pondělí 5. září 2016

KNM - kapitola 58 (Kaiserova...)


Kapitola 58 – Kaiserova stezka, Liolova cesta


„Správně, co je s těmi lidmi na zemi?” Gle netrpělivě kopl do Lin Jiyuna na podlaze.

Ačkoli Kaiser Gleovi povyprávěl jejich příběh, končil v okamžiku, kdy vstoupili do Anežčiny černé díry, a tudíž nevěděl o Lin Jiyunovi, Voidovi a Yulii.

Když ho Kaiser uslyšel, řekl Glemu, co se stalo za poslední rok a obzvláště Lin Jiyunův příběh. Doufal, že se Jiyun neprobudí, aby nespatřil Xin Jietiana, co vypadal jako idiot, a pak naběhl a zabil ho mečem. Ačkoli Kaiserovi by nezáleželo na tom, jestli by Xin Jietiana zabil, obával se, že by ten počin mohl rozčílit Gleho a že by potom možná ani neměl tělo k pohřbu.


„Ach, aha.” Gleův výraz zůstal normální a nezdálo se, že by ho to vůbec zajímalo.

„Můžeme Lin Jiyuna nechat vlastními silami zabít Xin Jietiana?” zeptal se Kaiser opatrně.

Gle se po Kaiserovi podíval a jeho reakce na tu otázku vůbec neodpověděla. „Když chce člověk nechat druhého trpět, zabít ho je ten nejhloupější způsob. Když zemře, necítí žádnou bolest. Pokud se chce pomstít, měl by nechat svého nepřítele naživu a pak mu všechno vzít a přimět ho přát si, aby byl mrtvý!”

Kaiser se nekontrolovaně třásl. Gleova přezdívka Ďábel opravdu dávala smysl. Kdyby nebylo Gleho charakteru, nebylo by tak snadné ho falešně obvinit z ďábelství.

Kaiser najednou viděl, jak se Lin Jiyunovo tělo lehce zatřáslo a jeho ruka se podivně blížila k jeho kapse, jako kdyby se z ní snažil něco vyndat.

Mohlo by to být tím, že Lin Jiyun předstíral, že spí? A chtěl se pokusit Xin Jietiana zabít, když Gle nedával pozor?

Kaiser byl v šoku, pokud na to Gle přijde... Ne, Kaiser se zarazil. Gle byl člověk, kterého nedokázal porazit ani Liola. Pokud si byl Kaiser schopen všimnout, že Lin Jiyun spánek předstíral, Gle už to nějakou dobu musel vědět.

Kaiser nikdy nemohl zapomenout na Liolovu strašlivou schopnost prozkoumat nepřátele stovky metrů daleko. Gleova ostražitost musela být ještě lepší než Liolova.

„Proč...” Kaiser otevřel pusu, aby se zeptal, ale viděl, že Lin Jiyun už vstává, a tak pusu zase zavřel.

„Děkuji ti, seniore, že jsi pomstil smrt mého otce.” Lin Jiyun se zvedl a pak najednou poklekl a dotkl se čelem země.

Gle se na Lin Jiyuna ani nepodíval a místo toho znechuceně řekl: „Nikdo smrt tvého otce nepomstil! Tenhle chlápek zneužil jména Síně Shalong a obvinil mě ze smrti rodiny Lin. Pche, oškliví se mi, když mě lidé z něčeho falešně obviňují, takže si o to prakticky řekl!”

Lin Jiyun zvedl hlavu a dál pokračoval ve vyjadřování svých díků: „Seniore, pomohl jsi Lin Jiyunovi naplnit jeho pomstu. Lin Jiyun je za to více než vděčný. Od teď bez ohledu na to, o co mě požádáš, i kdyby mě to mělo stát život, bez otázek tě poslechnu.”

Kaiser v duchu klel! Neuvědomil si, že tenhle chlápek Lin Jiyun byl ještě větší podlézavec než on. (On to myslí upřímně, to ty jsi podlézavec!)

Zdálo se, že to, co Lin Jiyun řekl, Glea velmi uspokojilo. Původně se na něj nechtěl ani podívat, ale teď se zdálo, že na něj párkrát mrkl. Ale na rtech měl stále úsměv, kvůli kterému Kaiserovi vstávaly vlasy na hlavě.

