KNM - kapitola 91

Kapitola 91 – Zjevení staršího bratra

~ Chybičky hlásit do komentářů, aby se mohly opravit! ~

Baolilongu, máš nějaký způsob, jak je odehnat?

Liola neměl na výběr a musel se zeptat. Původně měl v plánu se s těmi subdraky vypořádat, aby nepáchali problémy, až odejde. Ale podle nynější situace by mohl být problém se s nimi vypořádat najednou. Proto by možná bylo lepší, kdyby Baolilong ukázal svou moc Posvátného bílého draka a pokusil se ty subdraky odehnat.

Ne, papa, Baolilong jim předtím řekl, aby se mnou nebojovali, ale stejně zaútočili. Jsou tak divní, stěžoval si Baolilong trucovně.

Liola poklesl na duchu. Vypadalo to, že jediný způsob, jak se z tohohle dostat, byl boj. Musel Baolilongovi říct, aby se nestaral o to, jak jsou propečení, a aby se jich rychle zbavil, protože to příliš dlouho nevydrží.

Baolilong si všiml naléhavosti v Liolově telepatickém hlase. Už se neodvažoval si dál hrát. Okamžitě zakroužil kolem a vytrvale střílel z tlamy kulové blesky.

Kromě toho místa, které chránila rudá aura, to všude vypadalo jako na konci světa: blesky létaly všude možně. Nejenom že ničily subdraky, ale také často dopadly na stavby. Mnoho domů teď bylo srovnaných se zemí.

„Mamko, náš dům...”

Chlapec se skrýval v matčině náručí, ale jakmile viděl, že do jejich domova udeřil blesk, vykřikl. Ale matka jej ještě pevněji sevřela ve svém náručí, snažila se ho přimět odvrátit zrak od té strašlivé scény venku.

Liola si do teď nevšiml, že vlastně ničili domy těch civilistů... ale neměl jinou možnost. Kdyby Baolilongovi nedovolil použít dalekosáhlé útoky a místo toho ho nechal je zabíjet jednoho po druhém, pak by jeho aura možná nevydržela ani tak dlouho, aby zabil pětinu subdraků. Takže i když jej tížilo, že jim zničil domovy, věděl, že nemůže Baolilongovi říct, aby přestal.

„Promiň, nemůžu to zastavit,” omluvil se Liola nešťastně.

Civilisté ztuhli. Nikdy je nenapadlo, že by se jim Stříbrná Maska omlouval. Ačkoli pro ně bylo těžké sledovat, jak to ničí jejich domy, přinejmenším budou pořád naživu. Jak mohli v této situaci chtít cokoli jiného? Co se týkalo omluvy Stříbrné Masky, nezdálo se, že by ji přijali, ale byli dojatí, že vlastně řekl něco takového.

Ale zdálo se, že Bour byl vzteky bez sebe; naštvaně řekl: „O čem to mluvíš! Vážně si myslíš, že tě budeme obviňovat? Nejsme nevděční lidé. Kdybys nám nepomohl, buď bychom zemřeli hlady, nebo by nás snědli subdraci. I kdyby v té době domy stály, kdo by v nich kruci bydlel?”

Jak Bour mluvil, všichni zoufale přikyvovali, protože si všimli, že Stříbrná Maska měl stažené obočí a semknuté rty, jako kdyby se cítil provinile. Nebylo to tak, že by se jen prostě omlouval. Tohle všechny poděsilo a začali s Bourem souhlasit; někteří se dokonce postavili a zakřičeli: „Nikdy nebudeme Stříbrnou Masku obviňovat!” a „Správně, kdyby nám sir Stříbrná Maska včera nedal maso, možná bychom dneska ani neměli sílu vstát a utíkat. Ani nemluvě o tom, že nám sir Stříbrná Maska pomáhá ty subdraky zadržet!”

Liola se mírně usmál. Jelikož nebyl ten nejvýřečnější člověk, nevěděl, co má na to odpovědět, a tak jen ze zvyku kývl a pak se soustředil na udržování štítu. Jeho povinností teď bylo ty lidi ochránit, oplatit jim to teplo, co cítil v srdci díky jejich počínání.

Tucet subdraků narazilo do štítu ze všech stran. S Liolovou podporou ten štít stále pevně chránil civilisty. A pak Baolilong, co byl celý žhavý svého tátu a pána ochránit, rozdrtil všechny, co se odvážili udeřit do štítu, svým super velkým kulovým bleskem.

Tohle se stalo opakovaně; Liola se z vnitřku soustředil na udržování aurového štítu a Baolilong zoufale používal své blesky, aby se vypořádal se subdraky. Zdálo se, že ten problém podchytili a že se situace stabilizovala. Pokud se nestane nic nečekaného...

To nečekané ale bylo bohužel v procesu. Když Baolilong spatřil, jak subdraci dorazili k tomuto malému městu, už pronikli dovnitř jako příboj. I kdyby hradby města nebyly zničené, svou silou a počtem je byli schopni zničit.

Proč? Proč by subdraci bez sebemenšího zaváhání přišli do tak bezvýznamného městečka? Liola byl v duchu nervózní; mohlo to být kvůli němu? Poslal je Dračí císař? A pokud ano, copak se tedy nestal důvodem, proč byli ti civilisté v ohrožení? Když o tom popřemýšlel, jeho tvář potemněla.

Lidé si jeho výraz špatně vyložili; mysleli si, že Stříbrná Maska změnil výraz, protože tu bylo příliš mnoho subdraků a on už dál nedokázal udržovat svůj štít.

„Stříbrná Masko...” navrhl Bour laskavě, „pokud to už vážně nezvládneš, tak odleť s ženami a dětmi. Můžeš zachránit aspoň pár z nás, i tak ti budeme vděční, vážně!”

Po pravdě řečeno, tohle už Liolu dřív napadlo. Mohl odletět s lidmi, na kterých mu záleželo jako matku, její dítě a Boura atd. Co se týkalo ostatních... rozhlédl se kolem a všichni se na něj dívali s obavou; někteří už svůj osud přijali a vřele se snažili přemluvit své manželky a děti, co byly pevně rozhodnuté zůstat a neopustit je.

Možná že někteří lidé přemýšleli nad svým osudem a nemohli si pomoct a brečeli, ale stejně své vzlyky potlačili, aby neovlivňovali druhé. Zdálo se, že některé děti to nezajímalo a prostě brečely a nechtěly opustit své maminky.

„Jdi, Stříbrná Masko, udělal jsi pro nás všechno, co bylo v tvých silách,” navrhoval dál Bour; nechtěl vidět, jak tady takový laskavý rytíř přijde o život.

Ne! Nemůžu ty lidi opustit. Liola se rozhodl. Díky těm lidem v nitru zas a znovu pocítil teplo a připomnělo mu to úsměv jeho bratra Mochy. Jen kvůli tomuto důvodu je neopustí.

„Nechci odejít. Pokud to nezvládnu, požádám Baolilonga, aby s sebou vzal pár lidí,” řekl Liola klidně. Potom už neplýtval svým soustředěném na nic jiného než udržování štítu, aby se Baolilong mohl vypořádat s nepřáteli.

„Stříbrná Masko!” zaječel Bour v šoku, ale Liola ho naprosto ignoroval. Bour se neodvažoval jít se Stříbrnou Maskou zatřást, protože nevěděl, jestli by to ovlivnilo tento jeho rudý štít nebo ne.

V tom okamžiku byl naprosto bezmocný; i ostatní lidé křičeli jméno Stříbrné Masky a snažili se říct něco jako „nebuď tvrdohlavý” a „ceň si vlastního života”, ale Liola na to vůbec nereagoval. Teď se naprosto soustředil na udržování štítu.

Navzdory Baolilongově nadšení ochránit svého tátu a pána svými ustavičnými kulovými blesky tu bylo prostě příliš mnoho subdraků. Na místo každého subdraka, co padl po zásahu blesku, nastoupili dva další. Místo každé řady subdraků, co padla, přišla další řada. Pro Baolilonga, co ještě zcela nedospěl, to bylo tělesně velmi namáhavé. Blesky, co mu vycházely z tlamy, začaly být pomalejší a slabší.

Liola věděl, že už je Baolilong unavený a že se prostě snažil vytrvat a neříct mu to, ale od pohledu věděl, že Baolilong o moc dlouho nevydrží.

Liola se velmi trápil tím, jak dlouho to Baolilong vydrží. Zvláště když se počet subdraků, co viděl, vůbec nesnížil. Věděl, že je možná nemožné, aby se na Baolilonga spolehl, že vyřídí všechny subdraky.

Ale v nynější situaci neměli žádnou jinou možnost. Byl teď naprosto bezmocný... Liola jen zřídka pocítil bolest této bezmoci, protože kdykoli k tomu dřív došlo, vždycky měl s sebou někoho, kdo mu to pomohl vyřešit... někoho?

Kaiser! Pokud jsou nablízku, mohli by je přijít zachránit. Liola okamžitě telepaticky řekl Baolilongovi, aby našel Kaisera a ostatní.

Vážně je chceš hledat, papa? Zdálo se, že Baolilong váhal.

Co to říkáš? Samozřejmě že chci, už předtím jsme Kaisera hledali... odpověděl Liola Baolilongovi podivně.

Ale předtím jsi to jenom říkal, ale ve skutečnosti jsi Kaisera nechtěl najít. Nepřemýšlel jsi o tom, že bychom je našli, takže Baolilong Plamínka nepožádal. Baolilong trucoval, byl zmatený, proč jeho táta přemýšlel o něčem jiném, než co říkal.

Liola byl v šoku. Vážně nechtěl Kaisera najít? Vážně to tak bylo?

Ten utržený šok ovlivnil jeho auru; jeho předtím stabilní aura teď začala být trochu ošidná. Jak do ní naráželi subdraci, začala se třást a lidé uvnitř kvůli tomu nahlas vykřikli. Zdálo se, že díky tomuto hluku Liola procitl ze svých myšlenek. Znovu se několikrát zhluboka nadechl, aby se pokusil dočasně překonat ten šok z Baolilongových slov.

V pořádku. Zeptej se Plamínka, jak daleko jsou? Liola uklidnil své myšlenky a jeho aura se vrátila ke své předchozí bezpečné podobě.

Dobře, papa.

„Stříbrná Masko, poslouchej mě, neodhazuj tu svůj život. Rychle odtud odnes pár lidí a odleť.”

Bour se ho pokoušel zoufale přemluvit. Kvůli té roztřesené auře před chvilkou věřil, že už to Stříbrná Maska nedokázal udržet. Jen těžko jej šlo vinit, protože člověk, co by dokázal zastavit tisíce subdraků, bylo něco naprosto neslýchaného. A nebyl to jenom Bour; všichni ostatní civilisté začali Stříbrnou Masku přesvědčovat, aby odešel.

Liola se zamračil a použil Ki, aby se ozvěna jeho hlasu dostala k uším všech: „Ticho!”

Jeho hlas opravdu každého utišil. Díky jeho hlubokému hlasu a stabilnímu postoji se všichni najednou cítili bezpečněji a najednou měli všichni pocit, že se z toho možná dostanou. Dokonce i Bour přestal mluvit, ale měl pocit, že toho člověka před sebou nedokázal přesvědčit, a přesto mu nedokázal přestat věřit.

Papa, Plamínek řekl, že je v Obchodní alianci a že Kaiser a ostatní jsou na tajné základně. Oboje dvoje je velmi daleko.

Když Liola zaslechl Baolilonga, poklesl na duchu. Zdálo se, že ta naděje byla pryč, co mohl udělat dál?

Prozatím neměl žádnou jinou možnost, než se nutit vydržet. Minuty ubíhaly a z Baolilongovy tlamy vycházelo jen velmi málo blesků. Nestěžoval si, ale místo toho začal útočit svými drápy. Jak se střemhlav vrhal z oblohy, proklestil si zkrvavenou cestu; každému subdrakovi, co mu stál v cestě, roztrhl kůži, ale jen málokdy je zabil. Často na to Baolilong potřeboval dva nebo tři pokusy, pokud náhodou neudeřil do životně důležitého bodu, než subdraka zabil.

Počet subdraků by se měl snížit, ale když z nich bylo nekonečné moře, nikdo nedokázal říct, jestli jejich počty klesly. Zvláště teď, když hrozba Baolilongových blesků pominula, útoky subdraků zintenzivněly a tlak na Liolu, co udržoval štít, se navýšil. Věděl, že pokud to takhle půjde dál, dlouho nevydrží.

Ale nemohl se jen tak vzdát! Neměl na výběr a musel svou aurou vyčerpat víc a víc své síly. Podle svého odhadu to mohl vydržet nanejvýš jen další půlhodinu, než zemře vyčerpáním.

Čas nečeká na nikoho. Jak minuty utíkaly, Baolilong začal panikařit. Cítil v Liolovi nervozitu a také to, jak mu klesala životní síla. Zoufale se znovu a znovu vrhal k zemi, vytrhával v mase subdraků hluboká, rudá zranění, ale ještě více subdraků se vrhalo na štít. Dokonce ani zkrvavená zranění na hlavách nestačila na to, aby je to zastavilo.

Postupně stěna z aury slábla a Liola byl na pokraji své životní síly. Teď měl v plánu to nejhorší; řekl Baolilongovi, že jakmile padne, musí pobrat všechny civilisty, co dokáže, a odletět.

A co papa? Zakřičel Baolilong nahlas, jako kdyby cítil, že Liola neměl v plánu odejít.

A opravdu, Liola zůstal zticha a Baolilongovi neodpověděl. Už měl naplánováno, že až vyčerpá veškeré své Ki, použije svou životní sílu k tomu, aby štít udržel. Takže až už ten štít nebude moct udržet, jeho život skončí, takže ať už ho vezmou s sebou nebo ne... nebyl by v tom žádný rozdíl.

Jelikož byl Baolilong celý nervózní, nevěděl, co má dělat. Jeho jedinou možností bylo útočit na subdraky; pomyslel si, že pokud dokáže zabít všechny subdraky, bylo by to skvělé. Baolilongovy myšlenky byly celkem prosté.

Liolovo Ki teď bylo povětšinou pryč a zeď z aury teď byla tenká jako papír. Bylo na čase, aby použil svou životní sílu.

„Stříbrná Masko, jsi v pořádku? Nevypadáš tak dobře,” zeptal se Bour ustaraně. Podle toho, co viděl, už dřív byl Stříbrný Maska bledý, ale teď byl bílý jako papír a dokonce i rty měl šedavé.

Liola Bourovu otázku neslyšel.

„Se sirem Stříbrnou Maskou se něco děje. Boure, rychle, vymysli něco!” zakřičela matka nervózně.

Bour si promnul ruce a zamračil se. „A-ale co zmůžu, není ochotný odejít. Je tvrdohlavý! Příliš tvrdohlavý!” Ačkoli to znělo, jako že Liolu obviňuje, z očí se mu koulely slzy. Když je setřel, bez mrknutí zíral na Stříbrnou Masku a snažil se si navždy zapamatovat siluetu člověka, co je zachránil.

„Bé...” Matka si zakryla tvář a v tichosti vzlykala. Bez ohledu na to, jak moc nechtěla vidět, jak se Stříbrná Maska obětuje, bylo jen málo, co mohla dělat.

Ki... teď bylo pryč. Liola se vzpamatoval a vlil do štítu svou životní sílu.

Papa, přestaň! Baolilong si teď konečně uvědomil, co Liola hodlal udělat. Úzkostlivě zařval a donekonečna kroužil nad Liolou.

„Co to brácha dělá?” Chlapec vystrčil hlavu z matčina náručí a zvědavě ukázal na bílého draka, co kroužil nad štítem.

Bour a matka zvedli hlavu a spatřili, jak nad nimi bílý drak krouží a jak mu z tlamy vychází tichý řev, jako kdyby vzlykal. Všichni teď chápali, že se bílý drak bojí o svého pána. Tohle jasně ukazovalo, že už to Stříbrná Maska nemohl déle vydržet.

„Prosím, prostě nás tu nech!” vzlykala matka neustále.

Bour už nemohl jen tak stát a přihlížet. Vrhl se k jedinému stojícímu člověku, Stříbrné Masce, v naději, že upoutá jeho pozornost. Nečekal, že kvůli tomuto počinu ten člověk, co zadržoval tisíce subdraků, padne. Bour se okamžitě vyškrábal na nohy a podepřel Stříbrnou Masku. Až do teď si neuvědomil, že Stříbrná Maska už omdlel.

Jelikož Stříbrná Maska omdlel, štít okamžitě zmizel. Teď už nebylo nic, co by subdraky oddělovalo od civilistů. Civilisti teď ztuhli; tváří v tvář obrovským, slintajícím a smradlavým tlamám subdraků se zdálo, že se mnoho z nich připravilo na to, že je slupnou jako jídlo. Najednou nad civilisty vybuchl obrovský kulový blesk a elektřina se rozprostřela ve všech směrech. I když to subdraky neusmažilo, na dlouhou chvíli je to paralyzovalo.

Bour vzal Stříbrnou Masku do náručí a nahlas zakřičel na oblohu: „Bílý draku, honem si pojď vzít svého pána!”

Ale Baolilong svou pozornost upíral k něčemu ne tak daleko od nich. Byl celý v extázi, protože viděl, jak se blíží pomoc. Nahlas zařval k obloze, aby upoutal pozornost jejich zachránců.

