KNM - kapitola 57 (Pravda o Ďáblovi)

~ Mám trochu problém se skloňováním jména Gle, takže pokud tam najdete vzorek nějaké úplně nové české gramatiky, laskavě odpusťte. ~

Kapitola 57 – Pravda o Ďáblovi

„Lžeš! Prostě lžeš!”

Liola zoufale křičel, ale Vůdce se po něm podíval s opovržením. Tvář měl plnou netrpělivosti, zatímco všechny otázky, co Liola v duchu potlačoval, teď vypluly na povrch.

Liola rukou zalovil v kapse a pevně sevřel dopis, který mu Anis zanechala. Dokonce i když ho Vůdce zmlátil, až měl vážná zranění, nebolelo to tak jako teď.

Mohlo by to být tak, že Anis, člověk, který pro něj vždy představoval citovou podporu, se před ním zjevoval jen proto, že byl synem Dračího císaře? Byl... to důvod, proč jej doprovázela? A proč jej požádala, aby ji vyhledal?


Dělala Anis všechno jen proto, aby jej odvedla od organizace a poslala ho zpět do světa, odkud pocházel?

Jak Liola přemýšlel, ponořil se do temného světa. V jeho mysli se představa Anisina úsměvu začala rozpadat, protože Liolova víra se pomalu hroutila...

Když Kaiser viděl, jak Liola ztrácí kontrolu, choval se podivně klidně. Přesvědčeně se zeptal: „Kdo jsi, že říkáš, že je Anis podvod?”

Jakmile se zeptal, Vůdce okamžitě zmizel a objevil se několik centimetrů od Kaiserovy tváře. Jeho najednou zvětšené modré oči Kaisera překvapily a Vůdce řekl chladným tónem: „Ani na okamžik si nemysli, že máš právo mě zpochybňovat. V mých očích nejsi vůbec nic!”

Kaiser poklesl na duchu, neboť věděl, že Vůdce jenom řekl pravdu. Vůdce Liolu, jenž se mohl rovnat všem lidem řádu X, mlátil pro zábavu. Kaiser přemýšlel, jestli se Vůdce vůbec potřebuje zašklebit, aby jej zabil.

„Ale tvůj příběh byl celkem dobrý a já nikdy nelžu. Jelikož jsem souhlasil, že ti to řeknu, nevezmu svoje slovo zpět.”

Vůdce zase zmizel a vrátil se do své původní pozice. Jak se vzdálenost mezi nimi zvětšovala, strach, co Kaiser pociťoval, se snižoval. V důsledku čehož se mu pusa zase prořízla: „Tak mi to řekneš? I kdybych zemřel, aspoň mě nech zemřít v míru.”

Vůdce se chvíli smál, a pak řekl, jako by byl jedinečný: „Já jsem legendární Gle!”

Gle! Tohle slovo do Kaisera uhodilo jako blesk.

Kaiserova obvyklá pořád upovídaná pusa nedokázala utrousit jedinou slabiku. Pusu měl doširoka otevřenou, jak zíral na ty tvrdohlavé spodky, co vypadal jako rozmazlené bohaté děcko...

Vážně by mohl být strašlivý a nechvalně známý ďábel Gle?

A bohužel, vážně by mohl být Kaiserovým předkem?

Když Vůdce... jenž by teď měl být nazýván Glem, viděl, jak má Kaiser pusu dokořán, byl celý šťastný. Navzdory tomu, že na stovky let odešel, vypadalo to, že jeho sláva neklesla.

„T-ty jsi Gle?” zeptal se Kaiser koktavě, když se konečně probral ze své zaraženosti. Tvářil se celkem podivně: nebyl to ani strach, ani obdiv.

Gle viděl jeho podivný výraz a začal být zvědavý. Odpověděl: „Ano, jsem Gle.”

Kaiser se zatvářil ještě podivněji. Pomyslel si: neznamená to, že tenhle chlápek by byl něco jako jeho děda? Podíval se na Gleovu pět a dvacetiletou tvář a pak se zatvářil úplně jako klaun. Měl teď pana Tvrdohlavé spodky oslovovat... dědo?

„Co? Pokud brzy něco neřekneš, tak tě zabiju.”

