~ Poslední "extra" kapitola ve čtvrté knize webnovely. Tentokrát z pohledu služebné z hostince Monzen. ~
Dneska jsem si udělala nové přátele.
Jsou to pololidské dívky jménem Pochi a Tama.
Všichni pololidi, s kterými jsem se kdy střetla, byli jako divoké kočky připravené vycenit zuby, byli děsiví. Ale tyhle dívky jsou jiné.
Moje ráno začíná brzy, protože by mi hubovali, kdybych se do hostince Monzen nedostala před úsvitem. Když se obloha začínala projasňovat, odešla jsem ze sirotčince na hlavní ulici.
Bylo šero, ale já se nebojím. Protože jsem šla s ostatními dětmi, co utíkali za svou prací.
Vstoupila jsem zadními dvířky, protože velká brána pro vozy byla zavřená. Zadní dvířka byla také zavřená, ale jelikož jsem malá, dokážu se protáhnout malou mezerou.
Zamířila jsem napříč dvorem ke dveřím pro personál. Když jsem nakoukla do džbánů na vodu, skoro žádná tam nebyla. Než se paní hostinská vzbudí, musím je naplnit!
Vzala jsem vědro a šla jsem ke studni.
„Kuu~~~~~ To je tíha~~~~~”
Visela jsem na lanu celou svou vahou a vytáhla s ním vědro. Nabírání vody je těžká práce. Zvlášť pro někoho tak lehkého jako já. Přemýšlím, jestli kdy přijde den, kdy budu vodu nabírat stejně snadno jako Martha.
„Vetřelec~?”
„Podezřelý člověk nanodesu~”
Ty hlasy z temnoty mě překvapily, a tak jsem pustila provaz. Ach, i když jsem to měla skoro nahoře...
Otočila jsem se směrem, odkud přišly ty hlasy. Odtamtud se spolu s bezstarostnými hlasy ve vzduchu vznášely čtyři světla!
„Kyaa———!”
„Umňau———”
„Nyuu———”
Nedokázala jsem svůj výkřik potlačit. Ale v takové tmě by se vyděsil každý. Jelikož mě to dodalo odvahy, přísně jsem vyhubovala těm, co se skrývali ve tmě.
„Nekřičte tak najednou! Teď to budu muset tahat znovu!”
„Promiň~?”
„Nanodesu~”
Někdo se mi upřímně omluvil, takže ze mě spadlo to napětí. Slunce se postupně vyhouplo na oblohu a spatřila jsem tváře těch dívek. Ty dívky jsou zvířecí lidi.
Nejdřív mě to překvapilo, a tak jsem zakřičela: „Nepřibližujte se!”
Ale Pochi a Tama si toho nevšímaly.
„Pomůžu~”
„Nodesu~”
Po tomhle začaly tahat vodu místo mě. Pochi rychle vytáhla lano, jako kdyby to byl jenom vtip. Přemýšlím, jak silné jsou děti zvířecích lidí. Nebo možná že tyhle dvě dívky jsou vzácností?
Když Pochi vytáhla vodu, tentokrát řekla Tama: „Nespravedlivé~? Tama to taky udělá~” A začala tahat vodu. Ty dívky si musely myslet, že to je nějaká hra nebo něco!
Ach bože, omlouvám se. Jsem špatná holka.
Využila jsem ty dvě, co si vesele hrály, až dokud nebylo vědro plné vody. A nejenom to, dokonce mi pomohly vodu nanosit. Jako výraz mých díků se s nimi dneska podělím o jídlo.
Rozlomila jsem černý chléb, co jsem dostala ke snídani, a donesla jsem ho těm dvěma s polévkou. Práce tady je těžká, ale je to pěkné, protože se mi dostává dobrého jídla. Dokonce i bez přílohy to je mnohem lepší polévka než ta řídká polévka, co někdy podávají v sirotčinci. Dokonce se k ní hodí i ten mírně nakyslý černý chléb.
