DM - kapitola 42

Kapitola 42 – Odjezd (1)

Tady Satou. Miluju dělat programy bez omezení. Když jsem to dělal naposledy, byl to robot s nohama pro můj závěrečný výzkum na vysoké. Když se ze mě stal pracující dospělý, už jsem to nedělal.

Tentokrát se zdá, že budu vyrábět magické nástroje.




Jo, je to dobré ráno.

Kráčel jsem městem, zatímco jsem si vychutnával světlo ranního slunce, cítil jsem se osvěžený.

Yosagu na rozdíl ode mě neustále zíval a vypadal ospale. Pozval jsem ho na snídani, ale jelikož nepřišel domů, jeho rodina je pravděpodobně naštvaná, takže jsme se rozhodli rozloučit před krámkem.

„Pokud v Labyrintovém městě zbohatnu, pojďme znovu,” zakřičel jsem na něj.

I když je brzy ráno, lidé, co jí u stánků, a lidé, co prodávají čerstvé potraviny, jsou čilí. Vulgární atmosféra, co obvykle prostupuje východní čtvrť, je pravděpodobně zaviněná návštěvníky.

Ze stánků jsem cítil něco dobrého. Ačkoli nemám nijak zvlášť hlad, pojďme dívkám koupit pár suvenýrů. Ačkoli nemůžu koupit suši v dřevěné krabičce jako ti otcové z období šówa.

U jednoho pouličního stánku jsem koupil velký košík z tenkého dřeva. Je zhruba tak velký jako dvě misky na rýži. Také jsem koupil dvě nádoby s víčky na polévku a dal je do košíku.

Koupil jsem teplá jídla a uložil je do inventáře skrz košík. Dál jsem kupoval věci až do té míry, že to vypadalo nepřirozeně.

Polévka z obraných zvířecích kostí a se zeleninou. Hustá dušená směs sušeného masa a zeleniny. Různá grilovaná masa počínaje grilovaným kozím masem. Seryuuský gril. Čerstvě upečené chlebové placky. Pařené brambory. Z té spousty ovoce, co jsem koupil, je pár otlučených.

Koupil jsem zhruba 30 porcí. Na suvenýr je to trochu moc, ale uchovám je pro stav nouze. S takovým množstvím i když budeme v prostředí, kde nebudeme moct zapálit oheň, stejně jim budu moct dát teplé jídlo. Přece jenom mám v plánu použít inventář, abychom neskončili v zoufalé situaci.

Chtěl jsem si koupit alchymistický materiál, ale bylo zavřeno.





Když jsem se vrátil do hostince Monzen, přiběhla ke mně Arisa, co mě viděla z okna. Když se mi podívala do tváře, začala si podupávat nožkou.

„Uuu~~~~~ Ach jo! Ta rozzářená tvář~~”

Zakousla se do kraje kapesníku a poskládala se do pózy. Každé její gesto je zastaralé... nebudu se jí ptát na to, kolik jí bylo, než se reinkarnovala.

„To já jsem si měla vzít tvé poprvé~~”

Nevzpomínám si, že bych jí něco takového sliboval. Ale mlčel jsem, protože by bylo zlé, kdybych nemlčel.

„Jsi malicherná a tohle stejně nebylo moje poprvé.”

„Neee, i když to byla šance za milénium chňapnout po panictví chlapce...”

Upřímná soustrast.

Zavolal jsem Lulu a shromáždili jsme se před vozem. Ke snídani jsou brambory a masové špízy, co jsem zrovna koupil.

Šeptem jsem promluvil na Arisu, abych zkontroloval, v jakém je Lulu stavu. Pokud jí ještě pořád není dobře, odložím odjezd o dva dny. Podle Arisy to bylo vážné jen první den, teď už je to v pořádku.

Jelikož to vypadá, že má Lulu bolesti, dám jí lék proti bolesti, co jsem vyrobil při cvičení. Mám jich pět, to by mělo stačit.

Když jsme dojedli, pokračoval jsem ve včerejším plánu.





Dojel jsem s vozem až na stání před Kupeckou gildou. Koně se lépe korigují než auto, takže to bylo snadné.