Gle řekl: „Jen jsem si myslel, že tvoje pomsta byla trochu moc snadná a příliš nudná. Jelikož jsi řekl, že tě můžu požádat o cokoli... Dobře! Spolu s Kaiserem ti zprostředkuju trénink. Až s tím tréninkem skončíš, zruším Xin Jietianovu hypnózu. V tom okamžiku se budeš muset při boji s Xin Jietianem spoléhat jen na svou sílu. Tento souboj bude boj v každém aspektu: inteligence, bojové umění a tvoje pouta s dalšími lidmi. Haha, a tehdy Svět bojových umění zaplaví zmatek a bude to zábava.”

Ďábel! Vskutku ďábel! Kaiser měl najednou pocit, že Dračí císař ani nepotřeboval Glea falešně obviňovat. Možná že se v té době prostě nudil a sám se z něj stal ďábel.

„Výcvik...” Gle protočil smaragdem, co měl v rukách, a odrazil se mu v očích. „Jelikož tu mám tenhle šperk, provedeme jeden experiment.”

Experiment? Kaiser tam omráčeně stál, copak je nechtěl trénovat?

Kdyby na jeho místě stál Liola, jakmile by zaslechl slovo „experiment”, okamžitě by zbledl. Gleovy experimenty byly vždycky nesmírně prapodivné a míra úspěchu byla menší než 10%. Nebyl to trénink, kterým by prošli normální lidé!

„Výcvik!”

Zdálo se, že Lin Jiyunovi, co klečel na zemi, se při slově výcvik zablýsklo v očích. Původně se obával, že jeho síla se proti Xin Jietianovi nemůže rovnat, ale teď tu byl Gle, co úspěšně vycvičil nejlepšího vraha, aby mu pomohl s výcvikem. Lin Jiyun před sebou skoro viděl ten den, kdy se stane nejsilnějším bojovníkem...

Kaiser byl sice líný, ale vzpomněl si, že jednou možná skončí zpět ve svém původním světě. Po tolika letech plánování přece Bílý drak rozhodně nemůže Liolu nechat v tomto světě.

A tudíž se Kaiserovi zdálo jako dobrý nápad naučit se víc magie, aby si ochránil vlastní život. Rozhodně se neodvážil ignorovat schopnost Aklanských potížistů vytvářet potíže. Už jenom to, aby hned v prvním okamžiku, co se vrátí, nenarazili na Dračího císaře a Lancelota dohromady, by byl zázrak.

„Dobře. Naštěstí je tu hromada hlupáků, z kterých si můžeš udělat cvičné cíle.” Gle se hladil po bradě jako obvykle a na rtech se mu objevil široký úsměv.

„Hlupáků?” Kaiserova mysl měla problémy jej sledovat.

Gle pozvedl obočí. „Ti hlupáci, co soutěží o meč.”

„Ech... nemyslím si, že to je dobrý nápad. Kdyby se něco pokazilo, mohli bychom si znepřátelit celý Svět bojových umění. I když jsi Vůdce Aliance, tak se nemůžeš takhle poflakovat, ne?” Kaiser váhal, protože nechtěl hledat útočiště na nějakém třetím světě.

„Pche! Není se čeho bát.” Gle vypadal naprosto uvolněně. „Mám spoustu Medu zapomnění. To stačí na to, aby člověk zapomněl na to, že je Vůdcem Aliance. V nejhorším případě všechny ty lidi popadneme a nalijeme jim ho do krku. Vážně se bojíš, že na to nezapomenou?”

...Tak příšernej chlápek. Kaisera něco napadlo a váhavě se zeptal: „Už jsi to dřív udělal?”

Gle se po Kaiserovi pomalu podíval. Jestli to už udělal... Kaiser odpověď věděl, aniž by mu musel říkat jediné slovíčko.





Yandi Liolu v tichosti následovala. Jelikož už s ním strávila trochu času, znala jeho povahu. Když viděla jeho potemnělé oči, Yandi věděla, že ať se zeptá na cokoli, nedostane se jí odpovědi. Liola před jejíma očima byl stejný jako ten původní vrah, ten, kterého Yandi nenáviděla ze všeho nejvíc, vrah Stříbrný Měsíc.

Poprvé Stříbrného Měsíce viděla během jedné jeho mise. Bylo to jednoho dne v létě, bylo dost horko na to, aby se lidé potili jako koně.

Yandi měla na Světě bojového umění přezdívku, kterou užívali lidé, kteří ji nesnášeli: Planoucí Motýl. Ze všech nejvíc ji pravděpodobně nesnášela organizace vrahů: Síň Shalong. Ačkoli nikdo nevěděl, jak vypadá jejich Vůdce, když se řeklo Síň Shalong, všichni instinktivně pomysleli na nejlepšího vraha – Stříbrného Měsíce.

