12K - kapitola 7

Kapitola 7

Než se Rokuta vrátil do paláce, Itan a ostatní už odešli. Shouryuu seděl za svým stolem.

„Už jste skončili s těmi promluvami?”

„Prozatím,” řekl Shouryuu, oči měl upřené na práci položenou před sebou.

Když se Rokuta podíval, co jej tak upoutalo, spatřil na stole list papíru a svazek Božské kroniky Velké Kolonády. „Takže Shukou ti taky dal domácí úkol. Vážně přemýšlím, kdo tomu tady velí.”

„Přesně.” Shouryuu si založil ruce na hrudi, jako kdyby hluboce přemýšlel.

Rokuta se naklonil blíž a prozkoumal neuspořádaný rukopis. Císař bude svému království vládnout penězi. „Hej, co to je, staříku?”

Vládce bude svému království vládnout milostí, takhle zněla ta dobře známá fráze.

„Nechceš Shukouovi dávat další důvody vypěnit. On si tyhle věci bere k srdci, víš. On není jen upjatý jako Itan a Seishou. V tomhle ohledu je jako slon. Za další století nebo dvě bude úžasně moudrý a celou dobu bude mít na tváři úsměv.”

„Pro mě je to všechno stejné. Pokud tě nezajímá, co o tobě lidi říkají, veškeré to moudření na světě je jako voda v řece.”

„Teď je mi ho trochu líto.”

„Rozhodl jsem se, že celou tuhle věc přepíšu. Ale je to trochu pomíchané.”

„Sem tam jsem nucen usoudit, že jsi naprostý hlupák.”

„Jenom sem tam?”

„Jo. Zbytek času si akorát myslím, že jsi velký idiot.”

„Blbečku.”

Rokuta se vyhnul pěsti, co mířila jeho směrem. Mrštně se vyhoupl na velký stůl uprostřed místnosti a posadil se se zkříženýma nohama zády k Shouryuuovi.

„Takže vypukne občanská válka?”

„Vypadá to tak.”

„Umře hodně lidí.”

„Království se staví krví vyždímanou z prostého lidu. Pravdou je, že by jim bylo líp bez království a podobných institucí,” dodal Shouryuu s úšklebkem v hlase. „Ale lidé u moci jsou dostatečně chytří, aby zařídili, že na to nikdy nepřijdou.”

„To je to poslední, co bych čekal od vládce.”

„Je to pravda. Lidé žijí dál i bez vládce, ale vládce nemůže žít bez svých poddaných. Vládce jí jídlo, které lid sklízí potem ze svých čel; nijak se neliší od pytláka nebo zloděje. Na oplátku dělá takové ty věci, co lidé jako jednotlivci nezvládají.”

„Pravděpodobně.”

„Vládce existuje tím, že zabíjí a vykořisťuje své poddané. Takže by to zabíjení a vykořisťování měl omezit na holé minimum a dělat to co nejlaskavěji. Držet počet obětí dostatečně nízko a možná si dokonce zaslouží přezdívku osvíceného krutovládce. Ačkoli počet těch obětí nikdy neklesne na nulu.”

Rokuta neodpověděl.

„Ze všech provinčních pánů přežilo pět. Císař Kyou je nechal zavraždit, jejich provincie jsou teď pod palcem jejich ministerské byrokracie. Provincie Sei má jediného provinčního pána, co za něco stojí.” Shouryuu zvedl hlas. „Hej, Rokuto, řekni provinčnímu pánovi ze Sei, že bych si rád půjčil jeho armádu.”

„Co je moje, to je tvoje. Není to tak, že je nějak brzy povedu do bitvy.”

Saiho také vládl provincii s hlavním městem. V případě En to byla provincie Sei. Provincie měla zem a lid a armádu, ale armádě velel vládce a země byla rozdělená a udělena v léno ministrům jako odškodnění za poskytnuté služby.

Shouryuu řekl: „Válka ti přijde děsivá?” Když se na něj Rokuta podíval přes rameno, zašklebil se a řekl: „Ne, rozhodně to nebude tak děsivé jako to bojování do teď. Pokud jsi vyděšený, tak uteč a schovej se.”

„To to není. Když přijde na lidi, válka je nezmírněná pohroma. To je to, co nedokážu vystát. Protože představuju hlas lidu, víš.”

Shouryuu se uchechtl. „Protože kirinové jsou zbabělci.”

„Protože kirinové jsou stvoření laskavosti a smilování.”

„Příliš se snaž nikoho nezabít a místo toho, abys teď obětoval stovku, nakonec později zavraždíš desítky tisíc.”

Rokuta věnoval Shouryuuovi další pohled. „Neříkej mi takové věci,” řekl a zabodl do něj prst.

„Neber si to tak osobně. Kdybych tohle dokázal vyřešit se stovkou mrtvých, chvástal bych se tím.”

„Stovkou nebo sto tisíc?”

Shouryuu na Rokutovo zahlížení odpověděl úsměvem. „Myslíš si, že v En zůstalo sto tisíc mužů schopných boje?”

Rokuta seskočil ze stolu. „Takže jsi spokojený, když si tě budou pamatovat jako Prince zkázy.”

S tím zamířil ke dveřím. Shouryuu za ním zavolal. „Jak už jsem ti dřív řekl, nech všechno na mě.”

Když se Rokuta otočil, aby odpověděl, Shouryuu už se vrátil ke svému stolu. Shouryuu řekl, zatímco mu ukazoval akorát svá široká záda: „Zavři oči a zakryj si uši. Pokud je tohle jediná cesta, co nám zbývá, musíme se po ní vydat.”

Rokuta na Shouryuuova záda minutu zíral, než se otočil na patě. „Já to nepoznám. Všechno jsem to nechal na tobě.”

-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>