EGA - kapitola 4 (Úleva)

Kapitola 4 – Úleva

Když jsem zakusila tu srdcervoucí událost, kdy přede mnou utekli jak loupežníci, tak jejich oběť, chvíli jsem stála jako opařená, ale vzpamatovala jsem se a rozhodla se se podívat, co je v té brašně, co po mě předtím hodili.

Jak jsem odhadovala z té dřívější bolestné zkušenosti, brašna byla nacpaná zlatými mincemi. Nevím, jakou má hodnotu měna na tomto světě, ale v měšci je celkem dost mincí a myslím si, že by to mohla být slušná cena.

...Ale bolest byla jí úměrná.


Když jsem obsah pečlivěji spočítala, zjistila jsem, že to je 5 zlatých mincí, 48 stříbrných mincí a 114 měděných mincí.

Že mě do tváře praštili tak těžkou věcí, vedlo sis dobře, žes z toho vyvázlo bez poskrvnky, moje já.

Nejsem si jistá, ale pravděpodobně je to tak, že majitel toho vozu chtěl těmi penězi zrovna loupežníky uplatit, aby jej pustili živého. A pak jsem se tu objevila já a on na mě ten měšec hodil, aniž by zkontroloval, co je uvnitř...

Když tak o tom znovu přemýšlím, vážně mě to začíná trochu štvát.

Ačkoli jsem to neudělala úmyslně, zachránila jsem ho, ale on po mě něco hodil a utekl, takže můj hněv je ospravedlněný.

A tak jsem se rozhodla, že si ty peníze nechám jako odškodnění. Přece jenom to nevypadá, že budu mít příležitost je vrátit.

Když jsem si celou tuhle záležitost urovnala v mysli, dala jsem si pár stříbrňáků a měďáků do kapsy od róby a zbytek hodila do svého inventáře.

Takže, co teď budu dělat. Podle těch dřívějších reakcí si myslím, že i když dorazím do města, je velmi nízká pravděpodobnost, že mě pustí dovnitř. Pořád je lepší, pokud se vyděsí a utečou; kdyby se to pokazilo, mohli by mě napadnout. Ale zůstat takhle mimo civilizaci je nemožné. Nemám žádné schopnosti k přežití a i kdybych je měla, nejsem si jistá, jestli by na tomhle světě fungovaly. Nakonec nemám na výběr a musím se nějak dostat do města, abych přežila. Nemůžu ty otravné schopnosti nějak ovládat...?

Počkat, zadržte?

Loupežníci a majitel toho vozu vypadali vyděšeně, když se mi podívali do očí. Jinými slovy nemůžeme tedy říct, že strach je pouze účinkem těch mystických očí a samotná aura nemá zase až tak velký efekt?

Omylem jsem o nich přemýšlela jako o sadě, ale nižší účinek vůči lidem byl napsaný jenom u Aury Zlého boha, a tedy nemusí nezbytně ovlivňovat Mystické oči podlé autority.

Pokud se zdá, že Aura Zlého boha nebude takový problém a nepříjemnosti dělají jenom Mystické oči podlé autority, tak mám pořád jak se s tím vypořádat. Jelikož aktivační podmínkou je pohled do očí, efekt se neaktivuje, pokud to udělám tak, že se očima nestřetneme.

Moje róba má naštěstí kápi, takže pokud si ji stáhnu dost nízko, aby mi zakryla oči, budu jenom člověk s mírně podivnou atmosférou... aspoň doufám, že to tak bude.

Nemůžu popřít, že je v tom spoustu toužebného přání, ale když vezmu v potaz, že nemám jinou možnost, rozhodla jsem se držet se svého původního plánu a hledat město. Ze všeho nejdřív je tu otázka, kterým směrem se prozatím mám vydat, ale—

„...Pojďme tudy.”

