HK - kapitola 13

Kapitola 13 – Lov sobů

Potloukal jsem se bílými zasněženými pláněmi se svým sobem. Dneska byl špatný den se silným protivětrem. Ten vítr byl obzvláště ostrý.

Můj sob, co táhl saně, pronásledoval divokého soba. Řekl mi o něm kupec, co zavítal do vesnice, takže jsem vyrazil na lov.

Byli tu tři sobové. Jak se prodírali zasněženými pláněmi, dávali si na nás pozor.

Popohnal jsem soba, co táhl saně, aby běžel rychleji. Po chvilce zrychlování jsme konečně běželi stejně rychle jako divocí sobové.

Jak jsem seděl na saních, zamířil jsem svou puškou na hlavu divokého soba.

Ale kvůli zimě jsem pušku nedokázal pořádně uchopit. Ruka, kterou jsem podpíral hlaveň, se mi třásla a i prst na spoušti se mi třásl.

Aby se mi puška tak netřásla, přitáhl jsem si ji blíž k tělu a soustředil se na cíl.

První kulka prostřelila sobovi záda.

Bezděky jsem nespokojeně mlaskl, jak jsem vytáhl prázdnou nábojnici a znovu nabil.

Divoké soby výstřel překvapil a ještě zrychlili. Pořád jsme se pohybovali stejnou rychlostí, ale to místo, na které jsem měl předtím zamířeno, teď bylo na sobím břiše.

Znovu jsem zamířil. Tentokrát jsem mířil na srdce.

Soustředil jsem se víc než předtím, ale netrefil jsem se.

V zoufalství jsem vystřelil potřetí, ale proletělo to prázdnem. Sobové plnou rychlostí utekli.

„Zatraceně!”

Důvěřoval jsem nohám svého skvělého soba, ale v porovnání s vytrvalostí a silou divokých sobů pořád prohrál. Ale kdybych se k nim hned pokusil přiblížit a zastřelit, tihle obezřetní sobové by plnou rychlostí utekli od samého začátku. A žádný z nich by ani nevyrazil tímhle směrem.

Nakonec se zdálo, že se můj sob unavil, protože saně postupně zpomalovaly. Zrovna když jsem chtěl zapískat na píšťalku, aby si trochu odpočinul, saně se najednou naklonily.

„?!”

Protože saně narazily na kus ledu tvrdý jako kámen, poskočily, kvůli čemuž jsem z nich vyletěl.

Bylo dobře, že jsem v okamžitém rozhodnutí odhodil pušku, ale nepodařilo se mi natočit do lepší pozice. A nejhorší bylo, že napadlo jenom trochu sněhu, takže mě země uvítala tvrdou a studenou zledovatělou plochou.

Když jsem se přestal kutálet, ležel jsem na zasněžené planině. Můj chytrý sob už se zastavil, aniž jsem mu to rozkázal.

Selhal jsem v lovu a spadl jsem ze saní. Taky to bolelo. Byla to ta nejhorší nálada, co jsem mohl mít. S kletbami na jazyku jsem uhodil pěstí do země.

„Ritzharde!”

Slyšel jsem, jak Sieg v dálce vykřikla. Dal jsem jí vědět, že jsem v pořádku. Divoce jsem zamával rukou.

V zádech mě pořád bolelo, jako kdybych tam měl zaražený hřebík, ale kdybych zůstal na zemi, jenom by se o mě bála, a tak jsem pomalu vstal.

Sieg jela na saních taženými čtyřmi psy. Jak se saně přiblížily, vyskočila z nich, než se vůbec zastavily. Kvůli té zbytkové hybné síle se jednou elegantně překulila a pak běžela ke mně. Pozdravil jsem svou ženu vsedě.

„Jsi v pořádku?!”

„Jo, jsem.”

„Krvácíš na tváři.”

„Ech, vážně?”

Myslel jsem si, že mě tvář bolí kvůli větru, ale zdá se, že jak jsem se kutálel po zemi, poranil jsem si ji. Sieg z kapsy od pláště vytáhla malý měšec, z něj vytáhla pár bavlněných smotků a otřela mi krev z tváře. Jako první pomoc roztrhla nějakou měkkou látku a připevnila mi ji k tváři lékařskou páskou.

