HK - kapitola 23

Kapitola 23 – Kratší vzdálenost

„Takže půjdeme zpět?”

Když jsem připravil sobí saně, řekl jsem Sieg, že jsme připraveni vyrazit zpět. Když jsme sem jeli se zbožím, spojili jsme dvoje saně, ale během dlouhých polárních nocí jsem udělal saně s místem, kde jsme mohli jet oba. Nastoupil jsem jako první a pak natáhl ruku k Sieg.

„Copak?”

„Ech? Ne, nic.”

Určitě jí bylo podezřelé, že jsem se otočil hned, jak jsem ji zkontroloval. Abych neviděl tvář své manželky, otočil jsem hlavu.

Na rozdíl od předchozích saní měly tyhle opěradla, takže jsme se těly vůbec nedotýkali, ale jelikož jsem měl pořád na mysli Siegina slova, že „to doma nebude vadit”, pohyboval jsem se rozpačitě.

„...”

„Odjíždíme.”

„Prosím.”

„Jistě.”

...Ach ne. Příliš na to myslím.

Litoval jsem, že jsem to měl prostě skončit tím polibkem na tvář. Samozřejmě pokud Sieg řekne ano, pak to s radostí udělám. Ale ta lítost pocházela z mého nynějšího stavu.

Když jsem se zadíval na oblohu, byla jasně modrá. Abychom se dostali domů před soumrakem, rozkázal jsem sobům, aby se rozjeli.

Pořád to byla zimní scenérie. Les byl pořád zahalený do bíla.

„Ach, jeleni.”

Pár metrů od stopy saní běželi přes zasněžené pláně jeleni.

Měli stejnou barvu jako sníh, bylo to stádo sedmi jelenů. Normálně bych je s radostí pronásledoval, ale jelikož jsem v tomto období nelovil, jel jsem podél nich.

Když se slunce svažovalo k horizontu, dorazili jsme domů. Ulevilo se mi, že jsme se vrátili před tím, než padla tma. Miruporon vyšla z domu, aby mě uvítala. Dal jsem jí kořeněný chleba, co jsem koupil jako suvenýr, načež si ona zabušila do hrudi na znamení vděčnosti. Ačkoli svaly v obličeji se jí vůbec nepohnuly. Mé neměnící se služebné jsem řekl: „Jsem doma.” A šel jsem dovnitř.

Jelikož byla připravená lázeň, nabídl jsem Sieg, aby šla první. Jak jsem čekal v obývacím pokoji, Ruruporon mi přinesla teplý nápoj z bobulí.

„Děkuju.”

Ruruporon se roztomile usmála a jak odcházela, zabušila si do hrudi. Miruporon se vážně podobá svému otci, ale to nebylo třeba ani zmiňovat.

Když jsem byl zase sám, vyhrnul jsem si rukávy a přejížděl jsem prsty po tom nádherném ornamentu z cínu. Vzpomněl jsem si, jak se otec vychloubal náramkem, co kdysi dávno dostal od mé matky. Matka byla ve vesnici dobrá řemeslnice a dělala cínové ozdoby ve tvaru sněhových vloček.

Záviděl jsem mu, takže jsem ho mnohokrát žádal, aby mi ho dal, ale otec mi vždycky odpověděl: „Až se oženíš, požádej svoji manželku.” Bylo to chladné odmítnutí. Rozhodně nebyl oblíbený.

Zatímco jsem byl ponořený do svých myšlenek, Sieg se vykoupala.

„Sieg.”

„Co.”

Na znamení dnešních zásluh jsem jí nabídl svoje místo. Když jsem jí gestem pobídl, položila si ruku na hruď, mírně pokrčila kolena a pak se posadila.

„Za dnešek ti děkuju. Že jsi vyrobila zboží a starala se o stánek.”

„To nic, to se od manželky očekává.”

„...”

„Nemusíš mi pokaždé děkovat.”

„...Dobře.”

Díky Sieginým přímým, ale vřelým slovům jsem se cítil mnohem klidněji.

Co se jí týče, možná akorát dodržovala svou část dohody jako dočasná manželka. Ale to mi nezabránilo doufat, že se skrz mou snahu vážně stane mou skutečnou manželkou.

V hlavě jsem měl tolik věcí, ale z úst mi vyšlo něco absurdního.

„—Hele, Sieg, vzpomínáš, co jsi řekla na trhu?”

Jakmile to Sieg zaslechla, ztuhla jí tvář. Na mysli jsem měl akorát lítost. Bál jsem se, že to možná odvolá jako porušení naší dohody.

Ale její odpověď byla naprosto nečekaná.

„Samozřejmě si vzpomínám.”

„...Ano?”

„Neslyšel jsi mě?”

„Ne.”

T-to znamená, že nevadí, když ji políbím?!

