KNM - Kapitola 59 (Daylightova cesta)

Kapitola 59 – Daylightova cesta

Daylight svého nového mistra Wanyuana následoval v těsné vzdálenosti. Nejdříve mu nic nepřišlo podivné. Aby se sladil s pomalou chůzí svého mistra, Daylight zmírnil tempo. Ale kdo mohl vědět, že tím vlastně Daylight začne zaostávat. Byl z toho v šoku a viděl, jak se mistrova postava čím dál tím víc vzdaluje.

Pomyslel si: Divné, mistr vypadá, že klopýtá, ale zdá se, že ve skutečnosti jde celkem rychle.

Daylightovi v hlavě bloumala otázka a odpověď chtěl okamžitě. Rychle zvýšil tempo, aby Wanyuana dohnal. Když se dostal na vzdálenost několika kroků od Wanyuana, nezpomalil. Ve skutečnosti prakticky klusal. Ale divné bylo, že Daylight a Wanyuan byli stále pár kroků od sebe.


Daylight bezděky tempo zvyšoval a zvyšoval, neboť chtěl mistra předběhnout. Zvýšil rychlost až do sprintu, ale klopýtající stařec byl vždycky několik kroků před ním.

Daylight nebyl člověk, co by přiznal porážku nebo se v půli vzdal. Rychle běžel, zatímco pozorně pozoroval postoj Wanyunovy chůze: ve skutečnosti se pohyboval zuřivou rychlostí.

Daylight o tom krátce popřemýšlel a pak zpomalil. Divné bylo, že vzdálenost mezi nimi se nezměnila, ani se nezvýšila, ani se nesnížila: pořád byli pár kroků od sebe.

„To je úžasné. Mohlo by to být tím, že má mistr oči i na zádech? Jak jinak by mohl vědět, jak rychle utíkám?” vykřikl Daylight nahlas.

Muž, co kráčel vedle nich, otevřel pusu a řekl: „Mladší bratře učedníku, mistr má oči nejenom na zádech, ale také všude jinde po těle.”

„Cože!” Daylight měl oči a pusu doširoka rozevřené, zatímco se díval na svého bratra učedníka.

Wanyuan se najednou rozesmál a pak řekl: „Malá Trávo, přestaň si svého mladšího bratra učedníka dobírat. Kdybych měl oči všude po těle, nebyl bych démon?”

„Malá Tráva?” Daylight uslyšel tohle podivné jméno a pak se obrátil na svého statného bratra učedníka. Malá Tráva?

Svalovec, jenž se nazýval Malá Tráva, nespokojeně řekl: „Mistr si přeje, abych byl jako tráva. Říká něco o statné vitalitě. Moje tělo musí být měkké jako tráva: s větrem přijde a s větrem zmizí, takže nehledě na to, jak silný vítr je, nikdy se nezlomí. Upřímně tomu nerozumím, copak bojování není o tom, kdo je silnější?”

Zdálo se, že Malá Tráva si najednou na něco vzpomněl a řekl: „Mladší bratře učedníku, nemáš mi dovoleno říkat mi Malá Trávo. Musíš mí říkat bratře učedníku Trávo, rozumíš?”

Daylight neměl čas mu odpovědět. S větrem přijde a s větrem zmizí.

Daylighta napadlo několik nápadů. Chtěl je řádně uchopit, ale ty nápady mu v hlavě poskakovaly jako nezbedné děti, což Daylighta rozčílilo, ale nebyl ochoten se vzdát.

Boj je zápas o to, kdo je silnější? Daylight zakřičel: „NE!”

Vzpomněl si na Liolovo útlé tělo. Kdyby vlastně porovnávali sílu svalů, Liola se mu možná nemohl ani rovnat, ale po pravdě řečeno Liola byl mnohem mocnější než on. Daylight si bezděky vybavil mnoho scén, kdy Liola bojoval.

Podle toho, co si pamatoval, bylo vzácností, aby Liola zkřížil svou zbraň s tou protivníkovou, aby vyzkoušel sílu svých svalů. Místo toho vždycky... vždycky... Daylight nemohl najít to správné slovo, jak popsat Liolovy počiny.

V tom okamžiku bylo slyšet Wanyuanův hlas: „Ty jsi strom a silou větru vzdoruješ. Když to nedokážeš, spadneš. Stříbrný Měsíc je tráva, přichází a odchází s větrem.”

