KNM - kapitola 90

Kapitola 90 – Pracovník grilu, Liola

~ Chybičky hlásit do komentářů, aby se mohly opravit! ~

Liola bezvýrazně zíral na dítě, co jej drželo za ruku, zatímco jeho matka měla plné ruce práce s tím, aby Stříbrné Masce a jeho drakovi připravila pohodlné místo k odpočinku a spánku.

Stranou stál Baolilong ve své lidské podobě, kolem těla omotaný hadr, co mu Liola dal, aby se trochu zahalil. Výškou už Liolovi sahal do hrudi, ale osobnost měl pořád jako dítě. Když viděl, že jeho táta drží za ruku jiné dítě, byl trochu nešťastný a bylo mu to vidět na tváři, protože trochu špulil rty. Baolilong se také snažil vběhnout tátovi do náručí, jako kdyby říkal: „Pche! Papa mě miluje víc.”

„Hotovo.” Matka konečně skončila. Zhluboka si vydechla a setřela si pot z čela. Pak s úsměvem řekla: „Sire Stříbrná Masko, co si o tom myslíte? Ačkoli to možná není moc luxusní, můžu vám slíbit, že je to velmi pohodlné.”

Liola ledabyle přikývl. Vlastně ho moc nezajímalo, kde bude spát; přece jenom s Baolilongem spali v divočině, takže je netrápilo, jestli měli ložnici nebo postel.

Nicméně se stejně ze zdvořilosti rozhlédl kolem. Ta místnost byla celkem velká a výzdoba byla prostá. Byly tam dvě postele a vypadalo to, že byly pro něj a pro Baolilonga v jeho lidské podobě. Stranou byl také obrovský koš s tlustými a měkkými látkami uvnitř. Zdálo se, že se matka bála, že by se Baolilong mohl ve spánku proměnit zpět na draka, takže s péčí přidala i místo na spaní pro malého draka.

Liolovi přišlo, že tu místnost zařídil někdo mnohem náročnější než on. Přikývl a řekl: „Skvělé.”

„To jsem ráda.” Matka se zdála očividně šťastná a měla na rtech obrovský úsměv.

Když Liola viděl, že se ostatní kvůli němu usmívají, také se začal bezděky mírně usmívat.

„Sire rytíři, měl by ses víc usmívat,” řekla matka upřímně. „Úsměv člověku pomáhá vypadat přátelsky a ostatní by tě měli víc rádi, zvlášť když mi ten tvůj úsměv přijde jako jarní vánek!”

„Vážně?” Liola byl trochu zmatený; copak mu Kaiser neříkal, aby se neusmíval? Řekl, že jeho úsměv byl úsměv smrti... ne?

Když matka viděla, jak je rytíř zmatený, usmála se, natáhla k němu ruku, aby mu upravila pokřivený límeček a řekla: „Sire rytíři, prosím, odpusť mi, že jsem tak přímá, ale vážně nevypadáš tak staře, spíš jako velké dítě, takže tě trochu lituji.”

Liola nevěděl, jak zareagovat, takže jak mu matka upravovala límeček, ztuhl.

„Vždycky mám pocit, jako že jsi mladý muž, co zrovna vyletěl z domova. Ačkoli jsi rád, že můžeš stát na vlastních nohách, nezdá se, že bys věděl, kam máš jít.” Matka se mírně usmála. „Nesměj se mi, sire rytíři, tohle je jen moje zkušenost, když jsem byla mladá dívka. Zatímco maličkosti, co já dělám, se nedají srovnat s velkými věci, co děláš ty, opravdu mi přijde, že vypadáš jako já tehdy.”

Liola zůstal chvíli zticha a pak se zeptal: „Tak co si myslíš, že bych měl dělat?”

Matka se rozesmála, ukázala na Liolu a řekla: „Není to o tom, co si myslím já, ale co si myslíš ty. Měl bys přemýšlet, kam se vydáš dál.”

„Papa, Baolilong má hlad!” zakřičel Baolilong jen napůl pravdivě.

Na jednu stranu byl opravdu „napůl” hladový; přece jenom poslední dobou jedl až příliš a zdálo se, že dokonce i Baolilong měl potíže s trávením, kdy to změnil z neustálého krmení na tři jídla denně. Samozřejmě ta tři jídla denně byla zhruba jako půl subdraka a kvůli tomu se i Liola začal obávat o Baolilongovo nyní už zaoblené bříško.

