DM - kapitola 46

Kapitola 46 – Cesta (1)

Tady Satou. Ve hře je to typicky takto: na začátku pěšky, uprostřed vozem a na konci hry teleportace nebo vzducholoď. Čím dál tím praktičtější. Jeden můj kamarád řekl, že jet na dobrodružství ve voze je ubohé. Jelikož tohle není dobrodružství, hádám, že nevadí, když si to užiju, ne?




Jak vůz jel po cestě mezi kopci, rachotil a duněl.

„Uuu~”

„Mňau~”

Kdykoli se u křoví objevilo malé zvíře jako králík nebo krysa, Pochi a Tama zareagovaly, jako kdyby měly užuž vyskočit z vozu. Kdykoli se to stalo, Liza je popadla za pas. Ačkoli se vůz pohyboval jen asi 20km/h, takže by se nezranily, ani kdyby vyskočily.

„Pochi, Tamo, pokud se budete tak moc vyklánět, vypadnete. Sedněte si zezadu na kozlík.”

„Ano, nanodesu.”

„Aj~”

Ty dvě pěkně odpověděly a sedly si zprava a zleva na kozlík. Ačkoli tu budou sedět, jen dokud nenajdou něco jiného.

Vítr byl mírně studený, ale jelikož nebe bylo bez mraků, na sluníčku bylo příjemné teplo.

Po chvilce, co jsme vyjeli z města Seryuu, jsme vjeli do lesa nebo spíš do shluku rozvětveného houští. Vyjeli jsme z toho za hodinu a teď jsme jeli něčím, co by se nazvalo kopcovitou oblastí.

Na druhé straně kopců jsem občas viděl ovčáky, co sháněli ovce. Ve městě jsem viděl jenom výrobky z koz, ale existují i ovčáci, co?

Gakon. Gakokokon.

Vůz se třásl, jak kola stoupala. Zezadu jsem slyšel Luluin tichý výkřik a Arisino nadávání, ale předstíral jsem, že jsem nic neslyšel, a nechal jsem to odvát větrem.

Jelikož cestu postavili tak, aby se vyhnuli kopcům, byla klikatá. Země nebyla vydlážděná kameny, byla to jenom hlína. V důsledku čehož kola mnohokrát vjela do vyhloubenin. Ačkoli se koně sami jen pohybovali podél cesty, bylo na kočím, aby jízdu vozem vyladil. Ačkoli jsem měl podporu techniky, kvůli nedostatku opravdických zkušeností jsem se nedokázal všemu vyhnout.

Arisa se natáhla Pochi přes hlavu a ukázala se zezadu. „Byla bych ráda, kdybys jel opatrněji~”

„Nebuď absurdní, jsem jenom kočí začátečník,” odbyl jsem Arisin požadavek ledabyle.

Pochi vypadala, že ji trápilo, že se Arisa usídlila jí na hlavě. Ach, Pochi přešla do protiútoku, chytila Arisu za ruku a hravě ji do ní kousla.

„P-počkej, Pochi, přestaň s tím. Rukávy budu mít mokré od slin~”

„Hamumu, mňaodesu~”

Arisa, co tahala rukou zpět, a Pochi, co ji lovila, vyrazily k pryčně na zavazadla u stupínku pro kočího.

„Neblbněte~” varoval jsem je zlehka. Vůz se natřásal, bylo by zlé, kdyby vypadly.

Tama, co sledovala, jak si Arisa a Pochi hrají, vypadala, že se chce přidat. Ach, Tama se také vrhla do války. Jelikož Tama nemá trpělivost nebo výdrž, hádám, že se s tím nedá nic dělat.





Výlet byl mnohem pohodovější, než jsem si myslel. Jelikož jsme na fantastickém světě, myslel jsem si, že narazíme na netvory nebo něco takového, ale dosud jsem žádného neviděl.

Zkusil jsem prohledat širokou oblast, ale široko daleko nebyla žádná nebezpečná zvířata nebo netvoři. Nanejvýš jsem zpozoroval lišky. Někdy jsem zahlédl smečku vlků, ale byla 10 km od nás na kraji dřívějšího lesa, takže prozatím není třeba dávat pozor.

Když jsem nedávno šel na rande se Zenou, řekla, že armáda trénuje tím, že pravidelně vybíjejí nebezpečná zvířata a netvory kolem města Seryuu. Tohle je pravděpodobně díky tomu.

Liza, co už zdánlivě nedokázala snést, jak si malé holky pořád hrály, je varovala. Říkal jsem si, že bych je měl brzy zarazit, takže tohle mi pomohlo.

Místo Lizy si na kraj vozu za mě sedla Lulu, co hledala klidné místo. Tak mě tak napadá, že jsem s Lulu moc nemluvil. Komunikace je důležitá, od teď s ní budu řádně mluvit.

„Lulu, jsi v pořádku? Nedělá se ti z jízdy špatně nebo něco, že ne?”

„N-ne!”

Myslel jsem si, že neodpoví, takže mě celkem překvapilo, když se ozval její hlásek.

Správně, přesunula se za mě v tichosti, takže ji překvapilo, že jsem na ni zavolal, aniž bych otočil hlavu.

Zvířecí dívky mají vysoké fyzické schopnosti a myslel jsem si, že to je přirozené, ale pro normální dívku jako Lulu to bylo překvapením. Skoro jsem svou logiku nahradil absurdností— měl bych si dávat pozor.

„Nemusíš být tak nervózní. Buď jako Arisa— nebo radši ne, chovej se jako Pochi a ostatní, co se mnou jednají normálně.”

„Něco takového... jelikož jsem otrok, nehodí se to.”

Lulu ze sebe vydala hlásek, jako kdyby se měla co nevidět vypařit, zdá se, že tohle bude chtít čas. Prozatím bych ji měl navyknout na konverzace se mnou.

„Lulu, je něco, co máš ráda?”

„Ráda se starám o Arisu.”

Copak je siscon? Ne, to je pravděpodobně jenom normální sesterská láska. Zdráhal jsem se, ale pokračoval jsem v hovoru, tématem byla Arisa. Abych odstranil její rezervovanost, bylo důležité pokračovat v konverzaci bez ohledu na téma.

„Vážně máš svou mladší sestru ráda.”

„Někdy pochybuju o tom, kdo je z nás starší.”

„To ano, vážně se nechová jako jedenáctiletá.”

„Arisa je od narození génius.”

„Jaká byla?”

Spíš než génius je to proto, že měla zkušenosti ze svého předchozího života, ale o tom bych radši neměl mluvit, co?

Potom se Lulu dál vesele vychloubala Arisou až do poledne. Lidem jde mluvit o věcech, co milují, tohle se nemění ani na jiném světě. Jak Lulu mluvila o Arise, vypadala velmi šťastně. Oči jí zářily, taky měla mírně zčervenalé tváře. Její tvář, co normálně vypadá jako tvářička krásné dívky, je ještě krásnější. Děsí mě, že pokud si nedám pozor, padnu do nebezpečného světa (lolicon).

Zezadu jsem slyšel Arisu, co byla v agónii z přílišné chvály, ale nezdá se, že do toho Lulu skočí. Když vůz vjel na delší rovnější úsek, podíval jsem se do zavazadlového prostoru. Arisa se svíjela na podlážce, zatímco Pochi a Tama ji napodobovaly a ležely jí po boku. Jelikož si všimly mého pohledu, podívaly se na mě stále ze své pozice. Gestem jsem jim řekl, že o nic nejde, a ony se pak zase vrátily k veselému napodobování Arisy. Jo, pokojnost je pěkná věc~

Pak Lulu pokračovala v řeči o Arise skoro další hodinu.





Změňme téma, neboť Lulu začínala mít trochu ochraptělý hlas. Samozřejmě jsem kdykoli připraven vyslechnout si Luluno vyprávění o Arise. Pokud budu kdy muset Arisu potrestat, zatáhnu ji do konverzace.

Zrovna když jsem se snažil najít ten správný okamžik, slyšel jsem ze strany roztomilé kručení. Když jsem se podíval na menu, je zhruba čas na oběd. Mohli bychom se najíst za jízdy ve voze, ale chci zkontrolovat otěže koní, takže jsem se rozhodl udělat přestávku na oběd. Není to tak, že bychom spěchali, a stejně ještě další dva nebo tři dny do města nedorazíme.

Podle mapy je hned před námi shluk kamenů, takže jsem to místo vybral k odpočinku.

„Pojďme si dát oběd.”

„Jídlo~?”

„Maso nanodesu!”

Pochi a Tama odpověděly rychleji než Lulu, co se vedle mě červenala. Jedna dívka seskočila zezadu z vozu a ukázala se přede mnou.

„Pokud budeme jíst ve voze, mám nakrájet sýr a chléb?”

Lizo, copak jsi vzadu na voze zrovna nedržela hlídku?

Už vzpamatovaná Arisa byla hned za Lizou. Hlas měla ochraptělý a vlasy rozcuchané, byla trochu děsivá. „Dneska je pěkné počasí, pojďme se najíst jako na pikniku~”

„Správně. Zdá se, že před námi je shluk kamenů, dáme si tam hodinovou přestávku.”

Potom jsme nějakou dobu jeli po silnici, ale uprostřed cesty jsme z ní sjeli a začali stoupat do kopce. Vůz se natřásal a zpomalil, protože jel po neupravené louce. Opatrně jsem s ním pokračoval v jízdě.

Brzy jsme spatřili balvany. Každý jednotlivý z nich byl celkem velký. Byly zhruba 2 metry vysoké a skoro 7 metrů širokých.

Vůz jsem zastavil vedle jednoho z nich. Sestoupil jsem z kozlíku a pomohl jsem z něj i Lulu. Arisa na mě skočila s „tou!” jako nějaký hrdina a já se jí vyhnul.

„Počkej~ nezačínáš se ke mně chovat hůř?”

„To vůbec není pravda. Jsi roztomilá, Ariso,” odpověděl jsem vlažně a sklonil oj vozu.

„Nedal jsi do toho srdce! Brzy sejdeš na cestu delikventa~”

Tvůj slovníček smrdí obdobím Showa jako vždycky.

Pochi a Tama Arisu také napodobily a skákaly z vozu s „tou~?” a „tou nanodesu~”. Je dobře, že nenapodobily i tu pózu.

Uvolnil jsem koním postroje a uvázal jsem úchyty na voze. Zkontroloval jsem oj od vozu a zdálo se, že koně to nijak neodřelo, takže to je v pořádku. (Pozn.: Koňský potah jsem naživo ani neviděla, takže v tomto odborném překladu plavu.)

Liza seskočila se soudkem vody, dal jsem ho koním. Dával jsem jim prioritu, protože dneska pracovali nejvíc.

„Lizo, připrav něco snadného jako sendviče nebo salát,” požádal jsem Lizu o jídlo.

Jelikož by bylo zlé, kdyby to dělala jenom sama Lizu, vyzkoušíme, jestli Lulu nebo Arisa umí vařit.

„Arisina ženská síla bohužel není dostatečně vysoká na vaření,” řekla Arisa monotónně, zatímco se dívala daleko za obzor.

Cítila se provinile? Neřeknu něco tak staromódního jako že žena má být schopná vařit, jasný?

„Já nemám ve vaření žádné zkušenosti, ale dokážu oloupat ovoce nebo uvařit čaj.”

„Tak Lulu bude Lize k ruce. Pomoz jí vařit a drž se jejích instrukcí.”

„Ano! Budu se snažit.”

Požádal jsem Lulu, aby pomohla Lize. Přemýšlím, jestli je ráda, že je užitečná. Měl jsem pocit, že se kolem mě začala víc vyjadřovat, protože si na mě zvykla. Přemýšlím, jestli na takovou myšlenku není příliš brzy?

Mám říct Pochi a Tamě, aby nasbíraly dřevo na oheň? Když jsem se na ty dvě podíval, sálala z nich atmosféra, jako kdyby se měly co chvíli rozběhnout k palouku. Tvářemi byly natočené ke mně, ale ouška jim zacukala pokaždé, když to v křoví zašustilo.

Nechme je čas od času hrát jako děti jejich věku.

„Vojíne Pochi! Vojíne Tamo!”

„Ej!”

„Ano, nanodesu!”

Dobře odpověděly.

„Udělím vám dvěma misi! Zkontrolujte bezpečnost kolem obvodu kamenů!”

„Ej!”

„Desu!”

Ty dvě se rozběhly jako šípy. Pojďme jim to připomenout: „Zavolám vás zpět, jakmile bude jídlo připravené, tak nechoďte daleko~” Aby to nepřehnaly. Hádám, že řeknu Arise, aby nasbírala palivo.

„Ariso, nasbírej kolem křoví tady suché listí a dříví na oheň.”

„Dobře~”

Arisu jsem zaúkoloval, jak jsem koním dával sůl. Arisa, co si nijak zvlášť nestěžovala, šla nasbírat dříví na oheň, zatímco si zpívala znělku z nějakého anime.
--------------------------------------------------

~ Kdo nečetl aktuální komentář k novele, začínáme 5. knihu, ale velmi pomalým tempem ;) Alespoň než zlikviduju Liolu! ~

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>