HK - kapitola 10

Kapitola 10 – První společná práce páru

Než jsme dorazili domů, slunce už zapadlo, takže jsem měl pocit, jako že už je noc, ale pořád bylo odpoledne.

Psa jsem vzal zpět do přístřešku a nástroje jsem předal Teoporonovi, co šel náhodou kolem.

Pak jsem si od Sieg vzal zajíce a vložil ho do suché mísy. Pak jsem koženou kabelou nahrabal trochu sněhu a položil ho zajícovi na břicho.

V tomhle stavu ho nechám tak tři dny a potom ho konečně vykuchám.

„Nenecháš odkapat krev?”

„Ne. V zimě je zaječí krev dobrá.”

V tomto ročním období voní zaječí krev obzvláště dobře. Jelikož při vaření používáme i krev, není nezbytně nutné ji nechat odtéct. Ale když ho necháme jen tak, v těle se mu nahromadí plyn, a proto používáme sníh, abychom ho v první fázi konzervace uchovali ve vhodné teplotě.

Jelikož Sieg řekla, že půjde dovnitř, konečně jsem mohl jít do zásobárny.

Uvnitř uchovávám nevykuchaná zvířata. Musím naporcovat zajíce, co jsem ulovil předvčerejšky. Ten den jsem ulovil pět zvířat.

Brzy nastanou dny, kdy slunce nebude vycházet. Jelikož je nebezpečné lovit v tmě, musíme ulovit co možná nejvíc a nadělat zavařeného a naloženého jídla a vydělat víc peněz. Takže od teď budeme mít víc napilno.

Dnešní lov nebyl moc dobrý, ale někdy neulovím vůbec nic, takže mi to moc nevadilo.

Když jsem vyšel ven, Sieg na mě pořád čekala. Řekla, že nemůže jít někam do tepla jen tak sama. Vážně je galantní.

Když jsme vešli do domu, Ruruporon nám naservírovala jídlo, jako kdyby na nás čekala.

I na oběd jsme měli celkem dost jídla. Dušené kořeněné zaječí maso na šťouchaných bramborech. Masové kuličky v ovocné omáčce servírované v hlubokém dřevěném talíři. Jako obvykle černý žitný chléb. Krajíce byly tlustější než obvykle, možná proto, že tentokrát byly opečené. Koláč s houbovou nádivkou opečený do nádherného hnědého odstínu bylo jídlo, z kterého měl člověk po jediném kousnutí do křupavé krustičky a hutného krému radost. Bílá ryba pečená se sýrem se příjemně rozplývala na jazyku.

Sieg jídlo velmi chválila, že bylo chutnější než jídlo v její zemi. Jelikož jídlo u mě doma byl jediný zdroj mé pýchy, na tváři se mi objevil široký úsměv.

Ačkoli je uvařené z drahých surovin, co jsme koupili od kupců, rozhodl jsem se, že nebudu šetřit penězi a budu vařit chutná jídla.

„Co budeme dělat odpoledne?”

„Přemýšlel jsem, že vykuchám zajíce, co jsem ulovil před třemi dny.”

Jelikož jsem měl špatný pocit, že bych ji učil, jak kuchat zvířata, když zrovna včera přijela, řekl jsem jí, že může dělat, co chce.

„Tak to bych tě ráda viděla, jak ho budeš kuchat.”

„Ach, takhle to funguje?”

„Volný čas se ke mně moc nehodí. Pokud je třeba udělat něco dalšího, můžeš mi říct.”

„Ne, ne, nic dalšího.”

Miruporon se stará o sekání dřeva na otop, obstarává zvířata a uklízí. Teoporon se stará o nástroje a zásobárnu. Jelikož kuchyň je Ruruporonina svatyně, dokonce ani já, pán domu, tam nemůžu vstoupit. I když se mě zeptala na nějakou další práci, vážně tu není nic, co by mohla udělat.

Nakonec šla se mnou.

Když jsme si po jídle trochu odpočinuli, šli jsme ven. Vytáhl jsem zajíce, co jsem tři dny nechal odležet v zásobárně, a odnesl jsem ho na jatka.

„Dneska budu kuchat zajíce, co jsem ulovil předvčerejšky.”

„Dobře.”

Myslel jsem si, že pro ni bude nechutné mě tak najednou vidět kuchat čtvernohé zvíře, ale jelikož jsem neměl žádné jiné vhodné zvíře, rozhodl jsem se její přání upřímně respektovat.

Na zdi byla skoro stovka nožů. Většina z nich byla ze sbírky mého dědy. Jelikož je Teoporon pravidelně čistil, všechny se jasně leskly.

