HK - kapitola 25

Kapitola 25 – Chuť čokolády

Když jsme zkypřili zmrzlou půdu, bylo na čase do ní vpravit živiny, aby zelenina mohla růst. Zapracovali jsme do hlíny spadané listí, co jsme nasbírali na podzim, plevel a sobí trus.

Pak se to nechá měsíc odstát. Když se pole nechá ležet tři měsíce, všechno to úplně shnije, ale v této oblasti je velmi krátké období, kdy nesněží. Takže si nemůžeme dovolit čekat déle.

Sieg se domů vrátila později než já a vypadala unaveně. Byl to stav, který obvykle neukazovala.

„Vítej doma.”

„Zpozdila jsem se. Promiň.”

„Ne, odvedlas dobrou práci.”

Sieg se svalila na židli u okna a zamračila se.

„Unavená?”

„Aa, jo...”

„Děláš to poprvé, proto.”

„To je taky jeden důvod, ale...”

„?”

„Je těžké pracovat s cizími lidmi.”

Pokud to řekla Sieg, pak to musela být dřina. Bylo mi jí líto.

„Jsi v pořádku?”

„Netrap se. Jen prostě nejsem zvyklá na ženy.”

„Hm.”

V takových okamžicích vážně nevím, co bych měl říct. Kdyby tu byla matka, možná by řekla nějaké dobré slovo povzbuzení. Je škoda, že tu není.

Nemůžu pro Sieg nic udělat. I kdybych ji objal, cítil bych se lépe akorát já.

„Co se děje?”

„Ech?”

„Najednou jsi zmlkl.”

„...Jen jsem přemýšlel, kde jsou moji rodiče.”

Už to je deset let, co začali cestovat. Jak si tento pár ve středním věku užíval cestování, matka po celém světě prodávala tradiční zboží a otec pracoval jako nádeník. Každý půlrok chodil dopis a někdy chtěli vědět, jak se mi vede.

Jak jsem byl hluboce zamyšlený, ucítil jsem Siegin pohled, takže jsem jí řekl, že se není třeba trápit. Ale nevypadala spokojeně.

„Pokud tě to moc neobtěžuje...”

„Hm?”

Sieg vypadala, že sváděla vnitřní boj. Možná nebylo třeba do toho strkat nos, ale moje zvědavost vyhrála.

„Sieg, copak?”

„...Ne, nic.”

„Není nic, čím bys mě obtěžovala, Sieg.”

No ano. Dokonce bych s radostí přijal i kop z otočky... pravděpodobně.

„Tak já to řeknu.”

„Dobře.”

„Mám tuhle vesnici ráda.”

„?!”

„Takže mám v plánu tady zůstat po zbytek života.”

„Vážně?!”

„Nelžu.”

Jak jsem byl ze Sieginy odpovědi natěšený, ten tíživý pocit, co jsem měl, okamžitě odvanul. Bez ohledu na to, co se stane s naší úmluvou o manželství, Sieg tu bude. Cítil jsem se šťastný, že nezmizí jako moji rodiče.

„Vypadáš lépe.”

„Děkuju, Sieg!”

„Myslel sis, že někam půjdu?”

„No, jsme jenom dočasný pár.”

„...”

Tentokrát se odmlčela Sieg, možná to bylo proto, že ji zarazilo moje vzrušení. Abych změnil náladu, přinesl jsem zvláštní alkohol. Ale dokonce ani to nepomohlo.





A konečně přišla dlouho očekávaná turistická sezóna. Podle toho, co jsem slyšel mezi prací, všichni mluvili o tom, jaké stříbrné ornamenty si koupí.

Zdálo se, že dokonce i polární záře, cíl turistů, věděly, co to je za náladu, a objevovaly se každou noc a bavily všechny, co vzhlíželi vzhůru.

Než nastalo tohle rušné období, podařilo se nám úspěšně zasít. A teď bylo na dětech, aby zalévaly, hnojily a plely.

A pak se ukázal Sieglindin účinek na nečekaném místě.

„Paní Sieglinde! Jsem ráda, že jsem se s vámi mohla setkat!”