Žádné hořké~ dušené gabo nebo nakládané listy z gaba jako jediné jídlo!
Ty dvě to určitě potěší!
S touhle myšlenkou jsem šla do stájí.
Vedle dvou dívek tam byla velká ještěrčí žena! Vyděsilo mě to tak moc, že jsem skoro upustila misku s polévkou, ale nemůžu promarnit důležité jídlo! Horečnatě jsem tu misku svírala.
„Yuni~?”
„Nanodesu~”
Ty dvě mě uvítaly. Ale počkat?
Hej, co to je s tím, co mají v ruce?
„Maso~?”
„Sýr nanodesu~”
To není možné~~~~~!
Ech? Ech? To je lež, že jo?
Já si ani po tolika letech nemůžu dát maso, ne?
Jak se můžou otrokyně, a k tomu ještě pololidské otrokyně, dostat k tak drahé věci? Navíc je to celkem velký kus?! Ha?
Snažila jsem se zadržet své sliny. Trochu mi uteklo, ale hned jsem to setřela.
„Myslela jsem, že se najím s vámi...”
Podělím se s vámi o tohle. Dát jim svoje jídlo, jako kdybych byla nad nimi. To by bylo celkem komické.
„Ale, nejsi ty ta děvečka? Jakže se to jmenuješ? Když už jsi tu, co kdyby ses s námi najedla?”
Zpoza ještěrčí dívky vyšly další dvě. Ta, co začala mluvit, byla dívka s fialovými vlasy ve stejném věku jako já. A ta druhá měla černé vlasy, byla starší a tvářila se uboze.
Ta dívka s fialovými vlasy mluvila vážně panovačně. Dokonce si začínám říkat, jestli je vážně stejně stará jako já. Jmenuje se Arisa. Odkrojila kus sušeného masa a sýru a dala mi ho.
Ještěrčí dívka jménem Liza chtěla něco říct, ale Arisa řekla: „V pořádku, ta malá holka toho moc nesní. Pán k tomu jistě svolí! Pokud se naštve, tak vyhubuje jenom mě.” A Liza to pochopila. Já vážně nechápu, co to Arisa říká, ale teď je na čase si vychutnat chuť toho masa a sýra.
Nacpala jsem si tvářičky jako veverka a pořád dokola jsem si užívala tu chuť. Jsem si jistá, že si tenhle den budu nějakou dobu pamatovat, a věřím si, že i plody gabo budou chutnat jako maso a sýr!
Místo toho, abych se z vděčnosti podělila o své jídlo, se mi poštěstilo sníst něco dobrého. Navíc po jídle mi Pochi a Tama pomohly postarat se o koně. Ty dvě jsou vážně silné.
Dokonce i Liza pomohla vykydat koním hnůj, jak byla znuděná.
Myslela jsem si, že pololidé jsou děsiví, mýlila jsem se?
Jsou dobré věci a špatné věci.
Paní hostinská řekla mě a Marthě, abychom z dřevařství koupily dřevo na otop. Ehmm? Vážně musíme tyhle dva balíky donést do hostince?
Martha řekla: „Tak jo! Snažme se~” Ale stejně se ti to snadno neponese, víš?
Ale stejně jsem zaměstnanec, takže si nebudu stěžovat. Kdybych si lehkovážně postěžovala, mohli by mě vyhodit a nevím, jestli bych potom sehnala jinou práci. Pokud by to šlo, nechci se v budoucnu stát kurtizánou na rohu ulice.
Veškerou svou silou jsem to dříví zvedla.
Celá se potácím, ale neprohraju.
Protože Martha nese balík dřeva ještě větší než ten můj!
Nesu dřevo. Ano, nesu ho.
...Nesu dřevo.
Když jsem užuž omdlela, ta tíha najednou zmizela. Vzhlédla jsem a neznámý muž mi vzal moje dřevo. Ne, neber mi ho! Musím ho donést domů!