V té době Síň Shalong unesla její zapřísáhlou sestru Anis. Lidé Světa bojových umění debatovali o tom, jak ji zachrání. V té době bylo nespočet lidí, které Anis zachránila. Jakmile se někdo zmínil o Síni Shalong, všichni chtěli provést svůj vlastní „záchranný plán”.

„Pche! Jaké záchranné pány? Pokud ji zabijou, zatímco vy vymýšlíte plán, tak ji nebude třeba zachraňovat!” řekla Yandi chladně, když si vyslechla ty dlouhé debaty mezi davy.

Mnoho lidí hlasitě namítalo, říkali něco o tom, že unáhlený útok by byla sebevražda a že by bohabojnou léčitelku stejně nezachránili...

Yandi velmi dobře věděla, na co ti lidi myslí. Jelikož ve Světě bojových umění žila odmala, znala je velmi dobře: ti lidé opravdu chtěli Anis zachránit. Přece jenom všichni z nich věděli, že Anis prakticky nikdy neodmítla nikoho, kdo ji požádal o pomoc, a zranění byla mezi bojovníky celkem častá.

Když byli zranění, přáli si, aby zbožná léčitelka přišla a pomohla jim. Ale problémem bylo, že zbožnou léčitelku unesla Síň Shalong, tedy největší organizace vrahů.

Ze všech těch lidí si jich v minulosti hodně Síň Shalong najalo nebo si ji možná jednoho dne najmou.

Ti první se báli, že jejich tajemství bude odhaleno, a ty druhé trápilo, že když Síň Shalong o něco požádají, tak je odmítnou, nebo v tom nejhorším případě když je Síň Shalong bude za jejich počin nenávidět, tak se opravdu budou muset obávat, kdy jim odpadne hlava, nebo kdy jim meč probodne hruď.

Yandi se ničeho z toho nebála. Sestra Anis ji zachránila život, pro ni bylo nejhorším případem to, že by ten život vrátila.

Pokud se dnes nerozhoupou k činu, Yandi měla původně v plánu, že se sama proplíží do Síně Shalong a Anis zachrání. Ale na něco si vzpomněla a to způsobilo, že se toho nápadu naprosto vzdala.

Byla to taková neexistující existence. Nemohla ho nazvat chladným, protože v jeho očích neexistoval chlad. Nebo možná přesnější bylo, že v jeho očích nic nebylo. Kdyby Yandi nevěděla, že to je člověk, myslela by si, že ty dvě potemnělé věci jsou dva kousky železa místo lidských očí.

Jak Yandi v klidu stála, do tváře se jí vkradla hrůza a lidé kolem ní si postupně uvědomili, že se něco děje.

Všichni se podívali, kam se dívala Yandi, a pak si najednou uvědomili, že je tam neznámý člověk. Člověk musí pochopit, že to místo bylo napakované bojovníky a mezi nimi nebyl nedostatek slavných mistrů, ale nikomu se nepodařilo zaregistrovat příchod tohoto člověka.

Všichni byli zaražení, hlavně kvůli té prázdnotě v těch stříbrných očích.

Nezdálo se, že by se muž se stříbrnýma očima k něčemu chystal. Prostě tam v tichosti stál, ale jeho počin prostého stání do srdcí okolostojících zasel strach a žádný z mistrů by se k ničemu neodvážil.

Yandi se konečně odtrhla od těch prázdných stříbrných očí a obezřetně toho člověka prozkoumala. Kdyby odhlédla od jeho očí a způsobů, působil by ten člověk velmi delikátně.

Měl černé vlasy tak temné jako hloubka noci a dosahovaly mu k ramenům. Spolu s přiléhavým černým oděvem, co měl na sobě, byl prakticky celý černý. Nicméně to nevypadalo podivně, jako by černá byla jeho barvou od samého jeho narození, stejně jako barva noci.

Kdyby v jeho očích byla nějaká záře, tak by vypadal jako úplněk za temné noci...

Yandi si nemohla pomoct a řekla: „Úplněk za temné noci, stříbrné světlo... Stříbrný Měsíc, že?”

Jakmile to Yandi dořekla, dokonce i ona ztuhla. Zdálo se, že všichni obdrželi ostré varování.

Všichni věděli, kdo tento muž se stříbrnýma očima jako prázdnota byl, a nikdo by ani na vteřinu nepochyboval, že ten muž byl nejlepším vrahem Síně Shalong – Stříbrným Měsícem.