Daylight si to najednou uvědomil. Správně! Liola vždycky reagoval na pohyby svého protivníka. Jeho zbraň se jen zřídkakdy zkříží se zbraněmi jeho protivníků. Když jeho nepřítel bodne, Zlomené Stříbro sklouzne podél jílce nepřátel k jejich tělu. I když to vypadalo, že jeho protivník útočí a Liola ustupuje, ve skutečnosti se jeho protivník vrhal na Liolovu čepel.

Daylight vytáhl svoje kopí a zatímco vzpomínal na Liolovy pohyby, vymýšlel, jak by mohl zareagovat...

Wanyuan svému učedníkovi předhodil další hlášku: „Kruž svým kopím a tvůj útok uspěje.”

Daylight byl překvapený.

Kroužit kopím? Na to Daylight nikdy nepomyslel. Způsobem jeho útoku bylo vždycky kopím bodat.

Kroužit jím? Ale Daylight nezpochybňoval nic, co mu Wanyuan řekl. Jelikož se rozhodl Wanyuanovi věřit, dál mu tvrdohlavě věřil. Navzdory tomu, že na to nebyl zvyklý, kmital svým kopím v kroužcích.





Malá Tráva viděl, že Daylight je posedlý tréninkem, nevěděl, co má dělat, a zeptal se svého mistra: „Dneska už dál nepůjdeme?”

„Za chvilku, nepřerušuj myšlenky svého mladšího bratra učedníka.”

„Ach, dobře,” odpověděl Malá Tráva a poškrábal se na hlavě.

Wanyuan se podíval po Malé Trávě a když na něm nepozoroval žádnou nespokojenost, uvolnil se.

Navzdory tomu, že vrozený talent tohoto učedníka byl mizivý, byl prostoduchý, a navzdory tomu, že rád působil potíže, ve skutečnosti nezpůsobil žádné újmy.

Wanyuan si myslel, že možná bylo lepší, že byl úplně jiný než Wanyuanův druhý učedník, i když ten byl váženým vůdcem Aliance bojových umění. Ale kolik těch vůdců Aliance ve skutečnosti během historie skončilo dobře?

Zdálo se, že se Malá Tráva trochu nudí, a pak se zeptal: „Mistře, vždycky říkáš, že bychom měli být jako tráva, a Stříbrný Měsíc se už chová jako tráva, znamená to teda, že je silnější než ty?”

Wanyuan pozvedl obočí a řekl: „Vrozené nadání Stříbrného Měsíce je tak neuvěřitelné, že jsem ještě nikdy neviděl nikoho jako on. Spolu s výcvikem jeho mistra je jeho moc na člověka jeho věku vskutku úžasná. Nicméně vždycky existuje někdo lepší. Podle toho, co vím, na Světě bojových umění je už teď skrytých pár lidí, co jej dokážou porazit.”

„Mistře, ty jsi lhal, když jsi říkal něco o tom, že tráva nikdy nepadne, ale copak už teď nepadá?” Zdálo se, že Malá Tráva byl kvůli svému jménu ještě nešťastnější.

Wanyuan svého učedníka nemilosrdně praštil zezadu do hlavy a trochu mu vynadal: „Řekl jsem buď jako tráva, to neznamená, že tráva je nejvyšší úroveň.”

„Cože!” zakřičel Malá Tráva. „Ještě existuje něco nad ní?”

„Samozřejmě.”

Wanyuan natáhl ruku a ve vzduchu nakreslil osmičku. Malému Trávovi se zdálo, že se jeho paže pohybuje velmi pomalu.

S mírným pohrdáním natáhl svoji ruku a snažil se chytit mistrovu ruku, ale nedařilo se mu popadnout nic jiného než vzduch. Malá Tráva byl velmi překvapený: mistrova ruka se očividně pohybovala velmi pomalu a vždycky se držela stejné dráhy, tak jak to, že ji nedokázal chytit?

Wanyuan znovu založil ruku za záda a řekl: „Vyšší úroveň... je když se sám proměníš na vítr.”

Malá Tráva byl ještě více ztracený. Být trávou nestačilo, takže se musel proměnit na vítr?

Zamumlal: „Tráva jde aspoň vidět. Vítr není ani vidět. Dokáže se někdo kromě mistra stát větrem?”

„Ignorante!” vyhuboval Wanyuan svému učedníkovi.

