HK - kapitola 11

Kapitola 11 – Sieglindino hlášení I

Osmnáct let ve vojenské službě. Koho by to napadlo, že se jednoho dne vdám.

Před několika měsíci mě přinutili k tomuto osudnému rozhodnutí.

Když ta dlouhá válka skončila, trávila jsem svůj čas v práci. Jednoho dne si mě zavolal můj nadřízený.

Albert von Hertling. Ten muž, co byl náhodou můj strýc, mladší bratr mé matky, na mě čekal se záhadným výrazem na tváři.

To on si mě zavolal, ale přitom ještě váhal. Když jsem přemýšlela, co mi to chtěl, řekl něco nečekaného.

Zeptal se mě, jestli jsem pomýšlela na sňatek.

Ta slova mě omráčila. Neboť sňatek pro vojandu znamenal odchod do důchodu.

Většina ženských vojáků odešla ze služby kolem pět a dvaceti. Většina si svého partnera našla brzy a odešla z armády.

Když jsem se ho zeptala proč, odpověděl mi, že chce, abych poznala ženské štěstí.

Ale já trvala na podrobnostech a podařilo se mi ho úspěšně přimět mi všechno říct.

Zašeptal mi, že důvodem je to, že jeho dvě dcery jsou do mě zamilované.

Moje sestřenice Hildegarda a Anna-Maria ke mně přilnuly od mala. Hildegardě už je dvacet jedna. To je ve vyšší společnosti věk, kdy už by měla být dávno vdaná. Anna-Marii je pořád patnáct, ale zdá se, že si trvala na tom, že se provdá za mě.

Můj nadřízený, co vypadal jako starý otec, přede mnou sklonil hlavu. Prosil mě, abych se vdala a vedla pokojný život. Abych se vydala cestou, které se jeho dcery zřejmě vzdaly.

Upřímně řečeno jsem s armádou nikdy neměla tak silné pouto. Kdybyste se mě zeptali, proč jsem byla ve službě, odpověděla bych, že mám ráda pohyb a celá moje rodina byla u armády. Jednoduché.

Jelikož jsem k této práci neměla žádné zvláštní pouto, nebyl důvod, proč bych neměla souhlasit, když přede mnou strýc sklonil hlavu.

Řekl, že v případě kdybych si nedokázala najít vhodného partnera k sňatku, zaručí mi místo instruktora na vojenské akademii.

Schůzka toho dne skončila s tím, že jsem si pomyslela, že mě zaměstnají ve vojenské akademii, protože si partnera k sňatku nenajdu.

Když jsem své rodině poslala dopis, aby se začali poohlížet po vhodných partnerech, přišla mi nadšená odpověď, že bych měla jít na letošní bál v paláci. Pomyslela jsem si, že rodina na mě možná byla ještě naštvaná, když jsem v minulosti odmítla svatební pohovory, svižně jsem se vzdala jakékoli naděje na podporu z jejich strany.

Místo toho jsem dostala nabírané šaty, co mi dokonale padly. Ale když jsem si představila, jak je mám na sobě, zamrazilo mě.

Uvědomila jsem si to, když jsem ty dámské šaty spatřila. Nemám schopnost stát se paní domu.

Jednou mi kdysi někdo řekl. Že partnerka by měla být poddajná a poslušná. Ideální dáma by svému manželovi ze všech sil pomáhala. Popíjela by čaj s ostatními dámami a ze záliby by vyšívala nebo obdivovala umění. Investovala by čas a peníze na vlastní zkrášlování, zatímco by dokonale zvládala společenské výměny ve vyšší společnosti.

Ale jelikož jsem vyrůstala mezi svými bratry, nedržela jsem se zpět a poukazovala na chyby a nebyla jsem moc hovorná. Vyšívání a umění pro mě byla španělská vesnice, protože jsem to nikdy nedělala. Necítila jsem se na to, abych šla na luxusní bál.

Nikdy mě ani nenapadlo, že bych byla schopná zvládnout tak nemožný úkol jako sňatek.

A pak nastal večer, kdy se pořádal bál.

Odložila jsem tmavě oceánově modré šaty, co mi matka vybrala, a oblékla jsem se do své vojenské uniformy. Zmínky o mé svatbě se už proměnily ve zkazku a ta se šířila vyšší společností. Jelikož by bylo otravné, kdyby někdo získal mylný dojem, že budu krotká manželka, když se obléknu do šatů, do jisté míry jsem se ozbrojila.