Než jsem si mohla postěžovat, Martha mu poděkovala.
Řekla jsem, že je neznámý, ale když jsem se na něj znovu podívala, ukázalo se, že to je host z hostince. Je to člověk, co mi dal velké dýžko jen za to, že jsem mu dneska ráno donesla do pokoje vodu. Zdá se, že se jmenuje Satou.
Pan Satou vzal nejenom můj balík dřeva, ale i ten Marthin.
Muž je přece jenom silný. Nese ho, aniž by se zapotil. Předtím jsem si toho nevšimla, ale jsou s ním i Pochi a Tama, co nesou velké ruksaky. Takže pán těch dvou je tento muž. Možná by bylo pěkné být otrokem tohoto muže, něco takového mě napadlo.
Když jsem se vrátila do hostince, pokračovala jsem ve hřebelcování koní. Pochi a Tama mi i dneska ráno pomohly.
To je v pořádku.
Je to v pořádku?
Ale.
„Prosím ne, paní hostinská mi vyhubuje, pokud mi budou hosté pomáhat!”
Takový pán, co má tak draze vypadající róbu. Prosím, nepomáhejte mi s hřebelcováním koní. Prosím, netvařte se tak zklamaně. Je to, jako kdybych dělala něco špatného!
„Talíř!” prohlásila jsem a obrátila kartu.
Je na ní nakreslený talíř.
„Ano~ tohle je třetí karta!”
Opatrně jsem sebrala kartu, o kterou jsem tak usilovala.
Zdá se, že tohle je nástroj na učení písmen. Nejprve nás učila Martha, co umí číst, ale pak Arisa vymyslela tuhle hru. A pak se do toho všichni zabrali! Tohle je poprvé, co něco takového hraju.
Vždycky jsem se chtěla naučit číst, ale bylo to jako říkat: chci létat po obloze. Bylo to takové snové přání...
Ale teď je to jiné!
Jen za pár hodin jsem se naučila, jak přečíst 7 písmen!
Říká se, že zábava netrvá věčně, ale tohle je příliš. I když jsem si udělala nové kamarádky, Pochi a Tama zítra odjedou z města Seryuu.
Ale něco jsme si slíbily. Já se rozhodně naučím psát a napíšu jim dopis! Nevím, kolik stojí takový dopis poslat, ale mám své tajné úspory, celé dva měďáky. Pokud mám tolik, měla bych být schopná poslat jeden dopis.
Večer, když jsem dokončila svou práci, mi pan Satou dal plnou brašnu dřevěných destiček. Když jsem se podívala dovnitř, je to to samé jako ty karty na učení písmen, i když jsou trochu méně kvalitní.
Řekl: „To je můj dík, že ses kamarádila s našimi děvčaty.” A dal mi to. Okamžitě mu chci poděkovat, ale nevím, jak mám tu vděčnost vyjádřit.
Ach ano, ty dřevěné destičky, co mi pan Satou dal, začaly být v sirotčinci velmi oblíbené. Některé starší děti si v dřevařství vyprosily odřezky a děti, kterým šlo umění, nakreslily obrázky.
I když od té doby neuplynul ani týden, už jsme vyrobili tři sady. Bylo by pěkné, kdyby se všichni naučili číst a psát do roka~
To je můj sen.
Bylo by pěkné, kdyby se to vážně stalo.
Práce je těžká jako vždycky, ale po tom dni mám každý den šťastnější sny.
--------------------------------------------
Kapitola 45 – Pauza: Yunini přátelé
Dneska jsem si udělala nové přátele.
Jsou to pololidské dívky jménem Pochi a Tama.
Všichni pololidi, s kterými jsem se kdy střetla, byli jako divoké kočky připravené vycenit zuby, byli děsiví. Ale tyhle dívky jsou jiné.
Moje ráno začíná brzy, protože by mi hubovali, kdybych se do hostince Monzen nedostala před úsvitem. Když se obloha začínala projasňovat, odešla jsem ze sirotčince na hlavní ulici.