Na druhou stranu to mělo samozřejmě co dělat se žárlivostí. Jen od pohledu na Baolilongovy našpulené rty a jeho pohled namířený na ruku malého chlapce bylo znát, že je nešťastný, že jeho táta drží za ruku někoho jiného.

Matka okamžitě poznala, že Baolilong žárlí, a nedokázala potlačit zasmání. Naopak Liola měl jako rodič jen málo zkušeností; myslel si, že má Baolilong vážně hlad. Když viděl, že se začalo smrákat, rozhodl se, že je na čase, aby šel sehnat nějaké jídlo.

„Půjdu najít nějaké jídlo,” řekl Liola matce.

„Baolilong taky!” protestoval Baolilong nahlas.

Liola se podíval po Baolilongovi a pokračoval: „Baolilong a já půjdeme najít nějaké jídlo.”

Baolilong pak vášnivě a spokojeně přikývl.

Matka zaváhala a pak se obezřetně zeptala: „Sire rytíři, mohl bys prosím donést trochu jídla pro ostatní zdejší lidi? Všichni už jsou dlouho hladoví, takže...”

Liola přikývl. Už měl stejně v plánu rozdělit maso mezi lidi. Bez ohledu na to, jak velký nenasyta Baolilong byl, nemohl za den sníst víc než půl subdraka. Co se týkalo Lioly, on byl sytý zhruba po soustu masa velikosti pěsti. Místo aby nechal zbytek masa shnít, bylo mnohem lepší jej rozdělit mezi lidi.

Ale tohle byl jen Liolův odhad. Liola věděl, že i kdyby Baolilong snědl všechno maso, mohl jít pro lidi ulovit jiného subdraka.

Dělal to rád a taky se mu líbilo, jak se na něj lidé potom usmívali; byl z toho velmi šťastný.

„Pojďme, Baolilongu.”

Liola bez ohlédnutí nakročil k odchodu a Bour zrovna přišel zvenčí. Bour jej vřele pozdravil a Liola na oplátku kývl a pak vyšel ze dveří.

„Boure, zeptal ses místo sira rytíře? Našel jsi toho člověka, kterého hledá?” zeptala se matka ustaraně.

Bour se usmíval, ale jakmile tuhle otázku zaslechl, zatvářil se rozpačitě. Poškrábal se ve vlasech a nevěděl, jak má odpovědět.

Matka si všimla, že je něco špatně, a okamžitě se vážně zeptala: „Boure, co to má znamenat? Neříkej mi, že ses siru rytíři nešel poptat?”

Jelikož ho takhle obvinila, Bour okamžitě vysvětlil: „Ej, vážně jsem se pro Stříbrnou Masku vyptával, ale co jsem na tom mohl změnit? Jsou to hledaní zločinci! Dokonce ani Dračí říše a Obchodní aliance je nemohla chytit, jak by takový malý kupec jako já mohl něčeho dosáhnout!”

Jak to matka zaslechla, zdálo se, že se trochu uvolnila, a pak řekla s náznakem viny: „Tak jsi mu to předtím neměl slíbit. Teď ani nedokážeš nic zjistit, co Stříbrné Masce řekneme?”

„Uch...” Zdálo se, že pro Boura bylo těžké odpovědět; koktavě řekl: „Každopádně ho nejdřív přimějeme zůstat...”

„Co tím myslíš?” zeptala se matka. Všimla si, že to možná nebude tak prosté, jak si myslela.

„Víš... pokud Stříbrná Maska odejde, tak lidi ve městě jako my budou zase hladovět, takže ho samozřejmě nejdřív musíme přimět zůstat.” Jak Bour mluvil, jeho hlas byl čím dál tím tišší, jako kdyby si sám myslel, že to je hanebné.

„C-cože... jak bychom to mohli udělat?” Matka začala panikařit. Zrovna si uvědomila, že lidé z jejího okolí mladého rytíře vlastně klamali.

Bour se zatvářil deprimovaně. „Nemáme jinou možnost. Všichni jsou tak hladoví a musíme dokonce lhát našemu zachránci, abychom přežili. Přece nechceš, aby tvoje dítě zemřelo hladem na ulici, ne?”

Jak to matka slyšela, výraz na tváři se jí drasticky změnil. Vyděšeně se podívala na dítě po svém boku. Nevěděla, co má dělat; kdyby měla jinou možnost, nikdy by nebyla ochotná tomu rytíři lhát. Ale pokud by obyčejný člověk spatřil subdraka, utíkal by, co by mu nohy stačili. Ani by nepomyslel na to ho zabít a uvařit jako jídlo.