Taky jsem si připnula ozdoby a medaile, co jsem nikdy předtím nenosila. To proto, abych vyděsila všechny, co mají co dělat s armádou.

Nevěřila jsem si, že na mě lidé nebudou naštvaní nebo mi nebudou závidět. Nemohla jsem zaručit, že se nenajde nikdo, kdo by nenacházel hrdost v tom, že by mi byl nadřazený. Alespoň jsem si myslela, že díky mým ozdobám se ke mně lidé nepřiblíží.

Muži jsou hrdá stvoření. Je pro ně hanba pokleknout před někým, kdo má více ozdob než oni.

Jen zřídka jsem si česala vlasy, ale jelikož to byl bál, zastřihla jsem si vlasy a sčesala si ofinku, aby mi šla ke straně.

Cítila jsem se dokonale, žádný muž se neodváží mi dvořit.

…Ale nakonec jsem příšerně selhala.

Jakmile jsem vstoupila do sálu, obklopilo mě mnoho lidí. Většina z nich byly ženy, co mě žádaly o ruku k sňatku.

No, ale to byla naprosto moje chyba.

Byla jsem v obležení a nevěděla jsem, co dělat. Abych se vyhnula realitě, uhnula jsem očima od těch dam a náhodou jsem se pohledem střetla s někým, co stál trochu dál.

Ten člověk vypadal jako z jiného světa.

Vlasy mu pod lustrem nádherně stříbrně zářily a oči měl modré a jasné jako safíry. Dlouhé vlasy měl zapletené. Byl skoro jako ilustrace sněžné víly štěstí, co jsem viděla u jedné pohádky.

Jak mě moje sestřenice zatahala za šaty, na okamžik jsem shlédla. Pak jsem se na to místo znovu podívala, ale ten člověk už byl pryč.

Myslela jsem si, že to možná byla moje halucinace.

Ta sněhová víla z nějakého důvodu přišla ke mně a dokonce mě požádala o ruku.

Okolní dámy křičely, že to je „yetti”.

Hlavu jsem měla tak prázdnou, že jsem ten význam nedokázala zpracovat. Ten nápadník, co vypadal jako víla, byl při bližším pohledu muž.

Řádně měl na sobě mužský večerní oděv této země, ale kvůli jeho atmosféře jsem si toho předtím nevšimla.

Byl to hrabě z cizí země.

Jmenoval se Ritzhard Salonen Levantret.

Rozhodla jsem se využít Ritzharda, abych se z tohoto nešťastného zmatku dostala.





Když jsme dorazili do soukromého salónku, Ritzhard byl vážně krotký. Taky mě zaujalo, že mu říkali yetti, ale jelikož na to vůbec nevypadal, nakonec jsem na něj jen zírala.

Podle toho, co řekl, se vážně zdálo, že se se mnou chce oženit. Ale já jsem se přece nemohla stát paní cizího hraběte. Podle hrubého odhadu mi přišel kolem pět a dvaceti let. Naopak mě už bylo třicet. Můj synovec mě před nějakou dobou nazval starou vykopávkou, takže mě tenhle hrabě možná viděl jako mladou ženu.

Abych to zkrátila, hned za začátku jsem mu řekla, kolik mi je. Ale nevypadalo to, že by se toho sňatku vzdal. Také jsem mu řekla, že se možná na manželku nehodím, ale jemu to vůbec nevadilo.

Zatímco jsem přemýšlela o tom, jak ho mám přimět to vzdát, začal mi nečekaně vyprávět vlastní příběh.

Ten Ritzhard Salonen Levantret byl zchudlý šlechtic ze sněžné země.

Jeho lid žil původně kočovným životem, ale vojáci je vyhnali do země, kde by lidé normálně nežili. Jsou posledními domorodci své země.

Řekl mi, že byli lidé, co lovili a vyráběli řemeslné výrobky a žili v souladu se zemí.

Nečekal, že by někdo přišel do takové drsné země a přiznal se, že mě požádal o ruku v naději, že bych to byla schopná vydržet.

Přijala jsem jeho zvláštní chování jako důsledek jeho vychování a života tak blízko smrti.

Jak jsem ho poslouchala, vzedmuly se ve mně zvláštní pocity.

Začala jsem si myslet, že ta vzdálená země, o které mluvil, byla možná jediné místo, kde bych mohla žít tak, jak jsem. Aniž bych se musela nutit ke změně.

Souhlasila jsem s podmínečným sňatkem. S tím, že rok budeme dočasný pár.
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>