Jak se Gle díval na Kaiserovu tvář, byl minutu od minutu naštvanější. Myslel si, že nehledě na to, z kterého světa pocházel, měl by se jej buď bát, nebo jej uctívat. Ale tenhle malej skrček mu neustále odmlouval a teď, když se dozvěděl jeho jméno, se dokonce odvažoval cukat ústy? To ho víc a víc rozčilovalo.

Zabít mě? Kaiserovi se rozšířily zorničky. Výraz ve tváři se mu najednou změnil a nahlas zakřičel: „Dědo! Vážně se mi po tobě stýskalo!” Rozběhl se ke Gleovi a jak mluvil, pokusil se jej obejmout.

„COŽE?!”

Gle nevěděl, jak má zareagovat. Mohl na světě být někdo tak nestoudný, aby byl pro záchranu vlastní kůže ochoten uznat kohokoli za svého dědečka?

Když Gle viděl, jak k němu Kaiser běží, natáhl nohu, jež přesně přistála na Kaiserově tváři, a Kaiserovy pochlebovačné zvuky se okamžitě proměnily na sténání. Kaiser se popadl za tvář a válel se po zemi.

Gle chladně zamručel: „Nestoudné děcko.”

Kaiser se celkem dlouho válel po zemi, než se zvedl, a na tváři byl jasně vidět otisk boty. Kaiser si stěžoval: „Jsem skutečně tvůj potomek. Plným jménem se jmenuju Kaigleser.”

„Nesmysl!” Gle by tomu malému prolhanému skrčkovi před ním nikdy neuvěřil. Přirozeně si myslel, že mu Kaiser říká dědečku, protože se bojí smrti.

Kaiserovi bylo vážně trapně. Ačkoli celkem dostkrát lhal a nebylo pro něj vůbec vzácností, aby lidi najednou nazýval svými dědečky nebo bratry, pro změnu teď mluvil pravdu, ale očividně si dotyčný myslel, že to je lež. Kaiser protočil očima a začal se smát. Přišel k němu a natáhl svou obrovskou pistoli v rukách: „Dědo, podívej, není to tvoje? Podívej, na spodku rukojeti je tvůj nevyzpytatelný podpis.”

Gle netrpělivě zamával rukou. „A co, přece není vzácností, aby někdo našel něco, co jsem tam zanechal...”

Ale než vůbec dokončil, zamračil se a podezíravě se zeptal: „Jak jsi věděl, že to je můj podpis?”

Normální lidé Gleův rukopis nechápali. Od pohledu se to nijak nelišilo od náhodné čmáranice. Když to člověk prozkoumal trochu lépe, dokonce i čmáranice vypadala lépe než jeho rukopis.

Tehdy měl Gle celkem dost učedníků, ale ve skutečnosti jen velmi málo z nich bylo skutečně mocných. Důvodem bylo, že navzdory Gleově lásce získávat nové učedníky, měl jen velmi málo trpělivosti, aby je učil. Často jim řekl pár slov, hodil jim knihu o magii a pak o něm už nikdy neslyšeli.

Kdyby byl Gleův rukopis lepší, pak by to bylo v pořádku. Mág by si pravděpodobně dokázal vést celkem dobře, kdyby se mohl držet řádně napsané magické knihy.

Ale pro normálního člověka bylo téměř nemožné Gleův rukopis přečíst a Gle nenáviděl každého, kdo řekl, že má příšerný rukopis, takže se nikdo neodvážil zeptat, co je tam napsáno. Kromě toho Gle často přišel a beze stopy zmizel, takže i kdyby se někdo odvážil jej zeptat, stejně ho nemohli najít.

Kaiser se poškrábal na hlavě. Jak to měl vysvětlit? Prostě to pochopil... Navíc dokonce i Kaiserův rukopis byl strašný, tak moc, že se dokonce vyrovnal tomu Gleově, a vypadal vzdáleně podobně.

Pod Gleovým netrpělivým a podezíravým pohledem spolu s Ki na levé ruce a magií na pravé ruce to musel Kaiser upřímně vysvětlit: „Taky jsem byl nejdřív podezíravý. Ale za pomoci téhle pistole jsem našel tvůj dům a když jsem prohledal pár poznámek o magii, potvrdil jsem si, že to je tvoje jméno.”