Malá Tráva se nevzdal a zeptal se na oplátku: „Tak mistře, koho jsi viděl proměnit se na vítr.”

Wanyuan zakroutil hlavou. „Je celkem dost lidí, co to dokáže. Ale na své úrovni se už většina z nich nezajímá o slávu, moc a peníze. Většina z nich žije v ústraní tohoto světa, takže je samozřejmě nebudeš znát. Ale je jeden člověk, kterého bys měl znát.”

„Kdo?” zeptal se Malá Tráva bláhově.

„Vůdce Síně Shalong.”

Malá Tráva byl v šoku a nahlas zakřičel: „Vůdce organizace vrahů?”

Wanyuan přikývl a řekl: „Je to neuvěřitelný muž. Objevil se zničehonic a byla kolem něj nezměrná moc. Před několika desítkami let, když zrovna založil Síň Shalong, jsem se s ním dostal do konfliktu.”

„Mistře, ty jsi s ním bojoval?” Malá Tráva tomu nemohl uvěřit a pak se honem zeptal: „Mistře, vyhrál jsi nebo jsi prohrál?”

Wanyuan prostě odpověděl: „Vyhrál jsem a prohrál jsem zároveň.”

„Jak jsi mohl prohrát a vyhrát zároveň? Mistře, to nedává smysl.” Malá Tráva se zmateně poškrábal na hlavě.

„Vyhrál jsem, protože boj vskutku skončil mým vítězstvím.” Vypadalo to, že Wanyuan je hluboce zamyšlený. „Prohrál, protože se zdálo, že má nějakou podivnou a neuvěřitelnou moc kromě svého Kung Fu, ale nepoužil ji, i když prohrál. Když jsem se ho zeptal proč, řekl, že ta moc na tento svět nepatří a že by to nebylo fér.”

Wanyuan potřásl hlavou: „Muž jak bláznivý, tak troufalý. I když jsem řekl, že ho zabiju, nechtěl tu svou záhadnou moc použít, aby se zachránil.”

Jak tohle řekl, začal vzpomínat na tu divoce arogantní postavu a jeho smích. Co to bylo za člověka...

„Řekl jsem ne, a tak ji nepoužiju. Prohrál jsem a zasloužím si zemřít!”

„Takže jsi ho vážně zabil, mistře?” Malá Tráva se choval, jako by poslouchal nějaký příběh. Když ho to zaujalo, vypravěč najednou zavřel pusu. Pro Malého Trávu bylo nepříjemné, že to skončilo tak useknutě.

Wanyuan odsekl: „Kdybych ho zabil, to by byl jejich nynější vůdce duch?”

Malá Tráva chvíli přemýšlel a přikývl. Pak se začal bláhově a trapně smát.

„Nechal jsem ho jít. Řekl mi, že nikdy nikomu neděkuje, ale že mi jednoho dne tu laskavost splatí.” Wanyuan paradoxně zakroutil hlavou, jak se usmál, a pak zamumlal: „Vypadá to, že někdo pomstil mého učedníka a ušetřil tomuto starému muži dřinu pomsty.”

Malá Tráva se pořád chtěl zeptat, co tím myslel, ale Wanyuan se zamračil a mávl rukou, aby Malého Trávu zadržel.

Otočil se a podíval se do dálky na obzor, jako kdyby na něco čekal.

Malá Tráva viděl mistrovo počínání a také prázdně zíral na oblohu. Jelikož svému mistrovi věřil, ani na vteřinu nepochyboval o tom, že se na obloze objeví něco jiného než ptáci.

Na obloze se objevila malá tečka a postupně se zvětšovala, jak se víc a víc přibližovala. Teď už bylo jasně vidět, že to rozhodně není pták. Když ta věc byla dostatečně blízko, aby byla jasně vidět, spatřili elegantní a nádherné zvíře: krále nebes, sněhově bílého draka.

„Aaaa, mistře, démon!” Malá Tráva otevřel pusu. Ještě nikdy neviděl tak strašlivé stvoření. Takové obrovské, podsadité vzezření by zaselo hrůzu do srdcí všech, kdo jej spatřili.

Wanyuan se mírně zamračil. Otočil se a podíval se na malého Plamínka, pak se podíval zpět na sněhově bílé obrovské stvoření. Ačkoli se lišili velikostí a barvou, dokázal říct, že tvarem se celkem podobali. Mohlo by to obrovské stvoření letět sem pro jeho nového učedníka?