Rozhodla jsem se nejít za tím uprchlým vozem a vydala jsem se opačným směrem. Myslím si, že lidské osídlení by mělo být jak směrem, odkud vůz přijel, tak tam, kam jel, ale nevím, co je blíž. Pravděpodobnost je rovných 50:50. V tom případě když vezmu v úvahu, že bych se znovu mohla potkat s majitelem toho vozu, zdá se, že by to vedlo jenom k problémům, takže pojďme opačným směrem.

A takhle jsem se znovu vydala na cestu.





Nemám hodinky, takže nedokážu přesně určit čas, ale myslím, že zhruba po dvou hodinách chůze les skončil a já došla na zatravněnou planinu. Kdyby to bylo moje staré já, tak bych už dávno vyčerpáním neudělala ani krok, ale díky posílení mých fyzických schopností se ani nepotím.

Cesta se táhla pastvinou a v dálce bylo vidět město. Bylo obehnané hradbami a zdá se, že to je celkem velké město. Podle toho, co vidím, se zdá, že budu muset jít ještě další hodinu, než se tam dostanu. Když jsem se rozhlédla po pastvině a potvrdila si, že tam nejsou žádná nebezpečně vyhlížející zvířata, vydala jsem se k městu.

Když jsem se dostala k městu, spatřila jsem, že na konci silnice je u brány malá budova a před ní stojí pár lidí a vozů. V tichosti jsem si stoupla na konec fronty a napínala jsem uši, abych zjistila nějaké informace. Jelikož o uvažování tohoto světa vůbec nic nevím, neznám ani procedury, jak se dostat do města.

Kupci jedoucí na vozech ukázali strážím nějakou kartu a stráže jejich vůz prohledali, než je pustili dál. Co se týkalo lidí pěšmo, někteří ukázali kartu jako kupci a někteří zaplatili a dostali dřevěnou kartičku. Ty karty jsou pravděpodobně něco jako občanky. Ale ačkoli se zdá, že jsou lidé, co ji nemají, zdá se, že musí zaplatit jeden stříbrný, než je pustí dovnitř.

Jsem trochu nervózní, jestli tenhle chybný systém bude v pořádku, ale pro mě je to praktické. Zatímco jsem čekala, až přijdu na řadu, svírala jsem v kapse své róby jeden stříbrňák.

„Další... jenom jeden člověk?”

„Ano.”

Byla jsem na řadě, takže jsem předstoupila před stráž. Srdce mi bilo jako splašené, ale nedala jsem to na sobě znát. Naštěstí se zdálo, že se nevylekali, protože jsem měla kápi staženou tak hluboko do tváře, že mi zakrývala oči.

„Žena, co? Máš ID?”

„Nemám.”

„Tak zaplať zálohu a my ti vystavíme dočasné ID. Záloha je 1 stříbrňák.”

Ne mýtné, ale záloha, hm?

Jestlipak mi ji vrátí, až budu odcházet?

Z kapsy od róby jsem vytáhla stříbrňák a dala ho strážnému.

„Obdrželi jsme zálohu. Až budeš odcházet z města, vrať dočasné ID a my ti vrátíme zálohu. I kdyby sis nechala vydat oficiální ID, nezahazuj to dočasné.”

„Jasně... Jak si můžu nechat vydat oficiální ID?”

„To jsi zrovna přišla z nějaký vesnice nebo co? Nejrychlejší to je, když se zaregistruješ v Gildě dobrodruhů a necháš si vydat Průkaz dobrodruha. Pak je tu ještě církev a Kupecká gilda, ale pokud nejsi místní nebo věřící, tak na církev zapomeň. Co se týče Kupecké gildy, tam se můžou přihlásit jen kupci, takže to s tebou pravděpodobně nemá co dělat, slečno.”

No, nehledě na to, jak se na to člověk dívá, pochybuju, že vypadám jako kupec.

Jelikož se mu nedívám do očí, nevím, jak se tváří, ale tenhle strážník je celkem hodný.

Gilda dobrodruhů, církev a Kupecká gilda; pro teď aspoň vím, že tohle město má tyto tři úřady.

„Takže tohle je tvoje dočasné ID. V žádném případě ho neztrať.”