„Můj dům?” Gle vypadal překvapeně. Pokud si to správně vybavoval, ten jeho údajný dům byl chráněný velmi mocným magickým polem. Jediní lidé, co mohli vstoupit, byl on sám... nebo někdo jeho krve.

Gle si začal Kaisera bedlivě prohlížet. Viděl jeho modré oči a pomyslel si, že vypadají hodně jako oči surovce. Kštici zelených vlasů... dost se podobaly vlasům jeho vlastní nejstarší dcery.

Když Gle pomyslel na svou dceru, dokonce i tenhle nezodpovědný muž si nemohl pomoct a cítil se provinile. Od jejích patnácti let už ji neviděl. Takže od té doby, co měl mladší dceru, Yashu, tak ji dost rozmazloval, možná do ní nalil i svou lásku vůči své nejstarší dceři.

Takže mohl by tenhle malej mizera, co vypadal jako rváč, vážně být jeho vlastní potomek? Gleovi zatvrdla tvář, když pomyslel, že Kaisera považoval za třasořitku a mluvku. Už o tom nechtěl víc přemýšlet, takže Kaisera popadl za ruku.

Za Kaiserova řevu a stížností ho pořezal na dlani, pak vzal nefrit, co mu visel u pasu, a přinutil Kaisera, aby jej držel v dlani.

„Co to děláš?” křičel Kaiser neustále, jak z toho byl v šoku.

Gle si krystal krátce prohlédl a pak Kaiserovu ruku pustil. Bezvýrazně řekl: „Pokud bys nebyl z mojí krve, pak by tě magie v tomhle nefritu zabila.”

Když Kaiser uslyšel Gleovo vysvětlení, otevřel pusu dokořán. Podíval se na svou dlaň a nemohl uvěřit, že jen stěží minul bránu pekel. Kaiser polkl a pak nasadil svůj chuligánský úsměv.

„Hehe, teď konečně víš, že jsem tvůj potomek,” řekl Kaiser, jak se posadil na židli a naprosto ignoroval Gleovu přítomnost.

Gleovi zacukala ústa. Tenhle malej skrček... slaboch, co se rád vychloubal a mluvil nesmysly... vážně by mohl být jeho potomek?

Gle luskl prsty a rozdrtil židli, na které Kaiser seděl. Kaiser spadl na zem a bolestí zasténal. „Aaaach, rozkřápla se mi zadnice!”

„Ticho!” zakřičel Gle rozzuřeně, když spatřil Kaiserovy trapné rysy.

Ale než Gle zařval, Kaiser se podíval po Liolovi a zavřel pusu. Viděl, že Liolova tvář postrádá výraz a že kopal do bezvědomé Yandi na zemi.

Kaiser Liolův momentální výraz neznal, Liola byl sice obvykle bez výrazu, ale teď se zdál... jako kdyby byl loutka bez citů. Jeho stříbrné oči vypadaly jako ztmavlá ocel.

„Hnnnmm...”

Yandi na zemi zasténala a pak se pokusila posadit. Jakmile zvedla hlavu a pohlédla do Liolových bezcitných očí, tělo jí ztuhlo.

Bojácně se zeptala: „C-co to s tebou je?”

„Jdu najít Anis.”

Liolova slova nezodpověděla její otázku, ale Yandi velmi dobře věděla, jakou má povahu, a taky věděla, že Liolova náhlá změna v postoji musela mít co dělat s její sestrou.

Jelikož Yandiným původním cílem bylo najít Anis, nic jiného neřekla. Když se s potížemi postavila, klidně se zeptala: „Kam?”

Liolova tvář zůstala naprosto bezcitná, ale na mysl mu vytanula noční obloha plná hvězd a stromů s okrouhlými listy. V tom okamžiku dračí přívěšek mírně zazářil, jako kdyby se snažil svého majitele utěšit.

Ale Liola se zachoval, jako kdyby se spálil. Stáhl si řetízek z krku a bezcitně se na něj podíval. Světlo na přívěšku se pomalu vytratilo a pak se z něj znovu stal chladný řetízek.

Liola bez zaváhání hodil řetízek Yandi, pak se otočil a vyrazil ke dveřím, zatímco ignoroval Baolilonga, co se zoufale snažil zachytit tátových kalhot.

Baolilong nedokázal tátu zadržet a po pár nešikovných pokusech se rozběhl zpět za Kaiserem a zoufale ukazoval na Liolu, zatímco se držel Kaiserovy košile.