Bylo šero, ale já se nebojím. Protože jsem šla s ostatními dětmi, co utíkali za svou prací.
Vstoupila jsem zadními dvířky, protože velká brána pro vozy byla zavřená. Zadní dvířka byla také zavřená, ale jelikož jsem malá, dokážu se protáhnout malou mezerou.
Zamířila jsem napříč dvorem ke dveřím pro personál. Když jsem nakoukla do džbánů na vodu, skoro žádná tam nebyla. Než se paní hostinská vzbudí, musím je naplnit!
Vzala jsem vědro a šla jsem ke studni.
„Kuu~~~~~ To je tíha~~~~~”
Visela jsem na lanu celou svou vahou a vytáhla s ním vědro. Nabírání vody je těžká práce. Zvlášť pro někoho tak lehkého jako já. Přemýšlím, jestli kdy přijde den, kdy budu vodu nabírat stejně snadno jako Martha.
„Vetřelec~?”
„Podezřelý člověk nanodesu~”
Ty hlasy z temnoty mě překvapily, a tak jsem pustila provaz. Ach, i když jsem to měla skoro nahoře...
Otočila jsem se směrem, odkud přišly ty hlasy. Odtamtud se spolu s bezstarostnými hlasy ve vzduchu vznášely čtyři světla!
„Kyaa———!”
„Umňau———”
„Nyuu———”
Nedokázala jsem svůj výkřik potlačit. Ale v takové tmě by se vyděsil každý. Jelikož mě to dodalo odvahy, přísně jsem vyhubovala těm, co se skrývali ve tmě.
„Nekřičte tak najednou! Teď to budu muset tahat znovu!”
„Promiň~?”
„Nanodesu~”
Někdo se mi upřímně omluvil, takže ze mě spadlo to napětí. Slunce se postupně vyhouplo na oblohu a spatřila jsem tváře těch dívek. Ty dívky jsou zvířecí lidi.
Nejdřív mě to překvapilo, a tak jsem zakřičela: „Nepřibližujte se!”
Ale Pochi a Tama si toho nevšímaly.
„Pomůžu~”
„Nodesu~”
Po tomhle začaly tahat vodu místo mě. Pochi rychle vytáhla lano, jako kdyby to byl jenom vtip. Přemýšlím, jak silné jsou děti zvířecích lidí. Nebo možná že tyhle dvě dívky jsou vzácností?
Když Pochi vytáhla vodu, tentokrát řekla Tama: „Nespravedlivé~? Tama to taky udělá~” A začala tahat vodu. Ty dívky si musely myslet, že to je nějaká hra nebo něco!
Ach bože, omlouvám se. Jsem špatná holka.
Využila jsem ty dvě, co si vesele hrály, až dokud nebylo vědro plné vody. A nejenom to, dokonce mi pomohly vodu nanosit. Jako výraz mých díků se s nimi dneska podělím o jídlo.
Rozlomila jsem černý chléb, co jsem dostala ke snídani, a donesla jsem ho těm dvěma s polévkou. Práce tady je těžká, ale je to pěkné, protože se mi dostává dobrého jídla. Dokonce i bez přílohy to je mnohem lepší polévka než ta řídká polévka, co někdy podávají v sirotčinci. Dokonce se k ní hodí i ten mírně nakyslý černý chléb.
Žádné hořké~ dušené gabo nebo nakládané listy z gaba jako jediné jídlo!
Ty dvě to určitě potěší!
S touhle myšlenkou jsem šla do stájí.
Vedle dvou dívek tam byla velká ještěrčí žena! Vyděsilo mě to tak moc, že jsem skoro upustila misku s polévkou, ale nemůžu promarnit důležité jídlo! Horečnatě jsem tu misku svírala.
„Yuni~?”
„Nanodesu~”
Ty dvě mě uvítaly. Ale počkat?
Hej, co to je s tím, co mají v ruce?
„Maso~?”