Bour toto jeho počínání viděl a byl zmatený. Když se podíval stejným směrem jako Baolilong, uvědomil si, že na obloze bylo seskupení malých černých teček. Co by to mohlo být... mohli by to být letící draci? Nebo něco jiného? Bour přimhouřil oči, jak se snažil je jasně zahlédnout...

„Rytíři!” zakřičel Bour nahlas a nedokázal v sobě udržet to veselí. Správně, viděl, jak k nim letí celá skupina rytířů.

Rytíři zanedlouho dorazili. Alespoň sedmdesát procent z nich mělo za svá zvířata draky a všichni byli minimálně modrého řádu. Všichni na sobě měli symbol ve tvaru draka, což znamenalo, že to byli rytíři z Dračí říše.

Jakmile rytíři dorazili do malého města, začali na subdraky útočit. Ohniví draci vychrstli dost ohně, aby to roztavilo ocel. Ledoví draci přišpendlili subdraky k zemi ledovými blesky. Větrní draci přivolali tornáda, kvůli kterým do sebe subdraci naráželi, a zemní draci povolali stěny z hlíny, takže pádící draci narazili do stěn hlavou napřed a zlámali si kosti.

Rytíř na tmavě kávovém drakovi zakroužil nad civilisty a zakřičel: „Jste všichni v pořádku? Je někdo zraněný?”

Bour si vzpomněl na Stříbrnou Masku ve svém náručí a okamžitě zakřičel: „Ano! Ano! Tady je rytíř v bezvědomí.”

„Rytíř?”

Rytíř na drakovi byl jasně překvapený. Pak svému drakovi řekl, aby pomohl ostatním, a seskočil z něj. Teď konečně všichni viděli, že tento rytíř měl bílý rytířský stejnokroj lemovaný stříbrnou. Všichni věděli, že rytíři v bílém stejnokroji vynikali v léčivé magii.

Všichni civilisti dobrovolně ustoupili, aby tomuto rytíři udělali cestu. Rytíř byl celý omráčený. Od té doby, co Dračí říše vykázala aklanské civilisty, takové chování nezažil. Kamkoli šel, civilisti se k němu nikdy nechovali pěkně, i když je přišel zachránit.

Matka k němu přispěchala, popadla jej za ruce a prosila: „Prosím, honem vylečte Stříbrnou Masku.”

„Stříbrnou Masku?” Teď byl rytíř v šoku. Očividně věděl o Stříbrné Masce, učedníkovi legendárního paladina. Ale dokonce znal i ještě víc šokující skutečnou totožnost tohoto člověka.

Vážně by to mohl být on? Rytíř poklesl na duchu a přišel k Bourovi. Zlehka Stříbrné Masce shrábl jeho černé vlasy a spatřil jeho elegantní a pohlednou tvář.

Zhluboka se nadechl a zdvořile předvedl rytířský pozdrav: „Vaše výsosti následníku.”

Všichni, co to slyšeli, ztuhli, zvláště Bour; pořád nesl 'následníka' ve svém náručí.

„Prosím, položte následníka na zem, abych ho mohl prohlédnout.” Zdálo se, že rytíř si všiml, že jeho počínání šokovalo všechny kolem. Pokusil se na Boura vřele usmát.

Bour poslušně položil Stříbrnou Masku na zem, hlavu měl pořád ještě naprosto prázdnou.

„Hmm... omdlel, protože vyčerpal veškerou svou auru.” Rytíř následníka prohlédl a diagnostikoval jeho stav. V takovém případě byl bezmocný; jediné, co mohl udělat, bylo nechat následníka odpočívat, aby mohl znovu nabýt svou sílu.

„Feire! Dokážeš je vyléčit sám? Potřebuješ pomoc?” zakřičel ze vzduchu další muž v bílém rytířském stejnokroji.

„Není zraněný, jen vyčerpal veškerou svou auru,” odpověděl Feir nahlas.

„Rozumím, tak si pospěš a pojď bojovat.”

Feir zamrkal. Kdyby šel bojovat a nechal zemdlelého následníka bez dozoru, pravděpodobně by ho obviňovali až do skonání. Ale kdyby zařval, aby vysvětlil, že „tu je následník”, pravděpodobně by pár rytířů z šoku zakoplo a pak by z nebes mohli začít „pršet rytíři”. Jak o tom Feir popřemýšlel, povzdechl si a hořce se usmál. „Ne, radši tu zůstanu a postarám se o něj.”