Kaiser se mírně natočil: „Liolo, kam jdeš?”

Liola odpověděl, aniž by se otočil: „Najít Anis.”

Dál šel ven a už vykročil vně brány, aby odešel. Yandi jej následovala a nervózně se jej snažila dohnat.





Kaiser popadl Baolilonga a snažil se Liolu následovat a přitom se snažil ignorovat jednoho konkrétního člověka...

„Ani hnout.”

Bohužel ten jeden konkrétní člověk nebyl zvyklý, že by jej někdo ignoroval. Gle líně zakřičel a Kaiser se navzdory tomu, že už byl u brány, musel zastavit. Byl... nebyl si vůbec jistý, že by jej Gle váhal zabít jen proto, že byl jeho potomek. Aby Kaiser zabránil vlastní smrti rukou vlastního dědečka, s hořkým výrazem na tváři se otočil.

„Dědo, nemáš v plánu Liolu zastavit? Odkráčel.”

Když Gle slyšel, co Kaiser řekl, vrhl směrem k Liolově nyní matné siluetě složitý pohled, ale v okamžiku se vrátil ke svému arogantnímu já. Pohrdlivě řekl: „A co že odkráčel?”

„Správně, nic, takže já taky půjdu.”

Kaiser se spěšně otočil ve snaze utíkat za Liolou. Nicméně náhle zavřená brána mu řekla, že to není tak jednoduché, jak si myslel. Kaiser pevně svíral Baolilonga, jenž byl v tomto okamžiku možná jeho jedinou pomocí, a otočil se tváří v tvář mágovi jako tornádo.

Když Kaiser čelil takovému silnému ďáblu, začal si stěžovat: „Proč mám takovou smůlu? Byl to očividně Liola, kdo je ten špatný. On je synem Dračího císaře. Dědo, copak tvým nepřítelem není Dračí císař? Proč bys ho nechal jen tak jít?”

Gle pozvedl obočí a zasmál se zlým, ačkoli tak nějak chápavým způsobem: „Vypadá to, že se o svého kamaráda vážně staráš.”

„Starat se?” Kaiser se zašklebil. „Jo, správně, nemůžu uvěřit, že mě tady prostě nechal a sám utekl. Nezajímá mě, ty si ho jdi chytit, pak se vrať a zmlať ho.”

Gle svýma modrýma očima zíral přímo na Kaisera, kterému z toho pohledu bylo trochu nepříjemně. Gle se začal usmívat.

Myslel si, že rozpačitá povaha tohohle chlapce se celkem podobala povaze jeho nejstarší dcery. Očividně se bál, že až Liola Anis najde, uštědří mu to ještě těžší ránu. Chce Liolu zastavit, ale přitom využívá tak trapného způsobu, jak to udělat.

„Hloupá dcera. Kdyby ses takhle hloupě nevyjadřovala, tak bych se pro tebe za každou cenu vrátil.”

Na Gleově dřívější arogantní tváři se objevil náznak nikdy dříve neviděné osamělosti. Ale jakmile zvedl hlavu, spatřil, že Kaiser natahuje uši a bedlivě poslouchá Gleovo mumlání.

U člověka jako Gle nezáleželo na tom, co řekl, všechno by rozhodně bylo drbem, co by změnil svět. Kdyby tu informaci prodal časopisům, pravděpodobně by na tom vydělal fůru peněz, ne? Kaiser natahoval uši, jak nejvíc mohl, a slintal, zatímco snil o penězích.

„AAACH! AAUUUU!”

Kaiserovo ucho stiskly dva prsty a pak tím uchem zakroutily o 180 stupňů, v důsledku čehož Kaiser zařval bolestí. Majitel těch prstů, Gle, se na Kaisera díval s chladným výrazem na tváři. Začal mít zase podezření, opravdu tenhle kluk mohl být jeho vlastním potomkem?!

„Pche! Jak mohl Gleův potomek prohrát se synem Dračího císaře?” Jak si to Gle pomyslel, ještě víc se naštval. Neznamenalo by to, že prohrává s Dračím císařem? Zdálo se, že zapomněl na skutečnost, že ten údajný syn Dračího císaře byl jeho vlastní nejlepší učedník.