„Nečekala jsem, že přijdete až sem.”

„Ale samozřejmě!”

Sieglindiny fanynky se doslechly o těch zkazkách a přišly sem. A navíc v davech. Sieg bylo líto, že je kvůli práci nemohla doprovázet. Měla tak napilno, že dokonce neměla ani čas se se mnou najíst.

Ačkoli jsem si na to stěžoval, také jsem své dny trávil velmi rušně.

„Můj pane! Medvíďata se vyprodala, můžete s tím něco udělat?”

„Cože, vážně?! Zrovna včera jsem jich pár donesl...”

A došlo na obávaný nedostatek suvenýrů.

„Zrovna je suším, myslím, že zítra budou.”

„Aa, to se mi ulevilo.”

Dokonce i předražené březové nádobí se skoro vyprodalo. Jelikož tohle se nedalo vyrobit nijak brzy, dokonce i paní prodavačka se ho vzdala. Když si pospíším, dřevěná medvíďata se dají vyrobit za půl dne. A když do toho započtu i barvení a sušení vosku, tak to trvá zhruba den. V porovnání s jinými tradičními řemesly se daly vyrobit rychleji.

„To jsem taky chtěla.”

„Jestlipak je zase brzy naskladní~ Taková smůla.”

Vyřezávaný karmínový orel, co jsem vyrobil podle Sieg, byl tak úspěšný, že se po něm její fanynky dokonce poptávaly. I když turistická sezóna skončí, paní prodavačka si je pravděpodobně zase objedná.

„Účinek paní Sieglinde je celkem neuvěřitelný, překvapilo to všechny vesničany.”

„Tak nějak se omlouvám.”

„Ne, byly to výkřiky od radosti.”

Stáli jsme a povídali si, ale jelikož do obchodu přišla další dáma, aby donesla náramky, odešel jsem. Chci se vrátit domů a v klidu vyrobit další medvíďata, ale ve vesnici bylo stále spoustu práce.

Mezitím jediná restaurace v městečku vypadala, že měla potíže. Nakoukl jsem dovnitř zadním okénkem a pak se proplížil dovnitř, abych jim pomohl umýt nahromaděné nádobí.

„Hej, jakmile domyješ nádobí, oloupej zeleninu!”

„!”

Na stole, kde do teď bylo nádobí, se s ducnutím objevil košík zeleniny. Zdá se, že si ani neuvědomili, že nejsem odtud. V košíku byla zelenina jako brambory a tuříny. Jelikož se po oškrábání musí dát do vody, hledal jsem velkou mísu, ale bohužel byly všechny plné. Jelikož jsem neměl jinou možnost, umyl jsem připálený hrnec, abych ho použil jako mísu.

Dokonce i potom mi vnutili víc práce. Myslím, že zdejší paní si nikdy nevšimla, že jsem lenní pán. No, všichni měli oči podlité krví, až to bylo děsivé, a rozhodně tam nebyla nálada, kdy bych mohl práci odmítnout nebo ohlásit, že jsem zdejší lenní pán.

Podařilo se mi vykrást ven, jen co skončil čas oběda a byl čas jídla pro pracovníky restaurace.

Co se týkalo toho, co dělali muži, porcovali soby. V tomto období, kdy byl lov zakázaný, bylo obvyklým masem sobí maso. Také byli lidé, co šli k jezeru rybařit. Byli lidé, co neměli rádi silnou chuť sobího masa, takže byla také velká poptávka po rybách.

V noci bylo víc práce. Vedl jsem lidi k pozorovacím plošinám v pevnosti, podával jim horké nápoje, aby si udrželi tělo v teple, a někdy jsem dokonce půjčoval kožešinové oblečení hostům, co si stěžovali, že je zima.

Ale práce ještě nebyla u konce. Když jsem se vrátil domů, musel jsem vyřezat víc dřevěných sošek.

Jelikož jsem takhle pracoval dlouho, cítil jsem, jak jsem se třásl po celém těle. Ale rozhodně jsem to nemohl říct nahlas, a tak jsem pracoval a přetvařoval se.





