HK - kapitola 17

Kapitola 17 – Polární noc (Kaamos)

Během sněhové bouře jsem já a Sieg nakrmili psy. Sobi byli v oplocené části lesa. Pokud se vítr utiší, budeme je moct vzít na procházku, ale kvůli dnešnímu počasí jsme je poslali zpět domů a řekli jim, aby tam zůstali.

Chci říct, že jsem pak se Sieg odpočíval, ale chudý šlechtic si takovou eleganci nemůže dovolit.

Doma byla hora práce. Když jsem to řekl, Sieg řekla, že mi pomůže, jak jen bude moct. Vážně je to spolehlivá manželka. Dojalo mě to k slzám.

Nejdřív jsme začali zpracovávat kožešiny, co jsme zanedbávali. Kožešiny se nedají mýt ve vodě. Takže se čistí s pomocí zvláštního mýdlového prášku s bylinkami.

„Nejdřív kožešinu posypeme tímto zvláštním práškem.”

Dneska jsem pracoval se studentem. Sieg se zástěrou byla vážná studentka, co si zapisovala do notýsku.

Posypal jsem kožešinu práškem a s horlivou péčí jsem ji třel.

„Jakmile prášek změní barvu, setřeseme ho.”

„Ačkoli to od pohledu není vidět, kožešina se snadno ušpiní,” zamumlal jsem, jak jsem pokračoval v práci.

Dál jsem třel kožešinu. Ujistil jsem se, že jsem vydrhl všechny skvrny.

„Když prášek přestane měnit barvu, vyklepeme ho.”

Svižným pohybem jsem ji česal po srsti. Na závěr se použije látka namočená v mýdlové vodě k otření.

Když jsem skončil s vysvětlením, byla teď řada na Sieg. Dohlížel jsem na ni, jestli nedělala nějaké chyby.

„Jo, děláš to dobře.”

Jelikož měla dobré smysly, čistila kožešinu s mrštností, co jsem od začátečníka nečekal. Když jsem o tom uvažoval, řekla mi, že se to podobalo pečování o kožené vybavení, když byla u armády. To dává smysl. Kabáty, boty, čepice a rukavice. Když jsme pracovali oba, zabralo nám to jenom chvilku.

„Je štěstí, že jsi tu se mnou, Sieg. Každý rok jsem byl sám.”

Kvůli Sieg tu bylo dvojnásobek věcí, ale bylo zábavné si při práci povídat. Jelikož jsem byl ten typ, co o samotě pracoval pomaleji, bylo vážně pěkné, že jsem měl Sieg.

Dál jsme uklidili dům. Ačkoli Sieg byla vážená dcera z mocné šlechtické rodiny, pořád to byla žena od armády. Uklízela dokonale.

„Uklízeli jsme si sami.”

„Aha.”

„Aa. Jelikož nikdo neměl rád uklízení, o přestávkách jsme vytáhli hry a poražený musel uklízet...”

Když ve třinácti zrovna narukovala do armády, hodněkrát prohrála, takže se v uklízení zlepšila. Ale jelikož byla ten typ, co nerad prohrává, koupila si patřičné knížky a začala studovat strategie, jak vyhrát.

„Teď už vím, proč nemůžu vyhrát.”

„Ale máš potenciál.”

„Ech, vážně? Jestlipak začnu brzy vyhrávat~”

„Kdo ví?”

„Tak co kdybys pro mě jednou prohrála?”

Jak jsme si rozpustile povídali, brzy byl čas oběda. Na oběd jsem ohřál zbytek polévky a na ohni jsem opekl sobí maso na jehlách s bylinkami.

Dnešní sob byl ten, co nedávno ulovila Sieg. Jelikož už jsem to nedokázal vydržet, ukousl jsem si. Měl úžasnou texturu a do pusy mi stékala výborná šťáva. Bylinky maso nijak nepřebíjely a smísily se se šťávou.

Dokonce i Sieg se zatvářila překvapeně, že to chutnalo tak jinak než obvyklí sobové.

„To je úžasné.”

„Že?”

„Vážně dobrota.”

„To jsem rád. Chtěl jsem, abys to ochutnala. Nebo spíš to díky tobě to máme.”

Na tohle Sieg nezareagovala ani skromným, ani souhlasným pohledem a jenom se vřele usmála. Kvůli takovému vzácnému výrazu jsem se do ní bezděky zamiloval. Ale ten úsměv rychle zmizel a nahradil ho přísný pohled.

„Je nebezpečné lovit soby o samotě.”

„...Ano.”

Taky jsem byl deredere, protože se mi poštěstilo vidět Siegin vzácný úsměv, ale brzy se znovu proměnila na vojáka. Silně jsem cítil, že ne všechno na tomto světě je tak sladké.

