přísný ten trénink bude. Prosím, nevzdávej se tolika let své snahy kvůli mně.”

Když Wanyuan slyšel svého učedníka tohle říkat, cítil na srdci teplo, ale navenek mu vážně spílal: „Tvůj mistr mluví, učedníci nemají právo vyrušovat. Jdi se postavit stranou!”

„Ale...” Daylight se ustaraně snažil Wanyuana zastavit.

„Ticho!” zakřičel Wanyuan ještě hlasitěji.

Daylight byl nervózní, ale zároveň nechtěl svého mistra neuposlechnout. V tom okamžiku bezmocně stál na místě.

Podíval se po svém bratru učedníkovi Malém Trávovi, s úzkostí a prosbou v očích. Zdálo se, že Malá Tráva to nepochopil, a snažil se jej utěšit: „Neboj se, mistr tě rozhodně připraví, abys Stříbrného Měsíce za tři měsíce porazil.”

Wanyuan kývl na Boha léčiv. „Rozhodl jsem se. Prosím, pomoz mému učedníkovi.”

Bůh léčiv se podíval po Wanyuanovi, pak po Daylightovi a začal se smát. „Wanyuane, Wanyuane! Nehledě na to, jak vzácný tvůj Miléniový ženšen je, myslím, že bych za nějakých sto let pravděpodobně dokázal vyrobit náhražku, ale na tvého podivného učedníka člověk jen tak snadno nenarazí. Co ty na tohle?! Ty svému učedníkovi dovolíš, aby mi povyprávěl svůj příběh, a pokud mi to udělá radost, tak mu pomůžu ze všech sil!”

Jak ho Daylight uslyšel, byl jako u vytržení. Rychle řekl: „Povím ti to! Všechno ti povím, prosím, nic si od mého mistra neber.”

Bůh léčiv se podíval po Daylightovi a viděl, že jeho tvář je plná starosti a upřímnosti. Plácl do svého bambusového košíku a řekl: „Není divu, že tě má Wanyuan tak rád. Kdo by nechtěl takového učedníka, teda kromě lidí ze zlotřilé frakce.”

Bůh léčiv ve skutečnosti Daylighta přiměl se hořce zasmát. Podle toho, co řekl, nebudou ho Liola a Kaiser, co jsou na straně zla, nenávidět?

Bůh léčiv ho neustále pobízel, a tak Daylight začal vyprávět svůj příběh. Ačkoli s Liolou a Kaiserem nebyl od začátku, už ten příběh dřív slyšel.

Jelikož lidé, kterým to vyprávěl, byli všichni z tohoto světa, už dost je překvapilo jenom to, že Daylight řekl, že jsou z jiného světa. Neustále se ho ptali na ten druhý svět a zdálo se, že je vlastní příběh vraha Stříbrného Měsíce tak moc nezajímá.

Daylight kvůli přílišnému povídání dostal žízeň a často se ve svém vyprávění musel vracet. Dokonce musel i vysvětlovat magii, rytíře, maxuny a tak.

Zatímco Plamínkův pán byl zaneprázdněn vyprávěním, i on měl bolehlav, protože vždycky, když Daylight zmínil Liolovo jméno, Baolilong na Plamíkově hlavě začal brečet a se svým malým tělíčkem vypadal uboze.

Plamínek se Jeho Výsost snažil zoufale utěšit tím, že říkal něco jako „za tři měsíce Liolu uvidíš”, ale Baolilong brečel ještě usilovněji s „tati, nevracej se nebo tě zabijí!”

Plamínek neměl slov. Navzdory tomu, že svému pánovi věřil, ten úkol před nimi byl neuvěřitelně obtížný. Velmi dobře věděl, že rozdíl v moci jeho pána a Baolilongova pána byl astronomický. Bylo by pro ně velmi obtížné ten rozdíl smáznout během tří let, ani nemluvě o třech měsících.

Zvuk Baolilongova pláče upoutal jak vypravěče, tak jeho posluchače. Všichni si Baolilonga zamračeně prohlíželi a Yulie k němu dokonce chtěla přijít a objat ho, aby toho chlapce utěšila, ale bála se k Plamínkovi byť jen přiblížit.

Baolilong sklouzl po dračím krku a na svých baculatých nožičkách přiběhl k Daylightovi. Zoufale se zeptal: „Daylight se stane velmi velmi silným, že jo?”

Daylight vážně přikývl.