„Dobře.”

Dřevěnou kartu jsem si uložila do kapsy od róby a prošla branou.

Město bylo z větší části kulaté a silnice se táhla od brány, kterou jsem prošla, přes hlavní náměstí a pak až k bráně na opačné straně. Nevím, co to je za světovou stranu, ale podle hovorů lidí kolem je ta brána, kterou jsem přišla, východní brána a evidentně tu jsou ještě západní a jižní brána.

Na severu brána není, ale je tam vila vládnoucího pána tohoto města – zdá se, že tohle město se jmenuje Riemel.

Zdá se, že cesta, po které zrovna jdu, a cesta, co jí na náměstí kolmo protíná, jsou zdejší hlavní silnice. Hlavní cesty jsou lemované stánky a obchody a většina obytných domů je trochu dál od hlavních cest.

Za chůze jsem nahlížela do stánků a obchodů a zjišťovala hodnotu zdejší měny. Předměty ve stáncích nemají cenovky a zdá se, že se na cenu musíte zeptat prodavače. Naopak v obchodech jsou ceny uvedené na dřevěných tabulkách.

Dva kusy tohohle ovoce, co je velké jako moje pěst, jsou za měďák. Jeden pecen chleba je v rozmezí jednoho až dvou měďáků. Tento oděv, co vypadá jako šaty a nosí ho lidé kolem, stojí 15 měďáků. Meč zhruba jeden metr dlouhý je za jeden stříbrňák a 50 měďáků. Dřevěné štíty za 50 měďáků, zatímco bronzové štíty jsou za jeden stříbrňák, použité za 90 měďáků.

Zdá se, že 100 měďáků se rovná jednomu stříbrňáku. Do teď jsem zatím neviděla obchod, kde by se užívaly zlaťáky, takže nevím, jak cenné jsou ty.

Zboží před obchody je pravděpodobně levné a to nejdražší zboží, které by se kupovalo za zlaté, je pravděpodobně hlouběji v obchodě.

Při pohledu na stánky s jídlem se zdá, že 1 měďák je zhruba 100 yenů, ale protože se ceny liší, bude pravděpodobně lepší vyhnout se myšlenkám na to, jak to jednoduše převést.

Na závěr svého průzkumu trhu jsem vešla do obchodu s oděvy, abych si koupila věci, co potřebuju ze všeho nejdřív.

Kalhotky s vysokým pasem byly za 6 měďáků za kus.

Spodní prádlo jako pro miminka bylo za 10 měďáků.

Boty s nízkým podpatkem za 9 měďáků za pár.

Od každého druhu spodního prádla jsem si koupila tři kusy a jeden pár bot, takže dohromady to stálo 57 měďáků a když jsem zaplatila jedním stříbrňákem, dostala jsem 43 měďáků nazpět.

Nemohla jsem najít podprsenku. Na obranu své cti bych vám měla oznámit, že to neznamená, že jsem jen nedokázala najít svoji velikost, ale že jsem prostě nenašla podprsenky. Předstírejme, že to spodní prádlo typu korzet, co viselo v obchodě, jsem neviděla.

Jelikož jsem si spodní prádlo nemohla natáhnout na takovém místě, trpělivě jsem tenhle profukující pocit snášela o něco déle a akorát se obula.

Vážně uvažuju, co je lepší, jestli „to nemít na sobě” nebo „aby se provalilo, že to nemám na sobě”... je to složitá otázka, ale já jsem pro možnost, aby se to neprovalilo.

V době, kdy jsem odešla z obchodu s oděvy, už se slunce hodně sklonilo k západu a večerní světlo nádherně nasvěcovalo město. I obchody v okolí začaly zavírat a lidé odcházeli domů.

Zdá se, že tohle je město, kde se chodí brzy spát.

Když tak o tom přemýšlím, není tu žádné pouliční osvětlení, takže jakmile zapadne slunce, město bude tmavé. Jediné obchody, co jsou otevřené přes noc, jsou pravděpodobně jenom hospody a mírně nemravné podniky.