„Pro dnešek se vraťme.”

„...”

Nad Sieginým návrhem jsem váhal. Dneska jsem vůbec nic neulovil. Znepokojovalo mě vrátit se s prázdnýma rukama.

„I takové dny jsou.”

„Jo~o.”

„Dělej, jak říkám!”

„...Dobře.”

Protože na tom tak silně trvala, rozhodl jsem se pro dnešek vrátit.





I poté, co jsem se vrátil domů, jsem se cítil zasmušile. V tomto ročním období jsem snadno znervózněl kvůli výsledkům.

Co se týče toho, proč jsem takový byl. To proto, že se blížilo období, kdy slunce nevycházelo.

Toto období trvalo přibližně dva měsíce, ale loni trvalo 72 dní. Předloni trvalo 57 dní a rok předtím 40 dní. Každý rok se to měnilo.

Tomuto jevu, kdy slunce nevycházelo, jsme říkali polární noc.

Během polárních nocí bylo každý den tmavo, takže jsme nemohli lovit. Jediným zdrojem jídla, na který jsme se mohli spolehnout, byli kupci a naložené jídlo, které jsme připravili během jasného období.

A tak vesničané trávili jasné hodiny shromažďováním jídla, aby vydrželi polární noci.

Ani já jsem nebyl výjimkou, takže jsem byl nervózní, že jsem dneska nic neulovil.

Zatímco jsem čistil pušku, Sieg najednou něco zamumlala.

„Takže přestaneš nahánět soby?”

„Ech?”

Dneska to bylo poprvé, kdy jsem zkusil nahánět divokého soba. Čekal jsem, že zítra tudy projde kočovné stádo. Čekal jsem, že zítra to bude poslední den, když Sieg takhle promluvila.

„Proč?”

„Je nebezpečné lovit na jedoucích saních.”

„Ne, to je v pohodě. Takhle už lovím deset let, úplně sám. Není to poprvé, co jsem spadl.”

„...”

Šanci ulovit soba jsme měli jenom jednou do roka, když přišli do okolí kvůli lišejníku schovaném pod sněhem.

Pokoušel jsem se o to každý rok, ale nikdy jsem soba neulovil.

Tento lov byl pýchou a radostí mého dědečka. Mnohokrát jsem byl svědkem, jak mrštně ovládal svého soba a z pohybujících se saní střelil divokého soba do hlavy.

Dědeček byl ve střelbě odborník, nebyla to věc, co mohl udělat jen tak kdokoli.

Ale jelikož jsem si na ty okamžiky vzpomínal, ze zvědavosti jsem se o to zbrklé počínání pokoušel.

Kromě toho divocí sobové jsou chutní. Jelikož se ve svém pátrání po jídle pohybují přes velké vzdálenosti, jsou dobře stavění. Ta chuť zhuštěná z velké škály stravy z lesa se naprosto vymyká chuti ochočených sobů. Normálně se říká, že maso ze vzpírajících se zvířat chutná zle, ale i tak jsou divocí sobové žádaní.

Vášnivě jsem kázal o tom, jak skvělé je maso divokých sobů, ale Sieg se tvářila bezvýrazně, jako kdyby ji to vůbec nezajímalo. Možná byla nespokojená, že jsem nedokázal nic ulovit. Její oči se ještě víc přimhouřily.

„Zítra je poslední den.”

„Má to cenu, riskovat kvůli tomu život?”

„No, vlastně ne.”

„...”

Možná by bylo lepší vytrvale lovit ptáky a zajíce. Letos jsem měl s sebou Sieg. Ačkoli jsem si myslel, že moje žena neodpustí žádné sobecké tužby, se založenýma rukama a hrozivým pohledem řekla něco úžasného.

„Pokud vážně chceš.”

„?”

„Dám ti radu.”

„Ech?!”

„Ohledně zacházení se zbraněmi.”

„!”