Dneska když jsem chtěl zrovna zase jít pomoct do restaurace, mě někdo odtáhl do úzké uličky.

Když jsem se podíval, kdo to byl, byl to někdo, koho jsem znal.

„H-ha?”

„Konečně jsem tě chytila.”

„Sieglinde...”

Sieglinde se opřela o zeď a vydechla si. Jak jsme stáli tváří v tvář, přemýšlel jsem, kdy jsme se viděli naposledy.

„Nevypadáš dobře.”

„Vážně?”

No, nemůžu popřít, že nejsem v dobrém stavu. Dneska to bylo zase jedno medvídě za druhým a i když jsem nezůstal vzhůru celou noc, rozhodně jsem vyřezával pozdě do noci. Opravdu si myslím, že moje mladé tělo, co ještě nevidělo ani třicítku, ječelo v agónii.

„Sieg, ty jsi v pořádku?”

„No, jak vidíš.”

Jak řekla, kolem ní se vznášela atmosféra, co naznačovala, že je unavená, ale vypadala v pořádku, takže se mi ulevilo.

Chviličku jsme spolu strávili v tichosti. A pak si Sieg na něco vzpomněla a dala mi něco z kapsy.

„Co to je?”

„Čokoláda.”

„Odkud ji máš?”

„Dostala jsem ji od jedné mé známé.”

„Už jsi měla?”

„...”

Sieg mi dala malou krabičku s čokoládou. V té malé krabičce, co se mi vešla do dlaně, bylo mnoho kousků. Jelikož jsem měl hlad, rozvázal jsem stužku, co byla pěkně ovázaná kolem krabičky. Pak jsem vytáhl jeden kousek čokolády, co byl nádherně zdobený jako drahokam, a podržel ho Sieg před ústy.

„Otevři pusu, prosím.”

„...”

Protože se poslušně podvolila, palcem jsem jí do úst strčil kousek čokolády. A pak jsem si taky dal jeden pro sebe.

„Výborné.”

„...”

„Chceš ještě?”

„...Ne.”

„Vážně si to můžu vzít?”

„Dostala jsem dvě stejné.”

„Aha. Děkuju.”

Snažil jsem se vděčně usmát, ale protože mi mozek a pusa nefungovaly normálně, nevím, jestli se mi to podařilo. Sieg byla bezvýrazná.

Když jsem se jí zeptal, proč přišla, řekla, že se bála, když mě viděla, jak se potácím městečkem.

„Nepřepínej se.”

„Dobře.”

„V noci jdi spát.”

„No ano.”

„Nepotřebujeme víc peněz, tak si neber práci zbytečně.”

„Jasně.”

„A taky...?!”

Uvědomil jsem si, že jsem nebyl v stoprocentním stavu, protože jsem byl od Sieg příliš dlouho. A jak jsme spolu mluvili, srdce mi plesalo. Ale jelikož jsem si myslel, že tohle rušné období ještě nějakou dobu potrvá, napadlo mě, že se potřebuju zásobit na pár dní. Navzdory sám sobě jsem přitiskl svoje rty na ty Sieginy.

Přitiskl jsem její tělo ke zdi, držel jsem ji na místě tak, že jsem vzal její tváře do dlaní a svíral jsem její rty mými, jako kdybych po nich bažil.

Hlavu jsem měl prázdnou, nedokázal jsem přemýšlet. Jenom jsem cítil potěšení.

Podivné bylo, že v téhle uličce neprocházeli žádní lidé.

Po chvilce zazvonilo k polednímu. S tím jsem se od ní odtáhl.

„Děkuju. Vážně mi to hodně pomohlo.”

„...”

Jelikož jsem musel jít pomoct do restaurace, dal jsem jí pusu na tvář na rozloučenou a odešel z uličky.

Pak jsem nějakou dobu strávil rušnou prací. Konečně jsem se vzpamatoval, když jsem vylezl na chladný vánek pod ztmavlou noční oblohou.

—Ha, počkat, co jsem to Sieg provedl?!
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>