Ten druhý rytíř pokrčil rameny a pak se přidal k boji.

Feir sklonil hlavu a podíval se na černovlasého muže se zavřenýma očima. Stříbrná Maska, Liola, následník... všechny totožnosti tohoto muže byly stejně šokující.

„To je následník? To není možné!” zakřičel Bour nahlas. „Jak může být Stříbrná Maska ten mizera následník, co nás vyhnal z našich domovů?!”

Matka byla evidentně úplně ztracená. Jak by mohl být laskavý Stříbrná Maska tím následníkem, co vydal rozkaz, aby se civilisti nemohli vrátit domů. Ten, co se zřekl všech civilistů a dokonce poslal rytíře, aby civilisty vyslýchali a našli špehy. Ten, kterého civilisti běžně proklínali?

I ostatní slyšeli Bourovo řvaní a křik. Všichni zareagovali skoro stejně: prvně to byl šok, pak byli plní hněvu, kdy skoro až zapomněli, kdo je ještě před chviličkou chránil. Znovu začali proklínat následníkovo zlovolné počínání.

„Prosím, uklidněte se.” Feir si všiml, že je na tom něco divného, a okamžitě začal mluvit: „Prosím, dovolte mi to vysvětlit.”

Bour zavrčel: „Fajn.” A zadržel diskuze civilistů. Zdálo se, že mu s jeho potemnělou tváří nezáleželo na tom, že ten člověk před ním byl stříbrný rytíř, a bez nejmenší zdvořilosti řekl: „Mluv.”

Když Feir viděl, jak se všichni zklidňují, urovnal si myšlenky a pak začal vysvětlovat: „Po pravdě řečeno znám jenom některá fakta. Už ho znám dlouho; Liola... nebo Stříbrná Maska, jak jste ho nazvali, tehdy nebyl následníkem. Co jsem já věděl, tehdy ani on sám nevěděl, že je princem.”

Bour se zamračil, protože teď najednou věděl, že Stříbrná Maska měl další jméno.

„Pak na nějakou dobu zmizel... když se znovu objevil, Dračí říše jej prohlásila následníkem trůnu.” Feir se hořce usmál, jak si na to vzpomínal, dokonce i jeho to hluboce šokovalo.

„Ale i tak, co to má co dělat s tím, co ten následník mizera udělal?” zařval Bour.

„Prosím, jen mě vyslechněte.” Feir se zatvářil vážně. „Slibuju vám na svou rytířskou čest, že já jsem absolutně nikdy nevěřil, že by Liola, kterého jsem znal, ty věci udělal. Ty věci, které vy nazýváte zlovolné počínání následníka mizery. Musí v tom být nějaký důvod, o kterém nevíme.”

Bour a ostatní byli zticha a nevěděli, jak mají zareagovat. Přece jenom všichni zakusili laskavost Stříbrné Masky. Nechtěli se k Stříbrné Masce chovat jako ke špatňákovi, ale kvůli následníkovu počínání byli nahněvaní a vyděšení. Pokud byl následník skutečně špatným člověkem, proč by jim posledních pár dnů pomáhal?

„Já ti řeknu proč, Feire,” bylo slyšet klidný, a přesto žalostný hlas a muž se stříbrnýma očima pokračoval. Chtěl všem objasnit, co se stalo. Nebylo to tak, že by se chtěl obhajovat, ale prostě jim chtěl říct pravdu. To břímě, kdy tu pravdu nesl sám, bylo pro něj příliš bolestné.

„Počkej,” přerušil ho Feir najednou, „můžeš počkat, až rytíři dobojují, aby si ten příběh také vyslechli?”

Liola se po Feirovi podíval a pak přikývl.

Když rytíři všechny draky buď zabili, nebo zahnali, Feir je všechny shromáždil a pak jim prostě řekl, že tu je jejich následník... A opravdu, zhruba tucet rytířů spadlo ze svých draků. Pak se rytíři a civilisti shromáždili v kroužku kolem Lioly a v tichosti čekali, až začne mluvit.

Liola se podíval na Baolilonga a natáhl ruku, aby se dotkl jeho hlavy, a pak začal tiše vyprávět svůj příběh: „Nejdřív jsem si myslel, že jsem mimozemšťan z jiného světa; teprve později jsem zjistil, že tohle je vlastně můj svět...”
------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>