„Možná tenhle~”

Vybral jsem si malý nůž.

Na vykuchání zajíce stačí nůž. Z háčku na stěně jsem si vzal známý nůž a položil ho na pracovní stůl.

Když jsem se otočil čelem k Sieg, viděl jsem, že zůstala v klidu.

Ačkoli místnost udržujeme v čistotě, ten pach krve se jen tak snadno nevytratí. Kromě toho Teoporon zrovna včera pracoval na velkém zvířeti, takže tu ten pach přetrval. Když jsem se Sieg zeptal, jestli bude v pořádku, přikývla a odpověděla, že ano.

Jelikož jsem skončil s poslední kontrolou, rozhodl jsem se začít se zpracováním zajíce.

„Nejdřív rozřízneme patní šlachy...”

Přeřízl jsem obě části a popadl jsem zadní nohy, zatímco jsem pod kůži vsunul nůž, abych ho stáhl. Pak jsem nožem sklouzl po stehně a pokračoval k zadnici. Jakmile jsem se dostal k zadnici, začal jsem opatrně odstraňovat kůži.

„Tady si musíš dávat pozor, abys nezavadila o varlata.”

Pokud se poškodí varlata, maso tím zpuchne a zničí se tím.

Potom jsem směle silou a technikou odstranil kůži. Na břiše je jen stěží nějaké maso, takže si musím dávat pozor, abych si nepoškrábal čepel. Nakonec tu kůži snadno odstraním tak, že se chopím těla a potáhnu za kůži.

„...No, a hotovo.”

„Vypadá to snadně, ale ve skutečnosti to musí být těžké.”

„Hm, těžko říct. Myslím, že to záleží na zručnosti.”

Kuchání zvířat je dovednost, co jsem se naučil, když jsem byl malý. Když mi ukázali, jak se zpracovávají zvířata, byl jsem v takovém šoku, že mě to strašilo ve snech. Je to hořká vzpomínka.

„Co se kůže týče, musím ji vyvařit ve vodě s bylinkami, ale to udělám později.”

Stáhnutí z kůže je to nejdůležitější. Kožešiny jsou důležité pro každodenní život, takže selhání není přijatelné.

Když jsem stáhl kožešinu, pokračoval jsem v práci. Vykuchal jsem staženého zajíce a dával jsem si přitom pozor, abych neprotrhl močový měchýř. Krev se tak snadno neodplaví, takže na umývání nezáleží. Vytáhl jsem vnitřní orgány a roztřídil je. Pak jsem nařízl na mnoha různých částech, abych mu odřízl hlavu. Jakmile jsem odřezal dvě přední nohy a dvě zadní nohy, je hotovo.

„Když to necháme další týden odležet, můžeme ho sníst.”

„To je celkem dlouho.”

„Jo.”

Jak mě Sieg sledovala zpracovat tři zajíce, řekla, že si chce zkusit zpracovat toho posledního zajíce, takže jsme spolu opatrně vykuchali posledního zajíce.

Když jsem si uvědomil, že naše první společná práce bylo kuchání, litoval jsem, že jsem měl udělat něco velkolepějšího.





V noci.

Pomalu jsem se naložil do lázně, co připravila Miruporon.

Jídlo a koupel je možná jediná radost v životě.

Ale teď je to jiné. Nemohl jsem se dočkat, až si promluvím se Sieg. Až do teď jsem jedl sám. Je divné, že jídlo chutná lépe, když se o něj máte s kým podělit.

Když jsem se vykoupal, navečeřel jsem se a pak mě Sieg pozvala ke hře. Samozřejmě jsem pozvání přijal, protože jsem neměl nic dalšího na práci.

Na stole v obývacím pokoji byl výrobek, co jsme koupili v hračkářství.

Ta hra se hrála s černými a bílými figurami na čtverečkové desce. Hráči se střídali v tazích a pokládali na desku černé a bílé figury. Snažili se obklíčit protivníkovu barvu a nakonec zvítězil ten, co měl více figur (Pozn.: Reversi).

Mnohokrát jsem se Sieg hrál, ale ani jednou jsem nedokázal vyhrát.

„Ještě jednou!”

Začal jsem nenuceně, ale brzy jsem to začal brát vážně. Ale i tak jsem nedokázal vyhrát.

„...Zase jsem prohrál.”

„No, to je rozdíl v tom, jak dlouho už hrajeme.”

Ta hra pochází ze Sieginy země. Jelikož ji hrála od dětství, zná všechny taktiky.

Jelikož Sieg začala zívat, rozhodl jsem se pro dnešek skončit.

„...Zítra vyhraju.”

„Výzvu přijímám.”

Sieg nepolevila ani při hře.
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>