„Jenom... ještě chvilku. Všechny požádám, aby jedli trochu míň, a mohli bychom si maso uložit do zásoby a jíst ho pomalu,” řekl Bour prosebně. „A pak i když Stříbrná Maska odejde, nebudeme hladovět.”

„Aha...” Matka se deprimovaně svezla do židle. Neměla na výběr a musela souhlasit s tím, co Bour udělal, ale to nijak nesnížilo její vinu vůči rytíři.

„Subdraci! Subdraci útočí!” ozvalo se zvenku.

Matka byla v šoku a Bour mávl rukou. „Ty tu počkej, já to jdu ven zkontrolovat.”

Matka v panice přikývla. Popadla své dítě a pevně jej držela v náručí a dívala se, jak Bour vyběhl ze dveří. Bour se nepotřeboval na nic ptát; dav, co se hnal do úkrytu, draci létající ve vzduchu a dunivé zvuky z hradeb. To všechno mu řeklo, že skutečno dorazili subdraci.

„Co to kruci? Co ti rytíři v hlavním městě na severu dělají? Jak mohli dopustit, aby na jih přišlo tolik subdraků?” Bourovi spadla čelist. Od té doby, co uprchl ze severu a uchýlil se na jih, nikdy neviděl tak velkou skupinu subdraků.

Posledně měli ještě aklanskou vládu, co ty draky zadržovala, takže civilisté mohli ustoupit, ale teď neměli nic! Zbývaly jim jenom hradby, co se mohly kdykoli rozpadnout. Pokud by subdraci skutečně prorazili hradbami... byla by to pro ně příšerná katastrofa.

„Neutíkejte! Nedokážete utéct před draky!”zakřičel Bour nahlas. „Rychle! Vraťte se do svých sklepů a zabarikádujte dveře vším, co máte po ruce!”

Ačkoli křik jednoho muže v takovém hlučném prostředí ani zdaleka nestačil, alespoň někteří jej slyšeli a spěchali zpět do sklepů.

A pak po duté ráně hradba najednou spadla. Všem se oči rozšířily hrůzou, jak před hradbami viděli stovky subdraků, jak ryčí k obloze. Ačkoli mezi nimi nebyl strašlivý černý drak, pro civilisty nebyl mezi černým drakem a subdraky žádný rozdíl – pro ně byli všichni stejně smrtelní.

„Stříbrná Masko...” Jak Bour utrousil ta slova, vypadal jako jelen lapený v záři reflektoru. Věděl, že tohle byla jediná vzdálená možnost, co je mohla zachránit. Nicméně jedna Stříbrná Maska možná stejně nedokázal porazit stovky draků... možná by bylo lepší, kdyby se nevrátil? Alespoň by tu bylo o jednu smrt méně.

Zachránče... možná že lidé jako my se ti můžou odvděčit jenom jedním způsobem, a to modlit se, aby ses nevrátil včas. Bour se vážně modlil pořád dokola. Prosím, nevrať se včas, prosím...

Na rozdíl od ostatní lidí byl Liola bohužel strašlivý vrah, co si dokázal nepřátel všimnout na kilometry. Formace sestávající ze stovek subdraků mu nemohla uniknout.

Na obloze mezi šedými subdraky se objevil drak se zářícími bílými šupinami. Jeho sněhově bílá křídla plachtila po obloze a okamžitě se objevil ve městě. Když Baolilong složil křídla, elegantně se postavil na vršek nejvyšší budovy ve městě. Všichni ustali v tom, co zrovna dělali; včetně lidí navzdory nebezpečí, které představovali subdraci, co je proháněli.

Subdrak otevřel tlamu, jak měl v plánu spolknout omráčené lidi před sebou... Když se najednou zablýskl blesk a subdrak se proměnil na zuhelnatělý předmět a pomalu se překotil. Na místě, kam padal, bohužel stálo pár omráčených civilistů.

„Honem uhněte! Hlupáci!” zakřičel Bour v panice, ale ti lidé na něj akorát stejně omámeně zírali. Když si uvědomili, že na ně padl stín, už bylo příliš pozdě...

Bum!