Kaiser této příležitosti využil a 'zachránil' své ucho z Gleových rukou. Jak si ucho hladil, nezapomněl se při tom zeptat: „Proč Dračího císaře nenávidíš? Je to proto, že tě porazil?”

„Nesmysl!”

Z Gleových očí šlehaly jiskry a v jeho rukách planuly čistě bílé plameny. Než měl Kaiser vůbec šanci zareagovat, oheň v Gleových rukách narostl do výšky člověka a on jej hodil přímo na Kaisera.

Kaiser nevěděl, že na to Gle tak silně zareaguje a viděl, že nemá téměř žádnou šanci se těm plamenům vyhnout, takže ze zápraží brány do pekel se rozběhl za Gleova záda.

Plameny, co Kaisera pronásledovaly, provedly 180° otočku a zamířily přímo ke Gleovi. Ale on prostě jenom mávl rukou, aniž by hnul brvou, a bílé plameny vyhasly jako svíčka v hurikánu.

Gleova tvář byla pořád bezvýrazná. Otočil se kolem, měl v plánu dál pokračovat v útoku na Kaisera.

Kaiser spatřil Gleovu záludnou tvář a začal ječet jako dítě. Když viděl, že Gle neměl v plánu přestat, Kaiser musel poskakovat kolem ve snaze se bílým plamenům vyhnout.

Najednou něco spadlo na zem, na podlaze se začal kutálet smaragd. Glea to zarazilo a přestal na Kaisera útočit. Přišel k tomu smaragdu a zvedl jej a pak se zdálo, jako by zamrzl ve vlastních myšlenkách.

„Co to je s tím chlápkem?”

Kaiser ležící v rožku postele se už skoro poddal svému osudu a skoro se nechal sežehnout těmi plameny. Ale nečekal, že Gle najednou přestane a zatuhne na místě s pohledem upřeným na ten drahokam.

Kaiser, jenž přežil Gleův útok, zamumlal: „Co to dělá? No to je jedno, hlavně že jsem pořád naživu.”

„Kde jsi tohle sebral?” zeptal se Gle najednou.

Kaisera to překvapilo a tu otázku se neodvažoval ignorovat: „Našel jsem to u Lioly.”

Když byl Liola v bezvědomí, Kaiser ten smaragd našel v jeho šatech. Na základě jeho teorie, že všechno, co Liola vlastnil, patřilo jemu, si ten smaragd Kaiser přirozeně vzal. V duchu si říkal, že vzhledem k tomu, že Liola už na ten smaragd zapomněl, tak to pro něj nemohlo být nic důležitého! Bylo by lepší mu ho dát, protože on, Kaiser, by ten vzácný drahokam pečlivě opatroval.

Kaiser neměl ponětí, že ten drahokam dala Liolovi Maylee a požádala ho, aby ho Kaiserovi předal. Ale jelikož Liola ten drahokam považoval za nedůležitý, úplně na něj zapomněl.

„Aha...” Zdálo se, že Gleova tvář naprosto pozbyla svou arogantnost a zůstala v ní jenom osamělost a nostalgie.

V klidu se sám sebe zeptal: „Dala mu to Maylee?”

„Maylee? Ty ji znáš?” Kaiser naklonil hlavu na stranu a... zdálo se, že si vzpomněl, že Barbalis nazýval Tetičku 'Maylee'?

V Gleových očích byla vidět něžnost, když na ten smaragd zíral. „Byla to moje milenka.”

Milenci? Kaiserova mysl na minutu přestala pracovat.

Tetička? Kaiserova mysl na další tři minuty přestala pracovat.

Tetička a můj předek byli spolu? Kaiserova mysl přestala pracovat na dalších deset minut.

180 centimetrů vysoká, svalnatá Tetička, co v tváři vypadala jako Schwarzenegger (plus to byla neotesaná tvář) a její výbušné vlasy. S tou její bílou zástěrou, co pro ni byla příliš malá, a její růžovou sukní s chryzantémami, byla ve skutečnosti 'dávnou milenkou' ďábla Glea?

Jen ta myšlenka, jak Tetička stojí vedle Glea, způsobila, že Kaiserovi na mysl vytanula třaskavá kletba, což jej omráčilo.