„Ale.”

„?”

Řeč ještě neskončila. Zarazil jsem se se lžící polévky ve vzduchu a zíral jsem na svou manželku.

„Příští rok ti možná pomůžu. Tak spolu půjdeme ulovit soba.”

„...Ech?! A-au, to pálí!”

Kvůli jejím slovům jsem si vylil polévku na hřbet ruky, co jsem měl položenou na stole.

Zatímco jsem byl po jejích slovech pořád zmatený, Sieg ubrouskem setřela polévku. Pak otevřela okno, aby nabrala trochu sněhu, zabalila ho do utěrky a položila mi ji na hřbet ruky.

„...Co děláš.”

„P-promiň~”

Nemůžu jí říct, že to bylo proto, že řekla něco o příštím roce. Kdybych teď vypadal, že něco očekávám, napadlo mě, že by ji to možná zatěžovalo.

Prozatím po mém boku zůstane jeden rok. To je pořád dobře, řekl jsem si.





Po obědě jsme začali pracovat v dílně. Znovu jsem byl s pilnou studentkou Sieglinde.

„Dneska budeme dělat kuksy.”

Tradiční rukodělný výrobek lidu Sami. Je to malý pohárek na pití vyrobený protivným způsobem.

Vyrábí se ze suché březové dýhy, co jsme nasbírali před dvěma měsíci. Je na to třeba masivní a jemnozrnná dýha.

Ale v této oblasti jsou jenom břízy, takže si myslím, že jsme možná prostě neměli na výběr a museli jsme je použít.

„Nejdřív ořežeme kůru, aby z toho zůstal kus dřeva.”

Kůra se otesává speciálně navrženým dlátem. Jelikož je to tvrdé dřevo, myslel jsem si, že to pro ženy bude těžké, ale dokonce i při tomhle byla Sieg silná a šikovná.

Kulatý kus březového dřeva se otesá do čtverce a uprostřed se vydlabe kulatá díra. Sieg si dávala na čas a udělala jeden a já udělal tři.

„Sieg, co tvoje ruce, nebolí?”

Březové dřevo je vážně tuhé. Když jsem si vzpomněl, jak jsem si poprvé udělal puchýře, ustaraně jsem se jí zeptal.

„Vůbec. Kůži na rukou už mám hrubou.”

„Aha. To rád slyším.”

„Nebo spíš...”

„?”

„Ritzi, ty máš ruce mnohem horší.”

„...Aa, jelikož si je potom nijak moc neošetřujeme.”

„...”

To jsem zamumlal, jak jsem zíral na svoje zjizvené ruce. Tady v této sněžné zemi nemají těžkosti konce.

V této vesnici si lidé ránu jen vypláchnou čistou vodou a opatrně si ji promnou, aby se to vyléčilo.

Před nějakou dobou na cizím bále jsem upadl, protože jsem byl opilý. A tam mi ránu ošetřili a zavázali, takže mě to velmi překvapilo. Když se použije nějaké léčivo, bolest rychle odezní a jen stěží kdy zůstane jizva. A tak jsem přiměl zdejší obchod, aby naskladnil léčiva, ale jelikož zdejší vesničané pořád věří ve staré metody, máme je pořád skladem.

Když se vážně poraníme nebo vážně onemocníme, tak samozřejmě zavoláme doktora. To proto, že můj dědeček prosazoval, že učení Ducha je ve většině případů špatné.

Když jsem o tom řekl Sieg, taky to pochopila.

Jak jsem si povzdechl při srkání teplého svařeného vína, čekalo na mě víc práce.

Čtvrté vyřezávání. Není to tak, že by se to dalo dočista opracovat.

„Jakmile je to v tomhle stádiu, zahrabeme je do sněhu.”

Venku pořád zuřila sněhová bouře, ale já šel stejně ven. Zahrabal jsem ty, co jsem zrovna vyrobil, a vyhrabal březové dřevo, co jsem včera zahrabal.

„Tohle ještě není hotové.”

Když se dřevo nechá celý den odpočinout ve sněhu, povaří se pak ve slané vodě se stejnou slaností jako mořská voda. Po tomhle dřevo jen zřídkakdy popraská.

„Až to povaříme, musíme ho osušit a očistit. No, i tohle nějakou tu chvíli zabere.”

A ještě déle trvá hrnek nazdobit.

Po uvaření je třeba zhruba sedm dní na vysušení. Trochu jsem vyřezal suché dřevo z před týdnem. Pomyslel jsem si, že na jeden den to stačí, a tak jsem se umyl a odešel z dílny.

Byl to začátek dlouhých polárních nocí.
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>