Kapitola 1
Setsuzan. Pustina rozlámaných hor, jako kdyby se do nebes vypínající vrcholky hory Ryou'un rozsypaly na kousky a někdo je rozházel po krajině.
Rokuta zkoumal venkov s čirou nevírou. Posledně, když to místo viděl, by přísahal, že už to nemůže být o nic horší. Ten pohled, co měl před očima, jej pokoušel tohle přesvědčení zpochybňovat.
Chomáčovitá oblaka se držela vysoko na nebeské klenbě. Pod krutě jasnou oblohou bude brzy léto. Ale očekávaná červeň květin a zelenost trávy nebyla nikde vidět. Zemědělská půda nevypadala o nic úrodnější než poušť.
Pšeničná pole, jenž by měla být oceánem zeleně, byla jen o něco bujnější než přerostlá spleť plevele. Seschlé chomáčky třepotajících se výhonků vystupujících ze suché, popraskané země přišly dokonce i o svou teplou zlatou barvu.
Hrazení políček se rozpadlo, venkovské vísky se změnily na opuštěné pozemky obehnané kamennými zídkami. Ty kamenné zídky byly místy rozpadlé, zčernalé ohněm, ošlehané větrem a deštěm, vybledlé do bezútěšné, pusté šedi.
Palisády, co by normálně obkružovaly vesnici na úpatí kopce, byly zničené, z domů zbyly jen hromady sutin. Na stromech, co kdysi stínily vísky a vesnice, nezůstala ani větévka.
Jenom riboku opuštěně stál uprostřed vesnice, sežehnutý do barvy zašlého stříbra. Kolem jeho kmene sedělo několik lidí jako nehybný kroužek opuštěných soch.
Na jeho horních větvích seděli ptáci. Nad nimi kroužilo mnohem více youmů. Na stromě nezůstal ani jediný list nebo květ. Youmům na obloze nic nebránilo v pohledu skrz skvrnité bílé větve. Ale nikdo se obezřetně nedíval přes rameno. Youmové a další predátoři by nikdy nenapadli nic ve stínu riboku.
Ale ani když si jich nebudou všímat, tak neodejdou. Ti lidé byli prostě příliš vyčerpaní, aby v sobě našli další strach z youmů.
Kdysi zelenající se hory byly spálené do hněda, zatímco řeky zbytečně zaplavovaly své břehy. Všechny identifikovatelné vísky a vesnice se už dávno obrátily v prach. Nikdo se neobtěžoval obdělávat tuto zpustošenou zem. Jakákoli naděje na úrodnou zemi byla marná, stejně jako plánování sklizně na příští rok. Rolníci byli příliš hladoví a příliš unavení, aby pozvedli své motyky, natož aby se shromáždili v dostatečném počtu, aby si rozdělili práci a navzájem na sebe dávali pozor.
I křídla kroužících youmů byla svěšená. Youmové hladověli. Jak se Rokuta díval, jeden z nich spadl k zemi. Dokonce ani ta démonická stvoření nedokázala přežít z těch zpustlých polí.
V této zemi roztříštěných hor bylo království kráčející mrtvolou. Tohle jsou jistě poslední dny Království En.
Předešlý král byl posmrtně znám jako král Kyou. Ačkoli vládl dlouho a dobře, jednoho dne jeho srdce ovládl démon. Utlačoval svůj lid a dokonce se zdálo, že se vyžívá v jeho utrpení.
Do každé vesnice umístil vojáky. Když člověk nahlas vyjádřil nejmenší nespokojené zamumlání ohledně královské vlády, byl na místě zatčen a pak spolu se všemi příbuznými na ulici popraven.
Když propuklo povstání, otevřeli hráze a zaplavili vesnici. Nebo do příkopů nalili olej a zapálili jej šípy, zabili každého muže, ženu i dítě.
Království mělo devět provincií a devět provinčních pánů. Král popravil každého provinčního pána, co měl odvahu a svědomí. Nezůstal nikdo, kdo by jej zastavil.
