HK - kapitola 19

Kapitola 19 – Zvláštní dárek a přípravy na hosta

Jak jsme pokračovali v práci, Siegina dřevěná kuksa se začala rýsovat.

„Je to trochu nakřivo.”

„Ne, na začátečníka to je dobré.”

Úhledný půlkruhový hrnek se nakonec potře voskem. Když jsme první dokončený výrobek postavili na stůl, trochu se nakláněl. Řekl jsem jí, že když se do něj něco naleje, tak se to dá použít, ale Sieg se akorát zatvářila hořce.

„Jelikož jsi ho vyrobila ty, dáme ho tvým rodičům. Udělám další.”

„Nevadí to? Není to důležitý zdroj příjmů?”

„Sieg, říká se, že kuksy přinášejí štěstí. Takže chci, aby je tvoji rodiče měli.”

„...”

„Pošleme ho spolu s dopisem.”

Poplácal jsem Sieg, co pořád vypadala ustaraně, a šel jsem do svého pokoje pro papír a pero.

Když jsem se vrátil do obýváku, Sieg porovnávala běžné kuksy, co používáme, s tou, co vyrobila.

„Přináší štěstí, hm.”

„Jo. Ach, tu, co používáš ty, jsem vyrobil, když jsme se dohodli vzít.”

„!!”

„Vyrobil jsem ho z jemnozrnné březové dýhy, co jsem si schovával...”

„V-vážně. To jsem nevěděla.”

„Je pěkný, ne?”

„Jo, děkuju... Ehm, nevím, co na to mám říct.”

„Proč?”

„Taky vím, jak je těžké kuksu vyrobit.”

Ach, možná jsem jí o tom neměl říkat.

Okamžitě jsem toho litoval. Proklel jsem tu svoji upovídanou pusu.

Nakonec jsem nevěděl, co na to říct, takže jsem dál zůstával pobledlý.

Možná to byl chabý pokus, abych zakryl svůj ubohý výraz, ale řekl jsem jí to, na co jsem vždycky myslel.

„Pro tvoje štěstí chci udělat všechno, co je v mé moci. A tahle trocha práce nic není.”

„...”

Sieg se na tváři objevil vzácně viděný, znepokojený výraz. Neměl jsem v úmyslu, aby to vzala takhle, pomyslel jsem si.

Nemám rád deprimující náladu. Takže abych tu atmosféru změnil, něco jsem navrhl: „Pojďme napsat dopis tvým rodičům, Sieg.”

„Ach, dobře.”

Zabalili jsme svoje kuksy do měkké látky a rozhodli jsme se do nich dát dopisy.





Postupně se prodlužovala doba, kdy bylo tlumené světlo. Polární noci byly téměř u konce.

A také se přiblížila chvíle, kdy měl přijet na návštěvu Siegin kolega.

„Sieg, Teoporon a já jej půjdeme vyzvednout.”

„Nevadí to?”

„Ne. Psi a sobi nedokážou běžet stejně rychle.”

Abych mohl vyrazit na cestu, půjčil jsem si od jednoho známého soba. Když budeme tři dospělí muži, je třeba víc sobů. Sieg dokáže jet s psím spřežením, ale ještě neví, jak zvládat sobí spřežení. Psi a sobi běží různě rychle a nemají stejnou výdrž. Proto nebylo praktické, aby se mnou jela Sieg.

„Dobrá. Tak mu napíšu zprávu, aby hledal roztomilého bílého medvěda.”

„Jé, neomdlí z toho?”

„Pokud omdlí jen při pohledu na hlavu rodiny Rango, bude to tady mít těžké.”

„Vážně?”

„Tak to je.”

Jak to Sieg říkala, uličnicky se usmála.

Zasmál jsem se, jak se ke svému dřívějšímu kolegovi ošklivě chovala, ale zároveň jsem záviděl, jak se zdáli být blízcí.

Jakmile skončí polární noci, znovu začne lovecký život.

Brzy přijedou hosté, takže jsem se při lovu víc snažil. Po dlouhé době budeme mít hosta. Navíc to je Siegin známý.

Dneska jsem se zaměřil na losa. Je to největší druh kopytníka v této oblasti. Nepáchne, takže to je u cizinců, co přichází do této oblasti, oblíbená zvěřina. V tomto období mají málo jídla, takže jsou hubenější než obvykle. Ale i tak, abychom mu připravili něco tak chutného, oba dva jsme se snažili.

Říká se, že je maso chutnější, když se kořist zabije, než se jí rozpálí krev. A proto jsem po lese nastražil mnoho pastí, ale nic se mi do nich nechytilo. Zatímco jsem hladil psa, řekl jsem Sieg, že když na to teď přišlo, musíme lovit.