Pár civilistů sklonilo hlavu s myšlenkou, že jsou určitě mrtví, ale po tom hlasitém zvuku si uvědomili, že ta očekávaná bolest nepřišla. Pomalu zvedli hlavu a jako první zahlédli vrstvu rudé a zuhelnatělé tělo subdraka, co se zastavil o tuto vrstvu krvavě rudé. Ačkoli obyčejně by takováto krvavě rudá barva vzbuzovala strach, teď jim vlastně přinesla pocit tepla.

Kromě toho krvavě rudého světla před těmi civilisty stála černá postava. Ta štíhlá černá postava v černém rytířském stejnokroji s vyšitým stříbrným drakem dokázala zastavit obrovského draka a zachránila civilistům život.

„Stříbrná Masko!” zakřičel někdo nahlas.

Liola mírně otočil hlavou, přikývl a pak řekl: „Jděte za Bourem, ochráním vás.”

Těch pár lidí přikývlo. Oči měli vlhké a když si je otřeli, rozběhli se s křikem za Bourem: „Pojďte rychle sem! Stříbrná Maska nám řekl, abychom šli za Bourem, všechny nás ochrání. Nebojte se! Pojďte rychle sem!”

Po tom křiku z davu všichni utíkali za Bourem, z čehož byl dotyčný celkem nervózní... rychle se rozběhl k náměstí před věží s hodinami. Myslel si, že to je nejlepší volba, protože to tam bránil bílý drak, a také to bylo jediné místo, kam se mohlo vejít tolik lidí.

Liola viděl, že lidé míří na náměstí, a tak telepaticky sdělil Baolilongovi: „Baolilongu, zůstaň tam, nedovol drakům, aby někoho zranili. Taky se vypořádej s létajícími draky, ale dávej pozor, aby nespadli na lidi.”

„Dobře!” odpověděl Baolilong, ale pak si nemohl pomoct, aby se nezeptal: „Papa, můžu si ugrilovat draka k snědku?”

Liola se zamračil. Původně chtěl Baolilongovi říct, aby bojoval vážně, ale pak si pomyslel, že původně šli lovit subdraky kvůli jídlu; teď když město obsadili subdraci, bylo by škoda je neugrilovat. Když si to promyslel, odpověděl Baolilongovi: „Můžeš je ugrilovat, ale chránit všechny ostatní je priorita.”

„Dobře! Baolilong rozumí!” Jak odpověděl, ledabyle vrhl bleskovou kouli a ogriloval si subdraka. Dle toho, co mu táta řekl, naschvál zvýšil rychlost bleskové koule; zatímco to maso ogrilovalo, také ho to poslalo do dálky, takže na Baolilonga počká na později.

Baolilong teď byl jako Teslův transformátor v podobě draka, neustále ze sebe vrhal intenzivní blesky. Jeho přesnost byla také neuvěřitelná. Zdálo se, že se Baolilong bavil a nemyslel na nic jiného, než že se bude moct najíst. Kdyby nebylo Liolových slov, Baolilong by pravděpodobně zapomněl chránit civilisty.

Ach! Tenhle je příliš ohořelý. To nevadí! Další... hmm? Pořád se hýbe, není dost propečený. Další, tak akorát, tooolik masa k jídlu~~

Liola rychle vytáhl Zlomené stříbro a vyrazil k místu, kde subdraci prolomili hradby. Měl v plánu je tam odříznout. Kdyby se dovnitř dostalo příliš mnoho subdraků, dokonce ani Baolilong by neměl čas je zastavit. A ani Liola by se nedokázal v tak chaotické situaci o všechny postarat, takže se rozhodl, že se postaví na místo, kde hradba spadla, a že se bude chovat jako útočná zeď.

Liolovy myšlenky byly celkem jednoduché. Stál na místě zlomu a čelil stovkám subdraků.

„MŮJ BOŽE! Doufám, že tam nehodlá jen tak stát?!” vykřikli civilisti.

Na tvářích mnoha lidí se objevila panika, někteří se na to nemohli ani dívat, jako kdyby se báli, že se pro ně jejich zachránce takhle obětuje.

Co ale nevěděli, bylo, že tento muž sám zabil tisíce subdraků, aby dal průchod svému hněvu. Pokud se nemusel bát o bezpečnost civilistů za svými zády, mohl by zabít pár subdraků k snědku a pak v klidu utéct. Nebo by tohle místo mohl proměnit na největší hřbitov subdraků; nic z toho pro něj nebyl problém.

Kolem se rychle zablýsklo stříbrné světlo. Ačkoli byl Liola rychlý, nebo dokonce elektrický, když čelil sám stovkám subdraků, bylo trochu obtížné nenechat ani jednoho proklouznout. Rychle se pohyboval kolem a stříbrné světlo v jeho ruce se také míhalo rychleji a rychleji. Bylo vidět jenom linky stříbrného světla než samotnou zbraň.

Dav byl v šoku. Takováto rychlost... bez ohledu na to, jak si mnuli oči nebo jak moc zírali, nemohli to vidět jasně. To jediné, co viděli, byly stříbrné linky, co se chovaly jako síť a roztahovaly se po celé oblasti, kde se hradba zhroutila. Jakmile se subdrak té stříbrné sítě dotkl, jeho kůže a maso vybouchlo, jako kdyby zrovna naběhl na ostrou hranu obrovského meče.

Dav si nemohl pomoct a cítil z toho hrůzu. I když je člověk před nimi chránil, tohle bylo až příliš... děsivé, krvelačné nebo nějaké jiné přídavné jméno, na které lidé ani nedokázali pomyslet.

Nicméně měli problém nad tou podívanou zadržet dech.

„To je taková nádhera!” zakřičel chlapec, kterého jeho matka držela, naivně, zatímco na Liolu ukazoval. „Ten pán vypadá jako stříbrný drak! Úžasné, do toho, do toho!”

Když civilisti zaslechli křik toho malého chlapce, konečně si vzpomněli, že je tento člověk chrání. Obzvláště Bour se celý styděl, když si pomyslel, že byl ze Stříbrné Masky vyděšený; konečně si vzpomněl, že je Stříbrná Maska chrání. Jak by se ho vůbec mohl bát? To by se nemělo ani stát!

Aby své ostudné myšlenky odčinil, Bour okamžitě nahlas zakřičel: „Do toho, Stříbrná Masko! Do toho, Stříbrná Masko...”

Jelikož jim někdo šel příkladem, dav neměl důvod se nepřidat. V okamžiku začali všichni křičet z plných plic a všichni Stříbrnou Masku povzbuzovali jako blázni.

Liola to opravdu slyšel. Ačkoli neměl rád hluk, z toho hlomozu za ním cítil nepopsatelný pocit v srdci. Dokonce ani on sám si to neuvědomil, ale jeho rychlost se čím dál tím víc zrychlovala, jako kdyby nechtěl dav zklamat.

V následujících několika minutách Liola ztratil přehled o tom, kolik subdraků zabil. Ačkoli subdraci neměli schopnost vnímání, stejně měli své zvířecí instinkty, co rozeznávaly silnou hrozbu. Když si konečně uvědomili, že ta malinká bytost před nimi je zvíře, co je mohlo snadno zabít, rychlost a počet subdraků, co se vrhalo kupředu pomalu klesl.

Liola cítil, jak nátlak opadal, a pomyslel si, že kdyby subdraci ustoupili, bylo by to skvělé. Ačkoli subdraci nebyla vnímavá stvoření, stejně se mu nelíbil ten pocit, že vráží nůž do krve a že je smáčený jejich krví. Protože si kvůli tomu vzpomínal na lidi, co předtím zranil: Quisiho a Mochu.

„Nejstarší bratře, nemáš rád, když zabíjím... ale zabíjím, abych všechny ochránil, a jsem velmi šťastný. Takže se nenaštveš, že?” pomyslel si Liola tiše ve své mysli. V srdci věděl, že by se Mocha nezlobil a že by se místo toho usmál a poplácal ho po rameni.

Teď nátlak na Liolu tak poklesl, že měl čas se otočit a podívat se, jak to vypadá s Baolilongem. Protože létající stvoření už byla z oblohy dávno pryč a jelikož si subdraci, co se dostali dovnitř, nedávali pozor, proměnili se na kopce masa. Město teď bylo zabezpečené. Baolilong také odběhl, přitáhl si jednoho subdraka a začal okusovat maso. Možná se bál, že by svým velkým tělem náhodou zranil lidi, takže se rozhodl, že se promění do své lidské podoby, a začal vesele jíst.

Jak jedl, najednou se vedle něj objevila malá postava. Baolilong přimhouřil oči a otočil se, aby se na ni podíval – byl to ten chlapec, co se odvážil držet Liolu za ruku. Baolilongovi se z hrdla vydralo tiché zavrčení, snažil se toho chlapce odehnat.

„Brácho, já chci taky maso!” Chlapec se nezdál vůbec vyděšený a jak Baolilonga požádal o trochu masa, usmál se.

Když to Baolilong zaslechl, odmlčel se a pak zakřičel s našpulenou pusou: „Já nejsem tvůj brácha, Baolilong nemá mladšího bratra!”

„Baolilong?” Zdálo se, že to chlapce zmátlo.

„Jmenuju se Baolilong, to táta mě tak pojmenoval!” řekl Baolilong hrdě. Pak rukou ukázal na Liolu, co udatně bojoval , a pak nahlas prohlásil: „To je můj táta!”

Malý chlapec byl ještě víc zmatený. „Ty jsi jeho dítě? Ale všichni říkají, že jsi jeho drak.”

„Baolilong je tátův drak,” řekl Baolilong přirozeně, jako kdyby na tom nebylo nic divného.

Malý chlapec odpověděl jenom „och”, možná že teď byl skrz na skrz zmatený, ale vážně ho to moc nezajímalo. Nasucho polkl a pak se zeptal: „Brácho, můžu si vzít kousek masa? Mám hlad.”

Baolilong trochu váhal. Zaškaredil se, podíval se na maso, co měl v ruce, a pak se podíval na člověka, co jej nazýval jeho bráchou. Baolilong se chtěl zeptat táty, ale táta vypadal, že měl plné ruce práce a nemá čas odpovídat, takže se musel rozhodnout, jestli by měl chlapci maso dát nebo ne.

Když Baolilong viděl v chlapcových očích to očekávání, rozhodl se odtrhnout kousek masa a pak ho hodil chlapci. „Na!” Pak se zase otočil a pokračoval ve svém jídle.

„A moje mamka, můžeš mi dát kousek masa pro moji mamku?” zeptal se chlapec trochu bázlivě, jak si to maso vzal.

Jelikož Baolilonga neustále a pořád dokola rušili při jídle, zdálo se, že je trochu naštvaný. Otočil se a zakřičel: „Ty jsi vážně otravný!”

Chlapce to překvapilo a v očích se mu sbíraly slzy. Malá ramínka mu klesla. Držel ten jediný kousek masa, co měl, a pomalu kráčel ke své mamce.

„Počkej, Baolilong má otázku.” Baolilong našpulil rty. „Proč nemáš tátu? Snažíš se Baolilongovi vzít jeho tátu?”

Jak to chlapec zaslechl, otočil se a zakřičel: „Nesnažím se ti vzít tátu! Mám tátu, ale mamka řekla, že šel někam hodně, hodně daleko.”

„Vážně? Tak to se možná setká s mojí mámou?” řekl Baolilong naivně. „Moje mamka šla taky někam hodně, hodně daleko.”

„Vážně?!” zakřičel chlapec překvapeně. „Možná že se můj táta vážně setká s tvojí mámou.”

„Ani já nevím, jestli se setkali...” Baolilong odtrhl další kousek masa a podal ho chlapci. „Na! Hlavně že se mi nesnažíš vzít mého tátu.”

Chlapec to maso popadl a vesele se usmál. „Díky!”

Baolilong přikývl a začal znovu jíst.

Pravdou bylo, že Liola viděl všechno, co se stalo. Ve skutečnosti neměl moc napilno, ale chtěl vidět, jestli Baolilong chlapci maso dá nebo ne. Když viděl, že mu ho nakonec opravdu dal, usmál se. Ačkoli ani on sám neměl ponětí, proč by měl být takhle šťastný prostě jen proto, že jeho drak dal chlapci jídlo.

Teď už kolem průlomu bylo jen pár draků. Liola si pomyslel, že tahle krize možná brzy skončí...

Ale v tom okamžiku se ozval zvuk, jak něco naráželo do hradeb z jiných míst. Liola okamžitě pochopil, subdraci měli v plánu prolomit hradby na jiném místě, protože tenhle průlom zablokoval on.

„Baolilongu! Jdi se postarat o ty subdraky, co naráží do hradeb, nenech je se prolomit dovnitř!” zakřičel Liola okamžitě.

Baolilong odhodil maso, proměnil se na velkého draka a rozletěl se k místu, odkud vycházely ty zvuky.

A pak se začaly ozývat další nárazy, jeden, dva... až kolem hradeb bylo nespočet míst, kde se je subdraci pokoušeli zničit.