Ale podivné bylo, že se Stříbrný Měsíc vůbec nepohnul. A nikdo jiný se neodvážil pohnout ze strachu, že by se stali první obětí útoku Stříbrného Měsíce.

Yandi měla podivný pocit, že Stříbrný Měsíc sem nepřišel zabíjet. Protože kdyby ano, tak by už všichni přítomní byli dávno mrtví a dokonce i ona by zemřela ještě dřív, než by si všimla, že je něco špatně.

Yandin instinkt byl správný. Po dvou hodinách na tomto mrtvém bodě mezi Stříbrným Měsícem a davem Stříbrný Měsíc beze stopy zmizel. Yandi ani pořádně neviděla jeho siluetu a zdálo se, že se prostě vypařil.

Od té doby kdykoli Svět bojového umění pořádal schůzi ohledně napadení Síně Shalong, bez pochyby našli Stříbrného Měsíce, jak tiše stojí v koutě.

Jednou se někteří lidé dokonce pokusili Stříbrného Měsíce napadnout. Výsledkem bylo, že kdokoli se dotkl svých zbraní, měl na hrdle krvácející zranění a od toho okamžiku už se nemuseli dále zabývat problémem záchrany bohabojné léčitelky.

Yandi, jež se aktivně podílela na plánování záchrany bohabojné léčitelky, viděla Stříbrného Měsíce ze všech nejvíc. Možná to bylo tím, že se také dívala kolem sebe, ale často byla první, kdo Stříbrného Měsíce objevil. Stříbrný Měsíc mnoho těchto schůzí přerušil a Yandi jej přirozeně víc a víc nenáviděla.

Ale ze všeho nejvíc nenáviděla sama sebe, že se po shlédnutí Stříbrného Měsíce bála jít svou sestru sama zachránit.

Nakonec byla Anis osvobozená, ale následoval ji ten strašlivý vrah.

„Tohle je Liola, je to nejlepší vrah. Tohle je Long Yandi, moje nejlepší zapřísáhlá sestra.”

Anis se chovala, jako kdyby neměla ponětí, jak nebezpečný ten muž vedle ní je, a místo toho Stříbrného Měsíce s úsměvem představila. Yandi neměla na výběr a musel ztuhle kývnout.

Anis jim šťastně nalila čaj a řekla těm dvěma, aby se posadili, a začala své nekonečné klábosení. Ačkoli Anis byla jediná, kdo za celou dobu mluvil, vypadalo to, že Stříbrný Měsíc bedlivě poslouchá, zatímco Yandi se měla na pozoru a pozorovala Stříbrného Měsíce v obavě jeho náhlého útoku.

Ty prázdné oči teď vypadaly, jako kdyby v nich něco bylo. Yandi si Stříbrného Měsíce překvapeně prohlédla. Vypadalo to, jako by v jeho ocelových očích byly vlnky.

Zdálo se, že si Stříbrný Měsíc všiml, že si jej Yandi prohlíží, a jeho stříbrné oči se obrátily k ní. Yandi po zádech přeběhl mráz. Když se ty stříbrné oči odvrátily od Anis, zase se proměnily na tu prázdnotu.

Přece jenom Stříbrný Měsíc byl strašlivý nejlepší vrah, takže Yandi nikdy nespustila ruku z biče, co měla kolem pasu.





Yandi se probrala ze svých vzpomínek. Viděla, že se Stříbrný Měsíc vzdálil, a tak jej spěšně dohnala.

Když k němu došla, otočila hlavu, aby si ze strany prohlédla jeho tvář. Od té doby, co se se Stříbrným Měsícem znovu setkala, byla překvapená. Zdálo se, že stříbrné oči Stříbrného Měsíce reagovaly i na jiné lidi a ne jenom na Anis.

Ale teď... Yandi byla nedůvěřivá. Co se mohlo stát, aby to Stříbrného Měsíce přimělo chovat se takhle? Jeho oči byly za bodem mrazu, ale pořád nebyly takové jako při jejich prvním setkání, ta hrůza prázdnoty v jeho očích.

Udělala sestra něco, co způsobilo, že se zbláznil? Yandino srdce bylo ztěžklé.

Věděla, že i kdyby byla Anis ďáblem, Stříbrný Měsíc by na ni pravděpodobně nebyl naštvaný a možná by se dokonce stal její pravou rukou. Kvůli tomuhle si Yandi ani nedokázala představit, co přesně mohlo Stříbrného Měsíce takhle rozzuřit.

