Kapitola 12 – Sieglindino hlášení II
Co se týče toho, proč jsem navrhla ten roční dočasný sňatek, udělala jsem to s myšlenkou, že si to dokonce i Ritzhard uvědomí.
Moje tělo, osobnost a dokonce i vzhled se od normálních žen velmi liší. Jakmile spolu začneme žít jako muž a žena, čekala jsem, že si uvědomí, že „něco není v pořádku”.
Nevadilo mi, co řekl, ale prozatím jsem potřebovala místo, kam se ukryju, dokud se moje sestřenice nevdají. Navíc pokud mi to tam bude vyhovovat, mohla bych se tam usadit.
Ačkoli se možná nebudu moct stát dobrou manželkou, mohla bych se stát obyvatelem, na kterého je spolehnutí.
Ale předtím jsme se na nějakou dobu rozloučili, protože jsem nejdřív musela zajet za svými rodiči a naplánovat to s nimi.
Když jsem se vrátila domů. Myslela jsem si, že se tím moje problémy vyřešily, ale z nějakého důvodu jsem se nedokázala uvolnit.
I když to byl jen provizorní svazek, stejně jsem se rozhodla vdát celkem narychlo.
Uvědomila jsem si, že dokonce i já mám svoje citlivé části.
Slyšela jsem, že je na světě mnoho manželství bez lásky. Také se zdá, že je mnoho párů, co si mezi sebou i bez lásky udržuje přátelský vztah, ale já si nebyla jistá, jestli to zvládnu.
Pořád jsem se sama sebe ptala, jestli to vyjde, když jsme měli stejné zájmy.
Navíc jsme vyrostli v jiných zemích, v jiném prostředí. To, co jsem se naučila za svou službu u armády, mi možná ve Sněžné zemi nic dobrého nepřinese.
Když jsem o tom přemýšlela, bylo mi ho tak nějak líto.
Nakonec nastalo ráno, aniž bych oka zamhouřila. Chtěla jsem se zbavit té nervozity, a tak jsem mu poslala dopis do hostince, kde přebýval, abychom se setkali.
I když to bylo tak najednou, sněžná víla mou žádost rád přijal.
Když jsem na něj čekala na místě, kde jsme se domluvili, objevil se na čas.
Ritzhard byl nápadný dokonce i v ulicích. Ať už to bylo jakkoli. Jeho laskavý úsměv byl velmi elegantní, ale v této zemi, kde se lidé moc často neusmívali, působil celkem pošetile.
Jelikož řekl, že si chce nakoupit pár věcí nezbytných pro život ve Sněžné zemi, odešli jsme z náměstí.
Bylo tam celkem dost lidí. Když jsem zrovna chtěla promluvit, chytil mě za ruku a beze slova si ji vložil do kapsy.
Nevěděla jsem, jak mám na jeho náhlý počin zareagovat, ale jeho úmysl vyšel brzy najevo.
Otočil se na mě a řekl s nervózním výrazem: „To je ale dav.” A pak řekl: „Nemáš studené ruce?”
Proplétal se davem, jako kdyby mě chránil, a nechal mě do obchodu vejít jako první s tím, že je zima.
Choval se ke mně jako k princezně.
Jak jsem s ním strávila den, moje nervozita byla skoro pryč. Měla jsem pocit, že tenhle sňatek by mohl vyjít.
Ale jen pro případ jsem mu řekla, že bychom měli začít jako „přátelé”. Nebyla jsem zvyklá, že se ke mně někdo choval jako k ženě. A když se tak ke mně někdo choval, byl to divný pocit.
Jeho představení mým rodičům další den skončilo bez větších potíží a rozhodlo se, že tu zůstane zbylé dny v této zemi, než se vrátí domů.
Během jeho pobytu v domě mé rodiny jsem od něj slyšela mnoho historek. O prostředí Ritzhardova léna, o kultuře, historii a každodenním životě. Všechno to byly velmi zajímavé historky a náš čas spolu utekl rychle.
Ráno posledního dne jsem se s Ritzhardem rozloučila. Když jsem natáhla ruku k pozdravu, muž přede mnou řekl něco nečekaného.
Řekl: „Těším se, až se znovu setkáme, slečno.”
Kde je jako ta slečna. To bylo poprvé, co mě tak někdo oslovil.
Nevěřila jsem vlastním uším. Mezitím kolem mé ruky ovinul ty své. Zatímco se moje pozornost přesunula k těm teplým rukám, v následujícím okamžiku mi něco vtiskl na tvář.
Věřte tomu nebo ne, Ritzhard mě políbil na tvář.
Nebylo pochyb o tom, že se tvářil jako dítě, co uspělo ve svém žertíku. „Tenhle drzý muž!” Když jsem se na něj podívala s takovou myšlenkou, jeho tvář byla mírně zbarvená do červena a plaše se usmíval.
Neměla jsem slov.
