HK - kapitola 26

Kapitola 26 – Velké sebezpytování

Když jsem si uvědomil svůj hřích, ztěžka jsem zamířil domů.

Zrovna v takové dny mě moje manželka přivítala na terase.

„...Ee, ehm.”

„Jdeš pozdě.”

„Ano. Já, zrovna jsem dorazil. Je mi líto, že jsem se zpozdil.”

„...”

Tentokrát ani Sieg nepředstírala, že o ničem neví. Svýma šedýma očima mě probodávala odsuzujícím pohledem.

Řekla mi, abych šel do obýváku, protože je venku chladno. Voda, co se vařila v krbu, byla evidentně uvařená a víčko rachotilo. Sieg uvařila kávu. Dala do šálku tři kostky cukru a podala mi ho.

Siegina káva je ta nejlepší na světě. I když jsem jí řekl svůj obvyklý dojem, akorát chladným hlasem odvětila „aha”, jako kdyby mluvila s někým cizím.

Bál jsem se, že mi Sieg vynadá kvůli tomu incidentu v poledne, ale nic neřekla. Když jsem se na ni potají podíval, zdálo se, že se na mě taky dívala, a tak jsem odvrátil zrak.

„Sieglinde.”

„...”

Po tom ze mě nic nevyšlo. I když jsme po dlouhé době jedli spolu, jedli jsme v tichosti. Měl jsem pocit, že se z té těžké atmosféry udusím.

Ale jelikož jsem to nemohl nechat být jen tak, utrousil jsem výmluvu.

„Sieg, ohledně toho v poledne.”

Sieg mě pořád ignorovala, ale já stejně pokračoval: „Myslím, že jsem se choval divně, protože jsem s tebou nestrávil dostatek času.”

„...”

Kdybych měl tenhle fenomén nějak pojmenovat, byl by to nedostatek Sieglinde. Dochází k němu, když nemám dostatek Sieglinde.

Když jsem to řekl, vypadala zaraženě.

„Taková hloupost.”

„Přesně jak říkáš.”

Jak Sieg řekla, opravdu to byla hloupá myšlenka. To přiznávám.

„Přiznávám, že jsem to udělal naráz, ale neudělal jsem to lehkomyslně.”

„...”

Ale neopětovaná láska je pro partnera stejně otravná. Omluvil jsem se za to.

„Hele, můžu ti říct něco, co mě napadlo?”

„Je problematické, když si takové věci necháváš pro sebe.”

„Děkuju, Sieg.”

Kdybych teď zmlkl, tak bych se nakonec jevil jen jako prostořeký chlap, takže jsem řekl, co jsem měl na mysli.

„...”

„...”

Srdce se mi svíralo jako nikdy předtím. Vydechl jsem a zhluboka se nadechl a řekl to: „Sieglinde, prosím staň se mou skutečnou ženou.”

„?!”

Ach, měl jsem říct, že ji miluju? Ne, vlastně kdybych to přidal, znělo by to ještě víc prostořece. Okamžitě jsem toho litoval a uculil se. Soužil jsem se, že je to možná ještě horší než moje první nabídka k sňatku.

Když jsem pomalu obrátil pohled k Sieg, zjistil jsem, že se tvářila překvapeně.

„Proč...?”

„Promiň, nedokázal jsem čekat až k tomu určenému datu.”

Naše úmluva zněla, že se nejprve během roku dobře poznáme a pak budeme přemýšlet o svatbě. I když jsem porušil náš slib, nabídl jsem jí sňatek.

Byl jsem si vědom toho, že jsem to udělal svévolně. Od té doby, co Sieg přišla, už to bylo pár měsíců. Bylo mi líto, že byly chvíle, kdy si nemohla pořádně odpočinout.

Ale už se z ní stala existence, bez které jsem nemohl žít. Toužil jsem po ní, i když jsme byli jenom chvilku od sebe.

Kdyby se mě někdo zeptal, co na ní mám rád nebo jak jsem se do ní zamiloval, mohl bych říct spoustu věcí, ale z nějakého důvodu si myslím, že bych neodpověděl.

Sieglinde, vážně tě miluju. Nebo tak jsem to chtěl upřímně říct, ale jelikož jsem se bál, že mě odmítne, moje srdce se pevně zavřelo.

Když jsem se znovu podíval na Sieglinde, tvářila se ustaraně. Byla to ta tvář, co nasazovala, když jsem jí ukázal svou náklonnost.

„—Já...”

„Počkej, Sieg!”

„?!”

Zadržel jsem ji, protože jsem chtěl, aby odpověděla později.

„Na rozdíl od tehdy na bálu chci, aby sis to pořádně rozmyslela.”

„...”

„Pořád chci zbytek našeho času strávit příjemně.”

Jaro, kdy se všechno zazelenalo, ještě nepřišlo. A ani nepřišlo osvěžující léto a krátký podzim. Pokud by to šlo, rád bych tato období příjemně strávil se Sieg jako s dočasnou manželkou.

Takže jsem chtěl, aby odpověděla později.

„...Dobrá.”

„Děkuju, a...”

„Ještě pořád něco?”

„Ano, promiň.”

Požádal jsem ji, aby mě plnou silou praštila, kdybych udělal něco, co se jí nelíbilo.

Snažil jsem se před ní být co možná největší kavalír, ale jelikož jsem žil s ženou, co mám rád, nemohl jsem říct, co by se mohlo stát. Nemůžu s jistotou říct, že se to, co se stalo dneska, nebude opakovat.

Naštěstí Sieg ví, jak se ochránit. Předpokládal jsem, že pro ni bude velmi snadné zmlátit dospělého muže.

„To taky vím.”

„Promiň. Díky.”

„Ale stejně si nemyslím, že bych kdy zvedla pěst.”

...Takže to místo pěstí budou nohy, Sieglinde.

Jak jsem si vybavil její kop z otočky, zatřásl jsem se. Emmerich byl voják a jako takový byl možná schopen ztlumit ten náraz nějakým obranným počinem, ale kdybych já utržil Siegin kop, možná bych už nikdy nevstal.

Ten den jsem se rozhodl, že než se Sieg dotknu, navodím tu správnou atmosféru.





Tak nějak se nám podařilo přežít turistickou sezónu. Jelikož během toho období byla větší šance, že vznikne polární záře, bylo i víc turistů. Letos bylo díky Sieglindinu efektu mnohem více turistů, takže to bylo nepředvídatelné.

Ale to neznamenalo, že turisté přestali jezdit.

A dneska nás navštívil zvláštní host.

„Dlouho jsme se neviděli! Nebylo to tak dlouho, co?”

„...Jo.”

„Nemyslel jsem si, že tu budeš tak brzy, to mám radost, Emmerichu.”

Tím hostem byl Siegin dřívější kolega z armády, Emmerich David. Zatímco jsme si dopisovali, před dvěma týdny dorazil dopis, že přijede. Dopis, ve kterém psal, že dneska dorazí, přišel teprve včera. Byla to úžasná rychlost.

Nabídl jsem mu pokoj v mém domě, ale tentokrát odmítl a řekl, že už si zarezervoval ubytování.

A jelikož v dopisu zmínil, že si chtěl o něčem promluvit, sešli jsme se v domě k promluvě. No, i když si nejsem jistý, o čem chce mluvit. Myslel jsem si, že to bude něco mezi muži, ale klidně nechal Sieg sedět s námi.

Emmerich vypadal nervózně, jak jsme na něj Sieg a já koukali.

„—Takže o čem jsi to chtěl mluvit?”

„...”

Jelikož nejevil známky, že by chtěl začít mluvit, nakonec jsem se ho zeptal. Po tomto pobídnutí začal Emmerich pomalu mluvit v cizí řeči.

„Chtěl jsem si promluvit—”

Začal tím, že bylo trapné se na něco takového ptát v dopise, a nakonec řekl, že má rád někoho z vesnice. To byl konec.

„...”

„...”

„...”

Jelikož Emmerich nic dalšího neřekl, rozhostilo se ticho.

„Ne, není trapnější to říct osobně?” poukázala Sieg lehkovážně.

Jak to Emmerich zaslechl, svěsil hlavu.

On, Emmerich David, vypadal, jako kdyby měl milou a přátelskou povahu, ale ve skutečnosti byl něžný a citlivý. Sieg na něj byla zvyklá, takže si s ním dokázala v klidu povídat, ale já s ním takhle mluvit ještě nedokázal.

Mladému muži Emmerichovi se z těch posledních slov začaly sbírat slzy v očích, ale já předstíral, že jsem to neviděl.

A byla to zase Sieg, co tomu sklíčenému muži uštědřila poslední ránu: „Tohle ti řeknu předem, ale ženy v téhle vesnici se nemůžou vystěhovat. Pokud chceš tu lásku naplnit, musíš se přestěhovat sem do vesnice.”

„?!”

Emmericha to překvapilo a zbledl.

„Koho to vůbec máš rád.”

„...”

„Pokud nám to neřekneš, tak to nebudeme vědět.”

„...Bílé vlasy, modré oči.”

Sieg se podívala na mě. Ne, já to nejsem. Zakroutil jsem hlavu. Většina místních obyvatel bez ohledu na pohlaví nebo věk měla bílé vlasy a modré oči.

„Řekni mi víc podrobností.”

„...Zapletené vlasy.”

Sieg se znovu podívala na mě. Ne, ne, vážně to nejsem já. Zakroutil jsem hlavou v popření. Většina místních obyvatel si zaplétala vlasy. Bylo to součástí uctívání ducha.

„Něco dalšího?”

„...Velmi roztomilá.”

Sieg se znovu podívala sem... počkat, co? Řekl jsem jí, že já jsem z obliga, protože nejsem roztomilý. Nato se Sieg zamračila a zamumlala: „Vážně.”

To bylo překvapivě málo informací o dívce, co měl Emmerich rád.

„Bohužel to budeš muset vzdát.”

„?!”

„...”

Měl jsem pocit, že vím, koho Emmerich hledal, ale nebyl jsem si jistý, jestli byl dobrý nebo špatný nápad mu to říct.
---------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>