HK - kapitola 20

Kapitola 20 – Hlášení Emmericha Davida

~ Tentokrát z pohledu Siegina kolegy Emmericha. ~

Začalo to první den, kdy mě umístili do elitního kontingentu.

V té jednotce statných mužů byl jeden člověk se štíhlou postavou, takže jsem na tuto disharmonii byl zvědavý. Když jsem se na to přeptal, zdálo se, že to byl člověk z mocné šlechtické rodiny. V tom okamžiku všechny moje otázky zmizely.

Armáda byla založená na zásluhách, ale také bylo snadné postupovat na vyšší pozice, když měla vaše rodina vliv.

Když jsem si s tím šlechticem se světlou tváří promluvil, zjistil jsem, že toho chlapce umístili do jednotky ve stejný den. Mezi cvičeními jsme si spolu začali povídat, i když to bylo jenom trochu.

To bylo moje setkání se Sieglinde von Wattin.

Chci se vrátit zpět do té doby a praštit své tehdejší já za to, že o ní přemýšlelo jako o šlechtickém chlapci. Ona, Sieglinde, je úctyhodná a chytrá šlechtična.

Nějakým zapříčiněním osudu jsme Sieglinde a já trávili čas spolu ve stejné jednotce.

Také mi mnohokrát zachránila život... ačkoli to byly celkem otravné chvíle. Nejtrapnější bylo, když jsme uvízli na zasněžené hoře. Když jsem šel se Sieglinde ulovit jídlo, narazil do mě jelen a já upadl do bezvědomí. Ona toho jelena na místě zabila, ale když zvážila všechna pro a proti, rozhodla se mi zachránit život.

No, jelikož už spoustu mužů umíralo, byla to špatná volba, že tam nechala jídlo a odnesla zpět padlého muže. Ale to její rozhodnutí mě odtáhnout zpět a ošetřit mi zranění mi zachránilo život.

Když jsem se doslechl, že si hledá partnera k sňatku, uvědomil jsem si, že k ní chovám city. Z těch přetékajících nově nalezených pocitů jsem byl zmatený.

Sieglinde je starší než já. Také pochází z dobré rodiny. Ačkoli odmítla povýšení a zůstala se stejnou hodností jako já, měla mnohem více vyznamenání.

Vzdal jsem se nápadu, že bych takovou ženu požádal o ruku.

Ale i takový muž jako já našel svou příležitost. Od svého strýčka a nadřízeného jsem slyšel, že se Sieglinde účastní bálu, aby si našla partnera k sňatku.

„Stejně mě nikdo o ruku nepožádá,” říkala, takže jsem na to všechno vsadil. Také by možná bylo těžké ji požádat o ruku, když byla ve své vojenské uniformě, ale když ji uvidím v šatech, věřil jsem si, že najdu odvahu a požádám ji o ruku.

Nastal den bálu. A já se ocitl v té nejhorší možné situaci.

Sieglinde se objevila ve své vojenské uniformě a dokonce na sobě měla i vyznamenání, co normálně nenosila.

—Oslnivě zářila. Vážně, měl jsem z ní pocit jako z člověka, ke kterému se někdo jako já nesmí přiblížit.

Nevím, jestli mě tehdy oslepil lesk z jejích medailí nebo její zářnost.

Sieg okamžitě obklopily ženy a rychle ji oddělily od ostatních. Když jsem šel ven na vzduch a pak se vrátil, už po ní nebylo ani stopy.

Pak jsem se doslechl, že ji o ruku požádal „Yetti z pohraničí (Laponska)” a že se dohodl sňatek.

Chtěl jsem vědět, co to je za muže, a dopadlo to tak, že to je hrabě z cizí země. Pocházel ze starého domu a jeho postavení se hodilo k tomu jejímu.

Cítil jsem se ztracený. Ani se na mě nepodívala a někdo si ji odvedl. Nebo tak na mě zaútočila tahle moje svévolná starost.

Ale bylo příliš pozdě. O tomto Yettim jsem toho moc nevěděl, znělo to trochu jako medvěd, ale měl jsem dojem, že Sieglinde bude v pohraničí vést barbarský život.

Ale byl jsem překvapivě vytrvalý.

