HK - kapitola 14

Kapitola 14 – I dneska pokračuje lovecký život

Už je to měsíc, co Sieg dorazila. Náš dočasný život v žádném případě nebyl sladký, ale čas strávený s ní byl dost radostný jen z toho, že jsem měl s kým si popovídat.

Věděl jsem, že se Sieg ve svém novém prostředí snaží ze všech sil. Učila se jazyk této země, scházela se s vesničany a učila se lovecké techniky. Jen stěží měla nějaký volný čas.

Bylo mi líto, že jsem ji přiměl tak zápolit, ale její snaživý vzhled byl nádherný, takže jsem ji jenom z ústraní sledoval.

Jak už byl náš každodenní život zaběhnutý, každý den jsme lovili a trávili jsme spoustu času v přípravách na polární noci. Ačkoli Sieg byla v lovu začátečník, co jiného čekat od ženy z armády, její ostrostřelecké schopnosti byly skvělé. Rychle kalkulovala, za jak dlouho kulka narazí, a také rychle znovu dobíjela zbraň.

I dneska jsme jako obvykle vyrazili na lov. Pátrat v zasněženém lese po kořisti a dovést ji na dostřel byla práce loveckých psů.

Loveckým psům jsme dávali uši čerstvě ulovených zvířat, aby si tu vůni zapamatovali. Takhle jsme psi vychovávali po generace.

Následovali jsme stopy psů do lesa.

Po cestě jsme narazili na štíhlé zvíře s hnědou srstí, co mělo na hlavě bílou srst.

„Ritzi, co to je?”

„Černá kuna.”

Kožešiny z černé kuny měli šlechtické paničky rády jako luxusní zboží. Ale jelikož jejich počet klesl kvůli přehnanému lovu, země jejich lov zakázala.

Dokonce i na tuto loveckou vesnici se ten zákon vztahoval, protože jí vládla šlechta. Ale kuny se vlastně nikdy tak moc nelovily kvůli masu nebo kožešině. To proto, že smrděly. Existuje způsob, jak ten pach odstranit, ale na jeden klobouk bylo třeba mnoho kun, takže byla otrava to všechno vydělat.

Jelikož nás spatřila, trochu povyskočila a utekla do bezpečí.

Takovému roztomilému stvoření jsem zamával, jak jsme pokračovali dál.

„Ach, sem nemůžeme.”

„?”

Jak jsme kráčeli lesem, něco jsem našel.

Před námi byl rozseknutý strom a uvnitř byl trochu sežvýkaný.

Zapískal jsem na psí píšťalku a otočil se.

„Co to je?”

„Stopa po medvědí tlapě. Tohle udělal medvěd.”

„!”

Řekl jsem Sieg, aby si tu značku zapamatovala. Když jsem se ujistil, že se psi vrátili, rychle jsem z toho místa odešel.

Medvědi jsou nejnebezpečnější zvířata v lese. Mnoho lidí ve vesnici přišlo o život kvůli medvědovi. Tu katastrofu před třemi stoletími způsobil medvěd. Medvěd, co si pamatoval chuť lidí, zaútočil na vesnici a vznikly z toho desítky obětí.

Bylo to před pěti lety? Jak jsem poprvé narazil na medvěda, když jsem šel na lov s Teoporonem. Teoporon využil svých smyslů pro divočinu, aby našel kořist. Tehdy jsem si myslel, že to je zajímavé, a tak jsem ho mnohokrát doprovázel na lov.

Šel jsem kousek za Teoporonem a vždycky jsme našli zvířata. Zajíce, jeleny, divočáky a lišky. Teoporon nepoužíval zbraň, ale jenom kopí. Ale tehdy jsem si stejně myslel, že se jen sledováním hodně naučím.

Ale nakonec jsme narazili na nejhoršího možného protivníka, bílého medvěda.

Medvěd proti nám vyrazil. Já jsem rychle zvedl svou zbraň, ale kvůli Teoporonovu náhlému výkřiku jsem promarnil svou příležitost ke střelbě.

Jak se dalo čekat, medvěd vyrazil k Teoporonovi, co vykřikl. V mžiku ho srazil k zemi.

Ten medvěd byl dokonce větší než ten velký muž. Myslel jsem si, že je po všem.

Zatímco jsem přemýšlel, jestli mám na toho medvěda vystřelit nebo ne, Teoporon na velké bílé zvíře zaútočil. Hluboko do hrudi mu zarazil kopí.

Teprve poté, co medvěd zemřel, jsem si uvědomil, že k zemi padl naschvál. Ale ať jsem se na to koukal, jak chtěl, tahle technika lovu pro mě byla nemožná. Zároveň jsem se rozhodl, že bych měl přestat chodit na lov s někým, komu ani nerozumím.

„Medvědi jsou skutečně nebezpeční.”