I ráno tu je živo. Každý vůz, co okupuje půlku jednoho stání, vykládá svůj náklad. Každý vůz vypadá užívaně.

Poměr kabinových vozů a vozů s plentou byl padesát na padesát. Vozy byly naložené spoustou 10 kilových balíků. Lidé, co přenášeli ty balíky, vypadali jako násilníci v prostém vesnickém oděvu sestávajícím z košile s dlouhým rukávem a kalhot. Na kolenou a loktech jsem viděl záplaty.

Zatímco jsem se ze zvědavosti koukal na ostatní vozy, přišel za mnou Sunifun, co zrovna skončil s kontrolou nákladu a určování cen.

„Dobré ráno, pane Satou. Přišel jste vážně brzy.”

„Omlouvám se. Působím vám tím potíže?”

Nemyslím si, že je to špatně, ale prozatím se omluvím.

„Vůbec ne. Bůh obchodu má vážně rád lidi, co jsou rychlí.”

I když Sunifun řekl tohle, když jsem se rozhlédl kolem, pravděpodobně bylo zvykem zboží přivážet ráno a odvážet odpoledne.

Zavedl mě do skladu. Zboží, co jsem si včera objednal, bylo vyskládané v jedné části. Zkontroloval jsem si zboží a jeho množství s pomocí jednoho zaměstnance. Zkontroloval jsem obsah každého soudku Dračího bílého kamene a zavřel víka.

Sunifun mě přitom pozoroval jako dědeček, co dohlíží na svého vnuka. Hej, nejsi tak starý, ne? Požádal jsem zaměstnance, aby to zboží odnesl k mému vozu, zatímco já jsem to v kanceláři zaplatil.

Když jsem se vrátil k vozu, už bylo naloženo, takže jsem pohledem zkontroloval zboží. Jelikož jsem si soudky Dračího bílého kamene označil štítky, nezdá se, že by to vyměnili. Sice nevidím, jestli nezaměnili obsah, ale pravděpodobně neměli dostatek času zajít takhle daleko.

Poděkoval jsem zaměstnanci a dal mu jeden velký měďák.

„Ať se vám obchody vydaří!” rozloučil se se mnou Sunifun, jak jsem odjel z gildy.





„Vítej zpět, nanodesu~”

Když jsem se vrátil do hostince Monzen, pozdravila mě Pochi. Jak jsem slezl z kozlíku, objala mě, takže jsem ji pohladil po vlasech. Pak jsem se od ní odtáhl a začal jsem vypřahovat koně z vozu.

„Pomůžu nodesu.”

Okamžitě se postavila na stoličku, co jsme nedávno koupili, a začala mi pomáhat. Taky bych ji mohl naučit, jak koně vypřáhnout, jak pracovat s chomoutem apod. Jak budu učit ostatní, sám si to zopakuju.

„Co dělají ostatní?”

„Lulu támhle pere. Ostatní jsou na nákupu~”

„Takže ty a Lulu hlídáte základnu, co?”

„Hlídám zavazadla nodesu~” řekla Pochi hrdě. Rozhodně na to má kvalifikaci. Tak nějak si dokážu představit, že Tama by na zavazadlech spala.

Požádal jsem Pochi, aby se postarala o koně ve stájích. Mezitím jsem zboží, co jsem nakoupil u kupecké gildy, vložil do inventáře.

Napadlo mě, že kozí kožky a vlnu nechám venku, ale tak strašně to páchlo, že jsem to založil. Příště budu trénovat výrobu deodorantu.

Pochi odnesla všechen náklad do vozu a pak z něj řekla: „Hlídám zavazadla nodesu.” Jelikož se snaží ze všech sil, zajdu se podívat, jak je na tom Lulu. Jelikož zrovna pere spodní prádlo, vrátil jsem se, aniž bych na ni zavolal.





Potom jsem Pochi požádal, aby pohlídala naše věci v hostinci, a zajel jsem nájemním kočárem na náměstí před hradem. Na květinových záhoncích uprostřed se pořád ještě pracovalo, ale chodníky už byly nádherně vyložené kočičími hlavami. Vážně pracují rychle. Možná použili magii, protože jsme ve fantazii.