„Sýr nanodesu~”
To není možné~~~~~!
Ech? Ech? To je lež, že jo?
Já si ani po tolika letech nemůžu dát maso, ne?
Jak se můžou otrokyně, a k tomu ještě pololidské otrokyně, dostat k tak drahé věci? Navíc je to celkem velký kus?! Ha?
Snažila jsem se zadržet své sliny. Trochu mi uteklo, ale hned jsem to setřela.
„Myslela jsem, že se najím s vámi...”
Podělím se s vámi o tohle. Dát jim svoje jídlo, jako kdybych byla nad nimi. To by bylo celkem komické.
„Ale, nejsi ty ta děvečka? Jakže se to jmenuješ? Když už jsi tu, co kdyby ses s námi najedla?”
Zpoza ještěrčí dívky vyšly další dvě. Ta, co začala mluvit, byla dívka s fialovými vlasy ve stejném věku jako já. A ta druhá měla černé vlasy, byla starší a tvářila se uboze.
Ta dívka s fialovými vlasy mluvila vážně panovačně. Dokonce si začínám říkat, jestli je vážně stejně stará jako já. Jmenuje se Arisa. Odkrojila kus sušeného masa a sýru a dala mi ho.
Ještěrčí dívka jménem Liza chtěla něco říct, ale Arisa řekla: „V pořádku, ta malá holka toho moc nesní. Pán k tomu jistě svolí! Pokud se naštve, tak vyhubuje jenom mě.” A Liza to pochopila. Já vážně nechápu, co to Arisa říká, ale teď je na čase si vychutnat chuť toho masa a sýra.
Nacpala jsem si tvářičky jako veverka a pořád dokola jsem si užívala tu chuť. Jsem si jistá, že si tenhle den budu nějakou dobu pamatovat, a věřím si, že i plody gabo budou chutnat jako maso a sýr!
Místo toho, abych se z vděčnosti podělila o své jídlo, se mi poštěstilo sníst něco dobrého. Navíc po jídle mi Pochi a Tama pomohly postarat se o koně. Ty dvě jsou vážně silné.
Dokonce i Liza pomohla vykydat koním hnůj, jak byla znuděná.
Myslela jsem si, že pololidé jsou děsiví, mýlila jsem se?
Jsou dobré věci a špatné věci.
Paní hostinská řekla mě a Marthě, abychom z dřevařství koupily dřevo na otop. Ehmm? Vážně musíme tyhle dva balíky donést do hostince?
Martha řekla: „Tak jo! Snažme se~” Ale stejně se ti to snadno neponese, víš?
Ale stejně jsem zaměstnanec, takže si nebudu stěžovat. Kdybych si lehkovážně postěžovala, mohli by mě vyhodit a nevím, jestli bych potom sehnala jinou práci. Pokud by to šlo, nechci se v budoucnu stát kurtizánou na rohu ulice.
Veškerou svou silou jsem to dříví zvedla.
Celá se potácím, ale neprohraju.
Protože Martha nese balík dřeva ještě větší než ten můj!
Nesu dřevo. Ano, nesu ho.
...Nesu dřevo.
Když jsem užuž omdlela, ta tíha najednou zmizela. Vzhlédla jsem a neznámý muž mi vzal moje dřevo. Ne, neber mi ho! Musím ho donést domů!
Než jsem si mohla postěžovat, Martha mu poděkovala.
Řekla jsem, že je neznámý, ale když jsem se na něj znovu podívala, ukázalo se, že to je host z hostince. Je to člověk, co mi dal velké dýžko jen za to, že jsem mu dneska ráno donesla do pokoje vodu. Zdá se, že se jmenuje Satou.
Pan Satou vzal nejenom můj balík dřeva, ale i ten Marthin.
Muž je přece jenom silný. Nese ho, aniž by se zapotil. Předtím jsem si toho nevšimla, ale jsou s ním i Pochi a Tama, co nesou velké ruksaky. Takže pán těch dvou je tento muž. Možná by bylo pěkné být otrokem tohoto muže, něco takového mě napadlo.
