HK - kapitola 21

Kapitola 21 – Uctívání bohyně

Jakmile od nás odjel náš host a Siegin známý, náš život se vrátil do normálního běhu. Trápilo mě, jaký mezi sebou měli vztah, ale byli to prostě jenom přátelé.

Emerich řekl, že mu Ruruporonino jídlo chutnalo, a dokonce se zdálo, že i maso z toho uloveného jelena mu šlo k chuti, takže se mi ulevilo.

Bylo také pěkné, že jsem spatřil nečekanou stránku mé jinak pohledné ženy. Že dokonce i Sieg někdy vyrazila a na někoho zaútočila.

„Promiň, že ses kvůli tomu trápil.”

„Ne, ne, byla to zábava. Ale překvapilo mě, když jsi mi řekla, že tě Emmerich jednou požádal o ruku.”

„...”

Siegin dřívější kolega Emmerich David té noci, co přijel, řekl, že si chce o něčem promluvit, a přiznal se.

Že Sieg požádal o ruku.

Začal tiše mluvit, když jsme my tři jedli, takže jsem neměl ponětí, jak zareagovat.

Emmerich řekl, že po tom kopnutí si uvědomil, že to, co cítil k Sieg, nebyla láska.

„Vážně to nemusel říkat během jídla.”

„Jo? Ale ulevilo se mi.”

„Proč?”

„Upřímně řečeno mě to trápilo. Náš host byl muž, byl to tvůj dřívější kolega, ale ne kamarád, takže mě trápilo, jaký jste měli vztah.”

„Byl to jen nevlídný vztah.”

„Správně, to jsem rád. Myslím to vážně.”

„...”

Ten pocit, co Emmerich cítil k Sieg, byl obdiv. A zdálo se, že ji požádal o ruku, když ty své pocity ještě moc dobře nechápal. Celou dobu jsem se tím trápil, takže jsem byl vážně rád, že tu historku řekl sám.

Jen jsem měl pocit, že v takovýhle situacích moje otevřená povaha nepomáhala. Jelikož se stalo něco takového, předsevzal jsem si, že se budu ptát, kdykoli mě něco bude zajímat.

Siegin kamarád Emmerich byl skvělý. Během svého pobytu nám pomáhal s prací a dokonce mi potají povyprávěl příběhy o Siegině hrdinství.

„Je to zajímavý člověk. Kdypak asi zase přijede?”

„No, dokonce brečel kvůli zimě, možná už nepřijede.”

„Aha~”

„Je to citlivka,” zasmála se Sieg. Žárlil jsem na to, jak si byli blízcí, ale k tomu došlo po dlouhé době strávené spolu. Doufám, že se se Sieg také takhle sblížím. Rychle.

Emmerich a já jsme se také domluvili na kulturní výměně. Zaujal ho folklór a řemesla této země.

Zatímco jsem se těšil na naše další setkání, přijetí našeho hosta probíhalo hladce bez žádných velkých incidentů.

„Takže, pojďme pracovat.”

„Dobrá.”

Dneska nás čekal další rušný den.





Jakmile polární noci skončí, vesničané začnou být netrpěliví a připravují se na bleší trh. Tam člověk může nasbírat velké bohatství.

V této vesnici představují majetek člověka sobi, ale v dnešní době se preferuje stříbro, když se chce člověk chlubit svým bohatstvím. Obvykle se stříbra používá jako doplňků k oděvům nebo jako ozdob na čepice.

Lidé použijí většinu peněz, co vydělají na bleším trhu, na nákup stříbra.

„Zajímavá kultura.”

„No, předpokládám, že to takhle jde, protože jsme soběstační.”

„Jo... jen tak mimochodem, co je tohle?” zeptala se mě, když se dotkla ozdoby ve tvaru květiny na svém kabátě.

„To mi matka řekla, abych dal své manželce.”

„Aha. Je to pěkné.”

„Ačkoli bylo těžké to udržovat.”

I když jsem Sami, nemám o stříbro zájem. Peníze, co vydělám na trhu, střádám na stav nouze. Jediný výrobek, co používám, je možná ta placatka na alkohol. To mi dal můj bohatý dědeček z otcovy strany, když jsem se stal lenním pánem.

Když se stříbro řádně nečistí, rychle zčerná. Vážně kvůli tomu respektuju lidi, co mají mnoho stříbrných věcí. Doplňky na oděvu, co používám já, jsou vyřezané z paroží, takže čistím jenom tu placatku.