Zdi magického obchodu se pořád ještě opravovaly, ale zdá se, že mají otevřeno.

„...takže... katalyzátory... šupiny. Pokud něco seženete, doručte to prosím na stanici magických jednotek.”

„Pozeptám se svých známých mágů a alchymistů. Nanejvýš seženu tak 1~2 šupiny.”

Jak jsem vstoupil do obchodu, vyslechl jsem tuhle konverzaci mezi starou ženou, co vypadala jako mág, a starým mužem. Starý muž se na mě podíval a beze slova odešel.

„Och, zákazník, ech? Omlouvám se, ale lektvary lásky a energické nápoje neprodávám. Jděte do alchymistického obchodu ve východní čtvrti.”

Byla to útlá a seschlá stará žena. Na sobě měla oděv vhodný pro mága. Tmavě modrou róbu s dlouhými rukávy, široký a vysoký klobouk na ven nepraktický, na prstech spoustu prstenů s podezřelým vzhledem a na krku zhruba 5 centimetrový smaragdový přívěšek ve tvaru lebky.

„Ne, chci si koupit magické knihy.”

Když vyslechla má slova, akorát překvapeně nadzvedla obočí. Opřela si hůlku, co měla v ruce, o zeď a z pod pultu vytáhla kamennou desku.

Zase Yamatův kámen?

„Neprodáváme magické knihy lidem bez nadání, jasné? Poslední dobou je spoustu ničemů ze šlechty, co si koupí magické knihy jen pro prestiž, takže je pošpiňují. Knížky prodám jenom člověku, kterému tento nástroj naměří určité množství magie.”

...Kruci, měl jsem s sebou vzít Arisu.

Nevím, jak dalece dokáže tenhle kámen měřit, ale bylo by zlé, kdyby se přišlo na mou enormně vysokou magickou moc.

„Omlouvám se, ale mám strach, že bych to rozbil, kdybych se toho jen tak dotkl.”

„Pche, výmluvy, co? Pokud do toho vliješ svou magickou moc, začne z toho sálat modré světlo. V porovnání s nástrojem v královském městě je to levná verze, ale přesně proto to je masivní. Aby se to nerozbilo, ani když se veterán posnaží ze všech sil, jakmile dosáhne magická moc požadované hodnoty, přestane plynout. Pokud má člověk schopnost plně kvalifikovaného mága, tak se rozzáří modře. Jinak zůstane červený, jak je teď.”

Je to bezpečné? Pokud je to tak, jak ta stařenka řekla, není s tím žádný problém. Ale pokud je pointa v tom, že vlastně dokáže přečíst přesnou hodnotu, bylo by to děsivé.

„Pokud to nechceš zkusit, jdi domů. Po tomhle musím zajít za svým známým pro Dračí prášek.”

Ten prášek, co ten stařík před chvílí zmínil, je Dračí prášek, hm? Když jsem si pomyslel, že to je povědomé jméno, vzpomněl jsem si, že jsem trochu získal v labyrintu.

Byla by ochotná směnit za něj knížky?

„Madam, pokud chcete dračí prášek, nějaký mám. Kdyby vám to nevadilo, tak vám ho dám.”

Vytáhl jsem z brašny 5 flakónků Dračího prášku. Z labyrintu jsem získal 6, ale rozhodl jsem se si jeden nechat.

Když jsem ho vytáhl, odhadl jsem tržní cenu... na 20 zlaťáků, ha?

„Jsou pravé?”

Stařena si vzala jeden flakónek a vytáhla z něj na špejli prášku, pak to otestovala s nějakými činidly a aparaturou.

„Koupím to za 10 zlaťáků za flakónek.”

To je ale hamižná stará ženská.

Když jsem řekl, že tržní cena je 20 zlaťáků, řekla mi odmítavě: „To je cena v obchodě.”

Jelikož nemám v úmyslu ji do toho obchodu nutit a nezdá se, že by se dalo dosáhnout shody, užuž jsem chtěl odejít z obchodu, ale natáhla ke mně ruce takovou rychlostí, co se neshodovala s jejím věkem. Oči měla plamenné a zářící, byla trochu děsivá.