Baolilong nevěděl, kterým směrem má letěl, a tak se v panice zeptal: „P-papa, co mám dělat?”

Dokonce ani Liola nevěděl, co dělat. Bez ohledu na to, jak byl silný, byl prostě jenom jeden člověk a nemohl tady ochránit tolik civilistů. Ale když se díval na důvěřivé pohledy civilistů a Baolilonga, Liola věděl, že v takovéhle chvíli nemohl říct něco jako: „Nemám žádný plán.”

Rychle odešel z průlomu a rozběhl se k náměstí, zatímco s Baolilongem telepaticky komunikoval: „Ty leť do vzduchu a sestřel ty subdraky bleskem. Já jim aurou zabráním v tom, aby ublížili civilistům.”

„Dobře.”

Baolilong se okamžitě rozletěl do nebe a blesky útočil na subdraky za městskými hradbami.

Liola se vrátil na náměstí. Podíval se na pár tisíc lidí, co tam stálo, a trápilo ho, jestli jeho aura dokáže zaštítit tak velkou oblast. Ačkoli teď svou auru chápal lépe, častěji ji využíval k útoku a k obraně jen zřídka; teď když ji musel použít, aby vytvořil obrovský štít, co měl ochránit tisíce lidí, se cítil nejistě.

„Pojďte blíž,” řekl Liola vážně k davu. Nezapomněl ke svému hlasu přidat Ki, aby všichni jasně slyšeli jeho slova.

Bour okamžitě začal křičet: „Honem! Pohněte svými línými zadky a pojďte blíž! Zapomeňte na pomoc, jen mu nepřitěžujte víc, než musíte!”

Liola několikrát zamrkal a pomyslel si, že Bourovo počínání je celkem zajímavé: čas od času pár mužů nakopl do zadku, když se pohybovali moc pomalu, a ti nakopnutí lidé se nezdáli naštvaní a místo toho se hýbali rychleji než předtím. Nakonec se dav smáčkl k sobě jako plechovka sardinek a utvořil těsný kroužek. Celá oblast byla skoro o dvě třetiny menší než předtím.

Liola zavřel oči a zhluboka se nadechl. Teď bylo na něm, aby vztyčil štít. Na obloze už nebyl žádný létající subdrak, co by mohl Baolilonga ohrozit, takže Baolilong mohl ty subdraky na zemi prostě usmažit elektřinou.

Když Liola zavřel oči, hradby už se začínaly hroutit. Zdálo se, že se to celé dělo jako ve zpomaleném filmu. Na čtyřech nebo pěti místech hradby začaly s vteřinovým odstupem padat. Obrovští subdraci vrazili dovnitř jako voda přes roztrženou hráz a jakmile spatřili lidi shromážděné na náměstí, zamířili tam. Civilisté spatřili, že jsou v obklíčení a byli evidentně vyděšení, takže všichni upřeli pohled na Stříbrnou Masku.

Liola měl oči pořád zavřené a ruce měl v klidu složené za zády. Jeho postoj se zdál bezstarostný a díky tomu se všichni trochu uvolnili, pomysleli si, že situace není tak vážná, jak si mysleli. Kdyby to bylo vážné, Stříbrná Maska by nebyl tak uvolněný.

Civilisté se bezděky zklidnili. Subdraci se už dostali až k nim, ale nezdálo se, že by ani lidé na vnějším okraji kroužku panikařili. To všechno jen kvůli tomu, že muž v jejich středu stál bezstarostně.

Jakmile subdraci vkročili na náměstí, Liola otevřel oči a krvavě rudá aura od něj soustředně vystřelila a dosáhla až za přibližující se subdraky. Jakmile je aura minula, všichni subdraci se proměnili na prach. Liola viděl, že se jeho experiment vydařil, a tak oddělal zhruba tucet subdraků kolem civilistů a pak svou auru smrštil do tvaru štítu, aby je ochránil.

Zbytek nechal na Baolilongovi a pomyslel si, že ten štít pravděpodobně dokáže udržovat dlouho. I kdyby ho nedokázal udržet až do chvíle, kdy Baolilong zabije všechny subdraky, pokud jich nezůstane moc, nebude se muset obávat o bezpečí civilistů kvůli jejich počtu.

Papa...

Copak? Zeptal se Liola tiše.

Přichází mnohem víc subdraků, tolik, že je jich ještě víc, než co je tady.

Cože! Liola byl v šoku.
----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>