Jak jsme šli ke vchodovým dveřím, mluvili jsme o zboží.

Sieg se od žen v obchodě se suvenýry naučí, jak vyrábět tradiční náramky. Jelikož jsou stoly v tomto období prázdné, budou pracovat tam.

Co se týče toho, jak k tomu došlo, všechno to začalo, když se Sieg sblížila se ženami, když chodila na procházky. Její zvláštní schopnost očarovat ženy fungovala i v zahraničí.

Díky Sieg a jejímu přitahování zdejších lidí se náš dům jako zázrakem konečně naučí, jak vyrábět náramky.

Vyřezávat věci z tvrdé břízy jako hrnky, talíře a lžičky je mužská práce, ale dělání náramků a doplňků je ženská práce. V této vesnici je mnoho řemeslníků. Matky a otcové domácností předávali tradiční řemeslo po celé generace.

„Tak se uvidíme později.”

„Dávej na sebe pozor... a taky na starší lidi.”

„Dobře.”

Když jsem ji varoval, že tu je pár xenofobických starších lidí, co jsou někdy agresivní, nechal jsem Sieg jít. Potom jsem také začal pracovat.

Dneska budu dělat dřevěné figurky. Není to tradiční řemeslo, začal jsem s tím sám. Když jsem na bleším trhu vyslechl, že figurky malých zvířat jsou oblíbené, zkusil jsem to. Moje první dílo, dospělý bílý medvěd, se neprodal, ale medvíďata šla dobře, takže teď mě prodavačka dokonce nabádá, abych jich rychle udělal víc.

Zatímco jsem vyřezával medvíďata, neboť se blížila turistická sezóna, Miruporon mi do pokoje přinesla lucernu.

„Ach, už je tma.”

Než jsem se nadál, už se setmělo. Zdá se, že jsem pracoval jen při světle z krbu.

„Hele, Miruporon, kde je Sieg?”

Zvedl jsem ukazovák, což znamenalo matku, a zeptal jsem se, kde je Sieg. Miruporon zakroutila hlavou. Sieg se ještě nevrátila.

Tady ve vesnici jsme normálně zůstávali venku jenom do západu slunce. Bál jsem se, a tak jsem si vzal lucernu a rozhodl se jít Sieg vyzvednout.

Z obchodu, který se po setmění normálně zavíral, zářilo z oken světlo. Jelikož zdejší paní majitelka po setmění obvykle zavřela a šla domů, pomyslel jsem si, že to je vzácnost, a nakoukl dovnitř.

„—H-ha?”

V obchodě bylo mnoho žen od náctiletých až po padesátnice. Uprostřed byla Sieg. Bylo to jako sál s konkubínami, co jsem kdysi viděl na starém obraze.

Jak se z toho stalo tohle, pomyslel jsem si, když jsem užuž otvíral dveře. Ale najednou mi někdo položil ruku na rameno, takže jsem vyjekl.

Když jsem se uklidnil a otočil se, stála tam dívka, o které se říkalo, že je nejkrásnější ve vesnici.

Jmenuje se Aina Salonen Bergholm. Také je známá tím, že má mezi vesnickými dívkami nejsilnější osobnost. Měla bílé vlasy a modré oči, což tady nebylo vzácností, ale projíždějící kupec řekl, že rysy měla úplně jiné než ostatní.

Jen tak mimochodem, to prostřední jméno Salonen mezi křestním jménem a příjmením znamená „lidé lesa”. Jako důkaz, že pocházíme z této vesnice, si zdejší lidé říkají Salonen.

V této situaci jsem naklonil hlavu ke straně a přemýšlel jsem, proč mě popadla za rameno.

„Ech, co?”

„—Že jo?!”

„He?”

Aině je šestnáct. Je celkem vysoká a vypadá vyspěle, ale pořád je ve věku, kdy se dá nazvat dívkou. Vypadala tak nějak neuspěchaně a pravou rukou mi pevně stiskla rameno.

„Ehm, Aino? Můžeš to říct ještě jednou?”

„...”

„No tak, je zima.”

Neměl jsem žádný kabát. A ani Aina neměla čepici, rukavice nebo kabát. I když měla klapky na uši.

Za chvilku se odhodlala a řekla to.

—Přišel jsi, aby ses stal členem klubu, co má rád paní Sieglinde, že jo?

„Ech, co to je?”

„Koukal ses dovnitř a nevěděl jsi o tom?”

„Ha?”

„To je setkání lidí, co mají rádi paní Sieglinde.”

„...”

„Zatímco se Sieglinde učí tradiční řemesla, trávíme čas povídáním.”

„H-he~”

Nad takovou organizací, co se najednou vyvrbila, jsem neměl slov.

„Takže aby sis mohl promluvit s paní Sieglinde, musíš zdejší majitelce zaplatit poplatek.”

„P-proč?”

„K-kdyby tě staří lidé přichytili, že mluvíš s cizincem, tak by ti vyhubovali, ne? Takže paní majitelka účtuje poplatek za pronájem? Nebo něco takového.”

„Aa, aha.”

Jelikož obchod vede paní z ciziny, starší lidé se starými názory sem nechodí. Zapůsobilo na mě, jak to dokázala zpeněžit.

„...Takže?”

„...”

Tak nějak jsem to už věděl, ale stejně jsem se zeptal. Její prarodiče nenávidí cizince. Takže jsem hádal, že to bude něco ohledně Sieg.

„Přestaň tlachat! Půjdu s tebou dovnitř!”

„Hej, počkej, Sieg je moje manželka.”

Vtlačila mě dovnitř.

„Tohle je vzácnost.”

„Dobrý den.”

„...”

„Můj pane, už máte medvíďata hotová?”

„J-ještě ne.”

„Prosím, pospěšte si.”

„Dobře.”

Aina se schovávala za mými zády, svírala mi paži a byla zticha. Kvůli svým prarodičům do tohoto obchodu nikdy předtím nepřišla.

Strčila mi pěst do boku, jako kdyby mi vyhrožovala. Bolelo to.

„Ach, promiň. Ehm, chce se přidat do klubu Sieglinde.”

„Ach, správně!”

Uvnitř se Sieg uprostřed byla podivná atmosféra. Ze zásuvky pod pultem vytáhla dřevěný náramek s květinovým vzorem.

„Pět marek.”

Náramky obvykle stály kolem čtyř marek. Upřeně jsem se na majitelku obchodu díval, aby mi to vysvětlila.

„Je v tom i peníz za nebezpečí, kdyby nás chytili.”

„Ach, aha.”

Kdyby na tuhle tajnou sešlost přišli starší lidé, zdá se, že by paní majitelka vzala veškerou vinu na sebe.

„Aino, dělá to pět marek.”

„...”

Zatímco mě používala jako štít, položila na pult náramek a malou kožešinu. Zdá se, že vyměňuje zboží, protože nemá peníze. Když si vzala květinový náramek, můj bok byl konečně osvobozen od její pěsti.

Majitelka obchodu chtěla užuž zavřít, takže šla dovnitř říct, že je na čase to rozpustit. Chtěl jsem Aině říct, že je škoda, že si dneska nemohla promluvit se Sieg. Ale Aina se s radostí dívala na náramek, takže jsem se rozhodl mlčet.

„Ach, správně!”

„Hm?”

Zatímco jsem se díval na Sieg, co konejšila plačící dívku, Aina na mě promluvila.

„Nebyl u vás na návštěvě nějaký cizinec?”

„To mluvíš o Emmerichovi?”

„Nevím, jak se jmenuje!”

„Stalo se něco?”

„...Najednou se mě chabou řečí zeptal, jak se jmenuju, a tak jsem ho ignorovala.”

„...A-aha.”

Takže se snažil si nabalit pěknou dívku? Co jiného čekat od člověka, co jel takhle daleko jen kvůli Sieg. No, ale chápu ho. Já jsem Sieg také požádal o ruku, protože jsem se zamiloval na první pohled.

„Pokud ho znáš, řekni mu, aby na mě už nemluvil.”

„Proč ne?”

„Je to cizinec!”

„Hee.”

„Co!”

„Tak co to máš v ruce?”

„!”

Aina se překvapeně podívala na květinový náramek a pak si ho dala do kapsy.

„N-nezapomeň na to!”

S touhle záhadnou replikou Aina odešla z obchodu.

Když se Sieg podařilo uklidnit plačící dívku, doprovodili jsme ji spolu domů a pak se sami vrátili domů.
--------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>