12K - kapitola 6

Kapitola 6

Rokuta seděl obkročmo na Rikakuově hřbetě. Rikaku byl youma a Rokutův sluha. Jenom kirin dokázal přimět youmu k poslušnosti. Nebo tak si to vždycky myslel.

Rikaku se hnal oblohou jako větrná smršť a Rokuta bloumal pobřežím provincie Gen, když proletěl kolem dalšího člověka. Konkrétně kolem dítěte, co letělo na youmovi.

Jen stěží měl čas byť i na nějaké to překvapení. Ten youma byl velký okřídlený vlk s dravčím zobákem, pravděpodobně tenken také nazývaný nebeský pes. Na jeho hřbetě sedělo dítě. Kvůli jejich vysoké rychlosti se jejich cesty zkřížily jen na zlomek vteřiny. Opravdu to bylo náhodné setkání.

Rokuta rozkázal svému youmovi: „Otoč se! Za nimi!”

„Taiho,” varoval jej Rikaku, „to byl youma.”

Rokuta přikývl. „Jo, já vím. Tím větší důvod. Kirinův shirei je jedna věc, ale proč by youma vozil nějaké dítě? Co jsme zrovna teď viděli, nedává žádný smysl.”

Jak pátrali v nebesích nad mořem, znovu dohnali dítě sedící obkročmo na youmovi s rudou srstí. Dítě vidělo, že ho Rokuta pronásleduje, a tak se schoulilo strachem.

Youma vyštěkl skřek, při kterém tuhla krev v žilách. Dítě rukama objalo jeho tlustý krk. „Ne, ne. Nedělej to,” nabádalo zvíře, uklidňovalo jej.

Vypadal mladší než Rokuta. Měl bledou tvář a drobnou postavu a jeho černé vlasy byly modře žíhané. Kdyby byl kirin, tak by měl obvyklé zlaté vlasy.

„Hej,” zavolal Rokuta. Když viděl, jak sebou chlapec trhl, přinutil se k přátelskému úsměvu. „Kdo jsi?”

Chlapec zakroutil hlavou. Hladinu oceánu bičoval studený vítr. Jeho oděv sestával jen z o něco víc než vrstvy hadrů.

„Já jsem Rokuta. Nikdy jsem nečekal, že tady potkám někoho jako ty. Tohle je pro mě rozhodně poprvé, zvláště ve vzduchu.”

Chlapec odpověděl mírným kývnutím. Rokuta to vzal, že to znamená, že i pro něj je to poprvé.

„Kam míříš? Máš někam na spěch?”

Jedinou odpovědí bylo další potřesení hlavou.

Rokuta řekl s ledabylým šklebem: „Já, zrovna jsem měl náladu na oběd. Co kdybychom se najedli spolu?”

Chlapcovy oči se doširoka rozevřely. „Spolu?”

Rokuta se zasmál a přikývl. Ukázal dolů na pobřeží. Jeho prvotním impulzem bylo se k tomu chlapci natáhnout, ale takový pohyb by ho možná mohl zahnat na útěk.

„Co na to říkáš?”

Chlapec natáhl hlavu vpřed a podíval se youmovi do tváře. „Dobrá,” řekl.

Přistáli dole na dunách. Rokuta rozložil ovoce a rýžové koláčky a zeptal se: „To je youma, že?”

Nikdy neslyšel o youmovi, co by byl krotký jako pes. Všichni říkali, že to je nemožné. Chlapec jenom sklonil hlavu.

„Je?” Rokutu to udivilo. „Co by kromě youmy a youjuu mohlo létat po obloze? Jak jsi ho zkrotil?”

„Já nevím.”

„Říká, že neví,” zamumlal Rokuta pro sebe. „Neuvěřitelné.”

„Vážně?”

„Rozhodně.”

Seděli na dunách a povídali si. Před nimi bylo Černé moře. Za mořem se zdvíhaly vrcholky pohoří Kongou, co obklopovalo střed světa, jako obrovská stěna.