Když jsem pomyslel na zem, kam měla jet, přemýšlel jsem o tom jako o nejhorší možné možnosti. Bál jsem se o ni.

A také to bylo o tom, že se s ní nijak brzy nebudu moct setkat. Nakonec jsem zašel k ní domů a požádal ji o ruku.

Jak se dalo čekat, svou odpověď začala slovy „jsem ráda, že mě takhle vnímáš”, ale skončilo to tragicky slovy „ale mám snoubence”.

Tak jsem se s ní rozloučil.

Pár měsíců po tom šoku jsem vyrazil do té cizí země.

Tohle byla země, do které se Sieg provdala. Přišel jsem, abych se podíval, jestli si žila šťastně.

Tak nějak jsem čekal, že bude chladno, ale když jsem vyšel z lodní kajuty, byla celkem zima. Nebo spíš mrazivo. Přemýšlím, jestli tohle je to, když se řekne, že člověka ranila vichřice. ...Ne, nezdá se, že by to bylo ono. To jsem si pomyslel, když jsem vystupoval.

Sieglinde mi ve svém dopise řekla, abych hledal bílého medvěda.

Přijdou mě vyzvednout její manžel a sluha.

Ale zmýlil jsem se, co se dopravního prostředku týče. Kdo by si pomyslel, že v téhle době, kdy se vynalezly parní kočáry, byly stále důležité saně tažené soby.

Co myslíš tím bílým medvědem, chci víc podrobností, Sieglinde! To jsem si pomyslel, jak jsem se potuloval po přístavu.

A pak jsem si to uvědomil. Že její manžel má rozhodně přezdívku „Medvěd z pohraničí”.

Sieglindin manžel musí být velký jako medvěd a mít vyboulené svaly. Představoval jsem si, že se musela zamilovat do muže, co je silnější než ona.

Já jsem byl příhodně vysoký, ale na muže od armády jsem byl štíhlý. Když jsem od svého dědečka vyslechl, že kvůli genům špatně nabíráme svaly, byl jsem zoufalý.

Nebyl jsem jí po chuti, a proto mě odmítla. Takhle jsem se utěšoval, jak jsem kráčel cizí zemí. Jak jsem se prodíral davem, něčeho jsem si všiml.

—Byl to bílý medvěd.

Na okamžik jsem vážně myslel, že to je medvěd, a upustil jsem své zavazadlo. Ale když jsem se podíval pořádně, byl to obr v medvědí kožešině.

T-to je Sieglindin manžel?!

Tlusté paže, skvělé svaly na hrudi a namakané břicho, na které bylo skoro nechutné se dívat. To vzezření v sobě mělo divokost a mé instinkty mě nabádaly, abych se k němu nepřibližoval.

Kromě té medvědí kožešiny neměl nic jiného (ačkoli měl kalhoty). Byla tato síla důkazem jeho života v této arktické zemi?

—D-děsivé.

Pateticky ve mně vzlínaly tyto pocity.

Když jsem se podíval na místo vedle Sieglindina medvědího manžela, stál tam muž, co vypadal jako sluha, takže jsem pomoc hledal u něj. Na rozdíl od toho medvědího muže, který měl hnědou pleť, tento muž měl bílou kůži, bílé vlasy a modré oči s nádherným odstínem jako drahokam. Skoro jako kdyby mu scházel pigment. Byl jsem si jistý, že tohle je sluha, o kterém se Sieg zmínila ve svém dopise.

Neschopen čelit tomu chrabrému medvědímu muži jsem mluvil s pohledem upřeným na sluhu.

Nejste náhodou hrabě Levantret, zeptal jsem se. Pak jsem se ve zdejší řeči, kterou jsem se naučil před svým příjezdem, představil jako Emmerich David.

„Ach, to je v pořádku. Mluvím vaším jazykem, pane Davide!”

Aa, díky bohu. Sluha může tlumočit. Také mi laskavě vzal zavazadla. Při pohledu na tohoto přátelského sluhu jsem se uvolnil.

Jak jsme spolu mluvili, měl jsem pocit, že to je dobrý člověk, a tak jsem mu řekl, že nemusí mluvit tak zdvořile.

„To je Teoporon. Moc dobře s ním nedokážeme komunikovat, ale je to dobrý člověk.”

„—Prosím?”

Protože jsem měl na uších klapky, co mi sluha dal, moc dobře jsem ho neslyšel, ale stejně jsem za ním šel. Následoval jsem ho a dával si pozor, abych se nepodíval na toho medvědího manžela.

Na rozdíl od mých obav byly saně naštěstí širší, než jsem si myslel. Samozřejmě neměly žádnou střechu a sob byl příliš velký. Navíc—

„Tak se prosím posaď Teoporonovi mezi nohy.”

„...”

Tento „Teoporon”, o kterém mluvil, to bylo slovo v jeho mateřštině? Chtěl jsem vědět, co to znamená, ale kvůli zimě jsem nebyl schopen promluvit.

Sluha se příjemně usmál a požádal mě, abych si sedl mezi nohy Sieglindina medvědího manžela.

„Saně jsou celkem rychlé.”

„...”

Sluha vysvětlil, že bude řídit soba a že já budu sedět s medvědem a kromě toho mezi jeho nohama na připojených saních.

A tak když jsem se svěřil muži ve středním věku, saně se daly do pohybu.

Ta dlouhá cesta byla příšerná. Zaprvé, saně byly děsivé. Byly rychlé a já se bál, že každou chvíli vypadnu. Kdyby mě ten medvěd nedržel, představoval jsem si, že už bych se dávno válel ve sněhu.

Cestovali jsme s přestávkami, ale jídlo mi nebylo po chuti. Jelení maso bylo šlachovité a tuhé a bylinky, kterými se pravděpodobně zbavovali pachu, byly také exotické. Chléb byl černý, vyrobený z žita a byl tvrdý jako kámen. Dokonce i jejich nápoje jako víno bylo kořeněné. Přemýšlel jsem, proč by dělali něco takového, ale když jsem cítil, jak se mi brzy zahřálo tělo, tak nějak jsem to pochopil.

Sieglindin manžel nepromluvil jediného slova. Mou jedinou útěchou bylo, že mě na této tvrdé cestě utěšoval ten mladý muž.

Měl jenom tenkou linku z vousů, což napovídalo, že mu možná ještě ani nerostly pořádné vousy, a na to, že to byl muž, vznášela se kolem něj prchavá nálada. Jak jsem tak o tomhle přemýšlel, saně se najednou zastavily. Sluha najednou vzal pušku a na něco vystřelil, pak zamžoural. S omluvou slezl ze saní a něco přinesl.

Sluha měl v ruce bílého zajíce. Evidentně to byl vzácný druh, takže byl šťastný, že mi ho může dát.

Mrtvého zajíce mi položil k nohám. Cítil jsem, jak mu nohy tvrdnou posmrtnou ztuhlostí. Z nějakého důvodu jsem zamumlal: „Promiň, promiň.”

Ten muž nevypadal moc spolehlivě, ale pořád to byl řádný lovec.

Slunce pomalu zapadalo. Když jsem se podíval na hodinky, bylo pořád odpoledne.

Cestovat ve tmě bylo každopádně děsivé. Na osvětlení cesty jsme měli jenom malou lucernu.

I v tomto svém vynervovaném stavu jsme nějak dorazili do vesnice. Nakonec jsem nedokázal ani pořádně chodit a Sieglindin manžel mě nesl na zádech.

Srst bílého medvěda je teplá.

Takhle zatímco jsem měl vlastní nohy omotané kolem pasu někoho jiného, jsme dorazili.

„Jsem zpět! Sieg, Sieglinde!”

„...?”

Sluha z nějakého důvodu zavolal na Sieglinde. A dokonce nepřidal žádný zdvořilostní přívlastek.

Manžel odvedl soba a uklidil saně a zůstali jsme tam jenom sluha, já a Sieglinde, co zrovna vyšla z domu.

„Vítej.”

Jelikož jsme se setkali po dlouhé době, Sieglinde mě pozdravila s úsměvem. Přemýšlel jsem, jestli bych si měl troufnout ji obejmout, zatímco je její manžel pryč, ale její následující slova byla naprosto nečekaná.

„—Vážně sis myslel, že řeknu něco takového?!”

„H-hii~~!!”

Trhl jsem sebou kvůli tomu náhlému křiku.

„——?”

Moje stará kolegyně přimhouřila oči a zahlížela na mě děsivým pohledem a pak udělala něco nečekaného.

Zlehka poskočila na místě, pak zvedla kolena a rozběhla se za mnou. Aniž by zpomalila, otočila se a kopla mě.

„Gueffu!!”

Samozřejmě že jsem ten útok nečekal, takže jsem se na místě zhroutil. Dokonce i teď ke mně ten laskavý sluha přiběhl a podal mi ruku.

„...Wattin, proč.”

„Wattin je moje staré příjmení. Teď mi říkej hraběnko Levantretová.”

„...J-jak kruté.”

„To ty jsi k nám krutý. Když si přijedeš v tuhle dobu!”

„...”

Rozhodně jsem nebyl vítaný. Cítil jsem se trochu smutně.

„Pojďme dovnitř.”

„...”

Sluha, co mě pořád podpíral, mě vzal dovnitř.

Zahlížel jsem na Sieglinde, protože jsem nemohl přijmout, jak je ke mně člověk, s kterým jsem se dneska setkal, laskavější než člověk, s kterým jsem se znal mnoho let.

„Ritzi, s tímto mužem nemusíš soucítit.”

Takže tento muž se jmenuje Ritz. Ritzi, jsi vážně dobrý člověk.

Ale pak jsem zjistil něco absurdního.

Tento laskavý Ritz byl Sieglindin manžel.

„Proč sis to takhle hloupě vyložil?”

„No, ne, hraběti se přezdívá Medvědí muž z pohraničí!”

„Není to medvědí muž, ale yetti.”

„Ach, no, vážně??”

Když jsem to řekl, Sieglinde se na mě zamračila. V pokusu ji uklidnit jsem řekl, že jsem se mohl zmýlit, ale ona mě neposlouchala.

„No, jelikož přišel z daleka, bylo by dobře, kdyby si to tady užil.”

„D-děku—”

„...To ano. Necháme ho si to tu užít!”

„?!”

Byl jsem rád, že mě Ritz uvítal, ale ze Sieglindiných slov jsem měl jenom špatný pocit.

Druhého dne mě Sieglinde odsoudila k tvrdé práci. Ritz se snažil mě z práce vyjmout s tím, že jsem host, ale jelikož Sieglinde silně namítala, že lidé tady musí pracovat, odešel jenom s „...promiň” a zmizel. Ani jsem si nestačil pomyslet, že je v jejich vztahu dominantní, když mi dala nový úkol.

Venčení psů, kopání, nošení vody. Nejhorší bylo porcování zvířat. Dokonce i tady jsem se jim nakonec omlouval, jak jsem je řezal.

Ale jídlo po práci chutnalo přece jenom lépe. Kuchařka v domě byla skvělá, všechno jídlo bylo vážně dobré. Dokonce i jelení maso, které mé tělo po cestě odmítlo, bylo v tomto domě chutné. Jídlo mi prostě dál klouzalo krkem.

A Sieglinde vypadala šťastně. V tváři měla lepší barvu, než když byla u armády. A i její výraz se zdál jasnější.

Ritz se k ní také choval pěkně. Jako kdyby byla jediný poklad na světě.

Mezi nimi nebyly žádné trhliny. Každý viděl, že jsou skvělý pár.

A takhle můj pobyt v této vzdálené vesnici skončil. Co se týče mého návratu, jeden kupec náhodou jel do přístavu, takže jsem mu zaplatil, aby mě tam vzal.

„Díky za laskavost.”

„Jo.”

„Znovu nás přijď navštívit!”

Když Sieglinde zaslechla Ritzovu žádost, zavřela pusu. Zasmál jsem se nad tím, jak byla přísná.

V této vesnici jsem už neměl co dělat. Nebo to jsem si myslel, ale došlo k jednomu nečekanému setkání. Na první pohled jsem se zamiloval do ženy, kterou jsem potkal cestou zpátky. Rozhodl jsem se, že vesnici znovu navštívím po oblevě.

Zatímco jsem cestoval ze země do země, nakonec jsem odešel do výslužby a usadil se v této vesnici, ale to je příběh na jindy.
-------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>