HK - kapitola 15

Kapitola 15 – Soužití

Protože se blížily polární noci, trvání slunečního světla se zkracovalo. Během této doby jsem trávil čas prodejem zpracovaného masa a kožešin kupcům nebo výrobou dalšího zavařeného jídla.

Obvykle jsem jídlo zavařoval do lahví. Zpracoval jsem jídlo na pracovním stole venku za domem. Tohle je místo, kde kurážně zpracovávám divoká zvířata, a dá se to tu volně používat, protože to není Ruruporonino království.

Dnešním chodem jsou lahve pomazánky z jater bělokura. Je to sezónní chod. Opatrně jsem játra očistil od krve a tuku a pak je naložil do mléka, abych se zbavil jejich pachu. Následujícího rána jsem je uvařil se zeleninou a sójovou omáčkou a jako koření přidal koření, alkohol a moučku z ptačích kostí. Pak jsem pastu vařil, dokud se nevypařila všechna voda a pak přidal máslo. Nakonec jsem to celé vložil do čistého koženého měchu a vší silou to stloukl. Takhle jsem dokončil pomazánku z jater bělokura, co je dobrá s chlebem nebo suchary. Pak jsem ji dal do lahve, odvzdušnil ji a sterilizoval, abych ji mohl dlouho skladovat.

Když jsem v chladu dodělal játrovou pomazánku, vrátila se Sieg, co Miruporon pomáhala v lese, a přišla za mnou, aby se podívala, co dělám.

„Co jsi dělal?”

„Konzervoval jsem bělokury. Nevadí ti játra?”

Slyšel jsem, že mnoho žen je nemá rádo, ale Sieg řekla, že je má ráda. Takže jsem nabral trochu játrové pomazánky, co jsem zrovna udělal, na hřbet ruky mé manželky.

Sieg si ji pak dala do úst a ochutnala. Pak řekla jediné slovo.

„Výborné.”

„Vážně?”

„Hm-hm. Vaříš dobře.”

Díky té nečekané chvále mi povolila líčka. Jelikož jsem ji do teď jedl jenom já, byl jsem natěšený na názor někoho jiného.

Jako další je nakládání kachního masa do tuku. Nejdřív jsem maso pořádně ochutil solí a cukrem. Pak jsem přidal hřebíček a nechal to marinovat celý den. Pak se to při nízké teplotě vaří v oleji a pak se to dá do lahve. A pak se láhev naplní kachním sádlem. Spotřebuje se na tom hodně tuku, ale maso má nečekaně čistou chuť. Také se dobře hodí ke kyselé nebo slané omáčce z bobulí, takže během polární nocí to je delikatesa našeho každodenního života.

Jídlo uskladňuju v podzemním sklepě. Když jsem viděl ty vyskládané lahve, v duchu jsem si spokojeně pomyslel, jak dobře to vypadalo. Jelikož jsem letos vynaložil mnohem více úsilí, ulevilo se mi při myšlence, že letošní polární noci také uběhnou bez problémů.

Ale tohle nebylo všechno, co jsme si museli připravit na polární noci.

Během našeho večerního odpočinku jsem Sieg řekl o programu na zítřek.

„Byl bych rád, abys zítra zase pomohla Miruporon.”

„Rozumím.”

„Co se mě týče, zítra...”

Protože se mi to vážně nechtělo dělat, nakonec jsem si krátce povzdechl, než jsem pokračoval.

„Co se děje?”

„Ne, zítra obejdu vesnici, abych zkontroloval, že jsou všichni připravení na polární noci.”

I když vesničany nezkontroluju, většina domácností je dokonale připravená. Ale jsou vzácné případy, kdy se muži domu těsně před přípravami zraní nebo je skolí nějaká nemoc. Jelikož naši lidé se neradi spoléhají na ostatní, i když k tomu dojde, moc lidí o tom neví.

Zprávy o vesnici jsem se dozvídal od pocestných kupců, ale ani oni neví všechno, co se ve vesnici děje, takže kvůli tomu musím jít.

Pokud tu je nějaká ustaraná domácnost, pomůžu jí finančně a také se podělím o jídlo. Také obejdu ostatní domy a požádám je, aby se i oni podělili o jídlo. O tomhle rozhodl za své vlády můj děda.

Není těžké se uklonit, ale pořád je to dřina.

Je to deprimující událost, která se každoročně opakuje.

Když jsem to Sieg vysvětlil, navrhla něco nečekaného: „Můžu jít s tebou?”

„Ech?! ...Ne, nemyslím si, že to je dobrý nápad.”

„Proč ne?”

„Vesničani jsou nepřátelští dokonce i ke mně, a to jsem z vesnice. Takže kdyby je navštívil cizinec, mohli by být zbytečně nepřející.”

„...”

Co se týče toho, proč mě nemají rádi, myslím, že to je proto, že mám smíšenou krev. A taky je v tom pár dalších věcí.

Můj otec byl dobrodruh, co cestoval kolem světa. A na svých cestách se setkal s různými lidmi a měl záhadnou kuráž a duch dobrodruha. Vyrostl v cizích zemích, střelba mu nešla a nikdy se nezlepšil. Nakonec se s mou matkou vydal na cestu kolem světa. Byl to těžko zvládnutelný muž, co byl v srdci vždy chlapcem.

No, i když to bylo díky jeho zázemí, že jsem získal konexe s cizozemskou vyšší společností.

„Hmm.”

Ačkoli jsem se zatvářil ustaraně, Sieg stejně pořád nakláněla hlavu v otázce.

Snažil jsem se jí říct, jak strašní jsou starší lidé, ale Sieg mě stejně chtěla na této pochůzce následovat.

Také se chci vychloubat, že mám Sieglinde. Ale nečeká nás požehnání, ale kletby od starých, xenofobních vesničanů.

„Chci poznat ještě alespoň jednu další tvář z vesnice.”

„I když řekneš tohle.”

„Prosím.”

„...”

Když mě o to žádá s tak upřímným výrazem, nemůžu ji přece odmítnout.

„Dobrá, ale musíš zůstat za mnou.”

„Děkuju.”

„...”

Co je s touhle konverzací jako mezi nadřízeným a podřízeným. Chci trochu víc sladkých slovíček!

Když jsme prodiskutovali zítřejší program, začali jsme mluvit o divočácích.

...Tohle ne. Tohle nechci. Chci něco, co se víc hodí k páru.

„Co mám dělat, když proti mně vyrazí divočák?”

„V takovém případě bys měla uskočit do strany jen chvilku před tím, než by do tebe narazil. Divočáci se nedokáží okamžitě otočit.”

„Aha.”

„...”

Přemýšlel jsem, jak mám tohle proměnit na důvěrnější atmosféru, ale jelikož Sieg začala mluvit o zpracování masa, vzdal jsem to.

„Poslední dobou se mi zdá, že maso divočáků páchne silněji, je k tomu nějaký důvod?”

„Ach, možná jsou v říji.”

„Vážně?”

„Prozatím bychom měli přestat lovit divočáky.”

„Dobrá.”

„...”

Mnohokrát jsem se sám sebe ptal, jak k tomuhle došlo.





Následujícího dne.

Na obhlídku vesnice jsem vyrazil brzy. Sieg mě následovala.

Mám jít nejdřív do domu, kde mě nemají rádi ze všech nejvíc? Nebo místo toho, abych se hned od začátku tak demoralizoval, mám jít do relativně přátelského domu?

Rozmýšlel jsem, co mám dělat, ale nakonec jsem šel do domu, co jsem spatřil jako první.

Poprvé.

„Ach, správně~ Přípravy na polární noci.”

Okamžitě zavřeli dveře. To znamená, že nemají žádné problémy a že bych měl jít. Otočil jsem se a pokrčil rameny, načež Sieg mě v tichosti poplácala po zádech.

Podruhé.

„Aach, nemáme nejmenší problém, tak už jdi!”

„Ach, dobře.”

„...”

Znovu chladně zavřeli dveře. To samé se stalo i potřetí a počtvrté.

Dohromady tu je kolem sedmdesáti domů. Jelikož je to na jeden den trochu moc, prozatím jsem s tím skončil.

„Sieg, promiň.”

„...Ne.”

Někteří lidé po Sieg křičeli nadávky. Proto jsem ji s sebou nechtěl vzít, ale stejně řekla, že zítra půjde se mnou.

„Prosím, nezůstaneš zítra doma?”

„...”

Ačkoli jsem ji prosil, aby nechodila, neodpověděla mi. Myslel jsem to vážně, ale Sieg si jenom založila ruce na hrudi a v tváři se jí nepohnul jediný sval.

Napadlo mě, že bych se choval roztomile, abych ji přesvědčil, ale i jen ta představa mě znechutila, takže jsem to neudělal. Už je mi skoro třicet, brzy ze mě bude strejda. Musím si víc dávat pozor na to, jak se chovám nebo jak mluvím.

„Dobře, Sieg. Nedokážu proti tobě vyhrát.”

„!”

Té noci jsme spolu nehráli jako obvykle a rozloučili jsme se brzy. Nebylo to tak, že bych byl na Sieg naštvaný, ale byl jsem vyčerpaný, jak jsem celý den poslouchal urážky. Když jsem se natáhl na postel, moje vědomí brzy odplulo do spánku.

Následujícího rána.

Jelikož jsem se vzbudil brzy, šel jsem do obývacího pokoje, ale Sieg, co se vždycky probouzela brzy, tam nebyla. Když jsem si pomyslel, že to je vzácnost, spatřil jsem na stole ležet výměnný deníček.

Čekal jsem, že tam bude znovu „nic neobvyklého”, ale když jsem ho otevřel na poslední stránce, byla zaplněná větami.

Sieg byla překvapená postojem vesničanů, co jsme včera navštívili, ale nebylo jí nepříjemně. Ale napsala, že cítila něco nepopsatelného, když mě jako lenního pána viděla pod palbou kárání a v depresi. A přesto se ji ulevilo, když jsem znovu ožil, když na mě promluvila. Zdvořilými slovy napsala, že by mě znovu ráda doprovázela následujícího dne.

—Pořád jsem nezkušená, abych ti s vesnicí pomohla, ale alespoň tě chci podpořit ze zákulisí.

Tohle mě dojalo k slzám.

Zatímco jsem četl deníček pořád dokola, Sieg se probudila. Její oči vypadaly ospale. Možná zůstala vzhůru do noci, aby to napsala. Při té myšlence se mé nitro zklidnilo a zahřálo se.

„Sieg, děkuju.”

Když jsem jí projevil svou vděčnost s deníčkem v ruce, moje strohá manželka mi jen krátce odpověděla.

Toho rána jsem ji chtěl obejmout.
----------------------------------------------

~ Nechce se mi věřit, že by Laponci používali při vaření játrové pomazánky sójovou omáčku... ~

<Předchozí>...<Následující>