Uprostřed noci se vzbudilo dítě. Druhého dne ho opustili v horách. O tom mluvili.

„Aha,” řekl Rokuta, to náhodné setkání jej ještě víc zarazilo. Rodiče zchudlí útrapami války opustili dvě děti, na dvou opačných koncích světa. A tady navzdory všem předpokladům se ty dvě děti náhodou setkaly.

„Takže vesničané se všichni spojili, aby se tě zbavili. To je drsný.”

„Asi jo.”

„Jak se jmenuješ?”

„Já nevím,” řekl chlapec. „Určitě jsem kdysi nějaké jméno měl, ale nepamatuju si ho.”

„A tak tě vlny vynesly do youmího hnízda.”

„Nevynesly mě tam vlny. Tenhle obr mě tam donesl.”

„Obr?”

Dítě mrklo na youmu za svými zády. Youma na něj dohlížel s ochranářskou pozorností.

„Obr nesl do hnízda jídlo. A mě pravděpodobně vzal s sebou.”

„Nebo jsi to jídlo byl ty. Ale pak tě vychoval?”

„Ano.”

Úžasná historka – youma, co se stará o lidské dítě – takovou ještě neslyšel.

„Co ty? Něco takového se děje často?”

Rokuta tu otázku namířil na Rikaku, co youmu ostražitě sledoval. Nepřicházela žádná odpověď. Dokonce ani po přímém rozkazu shirei nikdy neodhalil žádnou informaci ohledně sebe nebo svého druhu. Vážně to byl úplně jiný zvířecí druh.

Rokuta se dál nevyptával. Obrátil se zpět na chlapce. „Je dobře, že jsi neskončil mrtvý. Takže od té doby jsi žil v youmím hnízdě?”

„Sem tam jdu ven sehnat něco k jídlu.”

„Obr nejí lidi?” zeptal se Rokuta, ačkoli už odpověď znal. Neseděl tomu youmovi nijak blízko, ale cítil na něm hutný pach krve. Lidské krve.

„Samozřejmě že ano. Jinak by měl hlad.”

Rokuta si odkašlal a řekl: „A ty?”

Chlapec svěsil hlavu. „Já ne. Ani lidi, ani zvířata. Obr mi říká, abych si dal, ale já ho neposlouchám.” Podíval se na Rokutu s prosebnýma očima. „Když zaútočíš na lidi nebo zvířata, tak všichni zpanikaří. Obr se snaží ze všech sil, aby se jim stranil. Všichni se spolčili a dělají strašné věcí nebo se otočí a utíkají opačným směrem.”

„To jsou lidi,” řekl Rokuta s nuceným úsměvem a povzbudivě poplácal chlapce po rameni. „Jsem ohromený. Rozhodně nemůžeš jen tak pojídat lidi. Nejlepší je se vyhnout útočení na druhé a útoku druhých.”

„Jasně. Odkud jsi, Rokuto? Z téhle strany moře?”

„Správně,” řekl Rokuta s kývnutím.

Chlapec se naklonil vpřed. „Víš něco o Hourai?”

„Ech?” Rokuta se mu podíval do očí. „A tím Hourai myslíš—”

„Království za východním mořem. Lidé tam nikdy nebojují a nedělají si navzájem schválnosti. Tam je můj otec. A možná i máma. Vždycky jsem je hledal.”

V očích se mu sbíraly slzy. Rokuta cítil, jak ho zabolelo u srdce. Chlapcův otec byl pravděpodobně mrtvý. Než aby mu matka sdělila takovou špatnou zprávu, radši si vymyslela pohádku o tom, že vyplul do Hourai. To nebylo nic nezvyklého. Jeho matka ho opustila, a přesto jí dál věřil a dál hledal tohle fantastické království.

„Ehm, Hourai nesousedí s tímhle mořem.”

Chlapci se překvapením rozšířily oči. „Ne? Není na východním pobřeží? Copak tohle nejsou východní břehy moře?”

„Tohle je Černé moře. Hourai sousedí s oceánem dál na východě, s Kyoukai. Ale Hourai je tak moc daleko, že ať se budeš plavit sebedál, nikdy se tam nedostaneš.”

