EGA - Extra 2 (Hrůza jisté sestry)

Povídka 2 – Hrůza jisté sestry

„Vážená Bohyně Sophie je skvělá osobnost, co stvořila lidstvo.”



Stála jsem vzadu kaple za lavicemi, účastnila jsem se mše.

Před lavicemi vedle sochy vážené posvátné bohyně byl ctihodný otec, jenž zrovna kázal lidem. Zrovna teď kázal o tom, proč bychom měli být vážené posvátné bohyni vděční, víte. Když ctihodný otec káže, jeho hlas se ozývá tichou kaplí a je to pocit, jako by to očišťovalo vaši duši. Proto mše miluji.



„Vážená bohyně Sophia na nás vždy dohlíží.”



Vážená posvátná bohyně Sophia je vážená bohyně, co stvořila náš svět, a je laskavá a milosrdná a chrání nás lidi před Zlým bohem, co se snaží zničit svět.

Církev posvátného světla pěje chvalozpěvy o jejich skutcích a existuje proto, aby toto poselství předala lidem. Samozřejmě že jen neučíme druhé, ale dle Její vůle jsme úžasná organizace, co natahuje své ruce potřebným skrze jídlo, zakládání sirotčinců, vyjednáváním mezi válčícími zeměmi a ze všech sil se snažíme pro mír lidstva.

Moje rodina byla chudá, a tak jsme každý den zápolili, abychom se nasytili, ale Církev posvátného světla nás zachránila. Protože jsem chtěla zachránit někoho dalšího stejně, jako zachránili oni mě, přidala jsem se k Církvi jako jeptiška.



„Vážená bohyně Sophia nás lidi miluje a chrání nás před zlem.”



Ačkoli kostel v Riemel není moc velký, jako město blízko démonickému území, je na nás nahlíženo jako poslední pevnost proti démonům. A kvůli tomu při stavbě kostela celou cestu až sem evidentně přijel i arcibiskup. A spolu s dalšími lidmi nám zaktivovali složitou bariéru. Dokonce i normální kostely zahánějí zlo pomocí moci Jejího požehnání, ale tento kostel je chráněn obzvláště silnou mocí. Dokonce i kdyby nějakou náhodou bylo město v nebezpečí kvůli invazi z démonického území, do tohohle kostela by se tak snadno nedostali. Když mi tohle ctihodný otec řekl, neuvěřitelně mě to uklidnilo.



„Prosím, poděkujte vážené posvátné bohyni Sophii za její soucit a směřujte k ní své modlitby.”



Po slovech ctihodného otce všichni lidé sepjali ruce v modlitbě. Jak jsem tam pořád stála, zrovna jsem chtěla zavřít oči a modlit se s nimi—




—když v tom okamžiku se v kapli ozvalo bam a kaple se zatřásla. Ne, nebyla to budova nebo podlaha, co se zatřáslo. S tím zvukem se zatřásl samotný prostor. Kvůli náhlému otřesu se mezi lidmi rozléhal hluk.

„Všichni se prosím uklidněte!”

Ctihodný otec se snažil všechny zadržet, ale nemohl je uklidnit. Nechápala jsem, co se stalo, ale rozhodla jsem se následovat jeho příkladu a pokusit se ostatní uklidnit.

Ale v tom okamžiku jsem si všimla něčeho za sebou, a tak jsem se otočila.

A když jsem to udělala, před očima se mi rozvinula abnormální scéna.

Kostel je vždycky otevřený, aby mohl každý kdykoli vejít, a dveře se nechávají otevřené dokonce i během mše. Jelikož jsem stála vzadu v kapli, když jsem se otočila, viděla jsem, co se děje za dveřmi. Ta scéna venku byla abnormální; ze všeho možného byla ta scenérie nakřáplá. Za tou trhlinou bylo obyčejné Riemel, ale protože to město bylo stejné jako vždycky, ta trhlina byla kvůli tomu ještě divnější.

Byla jsem zaražená, že se to tak najednou změnilo, ale zanedlouho jsem si ujasnila, že ta trhlina byla v něčem průhledném, co pokrývalo kostel. Možná proto že si všimli mého chování, všichni v kostele včetně ctihodného otce obrátili pohled ven.

Něco pokrývající kostel?

To nemohla být ta ochranná bariéra, o které mluvil ctihodný otec, že ne? ...Ne, ale v tom případě proč je nakřáplá?!



Ta trhlina v prostoru mě hypnotizovala, ale nakonec jsem si všimla, že za ní stojí někdo v černé róbě. Ta trhlina mu náhodou překrývala tvář, ale zdálo se, že to byla náctiletá dívka. Ta dívka stála přímo před tou trhlinou. Chtěla jsem na ni zrovna zavolat a varovat ji „je to tam nebezpečné, tak odstupte, prosím!”, ale než jsem se k tomu vůbec dostala, dívka zvedla pravou ruku a zlehka se dotkla té trhliny před mýma očima.

Stalo se to v následujícím okamžiku. Ta trhlina se najednou rozšířila, dokud jsem neviděla nic než ji, a s pan se něco okamžitě roztříštilo a zmizelo.



Ech—?

T—to nemůže být... Ochranná bariéra, co aktivoval arcibiskup se—?!

Ačkoli jsem byla celá tumpachová nevírou, rozhodně jsem cítila, že zmizela; ta aura posvátnosti, co tu vždy byla.



A protože ta trhlina teď byla pryč, viděla jsem do té tváře pod róbou.

Jakmile jsme se střetly očima, měla jsem pocit, jako bych se dusila tísní, a zjistila jsem, že nemůžu dýchat.

Necítila jsem to jenom já. Ctihodný otec a všichni ostatní za mnou také stáli jako zmrazení, neschopní ani promluvit.

Ta věc, co vypadala jako dívka, v tichosti zahlížela na všechny v kostele—



—než se jí rty stočily do úšklebku a otočila se k odchodu, zatímco něco mumlala.



Protože ta věc, co vypadala jako dívka, odešla, konečně jsme mohli zase dýchat. Každý cítil to citelné obrovské napětí a všichni se vyčerpaně svezli k podlaze.

Protože takhle nebylo jak pokračovat se mší, přerušili jsme ji a místo toho okamžitě ohřáli polévku pro všechny. Upřímně řečeno jsem měla pocit, že se sama zhroutím, ale musela jsem připravit polévku.



Ačkoli byla její tvář krásná, nebylo pochyb o tom, že to byl sluha Zlého boha.

...Ne, jelikož tak snadno zničila arcibiskupovu bariéru, jsem si jistá, že to byl samotný Zlý bůh.

Že odešel poté, co akorát zničil bariéru, bylo rozhodně zlomyslné oznámení, že může kdykoli zaútočit. To mi řekl ten děsivý úsměv Zlého boha.

Neslyšela jsem, co Zlý bůh na konci mumlal, ale určitě to byla nějaká strašlivá kletba.

Co jen se stane s tímto světem a co se stane s námi?

Aach, vážená posvátná bohyně Sophio.

Prosím, zbav nás všeho zlého.
----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>