Když Saiho ulehl na lůžko, svou duši smrtelně zraněnou a tělo postižené nemocí shitsudou, král arogantně prohlásil, že to všechno bylo dle Boží Prozřetelnosti, a zahájil stavbu obrovského mauzolea.
Odvedení dělníci kopali dvojitý příkop. Vykopaná hlína a mrtvoly zmasakrovaných dělníků se kupily do takové výšky, že když se člověk postavil na úpatí hromady, musel zaklonit hlavu, aby dohlédl na vršek. Povídalo se, že zavraždili sto třicet tisíc dívek, aby králi sloužily v tomto „Vnitřním paláci smrti”.
Král Kyou zemřel na pokraji jeho dokončení. Království bylo v troskách. Celý národ se léta lopotil touto bažinou bídy, zápolící dokonce i o další nádech. Při zprávě o králově skonu křičeli radostí tak hlasitě, že to i okolní království musela slyšet.
Očekávání lidu se obrátilo k dalšímu králi. Ale neblížila se žádná korunovace.
Ve světě Dvanácti království vybíral panovníka kirin. Kirin byl božské zvíře, věštec naladěný na Božské. Poté, co vybral krále dle Boží vůle, stal se královým nejbližším rádcem a vrchním vazalem a sloužil mu jako Taiho.
Ale uplynulo třicet let, aniž by kirin našel nového krále. Taiho došel ke konci svého přirozeného života a zemřel. K takové katastrofě došlo od úsvitu historie jenom osmkrát.
Král nevládl jenom království, ale vládl i kosmickým silám yinu a yangu. Když byl trůn prázdný, příroda se vymkla kontrole. Docházelo k nespočtu pohromám. V zemi, kterou už zničily počiny krále Kyou, mohla taková kalamita jen zasít další zkázu. Lidu brzy scházela energie i jen nahlas vyjádřit své bědování.
Výsledkem byla tahle pustina.
Rokuta stojící tam na kopci obrátil pohled k muži vedle sebe. Ten muž se díval na zničený výhled před nimi.
Rokutovým oficiálním jménem a titulem bylo Enki. Ačkoli vypadal jako pouhý chlapec, jeho podstata nebyla lidská. Byl kirinem království En. Vedle něj stál muž, jehož vybral za příštího krále.
Chceš svoje vlastní království? Zeptal se ho Rokuta. Království, co mele z posledního, stěží s nějakým lidem nebo majetkem, kterému by mohl vládnout. Pokud ano, tak ti jedno dám.
Chci, odpověděl bez váhání.
Co si teď musel myslet, když přehlížel tuhle zmařenou zemi? Určitě nečekal takovou rozsáhlou zkázu.
Rokuta k němu vzhlédl. Povzdechne si? Rozčílí se? Muž na sobě možná cítil jeho pohled, a tak se k Rokutovi obrátil a řekl: „Není tu vůbec nic.”
Rokuta jenom přikývl.
„Vybudování celého království z ničeho je velká zodpovědnost,” řekl o nic vážněji, než při otázce kolik je hodin. „Ale pokud nemám s čím začít, tak budeme moct více méně udělat, co se nám zachce.”
Zvedl hlas a zasmál se, což znělo jako rozmarná nedbalost. Rokuta svěsil hlavu. Z nějakého důvodu se mu chtělo brečet.
„Co?” zeptal se ho vřelý a něžný hlas.
Rokuta se zhluboka nadechl a vydechl. Poprvé opravdu pochopil tu drtivou tíhu, co měl na bedrech. A ta teď zmizela.
„Takže.” Muž položil ruku Rokutovi na rameno. „Co bys řekl na to, kdybychom podnikli výlet na tu horu Hou a začali hrát?”
Jedinou tíhu, co teď Rokuta cítil, byla tíha té mužovy ruky. Podle lidského počítání bylo Rokutovi třináct let. Třináct let nesl osud celého království. Jenom teď jej mohl svěřit jinému člověku – ať to bylo dobré nebo zlé.
Muž Rokutu poplácal po rameni a vyrazil. Rokuta se na něj ohlédl a řekl: „Spoléhám se na tebe.”
Neřekl kvůli čemu. Muž se usmál. „Nech všechno na mě.”
--------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat