DM - kapitola 52

Kapitola 52 – Chyba a zahlazení

Tady Satou. Říká se, že neopatrnost je největší nepřítel člověka, ale mám pocit, že člověk neuspěje právě kvůli tomu, že si neuvědomí vlastní nedbalost. Nejnebezpečnější jsou věci, na které si zvyknete. To samé platí na tomto světě.




Takže mám o půlnoci navštívit našeho mága? Nesnášel bych, kdyby mě hned z rána napadla armáda mravenců... mravenci nejsou noční tvorové, že ne?

Šel jsem do vozu a začal se převlékat. Jelikož mě Arisa šmírovala, sroloval jsem svoji smradlavou propocenou halenu do kuličky a hodil jí ji do tváře. Dobře si protrp ten smrad.

Navenek mám pořád róbu, ale pod tím jsem se převlékl do tlustých kalhot a haleny a také jsem si natáhl kožené boty po kolena. Jelikož půjdu po horách, bylo by nepraktické mít róbu.

„Čmuch, čmuch, čmuch.”

„Ariso, přestaň s tím, je to sprosté.”

Tohle je poprvé, co jsem viděl, aby Lulu Arise vyhubovala. Ale stejně co ta holka dělá? Ne, když jsem se podíval, pochopil jsem to, ale odmítám to přiznat. Nejsi až příliš velký zvrhlík, když očicháváš smradlavou halenu?

Vzal jsem halenu Arise a dal ji Lulu.

„Promiň, mohla bys mi jí vyprat, až budeš prát?”

„Ano, pane.”

„Předtím mi dovol si užít ten náctiletý pach. Auuu.”

Šťouchl jsem ji do čela, než mohla vůbec doříct.

„Láska je příliš bolestná~ prosím trestej mě trochu s citem!”

„Je mnoho jiných dívek, co brečí, že je znesvětili, chovej se k sobě líp.”

„Uuu~ jsem taky panna.”

Panna by něco takového neudělala – alespoň ne na veřejnosti.

„A co vůbec budeš dělat, že ses převlékl?”

„Jdu na menší průzkum.”

Ve skutečnosti jdu za tím mágem, ale to neřeknu.

„Já tě doprovodím, pane,” navrhla Liza, ale přemluvil jsem ji, aby bránila tábor. Trvala na tom, ať si vezmu Pochi a Tamu jako ochránce, ale když jsem řekl, že se vrátím, než zapadne slunce, nechala mě jít.



Po pravdě řečeno nepůjdu přímo za tím mágem. Než se za námi pustí další armáda, chci rozšířit oblast hledání, takže se hodlám vrátit po vlastních stopách až na místo, kde zdecimovali krysí kavalérii. Pokud poběžím, měl bych se tam dostat ještě před západem slunce.

Když jsem se dostal na místo, odkud na mě z tábora nebylo vidět, běžel jsem tak rychle, že jsem za sebou nechával hluboké stopy. Za pouhých pět minut jsem se dostal na místo, kde Arisa zmasakrovala mravence svou jedinečnou technikou.

Mravenci, co se hromadili jeden na druhém, překáželi na silnici. Zlehka jsem tu horu přeskočil. Srocovalo se tam spoustu malých zvířat, možná že mrtvoly netvorů jsou výborné.

Ale i tak s takovým množstvím mrtvol to bude bránit dopravě. Kdyby tohle byla hra, tak by časem zmizeli, ale realita je otravná.

...Hmm?

...Kruci.

„'Realita je otravná', to ne!”

Zastavil jsem se a ohlédl jsem se na horu netvořích mrtvol. Trochu jsem si to představil. Na hlavní cestě s řídkou dopravou, nahromaděné mrtvoly netvorů. Mrtvoly, které neměly žádné vnější zranění a jenom s jedním zabodnutým šípem. Normálního člověka by to zaujalo a chtěl by vědět víc. A pak jediný vůz, co tu projel, byl ten náš. Pokud by to nebyl nějaký hlupák, pravděpodobně by si ty mrtvoly spojily s námi.

Tohle je zlé.

Změnil jsem plán a nekriticky jsem všechny mrtvoly netvorů uložil do složky mravenci v Inventáři. Napadlo mě, že bych je rozporcoval a vyhodil podél cesty, ale rozhodl jsem se použít inventář, protože by mi to zabralo příliš mnoho času.

Jelikož se mrtvoly na radaru nezobrazují, spoléhal jsem se na vlastní zrak. Na otevřené silnici bylo snadné se jich zbavit, ale zbavit se těch zaseknutých v podrostu trochu dál byla dřina.

Nicméně díky mému opakovanému vytahování mrtvol ze všech svých sil byla cesta vyčištěná, kam jen oko dohlédlo, než vůbec zapadlo slunce.

Krev a stopy po boji jsem zakryl vhodně dlouhými větvemi. Pravděpodobně to přitáhne pozornost, ale je to lepší než louže krve na otevřeném prostranství.