Ritzhard odběhl do kočáru a jak odjížděl, mával mi na rozloučenou.
Setkám se s ním za dva měsíce. A tohle byl začátek dlouhých dnů.
Jelikož byl můj sňatek domluvený, matka začala se zbytečnými přípravami. Poslala pro manželku mého druhého nejstaršího bratra, co byla velmi přísná, co se slušného chování týkalo.
Řekla jsem jim, že si nepotřebuju nic připravit, protože to byl lid lovců, ale nikdo mě neposlouchal.
Od toho dne jsem prodělala proklatý výcvik. Vyšívání, etiketa u čaje a stolování. Příprava pečených dezertů pro hosty a nošení šatů. To učení neskončilo, dokud jsem to všechno dokonale nezvládla.
Nečekané bylo, že jsem měla celkem nadání na ruční práce. Kapesníčky, co jsem vyšívala, jeden denně, dostaly všechny zelenou. Udělala jsem jich zhruba třicet. Bylo mi řečeno, že bych je měla darovat jeho příbuzenstvu jako výraz úcty. Ty moje kapesníky se staly součástí mého věna.
V den, kdy jsem byla osvobozena od lekcí mé švagrové, znovu přišel Klaus během svých prázdnin.
Jakmile mě spatřil, řekl: babka, co se převléká za muže. Jako obvykle.
Ani ne před měsícem jsem mu řekla, aby něco provedl s tou svojí pusou, ale jakmile se mi ztratil z očí, byl zase stejný jako předtím.
Ale jelikož jsem se opravdu převlékala, nic jsem neřekla.
Dalšího dne. Jelikož jsem se měla brzy vdát, otec mi řekl, abych se přestala oblékat jako muž, takže jsem se rozhodla vzít si šaty, co mi dala matka.
Když jsem se svých rodičů zeptala, jak vypadám, moje matka odpověděla: „Snažila ses ze všech sil.” A odvrátila zrak. Otec řekl: „Uznávám tvou vynaloženou snahu.” A také odvrátil zrak. No vážně, to jsou ale drzí rodičové. Můj bratr a jeho manželka zareagovali stejně. Věděla jsem, že v šatech nevypadám dobře, ale moje rodina se stejně snažila, aby mě to neranilo.
Ale z těch jejich snadno čitelných postojů jsem byla ještě víc raněná.
A pak tomu můj synovec Klaus s nevymáchanou pusou nasadil korunu.
Řekl mi: „babka převlékající se za ženu”.
Nevadilo mi to předešlé „babka převlékající se za muže”. To pořád ještě dávalo smysl. Ale „babka převlékající se za ženu” smysl nedávalo. Vůbec.
Popadla jsem Klause za zátylek a zhruba hodinu jsem mu činila.
Brzy poté se to změnilo zpět na „babku převlékající se za muže”.
Během následujícího měsíce jsem byla roztěkaná. I když jsem šla se svou matkou a švagrovou nakupovat a s ostatními dámami jsem šla na čaj, nic mě nezaujalo.
Mou jedinou radostí byly dopisy od Ritzharda. Jeho věty byly mdlé, ale poslal mi oblečení, co pro mě vyrobil, a dokonce kožešinové boty.
Mezitím mě můj bývalý kolega od armády požádal o ruku a moje sestřenice mě prosily, abych nikam nejezdila, ale mé plány se nijak nezměnily.
Zařídila jsem si to tak, aby moje zavazadla přijela jako první, takže jsem odjela jenom s jednou brašnou.
Dva dny poté, co jsem odjela ze své domoviny, jsem konečně dorazila ke svému manželovi.
Jak jsem slyšela z jeho historek, bylo tam velmi chladno. Jelikož na molu bylo tolik lidí, co mi zakrývali výhled, v klidu jsem se převlékla do kožešinového pláště, co mi Ritzhard poslal. Zvířecí kůže je nečekaně teplá. Ten rozdíl mě překvapil.
Ritzhard, s kterým jsem se po dlouhé době zase setkala, pořád vypadal jako bezstarostná víla. Když jsem ho viděla, jak mě vítal, byla jsem tak nějak šťastná.
Zima ve Sněžné zemi, o které se říkalo, že byla smrtonosná, byla mírnější, než jsem čekala. Když foukal vítr, odhalená část tváře mě trochu bolela, ale dalo se to snést.
A takhle začal můj život ve Sněžné zemi. Na rozdíl od toho, čeho jsem se obávala, to byly celkem příjemné dny.
Cítila jsem se zvláštně pokaždé, když mě Ritzhard oslovil jako svou ženu, ale trávila jsem své dny šťastně.
Ačkoli ten život dočasného páru teprve začínal, byla jsem natěšená, co nového zažiju.
Každý den utíkal hladce a byl plný nových zkušeností.
----------------------------------------------
Děkuju
OdpovědětVymazatďakujem
OdpovědětVymazat