Když jsem pomalu natáhl ruku a dotkl se její tváře, co byly hebké a jemné z lázně, upřeně se na mě dívala tím svým dravčím pohledem. Ale teď mě ten pohled dokonce vzrušoval.

No, copak by mě neodkopla jako Emmericha, kdyby se jí to nelíbilo? Vyskočil jsem k činu, jako kdyby ta moje nedávná slabost byla jenom lež.

„Sieg, prosím, zavři oči.”

„...”

Dneska byla moje žena poslušná.

Když jsem se ujistil, že zavřela oči, přiblížil jsem se k ní. Jelikož by bylo deprimující, kdyby mě začala nenávidět, že jsem ji políbil na rty, políbil jsem ji kousek od rtů.

Když jsem se odtáhl, Sieg už taky otevřela oči. V jejích nádherných šedých očích byl záhadný odstín.

„Promiň.”

„Ne, není třeba se omlouvat.”

„...”

„...”

Tuhle trapnou náladu jsem ani nemohl setřít smíchem.

Když jsem se po lázni vrátil do obýváku, Sieg se chovala jako obvykle, takže se mi hluboce ulevilo, že jsme se zítra mohli vrátit k našemu obvyklému příjemnému životu.





Bylo to osvěžující ráno, kdy se ukázala jasná obloha. Když jsme se najedli, šel jsem se Sieg do lesa. Dokonce i hluboko v lese začal sníh tát. Stříbrný svět polevoval.

Tentokrát nebyl naším cílem lov. Jelikož je období, kdy většina zvířat rodila mladé, bylo nepsaným pravidlem, že jsme v tomto období nelovili.

„Ach, tohle je ten strom.”

Zastavili jsme se u břízy, kterou jsem hledal.

„Je na něm něco zvláštního?”

„Jo. Je tlustší než ostatní stromy.”

Dneska jsme sem přišli stočit stromovou mízu. Vzácná míza se považuje za dar lesa a vzniká tak, že stromy nasají vodu z roztátého sněhu. Míza se dá stáčet jenom v tomto období a jenom během jednoho měsíce.

Dělá se to prostě. Povrch stromu se nařízne a do řezu se vloží trubička, co vede do nádoby. Když se to takhle nechá přes noc, dá se načepovat celkem velké množství mízy.

„Jak se míza používá?”

„Ženy ji používají na zkrášlování. Také to je jedna ze surovin na výrobu prášku na čištění zubů a někdy se svaří a používá místo cukru.”

„Hee. Takže to je všelék.”

„Jo.”

Co to bylo, vzpomínám si, že otec zkoumal látky v březové míze. Ach, xylitol! Myslím, že to bylo tohle. Účinkuje tak, že zabíjí bakterie v ústech a v cizích zemích se také používá jako sladidlo. Když přihlédnu k tomu, že lidé z dávnověku takovou látku neznali, napadlo mě, že dávná moudrost je úžasná.

Když jsme rozestavili mnoho nádob na stáčení březové mízy, odešli jsme.

Když jsme dalšího rána dorazili k té bříze, nádoby byly plné mízy. Opatrně jsme se s nimi vrátili domů a snažili jsme se nic nerozlít.

Míza se samozřejmě nedá použít jen tak. Musí se přefiltrovat přes jemnou látku a zbavit nečistot.

Jeden den jsem strávil filtrací mízy. Jelikož míza dlouho nevydrží, museli jsme pracovat rychle. Jako zkrášlující tonikum se míza dala používat jen pár dní. A tak se přimíchává do mýdla, prostě se vypije nebo se použije na vaření.

„Můžu si trochu vzít?”

„Samozřejmě.”

Předal jsem jí malou lahvičku plnou březové mízy.

„Zkrášlující tonikum?”

„Aa. Napadlo mě, že mi po tom možná zmizí pihy.”

„Ech?! Ty se chceš zbavit svých pih?! Proč?! Jsou roztomilé!”

„...”

Sieg přimhouřila oči. Bylo to, jako kdyby mi spílala.

„...Tvoje pihy, jsou velmi světlé, takže člověk musí být hodně blízko, aby je viděl. Takže si nemyslím, že by bylo třeba se jich zbavovat.”

„...”

„Hele, Sieg, chutná ti ta míza?”

„...”

Sieg se na mě pořád dívala přísným pohledem. Nemohl jsem říct, že Sieg byla roztomilá, jak se trápila kvůli svým pihám, ani kdyby mi někdo natrhl pusu.

„Kdy ses mi díval na pleť?”

„Kdypak to asi bylo~”

Pomalu jsem couval a plánoval svůj únik.

„Takže já půjdu.”

„Počkej!”

Otočil jsem se a užuž jsem chtěl odejít, ale Sieg mě popadla za zátylek.

A pak jsem podstoupil Siegin přísný výslech. Sieg se vrátila do svého vojenského módu.
--------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>