Jelikož jsem na radaru viděl, že Pochi a Tama vyrazily z tábora, aby mě našly, dokončil jsem skrývání krve větvemi z Inventáře a vrátil jsem se.

Tohle mi zabralo víc času, než jsem si myslel, takže jsem nemohl splnit svůj původní cíl.




Kráčel jsem po cestě při západu slunce s Pochi a Tamou visících na obou mých pažích. Z podrostu podél cesty jsem slyšel žvýkání malých zvířat. Pravděpodobně to byly kousky mrtvol, bylo mi líto, že jsem malým zvířatům sebral jídlo. A bylo nečekaně těžké udržet Pochi a Tamu, aby nevběhly do podrostu.

Na místě zhruba 10 minut chůze od tábora jsem na radaru zachytil netvora. Podívejme se na podrobnosti. Chrlič, level 5.

Jednoduše řečeno je to létající kamenná socha. A také je tvrdá, jelikož je to kamenná socha. Mohl to být nezávislý netvor nebo podřízený mága. Tentokrát je to pravděpodobně to druhé. Pohyboval se o něco rychleji než člověk. Ten chrlič pravděpodobně mířil na místo, kde Arisa zmasakrovala velkou skupinu mravenců, co?

„Pane~?”

„Co se děje desu?”

Pochi a Tama mě tahaly za ruce. Přestal jsem je houpat na pažích.

„Tamo, máš kameny na házení?”

„Ej.”

Tak bych ho měl srazit kamenem.

„Na něco jsem zapomněl, pojďme zpět.”

„Dobře nanodesu~”

„Ej~”

Zatočil jsem s nimi jako s káčou. Jelikož po mě chtěly, abych to udělal znova, udělal jsem to ještě třikrát. Říkaly, že chtěly ještě, ale bylo by problematické, kdybychom si nezajistili tu nejlepší pozici na útok na chrliče. Slíbil jsem jim, že je znovu zatočím, až se vrátíme do tábora.




My tři jsme se skrývali v krytu. I když říkám kryt, byl to jenom kámen velký jako dospělý člověk.

Chrlič letěl nad námi.

Po chvilce jsem oběma rukama vyhodil dva kameny velké jako pěst. O chviličku později jsem hodil ještě jeden. Všechny tři kameny se strefily do cíle a z chrliče se stala jenom rozbitá socha.

„Já~drojá~dro.”

„Jádro nanodesu~”

Tohle je píseň při získávání jader? Zatímco jsem té záhadné písni naslouchal, sledoval jsem Tamu, co zpívala se zvláštní intonací, a Pochi, co jí do toho notovala, zatímco obě vytahovaly jádro.

Netvoři na nízké úrovni mají podobně jako mravenci malé magické jádro světlé barvy. Cena je pravděpodobně taky nízká.

„Ej,” řekla Tama, když mi předala jádro.

Dal jsem si ho do kapsy rovnou do Inventáře. A pak jsme se vydali zpět do tábora.

Není třeba říkat, že ty dvě se nezeptaly, na „co” jsem zapomněl.




Jelikož nechci, aby se Lulu a Mia zbytečně trápily, řekl jsem o chrličovi jenom Arise a Lize. A jelikož je velká pravděpodobnost, že na tábor zaútočí, až vyrazím za mágem, rozhodl jsem se nejít pozdě v noci. Ačkoli mám pocit, že i kdybych tam nešel, protivník by přišel sem.

Dnešní noční hlídka bude mít tři směny. Jako první jsou Liza a Arisa, druhá je Pochi a Tama a poslední jsem já, Mia a Lulu. Rozdělil jsem je podle potenciálu ve vyhledávání nepřátel a boje.

Rád bych Lulu dal s Arisou, ale jelikož bych nevěděl, co dělat o samotě s mlčenlivou dívkou, dal jsem Lulu k nám.

Pochi a Tama si lehly ke mně nalevo a napravo na deku. Spali jsme spolu od labyrintu. Ačkoli tehdy jsem vůbec nespal, protože jsem byl na stráži.

„Společně~”

„Nanodesu~”

„Dobrou noc, Pochi, Tamo.”

„Ej~”

„Dobrou~”

Z dálky jsem slyšel Arisino bručení, ale jelikož to nebylo nic moc, nechal jsem to tak. Lulu a Mia byly zmatené, kam si lehnout ke spánku, ale Arisa jim navrhla, aby spaly vedle nás. Je tu trochu těsno, ale jelikož tu je teplo, je to pěkné.

Horečnatě jsem se snažil udržet při vědomí, o které mě málem okradlo to příjemné teplo. Máme tři noční hlídky, ale jelikož je skoro jisté, že dojde k nočnímu útoku, budu dávat pozor, abych nespal.

Zatímco jsem sledoval radar, četl jsem si knížku v menu, abych zabránil ospalosti.

Tohle bude dlouhá noc.
---------------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>