Prolog
Na konci země byl oceán jménem Kyokai, Moře nicoty.
Na jeho východním a západním okraji ležely dvě říše. Ačkoli byly od sebe normálně odříznuté, bez komunikace nebo obchodu mezi nimi, v každé z nich vznikla legenda – o zemi snů daleko za obzorem.
Jenom vybraných pár mohlo toto požehnané a úrodné místo navštívit, místo, kde bohatství vyvěralo jako fontány, jehož lidé prostí bolesti a utrpení ani nestárli a ani neumírali.
Jedno z těch království bylo té druhé říši známo jako Hourai. A druhá svou záhadnou společnici nazývala Tokoyo. V obou těch záhadných, odříznutých světech, v Hourai i v Tokoyo, dítě otevřelo oči. V obou byla zrovna hluboká noc.
Najednou jej probudily hlasy. Ten šepot se plížil temnotou. Jeho matka a otec si povídali vně domu.
Spíš než dům to byly jenom stěny a střecha zhotovená ze slaměných rohoží natažených mezi čtyřmi kůly. Jeho lůžkem byla holá zem. Trylkování hmyzu plnilo noc a mluvilo o pokročilosti ročního období. Ale on neměl ani přikrývku, pod kterou by se mohl zavrtat, jenom sdílené tělesné teplo svých sourozenců.
Rodina si dříve užívala lepšího ubytování. Ale už nebylo, obrátilo se v prach v městě sžíraném plamenem.
„Nemáme na výběr,” řekl jeho otec šeptem.
„Ale—” zadrhla se jeho matka. „Možná je nejmladší, ale je tak chytrý, až je to hrozivé.”
Chlapec se v temnotě zachvěl. Teď bylo jasné, že mluvili o něm, mlha spánku jej rázem opustila.
„Stejně—”
„Má dobrou hlavu. Jiné děti jeho věku umí sotva mluvit. Je to, jako kdyby byl z jiného světa.”
„To je pravda. Ale nehledě na to všechno, pořád je to jenom dítě. Nebude chápat, co se děje.”
„To mě netrápí. Bojím se, že člověk, co to dítě připraví o život, bude prokletý.”
Dítě si vytáhlo límec kolem uší, smotalo se do klubíčka a snažilo se usnout. Ačkoli mu ještě nebyly ani čtyři roky, věděl, o čem to mluvili.
Hlasy dál bzučely. Ze všech sil se snažil neposlouchat, vyháněl ze své mysli vědomí, nutil se usnout.
O dva dny později. „Synku.” Jeho otec na něj shlédl. „Mám nějakou pochůzku. Chceš jít se mnou?”
„Ano.” Nezeptal se kam nebo proč.
„Tak dobře.”
Jeho otec k němu natáhl ruku, na tváři záhadný výraz. Chlapec se jej chytil. Jeho ruku obalila velká, drsná ruka. Odešli z domu a vydali se skrz moře ohořelých trosek. Razili si cestu hlouběji k hoře Kinugasa, pokračovali nahoru a dolů kopci, dokud úplně neztratil smysl pro orientaci.
Tehdy ho jeho otec konečně pustil. „Chlapče, počkej tu na mě. Já se brzy vrátím. Nebude to trvat dlouho.”
„Dobře.” Přikývl.
„Zůstaň tu. Nikde se netoulej.”
Odpověděl přikývnutím. Jeho otec odkráčel a než zmizel v lese, několikrát se podíval zpět přes rameno.
Nehnu se ani o centimetr. Zůstanu přímo tady. Sevřel pěsti a podíval na místo, kde naposledy viděl svého otce. Rozhodně neudělám něco, jako že bych se vrátil domů.
Poslušen tomu slibu, nehnul se z toho místa ani na krok. Když slunce zapadlo, tam spal. Když dostal hlad, trhal divokou trávu, co měl na dosah, a okusoval kořínky. Pil noční rosu. Po třech dnech se nemohl pohnout, ani kdyby chtěl.
Tady budu čekat, neboť věděl, že kdyby se vrátil domů, tak by to jeho rodiče akorát více svázalo.
Kolem vypáleného města se hromadila těla. Muže, pro kterého pracoval jeho otec, zabil pěšák ze Západní armády. Bez práce nebo bez domova bylo možné udržet rodinu pospolu, kdyby bylo o jeden hladový krk méně, o jedno dítě, co nemohlo pracovat pro vlastní obživu, méně.
Zavřel oči a poddal se své popletené mysli. Než ho opustilo vědomí, zaslechl zvuk, jako kdyby se k němu podrostem blížilo divoké zvíře.
Čekám tady.
Bude čekat, až jeho rodina přežije a bude dál žít, až se tenhle zpustošený svět uklidní, až se jejich osud zlepší. Pak si na něj vzpomenou a přijdou pohřbít jeho tělo a odeslat jeho duši do dalšího světa.