„P-počkej! Ten uřvaný stařík je pravděpodobně koupí za tuhle cenu, já je koupím za 20 zlaťáků za kus. Ale podmínkou je, že zaplatím na konci měsíce. Protože úředníci platí pomalu.”

„Omlouvám se, ale zítra mám v plánu odjet z města, takže tuhle podmínku nemůžu přijmout.”

Vyjednávání pokračovalo až do oběda a nakonec bylo rozhodnuto, že mi zaplatí magickými knihami. Protože není dovoleno prodávat magické knihy vyšší než mírně pokročilé lidem, co nejsou obyvateli města Seryuu, mám docela těžkosti vybrat si knihy v hodnotě 100 zlatých.

Nejdřív si vezmu magické knihy nižších řádů od každého živlu. Ale pořád to je jenom 40 zlatých, takže jsem si koupil teze a vyšetřování a různé poznámky jako materiál ke čtení. Takhle to je 60 zlatých.

Pak jsem koupil hůlky a amulety. Zdá se, že magické svitky může prodávat jen ten, kdo má povolení od města, takže si je tady nemůžu koupit.

Navíc jsem si koupil levné katalyzátory na výrobu lektvarů. Zdá se, že se vyrábějí z magických jader z netvorů nižšího řádu.

„Ach, tvou hlavní profesí je alchymie, ech? Tak co takhle tyhle knihy?”

Stará žena zezadu z obchodu vytáhla dvě magické knihy s titulem [Magické katalyzátory a materiály] a [Semena a katalyzátory]. Trochu mě ty tituly trápí, ale jelikož je autorem Jahad, koupil jsem je. Pokud se nepletu, tento Jahad vyrobil i ten magický nástroj káču.

Koupil jsem 5 dalších knih od tohoto chlápka.

„Zbývá 15 zlatých. Co dalšího si přeješ? Už nemám žádné dobré magické nástroje. To nejlepší, co mám, je nástroj, co sálá světlo, nebo nástroj, co zahřívá věc, co na něj položíš.”

Hej, hej, dobré věci si necháváš nakonec.

Když mi je předala, to první byla křišťálová koule velká asi jako bonbon a to druhé bylo něco černého, co vypadalo jako stojánek na kotlík s 20 cm v průměru. Bylo to zhruba 3 cm tlusté a přišlo mi, jako že to bylo z porcelánu. Na jedné straně byla v soustředných kruzích měděná linka.

Když jsem do křišťálové koule - Světelné kapky – vlil magickou moc, začalo z ní sálat světlo. Zdá se, že svítí 30 minut po každém nalití magické moci.

Stojan na kotlík – Lehký horký plát je to samé, když do měděné linky vlijete magickou moc, 10 minut vydává teplo. Ale jelikož dokáže sálat jen takové teplo, aby se člověk neopařil, ale voda se přitom neuvaří, na vaření se to nehodí. Ale mohlo by se to využít na ohřev čaje nebo dušené směsi.

Světelná kapka je za zlaťák, zatímco Lehký horký plát je za 3 zlaté. Jelikož Světelnou kapku má skladem dvakrát, koupil jsem obě.

Jelikož za posledních 10 zlatých jsem nemohl najít nic dobrého, dala mi to hotově. Myslel jsem si, že jsem musel využít celou částku, ale ne.

Nebezpečné, nebezpečné.

„Fuu, když pominu peníze, už je to dlouho, co si toho někdo koupil tolik.”

„Moc děkuju, mohl jsem si koupit spoustu pěkných věcí,” poděkoval jsem staré ženě a požádal ji, jestli bych si zboží mohl chvilku nechat ve skladu. Po tomhle jsem naprosto zapomněl, že jsem si chtěl z knihkupectví vedle koupit mapu.

Stařena laskavě souhlasila, že mi to u sebe nechá, a tak jsem zamířil do knihkupectví.
----------------------------------------------

Hlavní stránka novely

Seznam technik

Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>