Pokynul jsem psům a my dva jsme se skryli ve stínu.

Každopádně jak se člověk snaží zůstat na jednom místě, je chladno.

I Sieg věděla, že se nemůže pohnout, aby neudělala žádný zvuk, takže řekla, že se nemůže ani poškrábat na zádech.

Jelikož jsem tu zimu nedokázal snést, usrkl jsem z placatky s alkoholem, co jsem měl v náprsní kapse. Silný nápoj mě pálil na dásních a jazyku a v hrdle po něm zůstalo spalující teplo. Tenhle alkohol, co jsem koupil od kupce kvůli jeho schopnosti zahřát, byl neúspěch. Spíš než teplo mě trápila ta bolest. Měl jsem důvod zůstat zticha, a přesto jsem se nakonec silně rozkašlal. Sieg tohle mé chabé já jen jemně poplácala po zádech.

Řekl jsem Sieg, že to je silné pití. Když ho ode mě přijala, chvilku váhala a pak usrkla. Bez zakašlání se napila. Zamumlala, že to je vážně silné pití, a placatku mi vrátila.

Za hodinu. Někde daleko jsem slyšel štěkat psy. Zdá se, že proháněli vysokou.

Nařídil jsem Sieg, aby se stáhla trochu dozadu, a pak jsem čekal na psy s puškou pozvednutou. Po chvilce čekání se objevili dva psi, co proháněli jelena.

Zapískal jsem na píšťalku další rozkaz. Pak jeden pes obkroužil jelena a zadržel ho.

Teď byla šance vystřelit. Sieglinde vystřelila jako první. Jediná rána. Kulka proletěla jelenovým krkem. Také to bylo místo, co ho jedinou ranou zabilo.

Jakmile se jelen zhroutil, rozkázal jsem psům, aby se rozutekli, a pak jsem se přiblížil k padlé kořisti.

„Sieg, dokázala jsi to.”

„Jo.”

Přišel jsem blíž a zkontroloval jsem, že je mrtvý. Byla to srnka, asi roční. Nejchutnější maso mají mladé samice. Samci mají v mase nerovnoměrné bulky nechutného tuku.

Neměli jsme čas na kořist jen obdivně zírat. Protože je lepší vysokou zvěř rychle zbavit krve a vyvrhnout. Za pomoci svahu v lese jsme ji nechali vykrvácet z krku, jak jsme ji brali domů.

Když jsme dorazili domů, zanesli jsme ji do přístřešku a požádali Teoporona o pomoc. Přivázali jsme ji za zadní nohy a pověsili ji na hák u stropu.

Srnčí kožešina se nádherně leskla. Pro pozdější užití jsem ji stáhl od zadních nohou. Díky Sieg jsem to zvládl za polovinu obvyklého času.

Když jsme ji spolu stáhli, velkým nožem jsme jí rozpárali břicho a vyvrhli ji. Během toho procesu jsem zkontroloval, jestli v játrech a žlučovodech nemá nějaké parazity, a pak to vyhodil. Mokrou látkou jsme otřeli maso. Pak jsme do břišní dutiny vložili vak plný sněhu a nechali ji přes noc.

Následujícího dne jsem maso naporcoval po částech. Zhruba na tělo, pozadí, nohy a krk. Pak se nechá odležet zhruba deset dní a pak se rozdělí na další části. Normálně je třeba, aby maso zrálo tak měsíc, aby bylo dokonalé, ale náš host bohužel přijede za dva týdny.

„No, takhle se nemusíme starat o maso.”

„Jo.”

Kromě toho jsme nalovili zajíce a ptáky a zamrazili je pod sněhem. Navrhl jsem, abychom ulovili ještě jednoho soba, ale Sieg mě zadržela.

Za dva týdny jsem jel vyzvednout Siegina známého. Do přístavu jsme jeli pět hodin den předem, pak jsem strávil trapnou noc s Teoporonem.

Druhého dne. Je skoro na čase, aby loď přijela, takže jsem čekal na molu. Jelikož host už věděl, koho má hledat, řekl jsem Teoporonovi, že za námi přijde, a dál jsme čekali.

Za pár minut.

Konečně přišel jeden muž a promluvil na nás.

„—Eer, ehm, nejste náhodou hrabě Levantret?”

Ten muž, co promluvil naším jazykem, i když chabě, byl vysoký, blonďatý muž s modrýma očima a silnou postavou.
------------------------------------------------

~ Jsem strašně ráda, že si pro maso můžu zajít k řezníkovi... neumím si představit, že bych si ho musela ulovit a sama podříznout... ★⌒Ｙ⌒Ｙ⌒Ｙ⌒Ｙ⌒ ヾ(oﾟДﾟ)ﾉ   ~

<Předchozí>...<Následující>