Pak pomyslel, jak to ti dva lidé dělají... Hnusný! Určitě to vypadalo stokrát nechutněji než Liola, co vypadá jako netvor!

„AAAA! To není možné!” Kaiser se oběma rukama popadl za svoje zelené vlasy a zakřičel.

„Co není možné?” zeptal se Gle nespokojeně. Pak arogantně řekl: „Jenom ďábel jako já má právo být s jedinečnou kráskou jako Maylee.”

J-e-d-i-n-e-č-n-o-u k-r-á-s-k-o-u?!?! Když pomyslel na Tetiččino vzezření, začala mu z úst vytékat pěna a vypadalo to, že ho popadl záchvat.

Rozdíl věku několika stovek let byl víc než generační propast, jejich názory byly prakticky na oceány vzdálené! Kaiser plakal, jak potřásal hlavou. Nikdy by ho nenapadlo, že před několika stovkami let se Tetička považovala za jedinečnou krásku.

„Co to máš s tváří?” Gle naklonil hlavu na stranu a podíval se po Kaiserovi.

„N-nic! Jenom že Tetička... totiž, Maylee se n-nezdála tak krásná jako předtím,” odpověděl Kaiser obezřetně, nechtěl si znovu hrát na honičku s ohněm.

„I když zestárla, musela jí nějaká krása zůstat.” Gle vypadal naprosto jistě.

Kaiser se přinutil k úsměvu. „Z-zůstala.” Aspoň ty svaly zůstaly...

„Když je Maylee na Liolově straně.” Gleova tvář už nevypadala osaměle, místo toho se zdálo, že je zpět u své předchozí arogance a dokonce k tomu přidal náznak zlomyslnosti. „Aby Dračího císaře zabil jeho vlastní syn, zdá se mi to jako celkem dobrý nápad.”

Kaiserovi se zablýskly oči a bojácně se zeptal: „Proč nenávidíš Dračího císaře? Je to proto, že proti tobě, proti ďáblovi, zahájil válečnou výpravu?”

Gle se svýma naštvanýma očima podíval po Kaiserovi a pak chladně řekl: „Ne, a co že zahájil válečnou výpravu proti ďáblovi. Já jsem ďábel, kterého stvořil.”

Jak tohle Kaiser uslyšel, byl v šoku a bez přemýšlení se zeptal: „Proč by tvořil ďábla?”

Gle se na Kaisera znovu podíval, jako by byl hlupák, ale zdálo se, že díky smaragdu, co měl v ruce se trochu uvolnil a vysvětlil: „Aby mohl vyslat vojska.”

„Cože?” Kaiser se zamračil.

Když Kaiser viděl, že se na něj Gle nespokojeně dívá, okamžitě se na něj lichotivě usmál a pak řekl: „Aiya, ne každý je tak chytrý jako ty, dědo. I když jsem zdědil kousek tvé inteligence, nejsem ani vzdáleně roven tvé inteligenci, takže prosím, měj trochu pochopení.”

Zdálo se, že lichotky fungovaly celkem dobře a Gle se arogantně usmál.

„Ten chlápek, Dračí císař, nebyl spokojený jenom s Dračím kontinentem, takže chtěl ovládnout celý svět. Aby celou rasu draků přesvědčil k útoku, musel si najít spravedlivý důvod.”

„Válečná výprava proti ďáblovi... AACH! Takže Miluo je určitě tím novým ďáblem!”

Kaiser přece jenom nebyl hlupák. Jakmile se doslechl o přání Dračího císaře obsadit celý svět, všechno mu dávalo smysl.

„Celkem chytré, vážně jsi můj potomek.” V Gleově komplimentu se skrývala samochvála. Poté, co si Gle vyslechl Kaiserův a Liolův příběh, už měl jakousi představu.

Pokračoval: „Před několika stovkami let mě ten mizera falešně obvinil. Byl to evidentně on, kdo chtěl ovládnout svět, ale on místo toho tu vinu svalil na mě.”

„Dračí rasa by nikdy nepodpořila Dračího císaře v obsazení světa a jeho nejsilnější mocí jsou jeho dračí rytíři. Co by dračí rytíři dělali bez draků? Dělali pěšáky? Takže jako z nejsilnějšího mága se z tebe stal ďábel. Pak proti tobě a zemi, kde si přebýval, Aklanské republice, zahájil válečnou výpravu. Až by tě porazil, Aklan by byl téměř srovnaný se zemí a on by využil příležitosti, aby jej obsadil.”