Radši bych si rychle a v tichosti měla najít místo na spaní nebo...

Jak jsem se takhle rozhodla, začala jsem kráčet po hlavní cestě a hledat hostinec.

Zatímco jsem se ve svém pátrání spoléhala na obrázky na vývěsních štítech, našla jsem pár hostinců. Zdálo se, že většina z nich měla v přízemí nálevnu a v druhém patře hostinské pokoje, a většina z nich měla na vývěsním štítu obrázek korbele a vedle obrázek postele.

Z těchto jsem si... nevybrala a místo toho jsem se rozhodla pokusit se najít hostinec bez nálevny. To jenom tím, že nálevny a podobně prostě páchnou po problémech.

„Ach, host? Vítejte v našem hostinci,” promluvila na mě zhruba čtyřicetiletá paní, když jsem otevřela dveře.

Když už tak o tom mluvím, do teď jsem si toho vážně nevšimla, ale z nějakého důvodu se zdá, že si navzájem rozumíme.

„Kolik stojí jedna noc?”

„Jedna noc je za stříbrňák, snídaně za 5 měďáků, večeře za 10 měďáků a vědro horké vody za 5 měďáků.”

Horká voda?

Aach, místo koupele?

Přemýšlím, jestli jít přímo do vody není obvyklé.

Je to trochu šok.

„Pět nocí s jídlem a vodou, prosím.”

S tímhle jsem jí předala šest stříbrných.

„Dobře, váš pokoj je ve druhém patře, poslední dveře napravo. Tady je klíč. Chcete se hned najíst?”

„Ano, pokud je to možné.”

„Hned to bude. Jdu to připravit, takže si sedněte, kam se vám líbí.”

Poté, co jsem dostala klíč s připevněným dřevěným štítkem, jsem se posadila na straně jídelny a čekala, až mi přinesou jídlo.




Když jsem dojedla, dostala jsem vědro horké vody, vystoupala po schodech a vstoupila do pokoje, který mi přidělili.

Jen tak mimochodem, na večeři byl chléb, dušená zelenina a jako zákusek ovoce. Bylo to prosté, ale dobré.

Když jsem tím obdrženým klíčem otevřela dveře, zjistila jsem, že to je místnost zhruba 12 metrů čtverečních s postelí a stolkem se židlí.

Poté, co jsem vstoupila a zamkla dveře, jsem položila vědro na zem a padla do postele tváří nahoru. Koukala jsem na dřevěný strop a při tom cizím pohledu mi došlo, že jsem vážně v jiném světě.

Strašně mě to vzalo a zrak mi bezděky zamlžily slzy... to se nestalo, ale je fakt, že mám srdce až po okraj plné strachu.

Zdálo se, že bych spadla do nekonečné smyčky deprese, takže jsem vstala, neboť jsem měla pocit, že pokud bych tam dál ležela, tak bych usnula. Když jsem ještě jednou zkontrolovala, že jsou dveře zamčené, svlékla jsem ze sebe róbu a šaty, co jsem měla na sobě, a položila je na postel.

Namočila jsem utěrku, kterou jsem dostala spolu s vědrem vody, pak ji vyždímala a do čista jsem se otřela, vlasy počínaje, pak horní polovinu těla a dolní polovinou těla konče. Když jsem byla jakž takž osvěžená, natáhla jsem si spodní prádlo, co jsem si zrovna koupila, a šaty, co jsem hodila na postel.

Co nevidět půjdu spát, takže by nemělo vadit, když si róbu neobléknu. Ale pokrývka byla tenká a je trochu chladno, takže jsem róbu roztáhla navrch přikrývky.

Sice slunce zapadlo teprve nedávno, ale možná proto, že se toho hodně událo a že jsem byla unavená, jsem cítila, jak mi těžknou víčka. Stejně nemám co jiného na práci, takže bych prostě měla honem usnout. S touhle myšlenkou jsem si vlezla do postele.
----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>