Ze svého nahrbeného postoje jsem se okamžitě napřímil.

„Ech, cože?! Je v tom nějaké tajemství?! Řekni mi to!”

„?!”

Siegin vážný výraz se proměnil na překvapený.

„Co se děje?”

„...Ne, jen to bylo nečekané.”

„?”

„Mám zkušenosti, že muži jsou pyšná stvoření, co neradi přijímají rozkazy nebo rady od žen.”

„Aha. V tom případě bych si vyslechl jakoukoli radu, co mi můžeš dát, Sieg.”

„...”

Když jsem ji popohnal tím, že jsem řekl, že to je v pořádku, Sieg mi nejdřív ukázala, jak se zbraní zacházet. Řekla mi, jak zbraň správně držet a jak z ní správně střílet. Naučila mě metodu, co se naučila u armády, ačkoli dodala, že pro lov to možná nebude dobré.

Normálně bych zamířil jen ze zkušenosti, z pozorování, jak se kořist pohybovala. Ale střelba za pohybu pro mě bylo stále neprozkoumané území.

Jelikož se Sieg učila, jak střílet na koni, věděla, jakou metodu použít.

Odhadnout dobu, za kterou kulka dorazí k cíli, zjistit si vítr a vypočítat si trajektorii. Věděla mnoho věcí.

„...No, to jsou technické teorie, ale opravdu je těžké střílet na terč, když se jak střelec, i terč pohybují.”

„Myslel jsem si to.”

„Když střílíš, měl bys brát v potaz pohyb cíle a zamířit před pohybující se cíl.”

„To zní složitě.”

Jak jsem si vyslechl Sieginu radu, vyvodil jsem si, že je pro mě teď nemožné strefit se sobovi do hlavy. Obvykle jsem mířil na hlavu, protože byla otrava vytahovat kulku při zpracování masa.

„Hele, Sieg, pomůžeš mi zítra?”

„Chceš, abych řídila saně?”

„Ne, o to tě nemůžu požádat.”

Řídit saně je nebezpečné. Nebylo možné, abych o to Sieg požádal.

„Vymyslel jsem plán, ale určitě můžeš odmítnout.”

Řekl jsem Sieg o plánu, co jsem vymyslel. Když jsem se jí zeptal, co si o tom myslí, mou žádost přijala.





Následujícího dne.

Druhého dne začal lov na soby pod čistou oblohou. Brzy jsme narazili na divoké soby. Nejdřív jsem se k nim pomalu přiblížil a jakmile byli na dostřel, zrychlil jsem.

Kousek za mnou jela Sieg na psím spřežením. V tomhle plánu měla klíčovou roli.

Můj sob rychle předběhl divokého soba.

S použitím znalosti, co jsem se včera večer dozvěděl od Sieg, jsem zamířil na místo, kam se divoký sob pohne.

Soustředil jsem svou sílu na jeden výstřel a zmáčkl spoušť. Kulka ho škrábla v paroží.

Nespěchej. Můj sob i já jsme měli pořád sílu. S třesoucí se rukou jsem zmáčkl spoušť.

Kulka se zanořila do sobova stehna.

Sob po zásahu přišel o rovnováhu a zhroutil se na zem.

Zastavil jsem saně a rozběhl se k padlému sobovi. Sieg mě následovala.

Pral jsem se s padlým sobem a podařilo se mi ho přeprat a odhalit jeho břicho.

„Sieg!” dal jsem jí znamení, načež ona vysoko nad hlavu zvedla nůž a bodla soba do hrudi, jak mířila na jeho srdce.

V tom okamžiku jsme rychle vyklidili prostor kolem soba.

O chvilku později se sob konečně přestal hýbat.

„——!”

Cítil jsem nepopsatelné potěšení.

„Sieg, zvládli jsme to!”

Byl jsem tak šťastný, že jsem ji popadl za ruce a vděčně ji políbil na tvář. Chtěl jsem ji hned na místě obejmout, ale jelikož nůž byl pořád v sobovi, odstoupili jsme od sebe, abychom se o něj postarali.

A tak skončil náš sobí lov.
-------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>