V tom okamžiku i Plamínek přiběhl ke svému pánu Daylightovi, co trénoval svoje pohyby.

Daylight se najednou probral ze svého pobláznění bojovým uměním. V tom okamžiku i velké stvoření zamávalo svými obrovskými křídly, zatímco přistávalo a díky tomu se zvedl celkem silný vítr.

„Baolilongu?” Daylight byl v šoku, pak se podíval Baolilongovi na hřbet. Ale místo známé postavy spatřil elegantní mladou ženu.

Jakmile Baolilong přistál, děvče spadla z jeho hřbetu. Dlouho zůstala sedět na zemi a zdálo se, že se nedokáže postavit.

Daylight přispěchal k ní, poplácal dívku po zádech a starostlivě se zeptal: „Yulie, jsi v pořádku?”

Dívka byla bledá v tváři a neustále kroutila hlavou. Po tvářích jí stékaly dvě stružky slz. Její první zkušenost s létáním ji k smrti vyděsila.

I Daylight věděl, že Baolilongův strašlivý let obyčejný člověk nemohl ustát, takže musel své otázky potlačit a počkat, až se Long Yulie trochu zotaví.

Malá Tráva viděl Daylightovo důvěrné chování a začal se dvojsmyslně smát, byl to takový ten smích, kterému rozumí jenom muži. „Bratře učedníku, nemyslel jsem si, že bys měl tak pěknou amantku.”

Slova Malého Trávy způsobila, že se Long Yulie navzdory svému stavu začervenala.

Zdálo se, že Daylighta to šokovalo, a pak se zeptal: „Co to znamená 'amantka'?”

Malá Tráva nevěděl, že jeho bratr učedník nemá o mezilidských vztazích ani páru a že ani nevěděl, co to znamená amantka. Dokonce se před dívkou zeptal, co to znamená.

Malá Tráva koktavě odpověděl: „'Amantka' znamená... aaa, p-prostě to znamená dívka, která má vůči tobě výjimečný vztah.”

Když si Daylight vyslechl nejasné vysvětlení Malého Trávy, poškrábal se na hlavě. Jelikož nechápal vztahy na tomto světě, přirozeně si myslel, že přátelé jsou výjimečný vztah, takže po krátkém přemýšlení odpověděl: „Jo, náš vztah je výjimečný.”

Malému Trávovi se rozšířily oči a Yulie zrudla v tváři. Pomyslela si, že by možná měla otevřít pusu a uvést to na správnou míru, ale podvědomě to nechtěla objasnit. Takže se rozhodla sklonit hlavu a nic neříkat.

V tom okamžiku Wanyuan několikrát zakašlal a obrátil na sebe veškerou pozornost. Zeptal se: „Děvenko, proč jsi přišla za mým učedníkem? Stalo se něco jeho společníkům?”

Daylight si konečně vzpomněl, co je důležité, a otočil se, aby se jí honem zeptal: „Yulie, rychle nám to pověz!”

Yulie nevěděla, jak to má říct. Zatuhla s pusou dokořán. Ale v tom okamžiku obrovský bílý drak vedle ní zmizel ve vlnách intenzivního bílého světla. A místo něj se tam objevilo malé dítě. Tahle situace Wanyuana a Malého Trávu úplně zmátla.

Ale Daylighta to vůbec nepřekvapilo. Když se Baolilong rozběhl přímo k Daylightovi se slzami ve svých velkých očích, Daylight byl v šoku a honem se zeptal: „Baolilongu, co se přihodilo?”

Baolilong se najednou rozbrečel a přitom neurčitě křičel: „Papa narazil na ďábla a ten tátu zmlátil a pak řekl spoustu věcí. Pak se z táty stalo něco vážně moc strašlivého. Papa utekl a nevzal s sebou Baolilonga.”

„Ďábel?” Daylightovi se z toho brekotu začala točit hlava. Jak se tu najednou mohl objevit ďábel? A kdo byl ten ďábel?

„Je to Vůdce; Vůdce Síně Shalong!” Yulie konečně dokázala promluvit a hlas se jí třásl hrůzou. „T-tvůj druhý bratr učedník je ve skutečnosti nejlepší vrah Stříbrný Měsíc.”