Bude čekat navždy, pokud to mělo trvat tak dlouho.
Probudil se uprostřed noci. Lidé mluvili. Byl tak unavený, že nedokázal rozeznat, co říkali, jenom že zaúkolovávali jeho matku. Snažil se vstát a vyběhnout jí na pomoc, ale nedokázal se odtrhnout od okovů spánku.
Druhého dne ho matka vzala za ruku a odešli z vesnice. Jak kráčeli, plakala. Ještě nikdy předtím svou matku neviděl plakat.
Otce neměl. Jeho matka řekla, že odešel na velmi vzdálené místo. Sem se přestěhovali, když jejich farmářská vesnička vyhořela. Spali na zemi uprostřed vesnice.
Velká skupina, co se tam shromáždila, ubývala, až nakonec zůstalo jen málo. On byl jediným dítětem. Dospělí, s výjimkou jeho matky, se k němu chovali chladně, krutě ho bili a zasypávali jej týráním, zvláště když si stěžoval, že má hlad.
Jeho matka tlumila své vzlyky a vedla jej spálenými rýžovými políčky. Přišli k hoře a pokračovali dál lesem. Ještě nikdy nedošel tak daleko.
Uprostřed lesa jej konečně pustila. „Chvilku si tu odpočiňme. Máš žízeň?”
Měl a přikývl.
„Půjdu najít vodu. Počkej tady, dobře?”
Dlouhou chůzí byl vyčerpaný, takže navzdory svému znepokojení, že jeho matka odcházela z dohledu, znovu přikývl. Několikrát ho pohladila po hlavě a pak rychle odcouvala a odspěchala do lesa.
Posadil se na zem. Nakonec se ji vydal hledat v obavě, že se nevrací. Ale poté, co klopýtal lesem a volal na ni, nedokázal říct, kudy šla nebo jak se vrátit do vesnice.
Byla mu zima a měl hlad. Ze všeho nejhorší byla žízeň.
Dál šel, plakal a hledal svou matku. Nakonec se dostal ven z lesa na pobřeží moře. Kráčel podél břehu a večer se dostal zpět do vesnice. Pobíhal po vesnici a hledal ji. Potkával jenom lidi, které ještě nikdy neviděl.
Jediným rozumným vysvětlením bylo, že se nějak dostal do jiné vesnice.
Přišel k němu jeden muž a zeptal se, co se stalo. Podařilo se mu potlačit slzy dost dlouho na to, aby mu vysvětlil, co se stalo. Muž ho pohladil po hlavě a dal mu trochu jídla a vody.
Poté se dlouze podíval po lidech, co se shromáždili kolem, pak ho vzal za ruku a zavedl ho zpět k útesům nad mořem. Daleko za modrou hladinou bylo vysoké pohoří, co se táhlo donekonečna jako nezměrná šedá zeď.
Vystoupali až na okraj útesu. Muž ho znovu pohladil po hlavě a zamumlal: „Promiň.”
A strčil ho z útesu.
Když zase otevřel oči, byl v temné díře. Do nosu se mu dostala vůně mořské vody mísící se se známým pachem hniloby a rozkladu. Zápach smrti. Teď už na to byl zvyklý, takže ho to nevylekalo, ani ho to nějak zvlášť nerozrušilo.
Byl prostě mokrý a osamělý a byla mu zima. Slyšel, jak se nedaleko něco pohybuje a otočil se tím směrem. Kvůli temnotě viděl jenom velký, hroudovitý stín.
Teď brečel. Ano, byl vyděšený, ale smutek byl mnohem pronikavější.
Ucítil na paži teplý dech a ucukl vzad. Po kůži mu prošlo něco lehkého a načechraného jako ptačí ochmýřené peří. Tohle místo muselo být domovem velkého ptáka a dobře odhadl jeho stav.
Byl příliš vyděšený na to, aby se pohnul. Peří se k němu přitlačilo a obalilo jej. Obklopila jej křídla. V té vzácné teplé kapse se přitiskl k peří.
„Mami—” plakal pořád dokola.
Na nejvzdálenějším břehu Kyokai nikdy nebyl ráj. Ten sen byl nakonec jen odrazem hluboce zakořeněných tužeb lidí trpících v Hourai o nic méně než lidé v Tokoyo.
Ti dvě děti opustili ve dvou říších na východě a západě Kyokai. A přesto se jednoho dne, celkem náhodou, setkají.
Spolu budou na svých bedrech nést zkázu a zničení světa, dokonce i během svého hledání, jak vytvořit ráj zde na Zemi.
-----------------------------------------------
Ďakujem za preklad
OdpovědětVymazat