Jelikož měl naspěch, aby našel Anis, určitě to muselo mít co dělat s Anis, ne?

„Co přesně se stalo?” mumlala si Yandi pro sebe. Nemyslela si, že by od Stříbrného Měsíce získala odpověď.

Kdo mohl vědět, že ji Stříbrný Měsíc nejenom slyšel, ale že se najednou i zastavil a podíval se po ní.

Yandi byla v šoku a myslela si, že Stříbrný Měsíc možná není rád, že se ho na něco vyptává, a že ji hodlá na místě zabít. Navzdory tomu, že celou dobu měla ruce na svém biči, Stříbrný Měsíc nic neudělal.

Najednou se Stříbrný Měsíc otočil a znovu vykročil, ale tentokrát šel pomaleji. Začal pomalu a potichu mluvit. Kdyby nebylo skutečnosti, že kolem nich absolutně nikdo nebyl, Yandi by vlastně zpochybňovala, jestli to Stříbrný Měsíc vypráví jí.

Naslouchala bedlivě a potichu. Stříbrný Měsíc mluvil o tom, jak poprvé spatřil Anis, pak o tom, jak ho všichni ze Světa bojových umění pronásledovali, a nakonec o tom, jak spadl do mimozemského světa.

Ten příběh pak pokračoval až do okamžiku, kdy se vrátili zpět na tento svět, a pak narazili na Vůdce. Když Yandi zjistila, že Vůdce je Gle, poklesla na duchu.

Liola jí konečně řekl, co se do teď stalo. Tím povídáním strávil téměř celý den. Byla to Kaiserova verze, ne ta prostá verze, co řekl Liola.

Liola dokončil své monotónní vyprávění, co se v poslední době událo. Ale když se dostal do bodu, kdy mu Gle řekl, že Anis byla čistě jen iluze vytvořená Bílým drakem, hlas se mu nepatrně chvěl.

Když příběh dokončil, už nic dalšího neřekl. Nechtěl nic říkat a chtěl jen poslouchat: poslouchat, co mu řekne člověk, co Anis víc znal? Řekne, že Anis byla iluze? Nebo to nahlas odmítne a bude si myslet, že Anis byla skutečná?

Liola v sobě nedokázal udržet svoje očekávání, doufal, že to bude ta druhá možnost. Kdyby Yandi s tím nejpevnějším postojem odpověděla, že Anis byla rozhodně skutečná, pak by Liola dál věřil, že Anis byla vskutku hovorná a laskavá Anis.

„Se sestrou Anis jsem se potkala, když mi bylo osm.” Yandi to ani nepotvrdila, ani nevyvrátila, ale místo toho začala vyprávět svůj vlastní příběh.

„V té době už vypadala, jako kdyby jí bylo přes dvacet. Vždycky jsem si myslela, že měla ve vínku krásu. Dokonce i po tuctu, skoro dvaceti, letech se její vzhled nijak moc nezměnil.”

Jak jsem čekal! Liola pevně zatnul pěst, tak pevně, že se mu krátké nehty zaryly do masa a zůstaly po nich obtisky.

Zdálo se, že Yandi si všimla Liolova podivného chování. Netrpělivě řekla: „Poslouchala jsem až do konce, teď je na tobě, abys mě vyslechl až do konce, Stříbrný Měsíci.”

Když tohle Liola uslyšel, ze všech sil se snažil ovládnout své emoce. Pomalu uvolnil pěst.

Yandi dál mluvila o svém mládí a o čase, co strávila s Anis.

„V té době jsem onemocněla podivnou nemocí. Moje mistrová sháněla všechny možné doktory, ale žádný mě nedokázal vyléčit. Prakticky všichni ve Frakci vlny se mě vzdali, dokonce mě přestali učit bojovému umění a nechali mě dělat si, co jsem chtěla, zatímco jsem poklidně čekala na den, kdy zemřu.”

„Ale já jsem se pořád chtěla učit bojovému umění, takže jsem vždycky tiše seděla vedle svých sester, když se učily. Až do jednoho dne, kdy jsem se probudila a cítila se divně. Měla jsem pocit, jako bych měla naprosto prázdnou hruď, ale taky jsem se cítila dobře. Tehdy jsem pochopila, že je můj čas zemřít. Nešla jsem se dívat na svoje sestry, jak cvičí, a pomyslela jsem si, že když se ke mně moje mistrová vždycky chovala tak pěkně, tak bych jí svou smrtí neměla nijak zatěžovat.”