Odtud se nebylo jak dostat tam. Říkalo se, že jenom čarodějové a youmové mohli projít skrz. Obyčejní lidé ne, kromě nenarozených ranek.

„Ach—aha—” Ramena mu klesla.

Pátrání po jeho rodičích bylo pátráním po Hourai. Jelikož slyšel, že Hourai je na východě, přišel sem na pobřeží Černého moře. Ale jelikož měl s sebou youmu, kamkoli šel, byla z něj jen hrozba. Rokuta si dokázal snadno představit reakci jakéhokoli města, ke kterému se přiblížil. To byl přímý následek společnosti lidožravého youmy. Chlapec si myslel, že pokud by je jen dokázal přesvědčit, že tenhle youma byl jeho opatrovník a že na ně nezaútočí, že ho přivítají s otevřenou náručí.

„Promiň.”

Jen stěží to byla Rokutova chyba, ale v tom okamžiku ten chlapec vypadal tak sklesle, že si nemohl pomoct a měl pocit, že se musí omluvit.

Chlapec si několikrát povzdechl. Pojď sem, zašvitořil. Youma seskočil ze svého místečka na nedalekém balvanu a připlížil se k němu. Chlapec přitiskl svou tvář do ochmýřených per smáčených lidskou krví.

„Ach.” Rokuta si konečně všiml, co se vlastně děje. Ten chlapec moc nemluvil. Když o tom teď tak přemýšlel, zhruba polovina všeho, co řekl, se podobalo ptačímu čvrlikání. Kirin a čarodějové dokázali ve zvucích youmů a zvířat vycítit význam, díky čemuž jim jejich zvuky zněly jako lidská řeč.

Youma se svým zobákem lísal k chlapcově krku a tiše začvrlikal. Rokuta ten zvuk neslyšel jako slova, ale pochopil význam: Vydejme se na cestu.

Chlapec vzhlédl a sklíčeně vstal. „Musíme jít.”

„Budeš zase někde tady kolem?”

„Já nevím. Pokud tady Hourai není, tak to nemá moc smysl.”

Rokuta začal odpovídat, ale rozmyslel si to.

„Pokud půjdu do města, lidé obrovi zase provedou něco špatného.”

„Pravděpodobně.”

A nebudou mířit jenom na youmu. Chlapcovy nohy vyčnívající z jeho potrhaných legín byly zjizvené od šípů.

„Ty nechceš žít ve městě?”

„Spolu s obrem?” řekl a pochybovačně se podíval přes rameno.

„No, s obrem ne.”

„Tak ne, díky, ale ne.”

Rokuta přikývl. „Pokud si to rozmyslíš – pokud se ty a obr rozloučíte – rozhodně přijď do Kankyuu.”

Kankyuu, zopakoval si chlapec pro sebe.

„Vyhledej mě. Ale—nemáš žádné jméno.”

„Ne.”

„Proč si nějaké nevybereš?”

„Já neznám žádná jména.”

„Nevadí, když ti ho vyberu já?”

Chlapci se rozzářila tvář. „Prosím.”

Rokuta o tom popřemýšlel, několikrát za sebou potřásl hlavou. Pak jednou tleskl a napsal do písku dva znaky: Kou a ya.

„Co takhle Kouya?”

„Co to znamená?”

„V srdci noci.”

„Ano,” řekl Kouya spokojeně a šťastně si svoje nové jméno několikrát zopakoval.

Pravděpodobně se nikdy znovu nesetkáme, pomyslel si Rokuta, jak odlétávajícímu Kouyovi mával na rozloučenou. Ale řekl: „Kouyo, pokud se kdy ocitneš v maléru, přijď do Kankyuu. Pracuju v paláci Gen'ei. Prostě se ptej po Rokutovi.”

Chlapec obkročmo usazený na youmovi přikývl, jak se ztrácel v dálce.

„Jednou ten den přijde, Kouyo! Počítej s tím!”
-------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>