„Daylight musí tátu porazit~!” Jak to Baolilong řekl, zvedl svou malou pěstičku.

„Porazím ho!” slíbil Daylight vážně.

Když Baolilong uslyšel Daylightův slib, setřel si slzy a nahlas zakřičel: „Baolilong půjde tátu najít! Řekne tátovi, aby nezesiloval, jinak proti němu Daylight nevyhraje.”

Daylight byl v šoku a rychle řekl: „Hodláš Liolu najít? Víš, kde je?”

Baolilong se chvíli snažil vycítit Liolovu přítomnost, ale zdálo se, že jak ukázal jedním směrem, není si moc jistý. „Támhle?”

Když Daylight viděl Baolilongovy velké oči plné pochyb, hořce se zasmál. „Myslel jsem si, že draci obvykle dokáží přesně určit, kde jejich pán je? Nebo je to proto, že je Baolilong příliš malý?”

Pane! To není proto, že je Jeho Výsost příliš malá, ale proto, že mu v tom někdo brání. Tahle zábrana je celkem silná, možná to má na svědomí Vůdce.

Gle do toho zasahuje? Daylight o tom krátce popřemýšlel a došel k názoru, že to je rozhodně možné.

Pokud Gle chtěl, aby spolu bojovali na život a na smrt, tak určitě nechce, aby Liolu hledali, že? A není možné, aby Gle nevěděl, že draci dokáží své pány najít, a tudíž tomu bude bránit.

Daylight to chtěl Baolilongovi vysvětlit, ale jakmile se otočil, Baolilong už byl proměněný a připravený vzlétnout.

Daylight nervózně zakřičel: „Plamínku, zastav ho!”

Plamínek okamžitě vyrazil. Jelikož byl starší než Baolilong, byl o něco větší a silnější než Baolilong a takhle Baolilonga zastavil, aby nezmizel ve vzduchu. Jeho schopnost letu se s tou Baolilongovou nedala srovnávat, neboť Baolilong byl dítě Posvátného bílého draka.

Ačkoli Baolilong nevěděl, kde se jeho táta nachází, nezdálo se, že by ho to zajímalo. Zoufale se vzpíral v naději, že svého tátu rychle najde. Kvůli tomu bylo pro Plamínka těžké jej držet i navzdory jeho větší síle, ačkoli ten rozdíl nebyl nijak velký, zvláště když Baolilong využíval k boji veškerou svou sílu.

Všichni se šokovaně dívali na ty dva obrovské propletené draky a měli pocit, jako by zrovna došlo k zemětřesení. Ti bázlivější už utekli a zůstali jenom Bůh léčiv a Wanyuan, oba v posvátné úctě.

Daylight se rozběhl a zakřičel: „Baolilongu, nebuď takový. Nedokážeš zaměřit Liolovu lokaci a ze vzduchu nedokážeš nikoho zahlédnout. Nehledě na to, jak daleko poletíš, stejně ho možná nebudeš moct najít.”

Jak Baolilong Daylighta uslyšel, chvíli jen tak prázdně zíral a pak se přestal prát. Ale po chvilce přemýšlení vypustil odhodlaný dračí řev: „Baolilong půjde pěšky!”

A pak opravdu vstal a dokonce na svém hřbetě nesl Plamínka.

Když Daylight viděl tu působivou scénu, jak jeden drak nese druhého, nevěděl, jestli se má smát nebo brečet.

Přišel k němu, aby jej zastavil: „Ne, pokud půjdeš takhle, lidé na tebe okamžitě zaútočí.”

Baolilong potřásl svým tělem a Plamínek spadl z jeho hřbetu. Pak se proměnil zpět na malé dítě a odhodlaně řekl: „Baolilong půjde najít tátu.”

Když Daylight viděl, že Baolilong vážně hodlá odkráčet jako pětileté (nahé) dítě, chtěl jej zastavit.

Baolilong nafoukl tvářičky, vyprskl elektrický blesk a zakřičel: „Ty nejsi táta! Nemůžeš se Baolilonga dotknout.”

Daylight měl jen málo času zareagovat a když už do něj skoro uhodil blesk, skočila před něj silueta a zakřičela: „Vaše Výsosti, prosím, nehněvej se. Pán to neudělal naschvál.”

Baolilong pravděpodobně taky věděl, že se o něj Daylight jenom bál. Ale Baolilong si myslel, že jako dračí rytíř by měl Daylight vědět, že se nemá dotýkat cizího draka.