„Kráčela jsem sama na vrcholek hory s tím, že bych to mohla prostě skončit tak, že skočím dolů. Nohama už jsem stála na okraji útesu.” Když se Yandi dostala až sem, začala se usmívat.

„Stůj! Řekla jsem ti, aby ses zastavila, copak tomu nerozumíš?!”

Když Yandina malá nožka byla napůl zvednutá, celé její tělo se obrátilo jako rozbitý drak ve větru a někdo na ni křičel, aby přestala. Byl to velmi zvláštní způsob, jak křičet. Yandi se otočila, aby se podívala, kdo ji zastavil.

Když to udělala, okamžitě k ní vyrazila drobná postava, popadla ji a odtáhla ji od útesu. Ta postava ji také držela tak pevně, až to bolelo.

Nicméně Yandi necítila nejmenší bolest, místo toho cítila, jak tělesné teplo toho člověka začíná rozehřívat její zmrzlé tělo a duši. Z očí jí začaly stékat slzy.

Ten člověk ji vzal do náruče a dlouho s ní šel, než ji zase pustil na zem, otřel jí slzy a tišil ji. V té chvíli Yandi toho člověka konečně uviděla. Byla to vcelku jedinečná žena. Žádný člověk, co ji kdy spatřil, nikdy nedokázal zapomenout na její dlouhé, krémové vlasy.

„Pořád jsi tak mladá, proč musíš skončit se životem?”

„Protože co nevidět zemřu.” Yandi konečně pocítila hrůzu smrti. Nechtěla zemřít, ale neměla na výběr. Aby jen o vteřinu unikla bolesti z čekání na smrt, tak by si raději zvolila zemřít první.

Žena s dlouhými, krémovými vlasy si ji obezřetně prohlédla a pak se zlehka usmála: „Moje jméno je Anis a musíš si zapamatovat, že před Anis nemůže nikdo jen tak umřít.”

Bylo to prohlášení, které se dalo považovat za arogantní, až hraničící s bláznovstvím. Yandi Anis ochotně následovala a opravdu nezemřela.

Yandi se obrátila a vážně řekla Liolovi: „A teď mi povídáš, že mi život zachránila iluze? A co se týče tebe! Než jsi moji sestru potkal, tak jsi nebyl ani člověkem. Neměl jsi ani srdce, ani život. Kdyby byla Anis iluze, myslíš si, že by něco neživého dokázalo přinést život druhým?”

Liola byl zaražený. Obrátil se, aby se na Yandi podíval, a na tváři se mu objevil nepatrný náznak slabosti.

Tahle slabost Yandi trochu obměkčila. Povzdechla si: „Svoje srdce jsi měl příliš krátce. Máš ho vždycky slabé a nedokáže ustát nejmenší překážku. Ale vzpomeň si! Stříbrný Měsíci. Vzpomeň si na dobu, co jsi strávil s mou sestrou; vzpomeň si na každý její pocit, každou větu a každý počin. Byly to věci, co by mohla provést iluze?”

Když si Liola Yandi vyslechl, vytanula mu na mysl hovorná, klevetivá a soucitný dlouhovlasá žena. Prázdnota Stříbrného Měsíce postupně vyprchala a nahradila ji Liolova bezvýrazná tvář, kterou Kaiser často označoval jako „ledová kostka”.

Liola ve snaze najít odpověď řekl tak nějak panicky: „A-ale to, co Gle řekl, to o bílém drakovi...”

„O tom nic nevím,” řekla Yandi přímo, ale pak dodala, „nakonec ty odpovědi najdeme. Až najdeme Anis, pravda bude jasná. Já věřím, že Anis, co nám oběma dala život, vskutku existuje.”

Pojď mě najít, pojď mě najít.

Liola najednou viděl, že dračí křížek kolem Yandina krku vydává bílé světlo, jako kdyby se bál. Nedokázal se zadržet, aby nepoložil ruku na ten křížek. To světlo bylo vždycky vřelé, ale v závislosti na svých pocitech cítil často něco jiného.

Věřím ti Anis, budu ti věřit... Liola ten řetízek zlehka pohladil.

„Vážně ti musím připomínat, že máš ruku na mojí hrudi?” připomněla mu Yandi tak nějak ztuhle. „Jsem žena a ty jsi muž. Mám za to, že dokonce i ledová kostka jako ty by měl vědět, že by se muž neměl dotýkat ženské hrudi.”

„Promiň...”
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

3 komentáře: