KNM - kapitola 92

Kapitola 92 – Královská tužba

~ Chybičky hlásit do komentářů, aby se mohly opravit! ~

„...smrt bratra Mochy mě probudila a já jsem byl schopen uniknout.” Liola všechno dopodrobna vysvětlil, aniž by něco zatajoval, bez ohledu na to, jestli byl kolem něj civilista nebo rytíř z Dračí říše.

Když se svým příběhem skončil, všichni zůstali zticha. Na náměstí bylo slyšet akorát dýchání draků— jinak bylo hrobové ticho. Ale vážně je z toho nemohl nikdo vinit; něco tak bizarního jako tohle si civilista nedokázal představit ani ve snu. Dokonce se zdálo, že i rytíře ten příběh šokoval. Zvláště když Liola mluvil o pravdě ohledně srdce Dračího císaře.

„Tohle je celkem neobyčejné tajemství.” Feir se hořce usmál. On jenom doufal, že Liola vysvětlí své předchozí počínání, aby ho civilisti a rytíři nechápali špatně, ale teď když vytáhl tak šokující pravdu... bylo to dobré nebo špatné?

„Takže tak to bylo. Takže tě v podstatě ovládal Dračí císař, a proto jsi udělal takové věci. Potom tě vážně nemůžeme obviňovat, měli bychom vinit Dračího císaře... Počkat, na vině je srdce Dračího císaře,” řekl Bour, „nemůžu uvěřit, že na světě existuje tak divné srdce; je to vážně divné.”

„Ale ty zlovolné činy jsem vážně udělal já a nemám k tomu co říct.” Liola naklonil hlavu ke straně a snažil se odvrátit zrak od nenávisti v očích lidí kolem.

Nečekaně Liolovi na hlavu dopadla pěst. Bour odsekl: „Co to kruci říkáš? Když se přiotrávím jídlem, mám vinit číšníka, že mi to jídlo přinesl, a ne kuchaře, co ho uvařil? Nesmysl.”

Liola se překvapeně dotkl své hlavy a kvůli jeho omráčenému výrazu se všichni zasmáli. Ale Baolilong se nesmál; vrhl se na Boura, svrhl ho na zem a zařval: „Nemlať mi tátu!”

„Hej, já jsem tvého tátu nemlátil. Dělal jsem si z něj legraci, legraci! Hej! Přestaň.” Bour se neohrabaně snažil vyhýbat Baolilongově nehtům. Ačkoli byl ve své lidské podobě a jeho nehty nebyly tak ostré jako dračí drápy, Bour měl stejně po celém těle rudé škrábance. Vypadal jako muž, kterého si žena odtáhla, když ho našla s milenkou.

„Baolilongu, přestaň se takhle chovat.” Liolu to překvapilo; spěšně se snažil Baolilonga popadnout, aby mu zabránil Boura dál zraňovat. Ale jelikož byl vyčerpaný, jakmile Baolilonga popadl, začal padat ke straně. Bour si toho všiml a honem Liolu chytil. Ale kvůli tomu spádu spadli všichni tři na zem.

Všichni ztuhli. V tom okamžiku nikoho nenapadlo, aby jim pomohl na nohy. Bour se snažil popadnout dech a řekl: „Ach... nemůžu uvěřit, že jsem v tomhle životě měl tu čest spadnout s princem.”

„Ahaha.” Někdo v davu se začal smát. Ten zvuk se v davu zavlnil jako oblázek hozený do jezera a nakonec se smáli všichni: svatý rytíř, temný rytíř, ženy v zástěrách, majitelé hotelů, co si nesli všechny svoje peníze, a všichni různí lidé se spolu smáli.

Po dlouhé chvíli se lidé konečně přestali smát. Feir se usmál, jak následníka podepřel: „Hodně jste dřel, abyste tyhle civilisty ochránil, dovolte mi vám pomoct najít nějaké místo k odpočinku.”

Feir řekl ostatním: „Všichni těmto civilistům pomozte najít nějaké místo k životu. Nezapomeňte jim dát nějaké jídlo!”

„Žádný problém, Feiri, jdi následníkovi pomoct, aby si odpočinul,” odpověděli rytíři nahlas a s úsměvem.

Feir pomohl Liolovi do domu, co byl pořád ještě z větší části nedotčený, pomohl mu se posadit vedle stolu a řekl: „Na chvilku si sedněte, půjdu připravit postel.”

Liola Feira zastavil; když se na něj Feir otočil a zvědavě podíval, vysvětlil: „Můžeš přestat mluvit tak zdvořile. Víš... já nejsem následník nebo spíš bych měl říct, že nejsem ani princ; ne jako Lanski nebo Cappuccino, to bys měl vědět...” Liola nedokázal najít ta správná slova, jak by to Feirovi vysvětlil.

„Vážně?” Feir se vřele usmál. „Ale díky tomu, co jsi udělal, abys ty civilisty ochránil, v mých očích vypadáš jako skutečný člen královské rodiny.”

Teď bylo na Liolovi, aby se na Feira zvědavě podíval.

Když to Feir viděl, vzdal se pomyšlení na přípravu lůžka, protože následník vypadal, že se mu nechce spát. Feir přešel ke stolu a s úsměvem se zeptal: „Můžu se prosím posadit?”

„Jsi Anežčin bratr, nemusíš být tak... zdvořilý.” Liola se mírně zamračil.

Feir se usmál a už to dál nevysvětloval. Kdyby byl skutečně zdvořilý, neptal by se na takovou otázku a místo aby se posadil by měl stát vedle následníka. Ale věděl, že kdyby byl vůči Liolovi uctivý, cítil by se divně, a tak přestal s vykáním a řekl přímo: „Když už jsme u Anežky, proč ses nevrátil zpět a nehledal Kaisera? Ale jelikož on a Daylight jsou hledaní zločinci, nevím, kde se skrývají. Ale věřím, že moje sestra to ví.”

„Ztratil jsem se...” řekl Liola po pravdě.

„Ztratil?” Zdálo se, že je Feir zmatený. „Pokud ses ztratil, mohl jsi říct Baolilongovi, aby se zeptal Plamínka. Ačkoli je Plamínek v Obchodní alianci a jsme od ní celkem daleko, posvátný bílý drak by měl mít dostatečně silnou moc, aby s ním mohl komunikovat.”

Liola byl chvíli zticha a pak vysvětlil: „Baolilong řekl, že to bylo kvůli tomu, že jsem se nechtěl vrátit zpět, a tak Plamínka nezkontaktoval.”

Feir se na něj chvíli díval a pak přikývl a řekl: „Aha, to dokážu pochopit.”

Teď bylo na Liolovi, aby se odmlčel. Pochopit? I když to on sám nechápal, Feir to dokázal pochopit?

„Neboj se, tohle je celkem normální. Když jsem si vyslechl ta tvoje komplikovaná tajemství, dokonce i já jsem se začal bát, takže je pochopitelné, že se bojíš,” řekl Feir v klidu. „Ale nemůžeš utíkat navěky. Až si odpočineš, měl by ses vrátit a splnit své povinnosti.”

„Jaké povinnosti?” odmlčel se Liola.

„Povinnosti následníka, samozřejmě.” Feir se díval přímo na něj a nedal mu příležitost utéct.

„Já nejsem... následník. Dračí císař si mě přece nenechá jako následníka,” odmítl Liola instinktivně.

„To si nemyslím.” Feir byl chvilku zahloubaný ve svých myšlenkách. „Přemýšlej o tom, princ Mocha a princ Latté jsou oba mrtví. Zbývají jenom tři kandidáti na trůn: princ Cappuccino, princezna Lanski a ty. Jak jsi to vysvětlil, oba dva pravdu znají. Jelikož teď pravdu znáte všichni tři, v tomhle ohledu jste na stejné úrovni. Tím myslím, pokud to bude pořád Dračí císař, kdo bude následníka vybírat.”

„Takhle si z vás samozřejmě vybere toho nejsilnějšího.” Feir zvedl hlavu. „Jelikož jsi nejsilnější ty a jelikož už jsi následníkem, místo aby následníka měnil a zneklidňoval tím lid, možná se radši pokusí tě chytit.”