Poučil jsem Sieg o jeho teritoriu a jeho chování. Vysvětlil jsem jí, že škrábe stromy, že v jeho výkalech se dají najít celé hlavy, také jsem se zmínil o charakteristice masožravců a o jejich stopách. Také jsem jí řekl, že ty díry s větvemi, co byly vytvarované jako velké ptačí hnízdo, byly nory, které medvědi vyrábí poté, co vyzvrací bobule.

„Ačkoli jsou chutní. Medvědi.”

„...Vážně to nevypadá pěkně.”

„Kdyby byl na prodej, s radostí bych ho skoupil. Ačkoli nikdo by se neodvážil lovit medvědy, aby prodával jejich maso.”

Vážně, medvědí maso chutná úžasně. Většina jeho těla sestává z tuku, ale jakmile se odstraní jeho pach a upeče se, každá část masa je prvotřídní. Vnitřní orgány se za draho prodávají lékárníkům, aby se z nich udělala léčiva, a jeho tlapy se považují za delikatesu.

Jak jsem šel zpět, vyryl jsem do stromu značku. To proto, abych řekl ostatním, že na území dál je medvěd.

Ačkoli vesničané spolu mimo rodinný kruh moc nekomunikovali, na lovištích máme ve zvyku sdílet co možná nejvíc informací. Křížky pro medvědy, trojúhelník pro rysy, hvězdičky pro vlky a čtverečky pro rosomáky. Pro každý druh máme danou značku.

Jak jsme si o těhle věcech povídali, vrátili jsme se domů.

Po návratu jsme pár hodiny porcovali zvířata a pak se vykoupali. Jelikož jsme měli jenom jednu vanu, vždycky jsem Sieg řekl, aby šla napřed. V našem domě vždycky chodily dámy první.

Po večeři jsme obvykle trávili čas při hře. Dneska to byla desková hra sestávající z čtverečkované desky a malých figur vyřezaných ve tvaru královny, krále, střelců, koní a věží. V téhle hře byla důležitá strategie a bylo třeba se hodně soustředit. Brzy jsem si tuhle hru oblíbil.

Moje území bylo jako vždy zničeno a můj král čelil ultimátu.

„A~a.”

„Ještě jednu hru?”

„Ne, zítra. Chci popřemýšlet, proč jsem prohrál.”

Když jsem si zapamatoval rozložení figur, sklidil jsem hru zpět do krabice.

Pak jsem otevřel výměnný deníček, co byl na kraji stolu. Jako obvykle tam bylo napsáno: „Nic neobvyklého”. Řekl jsem jí, že to není vojenské hlášení, ale odpověděla mi, že nemá nic zvláštního, co by napsala, neboť na všechno, o čem rozmýšlela, se zeptala přímo.

Ačkoli byla přímo přede mnou, začal jsem do deníku psát.

„Jaká je tvoje oblíbená barva?” napsal jsem.

Teď, když na to došlo, ji musím dovést k tomu, aby tam něco napsala. Takže jsem do deníku napsal otázku.

„Nikdy jsem nepřemýšlela, jakou barvu mám ráda.”

„Nemá smysl, když mi teď odpovíš! A popřemýšlej o tom trochu!”

„Co s takovou informací budeš dělat?”

„Chci se o tobě víc dozvědět a chci se sblížit.”

„...”

Jelikož se mi nedostalo žádné odpovědi, bezděky jsem se podíval na její tvář, ale smutné bylo, že byla bezvýrazná.

Byla to moje manželka, a přesto byla jedna velká záhada. Byla mlčenlivá a pocity se jí na tváři nezobrazovaly. I když jsem si ji v klidu prohlížel, pořád jsem nevěděl, co měla ráda a co ne. To byla moje předběžná žena, Sieglinde.

„Vážně, z hloubi svého srdce jsem rád, že s tebou trávím každý den. Vážně chci, abys tu zůstala, a pokud by to bylo možné, abys naši smlouvu prodloužila na dva roky.”

Ačkoli napodruhé chci místo dočasné smlouvy udělat plnou smlouvu.

„Ale stejně je to takovéto prostředí, takže tě nebudu zdržovat, pokud se rozhodneš odejít.”

Jelikož bych na ni neměl tlačit, řekl jsem to tak na oko. Ačkoli když jsem pomyslel na ty minulé ženy, co sem předtím přišly, měl jsem v hrudi takový podivný bolestný pocit, ale snažil jsem se, aby se mi to neukázalo na tváři.

Sieg si vzala pero a výměnný deník a začala do něj něco psát. A pak mi to ukázala.

Tohle tam bylo napsáno:

—Zkusím zjistit, jakou barvu mám ráda. A život tady je velmi vzrušující a nesmírně příjemný.

Když jsem si to přečetl, moje ztuhlá tvář povolila.

„Tím myslíš, že to tu není tak moc špatné?”

„Copak nemělo smysl teď odpovídat?”

„!”

Jak to Sieg řekla, rozpustile se usmála.

Z toho náhlého útoku se mi nakonec sevřelo srdce.

A tak náš dočasný život pokračoval.
-------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>