Yulie si najednou vzpomněla na úkol, který jí Vůdce dal. Ten silný strach, co cítila, ji přinutil začít odříkávat slova Vůdcovy zprávy a neodvážila se vynechat ani jediné slovo.

„Wanyuanův učedníku, vím, že sem nepatříš, a ty bys měl znát mé jméno: jsem Gle.”

„Gle!” Daylight se roztřásl. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že by na tomto světě zaslechl tohle zapovězené jméno.

„Dobře mě poslouchej, dám ti tři měsíce. Po třech měsících se musíš utkat se Stříbrným Měsícem, kterého jsem vlastníma rukama vycvičil. Pokud vyhraješ, vrátím ti tvoje dva přátele. Pokud prohraješ, no, zabiju Liolu, protože je syn Dračího císaře.”

„Ale abych byl spravedlivý, když uvážím, že jsem Stříbrného Měsíce učil dvacet let, zatímco ty máš jenom tři měsíce, dám ti ještě jednu výhodu. Přísně vycvičím Kaisera a až nastane čas, budeš bojovat spolu s Kaiserem. Pokud stejně prohrajete, v nejhorším případě přijde Stříbrný Měsíc o hlavu, ale to by ti aspoň nemělo vadit.”

„Hahaha, Wanyuane, radši bys měl svého nového učedníka dobře učit. Tenhle duel bude náš druhý zápas, hahaha.”

Zdálo se, že tahle řeč arogantního Gleho ztratila něco na svém tónu, když ji opakovala Yulie, ale obsah byl dostatečně jasný.

Ačkoli Daylight netušil, jak k tomuhle došlo, bylo mu jasné, že ode dneška za tři měsíce musí Liolu porazit, jinak... Liola zemře?

„Tenhle chlápek je pořád stejně směšný.” Wanyuan potřásl hlavou.

Malá Tráva se poškrábal po hlavě a zmateně zamumlal: „Co to je za duel? Chce, aby jeho učedník s někým bojoval a pokud vyhraje, tak zemře?”

„Mistře.” Daylight se několikrát zhluboka nadechl.

Ačkoli věděl, že Liola je silný a že porazit jej jenom s tříměsíčním tréninkem je prostě absurdní, nehodlal se vzdát. Tvář měl samé odhodlání a před svým mistrem poklekl na jedno koleno.

„Mistře, prosím, uč mě co možná nejpřísněji. Za tři měsíce musím za každou cenu jít zachránit své společníky.”

„Nehledě na to, o jakém aspektu uvažujeme: vrozené nadání, doba tréninku nebo metoda tréninku; ty před Stříbrným Měsícem bledneš ve všech aspektech. Ačkoli jsi v bojovém umění génius jeden z milionu, tvůj protivník je Stříbrný Měsíc, jenž trénoval dvacet let a navíc jeho mistrem je Gle, který by ke svému tréninku použil všechny možné smrtelné metody...”

Wanyuan vzhlédl k obloze a upřímně řekl svému učedníkovi: „I při té nejpřísnější metodě pro tebe bude nemožné za tři měsíce porazit Stříbrného Měsíce. Pořád si přeješ trénovat?”

Daylight neprojevil ani náznak toho, že by chtěl couvnout. Nahlas zakřičel: „Tak použij ještě přísnější metodu než tu nejpřísnější!”

Wanyuan obrátil tvář k obloze a zasmál se. „Mladíku, ach, mladíku, dobře! Postarám se o tebe tou nejpřísnější metodou. Malá Trávo.”

„Ano, mistře?” odpověděl Malá Tráva poslušně.

„Jdi koupit pár těch nejlepších koní. Míříme do údolí Božské medicíny najít toho chlápka Boha Medicíny.”

Wanyuan se smál, zatímco se probíral svou bradkou. „Rozhodně přinutím tu starou fosílii, aby vytáhla svoji nejlepší medicínu.”

Wanyuan nevěděl, že Daylight měl ještě více naspěch. Okamžitě řekl Plamínkovi, aby se zvětšil, a pak zakřičel: „Mistře, nemáme čas. Bude rychlejší, když pojedeme tady na mém drakovi.”

Wanyuan, Malá Tráva a Yulie se otočili, jen aby spatřili obrovského rudého draka. Když zaslechli jeho vzrušený dračí řev, tváře všech tří se zbarvily do tří různých odstínů.
------------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>