Když Liola zaslechl Feirovu přesnou analýzu, celý se schoulil a tvář mu potemněla. Když ho Feir takhle viděl, omluvně se usmál. „Promiň, že se kvůli mně cítíš nervózně, ale všechno, co jsem řekl, je pravda.”

„Navíc i kdyby tě Dračí císař jako následníka odvolal, pokud tě zbývající členové královské rodiny Cappuccino a Lanski podpoří jako dalšího Dračího císaře, stejně tě všichni uznají za následníka trůnu. Vlastně i kdyby tě sourozenci nepodpořili, v historii bylo celkem dost princů, co úspěšně uzurpovali trůn, i když je jejich otec nenáviděl. Princové, které přijal posvátný bílý drak, se navzdory všem ostatním faktorům téměř vždycky stali příštím Dračím císařem, ať už to bylo uzurpováním nebo následnictvím.”

Feir se podíval na Baolilonga, co ležel Liolovi u nohou a řekl: „A proto je přijetí posvátného bílého draka v podstatě půl cesty k Dračímu císaři; tohle ví každý.”

„Ale já nechci být Dračí císař.” Liola s city vstal, ale jelikož byl tak strašně vyčerpaný, skoro okamžitě padl zpět na židli. Hořce řekl: „Nevím, jak být Dračím císařem.”

„Podle toho, co jsem viděl, mi přijde, že to víš celkem dobře,” řekl Feir klidně, jak ze stolu vzal plechovku s čajovými lístky uvnitř. Přivoněl si, aby se přesvědčil, že jsou pořád ještě dobré, a pak je nasypal do konvičky, zalil je vodou a zapojil to, aby se to ohřálo.

Liola se zamračil. „Nevím, co tím myslíš.”

„Co si myslíš, že je povinností Dračího císaře?” Feir se usmál a trpělivě začal směřovat budoucího Dračího císaře.

„Nevím.” Liola zakroutil hlavou; vážně nevěděl, jak být Dračím císařem.

„Ten údajný císař znamená, že se máš ze všech sil snažit, aby byl tvůj lid šťastný.”

Liola se na Feira skepticky podíval. Tohle bylo úplně něco jiného, co zakusil.

„Tohle mě naučila moje matka.” Feir se usmál a řekl: „Je skvělá velitelka a také skvělá matka. Od dětství mi neustále povídala, co musí vůdce lidu dělat.”

Liola se odmlčel. Teprve teď si na to vzpomněl, že Feir byl synem velitelky a že v budoucnu bude s největší pravděpodobností sám velitelem – samozřejmě pokud ho Anežka nenahradí.

„Moje matka a ostatní dva velitelé se vlastně rozhodli, že nebudou pokračovat v tradici tří velitelů,” vysvětlil Feir. „Jejich přátelství je hluboké, takže se nemusí bát, že se budou hádat. Ale moje generace je jiná. Jetter mě k smrti nenávidí a nemohl by se mnou pracovat.”

„Nenávidí tě?” Pro Liolu bylo těžké si představit, že by Feira někdo nenáviděl. Jemu přišlo, že Feir byl velmi přátelský, stejně jako Anežka.

„Hmm, taky nenávidí Anežku.” Feir se hořce usmál. „Ve skutečnosti pravděpodobně věděl, že bude jenom jeden velitel. Nynější tři velitelé mi řekli, že tím člověkem budu já.”

Liola se odmlčel a pak se zeptal: „Takže ty jsi taky císař?”

„Dalo by se to tak říct.” Pak Feir zažertoval: „Takže bychom si mohli říct nějaké nápady o tom, co to je být králem. Bylo by skvělé, kdyby tu byl i Meinan, abychom si mohli udělat takový malý 'královský sněm'.”

„To není legrace.” Liola potřásl hlavou.

Feir se přestal usmívat a vážně přikývl. „Opravdu to není legrace. Pokud by některý král byl králem neochotně, nikomu na světě by to nepřišlo vtipné.”

„To nemůže být králem někdo jiný...? Jak Cappuccino, tak Lanski by si vedli lépe než já.” Liola se cítil zmoženě. Proč musel být Dračím císařem on? Nikdy ho ani nenapadlo, že by byl Dračím císařem.

Feir potřásl hlavou a usmál se. „To si myslíš ty. Mě přijde, že Cappuccino má povahu tuláka. Aby ho někdo přinutil zůstat v paláci, by pro něj bylo jako utrpení.”

„Princezna Lanski je možná statečná a upřímná, ale není přizpůsobivá. Král nemůže být vždycky naprosto přímočarý.” Feir se usmál, jako kdyby to mělo nějaký hlubší význam.

„Tvůj úsměv se podobá Quisimu, velmi vychytralý.” Liola se po Feirovi podivně podíval.

Feirovi ztuhl úsměv na rtech a rozhodně pokračoval: „Vypadá to, že máš lepší pozorovací schopnosti než princezna. To je jak pro mě, tak pro Meinana špatná zpráva. Vypadá to, že pro nás bude těžké Dračího císaře v budoucnu využít.”

Liola potřásl hlavou. „Meinan by mě nevyužil a ani ty ne.”

„Příliš mi nevěř.” Feir se znovu výmluvně usmál.

„Věřím Anežce,” trval si Liola na svém.

Feirův úsměv znovu zamrzl. Začal si myslet, že by možná bylo lepší, kdyby jako následníka trůnu podporoval princeznu Lanski?

„Jak sám vidíš, jsi opravdu nejlepší kandidát na trůn, ne?” Feir se usmál, jak se poškrábal na tváři.

„Já...” Liola nebyl o nic chytřejší. „To není to samé. J-já nevím, jak se vypořádat s veškerou tou politikou.”

„Máš Kaisera.”

„Nerozumím rytířům, takže nemůžu spravovat Království rytířů,” snažil se Liola znovu namítnout.

„A máš Daylighta.” Feir znovu pokrčil rameny a řekl: „Dokonce i tvoji přátelé jsou prostě správní. Z Aklanského týmu potížistů ti Kaiser může pomoct s politikou a Daylight ti může pomoct spravovat rytíře. Co se diplomacie týče, Meinan je budoucí premiér Aklanu a Anežka může... držet v šachu mě, i když to vážně nechci říkat takhle. Taky se přátelíš s nejsilnějšími lidmi na tomto světě jako Mizerui, Barbalis, Lancelot, Krvavý vlk, Gladiolus atd. Tohle je velmi důležité.”

Liolovi se na tváři objevil podivný výraz a váhavě se zeptal: „Pokud všechno dokážou zvládnout ostatní, tak... co přesně mám dělat já?”

„Ty jsi středem sítě, co všechny spojuje. Tohle je povinnost krále.” Feir se postavil a vážně řekl: „Liolo, tohle jsi věděl? Máš velkou výhodu, co dokonce nemám ani já, co jsem se posledních deset let připravoval na to, až se stanu králem.”

Feir se najednou zase posadil a hořce se usmál: „Dokážu si představit, že až se staneš Dračím císařem, budeš mít nevídanou moc. Legrační na tom je, že veškerou tuhle moc budeš mít proto, že máš povahu, co tu moc nechce. To vede k tomu, že ti každý stojí po boku a nebojí se, že bys proti nim něco kul.”

Když si Liola vyslechl Feirovo vysvětlení, byl zticha. Tohle všechno bylo něco, o čem nikdy nepřemýšlel, ale...

Feir pravděpodobně taky věděl, že něco takového se nedalo uspěchat. Vzpomněl si, že když se poprvé dozvěděl, že bude králem, byl také vyděšený a cítil se zcela bezradně. Když tak o tom přemýšlel, neudržel se a chápavě se usmál na budoucího vládce před sebou, co byl mladší než on.

Vřele řekl: „Nespěchej na to. Pomalu o tom popřemýšlej. Dneska jsi vyčerpal veškerou svou auru, takže jsi určitě unavený, ne? Nejdřív se trochu vyspi. Když je člověk příliš unavený, může být trochu úzkoprsý.”

Liola přikývl a dovolil Feirovi, aby mu pomohl uložit se do postele.

„Dobře si odpočiň.” Feir se usmál a pak odešel z místnosti.

Liola prázdně zíral do stropu. Hlavou se mu proháněly důvody, proč by se měl stát Dračím císařem, ale ani z jednoho nebyl šťastný a ani jeden ho nepřiměl „chtít” být Dračím císařem.

Nestačí stovky důvodů. Potřebuju jen jeden důvod, takový, co mě přiměje chtít být dalším Dračím císařem.




Liola jen stěží kdy spal takhle dobře, skoro až zapomněl dávat pozor na své okolí. Možná to bylo důsledkem toho, že vyčerpal své Ki. Teprve když se probudil, slyšel a cítil, že Baolilong pořád ležel na něm a hluboce spal. Tenhle mladík musel použít veškerou svou energii, aby chrlil kulové blesky, kterými útočil na nepřátele svého táty. A teď byl pravděpodobně také vyčerpaný.

Liola vstal, ale nečekaně vzbudil Baolilonga. Ten si promnul oči a pak se vyškrábal tátovi do náručí, jako kdyby byl pořád dítě, a snažil se mu vtisknout do objetí. Ospalým hlasem si stěžoval: „Papa, Baolilong má velký, obrovský hlad, maso~”

Liola se usmál, vzal si do náručí ne tak malého draka a pak vykročil ven. Jakmile vyšel z místnosti do té, kde včera mluvil s Feirem, spatřil vědro plné vody a ručník. Liola byl vděčný za Feirovu ohleduplnost. Jelikož byl tak unavený, opravdu potřeboval trochu vody na umytí.

Když sebe a Baolilonga trochu omyl, Liola pomyslel na situaci civilistů. Navíc drak, co teď byl plně probuzený, od hladu nahlas sténal. A tak ho vzal z domu ven v naději, že pro civilisty a Baolilonga ugriluje trochu masa, než subdraci shnijí.

Když otevřel dveře, jasné sluneční světlo ho na chviličku oslepilo. Rukou si chránil oči před světlem a čekal, až si na ten jas zvyknou, ale Baolilong, kterého držel ve své pravé ruce, už vyrazil kupředu, neboť nebyl schopen dál čekat a křičel: „Maso!”

„Bratře, tenhle kousek masa je pro tebe. Je největší.”

Když Liola konečně dokázal zaostřit, jako první spatřil kus masa v chlapcově náručí, co chlapec s radostí předával Baolilongovi. Baolilong se ho s radostí chopil a po velkém kousnutí začal žvýkat. Ale když se otočil, viděl, jak chlapec při pohledu na něj nasucho polkl. Baolilong byl na rozdíl od posledně štědrý a odtrhl mu kus masa velikosti pěsti a předložil ho chlapci. „Ty jsi dal maso Baolilongovi, a tak ti Baolilong dá taky maso.”

Chlapec se šťastně usmál. Když si maso vzal, posadil se vedle Baolilonga a začal s ním jíst.

Jak to Liola viděl, bezděky se začal usmívat. Pak si všiml, co se v celém městě dělo: všichni rytíři pracovali; někteří krájeli obrovské subdraky na kusy masa, někteří byli zodpovědní za pečení masa aurou. Možná to bylo poprvé, co používali takovou metodu na vaření, protože jejich nezkušenost se ukazovala v častém pachu spáleniny. Bour, co stál stranou, jim radil a říkal jim, jak to Stříbrná Maska dělal a jak to maso, co jim opekl, bylo skvělé.

Nezdálo se, že by to rytíře deprimovalo; zdálo se, že taková chvála následníka, kterému byli věrní, jim udělala větší radost, než kdyby pochválil je samotné.

To nebylo celé; městské hradby, co ještě včera kvůli subdrakům vypadaly jako trosky, teď vyhlížely uspořádaně. Ačkoli zničené domy ještě nebyly opravené, veškeré sutiny ze včerejška už byly odklizené.

Hlavní zásluhu na tom měli samozřejmě jak civilisté, tak rytíři, kteří teď měli jak tváře, tak oděv pokrytý prachem, i když původně měli oblečení čisté. Někteří z rytířů se při pečení masa dokonce omylem podpálili a skákali kolem, jak se snažili uhasit ten požár na kalhotách. A při téhle scéně se všichni civilisté kolem smáli.

Liola cítil z té scény radost. V tom jasném slunečním světle se spolu smáli jak rytíři, tak civilisté. I když měli domovy v troskách, nezdálo se, že by jim jejich pochmurnost nějak bránila v úsměvu.

Ach... kdyby se všichni mohli takhle smát navěky, bylo by to skvělé. Liola se bezděky usmál a cítil v srdci vřelost, co byla dokonce teplejší než sluneční světlo.

„Ale, Stříbrná Masko.” Bour si konečně všiml Liolova příchodu. Po jeho hlasitém výkřiku se na něj Liola podíval se zářivým úsměvem na tváři. Kvůli tomu Bour ztuhl.

Teď už si Lioly všimli všichni. Než měli civilisté vůbec čas ho pozdravit, rytíři už stáli v pozoru a uctivě mu složili rytířský pozdrav a pak čekali na následníkovu reakci.

„Mě si nevšímejte, jen pokračujte.” Liola naklonil hlavu na stranu a pak dodal: „Jen se usmívejte jako předtím.”

Rytíři zamrkali, evidentně si nebyli jistí, co tím následník myslel; chtěl, aby se usmívali?

Liola to také nechápal; proč se všichni přestali smát? Byl kvůli tomu trochu zklamaný. Pak na sebe ukázal a začal se zářivě usmívat. „Takhle, šťastně se usmívejte.”

Kvůli tomuhle úsměvu všichni v úctě zírali. Přišlo jim to, jako kdyby mraky temné noci najednou zmizely a měsíc pokryl celý svět svým měsíčním světlem; byl to nepopsatelný pocit úcty.

Dav se pořád neusmál a místo toho zatuhl. Liola si nemohl pomoct a dotkl se vlastní tváře; copak se divně smál? A tak jim jejich upřené pohledy zmateně oplácel a kvůli jeho hloupému pohledu zase všichni vybuchli smíchy.

Teď byl Liola ještě bezradnější; proč se zase všichni začali smát?

„Liolo, ty jsi v bytí králem přirozený talent.”

Liola se otočil, jen aby zjistil, že Feir s úsměvem stál vedle něj a držel v ruce jídlo.

Feir pozvedl obočí, možná proto, že v Liolových očích viděl pochybnosti, a pak ukázal na dav, co se tak šťastně smál, a vysvětlil: „Podívej, každý tvůj pohyb má na ty civilisty vliv. Aniž bys o tom věděl, rozpustil jsi podezření a pochyby všech. Víš, včera ještě bylo pár civilistů a rytířů, co nevěřili tomu tvému příběhu, ale zrovna teď se ti lidi smáli ze všech nejhlasitěji.”

Liola si nebyl jistý, co tím Feir myslel, ale jednou věcí si byl jistý: „Rád vidím, jak se všichni usmívají.”

„Naneštěstí v následujících dnech už nebude tak snadné se usmívat,” řekl Feir tak nějak žalostně.

„Proč?” zeptal se Liola na oplátku skoro okamžitě.

„Dračí císař už rytíře svolal, aby se vrátili. Původně nás poslal, abychom tě našli.” Feir se po Liolovi podíval a pak dodal: „Nenahlásili jsme, že jsme tě našli.”

„Včera se rytíři pořád dohadovali, jestli sloužit tobě nebo Dračímu císaři.” Feir se usmál. „Samozřejmě není možné, abych ti já sloužil, neboť jsem císařské rodině Dračí říše nikdy nesloužil.”

„Nevěří, co jsem řekl? Dračí císař není dobrý muž.”

„Ne.” Feirovi se na tváři ukázal podivný úsměv. „Věří ti, ale podceňuješ, jak věrní jsou rytíři Dračímu císaři. Byla to prostá touha ovládnout svět a možná že mnoho rytířů si to vyložilo jako ambice Dračího císaře a že to je dobrá věc. Akorát že z jeho metod lidem běhal mráz po zádech. Nicméně dokonce ani strašlivá existence srdce Dračího císaře možná nebude moct přimět většinu rytířů zradit svého krále.”