Když jsem se vrátila do hostince, pokračovala jsem ve hřebelcování koní. Pochi a Tama mi i dneska ráno pomohly.
To je v pořádku.
Je to v pořádku?
Ale.
„Prosím ne, paní hostinská mi vyhubuje, pokud mi budou hosté pomáhat!”
Takový pán, co má tak draze vypadající róbu. Prosím, nepomáhejte mi s hřebelcováním koní. Prosím, netvařte se tak zklamaně. Je to, jako kdybych dělala něco špatného!
„Talíř!” prohlásila jsem a obrátila kartu.
Je na ní nakreslený talíř.
„Ano~ tohle je třetí karta!”
Opatrně jsem sebrala kartu, o kterou jsem tak usilovala.
Zdá se, že tohle je nástroj na učení písmen. Nejprve nás učila Martha, co umí číst, ale pak Arisa vymyslela tuhle hru. A pak se do toho všichni zabrali! Tohle je poprvé, co něco takového hraju.
Vždycky jsem se chtěla naučit číst, ale bylo to jako říkat: chci létat po obloze. Bylo to takové snové přání...
Ale teď je to jiné!
Jen za pár hodin jsem se naučila, jak přečíst 7 písmen!
Říká se, že zábava netrvá věčně, ale tohle je příliš. I když jsem si udělala nové kamarádky, Pochi a Tama zítra odjedou z města Seryuu.
Ale něco jsme si slíbily. Já se rozhodně naučím psát a napíšu jim dopis! Nevím, kolik stojí takový dopis poslat, ale mám své tajné úspory, celé dva měďáky. Pokud mám tolik, měla bych být schopná poslat jeden dopis.
Večer, když jsem dokončila svou práci, mi pan Satou dal plnou brašnu dřevěných destiček. Když jsem se podívala dovnitř, je to to samé jako ty karty na učení písmen, i když jsou trochu méně kvalitní.
Řekl: „To je můj dík, že ses kamarádila s našimi děvčaty.” A dal mi to. Okamžitě mu chci poděkovat, ale nevím, jak mám tu vděčnost vyjádřit.
Ach ano, ty dřevěné destičky, co mi pan Satou dal, začaly být v sirotčinci velmi oblíbené. Některé starší děti si v dřevařství vyprosily odřezky a děti, kterým šlo umění, nakreslily obrázky.
I když od té doby neuplynul ani týden, už jsme vyrobili tři sady. Bylo by pěkné, kdyby se všichni naučili číst a psát do roka~
To je můj sen.
Bylo by pěkné, kdyby se to vážně stalo.
Práce je těžká jako vždycky, ale po tom dni mám každý den šťastnější sny.
--------------------------------------------
~ Tak a to byla poslední kapitola ^-^ teď bude následovat moje klasická pauza na oddych, během které budu meditovat, jestli se pustím do další knihy nebo ne... OK, nebudu strašit s ukončováním, ale na oddychu si trvám :D ~
dakujem
OdpovědětVymazatDěkuju
OdpovědětVymazatDakujem.
OdpovědětVymazatDíky
OdpovědětVymazatDik moc
OdpovědětVymazatďakujem a verím, že budeš pokračovať. Teším sa na pokračovanie, pozerám anime, ale to je dosť osekané. Osobne mám radšej písané predlohy, vo všeobecnosti sú lepšie a nechávajú priestor fantázii čitateľa.
OdpovědětVymazatOMG, komentáře útočí!
VymazatOsobně mám taky radši novely ^_^
O pokračování se bát nemusíš, je v plánu...
ďakujem a teším sa.
Vymazatďakujem za informáciu a veľmi sa teším.
VymazatDěkuju za překlad :-)
OdpovědětVymazatA rovnou si dávam do záložek 4 novelu u který se budu těšit na tvůj další překlad :-)