Kaiser spěšně vysvětlil a najednou mu na mysl vytanulo mnoho myšlenek. Takže ve skutečnosti byl plán Dračího císaře naprosto totožný s tím předchozím, alespoň ten plán s vytvořením ďábla byl stejný. Minule to byl Gle a tentokrát Miluo!

„Hahaha! Ale toho mizeru nikdy nenapadlo, že by se ze mě vážně stal ďábel!” Gle se rozesmál. „Jelikož mě ten mizera nazval ďáblem, ukázal jsem mu věci, co ďáblové dokážou! Vykopal jsem ho zpět až na Dračí kontinent a skoro jsem ho srazil z vlastního trůnu.”

„Tak jak to skončilo tvojí porážkou?” zeptal se Kaiser bez rozmyslu.

Gleova tvář potemněla. „Protože mě Dračí císař znovu falešně obvinil a rozšířil zkazky, že mým skutečným úmyslem bylo zničit svět. K*** zničit svět! Proč bych něco takového dělal? Dostatečně jsem se nepobavil! Ti moji mizerní mágové se rozhodli přeběhnout k nim a obklíčili mě s Dračím císařem. Kdyby nebylo toho, že mi Barbalis a Mizerui potají pomáhali, a kdyby mi Maylee nepomohla uniknout... Pche!”

Když se Gle dostával na konec věty, tvářil se celkem zvláštně. Tak hrdý člověk jako on stále nedokázal přijmout, že mu ostatní pomohli. Nicméně tehdy neměl na výběr; celé tělo se mu prakticky rozpadalo, jak mohl tu pomoc odmítnout?

Kaiserovi klesla brada a koktavě řekl: „M-mizerui a Barbalis ti pomohli?”

Gle zamručel: „Ačkoli to ví jen málo lidí, Mizerui je ve skutečnosti můj učedník. Barbalis a Quisi byli tehdy na Aklanské akademii mými spolužáky... Pche! Dokonce i manželka Dračího císaře, Susanna, byla moje spolužačka. My čtyři jsme na Akademii byla nechvalně proslulá 'Bláznivá Čtyřka'. Susanna byla prostě až moc hloupá! Koho zajímá, že pomohla tomu svýmu zatracenýmu manželovi, ale skončila mrtvá. Hloupá ženská! Hlupačka!” Gle ji proklínal, zatímco skřípal zuby a pevně svíral ten smaragd.

Kaiserovi v mysli jedna za druhou vybuchovaly bomby a byl v takovém šoku, že vypadal jako světlem oslněný jelen.

Pak se zeptal: „Dračí císař zabil vlastní manželku? Jak to víš? Já jsem slyšel, že zemřela při porodu.”

„Nesmysl! Susanna byla silná jako vůl. Dokonce i bez magie dokázala jenom pěstmi zmlátit mě, Quisiho a Barbalise.”

Gle si najednou přejel po bradě s přetrvávajícím strachem na tváři, jako kdyby ho tam kdysi praštili. Pokračoval: „Ona? Zemřít při porodu? Pche! I kdyby měla nějaký potíže, tak by prostě to svoje dítě vlastníma rukama vytáhla.”

...Liolo, možná tě vážně vytáhla ven tvoje matka vlastníma rukama. Kaiser byl kvůli svému kamarádovi smutný, celé 0,3 vteřiny.

Zabije Dračího císaře jeho vlastní syn? Gle nasadil mírně zlomyslný úsměv.

Ačkoli nikdy nevěřil na osud a vůči věštcům choval opovržení, tohle proroctví se mu líbilo. Nepříčilo se mu pomoci, aby se to proroctví vyplnilo, stejně jako Mizerui a Barbalis.

Gleovi pak pohled padl na Kaisera a na rtech se mu objevil úsměv. Pomyslel si, že magie toho skrčka není špatná a že by z něj mohl udělat dobrého pomocníka při vraždě Dračího císaře.

Když Kaiser spatřil Gleův úsměv, z nějakého důvodu začal mít pocit, že by nebylo tak špatné před chvílí zemřít v plamenech. Alespoň by zemřel rychle a dokonce by dostal kremaci zdarma.
---------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>