„Tihle rytíři jsou trochu zvláštní.” Feir se zhluboka nadechl. „Teď mluvím o zhruba padesáti rytířích tady a pak dalších dvou skupinách. Dohromady to je zhruba dvě stě lidí. Jsme... ne přímo organizace, ale rytíři, co mají jedno společné: jsme skeptičtí ohledně Dračího císaře a ty jsi ten náš zmatek včera rozluštil.”

Liola se po Feirovi překvapeně podíval, ale Feir pokračoval, jako kdyby Liolův výraz nespatřil: „Hledal jsem tě, Liolo. Když mi Anežka řekla, co se stalo, vždycky jsem si myslel, že máš něco společného s tajemstvími Dračího císaře. A nejsem jediný, kdo tě hledá – těch dvě stě rytířů je stejných jako já. Doufali, že tě najdou a zjistí, co to je za problémy. A potom se rozhodnou, jestli je ten člověk, kterému jsou věrní, vskutku hoden jejich důvěry.”

„Myslím, že už jsi jim pomohl se rozhodnout.” Feir se lehce usmál. „Jelikož problém je v srdci Dračího císaře a ne v samotné císařské krvi, dokud budou podporovat tebe – prince, kterého srdce ještě nezkazilo – mohou stále zůstat věrni svému srdci a přitom nezradit Císařskou rodinu.”

„Liolo, byl bys ochoten dělat vše pro to, aby ses stal vládcem?” Feir otočil hlavu a podíval se Liolovi do očí.

„Já...”

Liola neměl slov. Zároveň si uvědomil, že všichni v jejich blízkosti teď naslouchali: rytíři a civilisti, všichni je obkroužili a oči upírali jen a pouze na Liolu.

Liola si najednou uvědomil, že ten nápad být Dračím císařem už není tak odpudivý jako včera. Proč? Co změnilo jeho vlastní názor?

„Bylo by skvělé, kdybys byl Dračí císař,” řekl Bour upřímně.

Liola se zmateně zeptal: „Proč? Nevím, jestli bych dokázal být dobrým Dračím císařem; možná to nakonec dopadne tak, že budu ještě horší.”

Bour se poškrábal ve vlasech. „Nevím, jak to mám říct, ale já si prostě myslím, že bys byl dobrý Dračí císař. Máš nás rád, ne? Tak to je skvělé.”

„Taky se rád usmíváš a ještě víc máš rád, když se lidé usmívají. Věřím, že člověk, co rád vidí úsměv ostatních, by nikdy nebyl špatný vládce.” Matka k nim přikročila a laskavě se usmála.

„Protože bys udělal všechno, co je v tvých silách, abychom se všichni usmívali, ne?”

Liola se silně zachvěl. Zařídit, aby se všichni usmívali? Nemohl si pomoct a začal o tom přemýšlet. Teď se mohl jen snažit ze všech sil, aby se těchto tisíc civilistů v tomto městě usmívalo, ale kdyby byl vládce, dokázal by přinést úsměv více lidem? Takže by to nebyli jenom civilisti, ale pak by se usmívali i rytíři a všichni ostatní. Mohla by se tahle usměvavá scéna rozšířit na celý... celý svět?!

„Já...” Liola zvedl hlavu a svět mu najednou připadal jasný, protože teď měl cíl. Cíl, který ho činil šťastným, jen na něj pomyslel.

Liola pohledem přelétl po všech přítomných a mírně otevřel ústa, ale tenhle prostý počin přiměl všechny zadržet dech a čekat. „Chci, aby byli všichni šťastní, aby se každý usmíval jako dneska lidi tady. Pokud se k tomuto cíli doberu tím, že budu vládcem, pak udělám všechno, co je v mých silách, abych se jím stal. A zařídím, aby byl svět každý den plný úsměvů.”

„Aby byl svět každý den plný úsměvů.” Feir se zářivě usmál. „Zatraceně, dokonce i já ti chci sloužit.”

Rytíři a civilisté se všichni usmívali. Chtít být králem z takového důvodu bylo pravděpodobně neslýchané.

„Prosím, přijmi naši věrnost.”

Všichni rytíři poklekli na jedno koleno, pravou ruku sbalili do pěsti a udeřili se do levé části hrudi.
----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>