Baolilong stál bez hnutí a trucoval. Ta postava také přikráčela k Baolilongovi a vzala ho do náručí. Podivné bylo, že se zdálo, že se Baolilong vůbec nevzpírá.

Ta postava se pomalu otočila. Vypadalo to jako mladý člověk kolem patnácti let věku a měl elegantní tvář. Jeho zlaté oči vzbuzovaly dojem vyspělosti, kterou by člověk tohoto věku neměl mít.

Někdo by ho mohl označit za mladého muže, ale neměl žádné znaky, jaké by muž měl mít. Nebo někdo by ho mohl označit za mladou ženu, ale jeho hruď byla plochá a neměl ani prsa. Měl kštici dlouhých hustých červených vlasů, co mu sahaly až po kolena a zakrývaly jeho nahé tělo.

„Plamínku...” vydechl si Daylight úlevou. Naštěstí s ním byl Plamínek, jinak kdyby se nemohl Baolilonga dotknout, tak by vážně nevěděl, jak ho má zastavit, aby neodešel.

Jelikož Plamínek ještě nedospěl, a tudíž neměl pohlaví, okolostojící lidé nevěděli, kam přesně na jeho nahém těle s očima. V tomto okamžiku už Yulie naklonila hlavu ke straně a rděla se.

Naopak Daylight lehkomyslně přišel k nim. Už Plamínka viděl v jeho lidské podobě, ale jeho schopnost udržovat lidskou podobu byla nízká, a proto se mohl na člověka proměnit jen na krátko. Také pro něj bylo velmi složité ji udržovat, takže v ní Plamínek raději nesetrvával.

„Pane, jelikož ty budeš trénovat, co kdybych jeho výsost vzal na pátrání po jeho pánovi?” navrhl Plamínek.

Zdálo se, že Daylight je v šoku. „Teď už se na člověka dokážeš proměnit na dlouho?”

Plamínek přikývl a pak vysvětlil: „S trochou snahy to pravděpodobně zvládnu na pět nebo šest hodin. Pokud kolem nebudou lidi, můžu jeho výsost nést jako drak, a když přijdeme mezi lidi, proměním se na člověka.”

Daylight zamračeně přemýšlel. Plamínek a Baolilong by během jeho tréninku opravdu neměli co dělat, takže by bylo lepší nechat je mezitím pátrat po Liolovi. Pokud ho opravdu najdou, Daylight by mohl použít telepatie a vymyslet s Liolou nějaký plán.

Kromě toho Daylight Plamínkovi věřil. Přece jenom Plamínek byl starší a byl od přírody vyspělý, takže by měl být schopen se o sebe a Baolilonga dobře postarat.

Daylight pak přikývl: „Dobrá, vezmi Baolilonga a pátrejte po Liolovi. Ale pokud ho nenajdete, vraťte se nejpozději deset dní před soubojem.”

„Ano, pane.”

Plamínek vážně přikývl a pak se otočil k odchodu. Jako drak si neměl co zabalit. Tenhle svět byl plný lesů a luk, takže všude bylo plno jídla, stačilo ho jen ulovit.

„Plamínku!” zakřičel Baolilong.

Plamínek automaticky odvětil: „Ano, výsosti?”

Baolilong se na něj díval skeptickýma očima: „A co oblečení? Táta řekl, že ven nemůžu jít bez oblečení?”

„To řekl?” Plamínek se podíval na své vlastní nahé tělo a naklonil hlavu. „To by nemělo vadit? Ještě nemám vyvinuté pohlaví.”

Baolilong tak nějak chápavě přikývl. Nestaral se o to, protože draci nikdy oblečení nenosili. Když se ti dva 'lidé' rozhodli, že si na sebe nic nevezmou, vesele pokračovali na své cestě za hledáním táty.

„P-počkat!” Daylight se je snažil zastavit a začal svého rozhodnutí litovat. Možná že nechat ty dva 'lidi' jít jen tak nebyl dobrý nápad...





„Trochu silnější a rychlejší s ohnivými koulemi.”

Kaiser dál snášel bolest hlavy způsobenou přepínáním své duchovní síly. S každou vystřelenou ohnivou koulí měl pocit, jako by mu někdo štípal hlavu sekyrou, ale jeho pistole střílela jednu Bílou bombu za druhou.

Zdálo se mu, jako by Gleho chladný hlas vedle něj vycházel z dálky, až do té míry, že ho skoro neslyšel. Jediné, na co teď myslel, bylo: tři měsíce, tři měsíce...

Liola byl příliš silný! Kaisera nikdy nenapadlo, že tuhle skutečnost bude tak moc nenávidět. Dokonce doufal, aby tu byl Lancelot, aby mohl Liolu zase zapečetit.

Nakonec mu před oči padla temnota. Ale Kaiser se hranou své pistole udeřil do stehen, silou bolesti přitáhl své vědomí zpět. Z hlavně jeho pistole vyletěla další Bílá ohnivá koule.

Jak Kaiser nahlas zařval, k nebi vystřelila ohnivá koule mnohem větší než dřív. Pak na obloze explodovala do obrovského ohňostroje, jako kdyby byla provázaná s Kaiserovým podivným prohlášením: „Zatraceně! Ještě není tvůj čas zemřít!”





Daylight byl nahý a ponořený ve velkém dřevěném sudu. Ten sud byl plný nechutného slizu a každému normálnímu člověku by se z toho chtělo zvracet a dostat se od toho co nejdál.

Ale zdálo se, že Daylight nic necítí. Seděl v tom se zkříženýma nohama a cirkuloval své Ki, které se právě naučil, svým tělem. Z jeho těla přicházely signály únavy a přepínáním svého Ki cítil bolest v každém nervu svého těla, ale dál tam seděl jako socha. Na tváři se mu nezračila žádná bolest, místo ní tam byla jen nepřekonatelná odhodlanost.

Muž ve středním věku, co seděl vedle něj, vyhlédl z okna a pak řekl: „Účinek medicíny vyprchal. Jdi trénovat ven. Řeknu ti, až bude připravený další sud s medicínou.”

Daylight pomalu otevřel oči a muži ve středních letech kývl.

Daylight vyskočil z dřevěného sudu, popadl svoji košili a kalhoty a navlékl si je. Zdálo se, že si toho nechutného slizu, co měl na sobě, ani nevšiml a ani se neobtěžoval si umýt ruku, protože neměl čas.

Vyšel z ošetřovny a rychle kráčel na dvůr. Na lavičce tam v poklidu seděl Wanyuan. Aniž by se na Daylighta podíval, ukázal svou dýmkou na čtyři brašny vedle něj a pak se v poklidu vrátil ke kouření.

Daylight si ty čtyři brašny rychle přivázal ke svým čtyřem údům a aniž by se ohlédl, vyběhl na kopec.

Wanyuan se díval, jak Daylight odběhl. Poklepal na svou dýmku a pak řekl Malému Trávovi vedle sebe: „Po večeři jdi najít ještě něco těžšího.”

Jak tohle Malá Tráva zaslechl, řekl s protaženou tváří: „Mistře, ty brašny jsou plné železa. Pokud chceš něco těžšího, tak budeme muset koupit zlato.”

„Tak kup zlato.” Wanyuan znovu poklepal na svou dýmku.





Kde najdu Anis? Liola bez rozmyslu a logiky došel do Loupežnických hor. Věřil, že na místě, kam poprvé dorazil do tohoto světa, najde i odpovědi, které hledal.

Nehledě na to, jak rozsáhlé území Loupežnické hory zabíraly, Liola je celé prošel krok za krokem. Jeho tělo nebylo znavené, ale jeho duše byla mnohem více unavená než za těch dvacet let tréninku od Gleho.

Na jednu stranu chtěl Anis zoufale najít, ale na druhou se cítil nervózně. Kvůli tomuto dilema se jeho duše ještě více týrala.

„Slib mi, že už nikoho nezabiješ, ano?”

Anis, pokud jsi bílý drak, tak nemáš žádný důvod žádat mě, abych nezabíjel, že? Copak bílý drak nechtěl, abych zabil Dračího císaře?

„Lhala jsem ti, ten řetízek dovolí odejít jen jednomu člověku...”

Tak jak se se mnou dostala Yasha? Anis, vysvětlila bys mi to?

Yandi Liolu v tichosti následovala a dívala se na jeho záda a pak na oblohu. Silné sluneční světlo mělo podobnou barvu jako Anisiny krémové vlasy. Začala ke slunci promlouvat: „Sestro, prosím, nelži mu...”





Ti tři lidé, co sem dorazili spolu, se každý vydali jinou cestou, všichni v honbě za stejným konečným výsledkem.
------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>