HK - kapitola 9

Kapitola 9 – Život ve sněžné zemi, den první

Ráno ve Sněžné zemi začíná v temných hodinách jako v noci.

Spal jsem tvrdě možná proto, že jsem byl unavený ze všeho toho včerejšího přesouvání. Zvedl jsem se z postele, oblékl si plášť a teprve pak rozsvítil lucernu za pomoci ohně v krbu. Zbytek ohně jsem uhasil pohrabáčem.

Převlékl jsem se a přesunul k umyvadlu. Dům je překvapivě teplý. To díky zvláštnímu krbu v kuchyni. Je nalepený na zeď, takže slouží jako kamna, zatímco vyhřívá dům tepelnými chodbičkami, kterými je dům prošpikovaný. Spotřebovává to hodně uhlí, ale je to nezbytné k překonání arktického počasí.

Umyl jsem si tvář a vyčistil zuby. Taky jsem si učesal svoje rozcuchané vlasy a zapletl si je. V zrcadle jsem spatřil ospalou tvář, takže jsem se propleskl, abych se nabudil.

Když jsem vešel do obývacího pokoje, co sloužil i jako jídelna, Sieg už tam byla.

„Dobré ráno, manželi.”

„Dobré ráno, manželko.”

Jsem šťastný, že se mi ráno dostane normálního pozdravu. Rodina z bojové rasy bohužel nemá ve zvyku po ránu zdravit.

Vážně jsem šťastný, že jsem ženatý.

Sieg si evidentně četla v knize, co jsem jí včera dal. Zeptala se na pár otázek ohledně věcí, co ji zaujaly.

Jelikož jsem seděl vedle ní, díval jsem se přímo na Sieg. Bylo to poprvé, co jsem si v klidu prohlédl její oděv. Tmavě modré oblečení ladilo s jejími oranžovo červenými vlasy. Také jsem chtěl vidět, jak je oděv dlouhý, ale jelikož teď seděla, nemohl jsem to zkontrolovat.

„Co znamená tohle?”

„Ach, tohle.”

Sieg se tváří přibližovala ke mně, ale jelikož se soustředila na knížku, ani trošku jí to nevadilo. Byl jsem trochu deprimovaný, že si mě nevšimla, ale to bylo dobře.

Na nose měla nepatrný náznak pih. Člověk by si jich nevšiml, kdyby se nepodíval zblízka, takže jsem byl podivně šťastný.

„—Takže ohledně majetkových značek na sobech.”

„...”

„Děje se něco?”

„!”

Protože jsem se díval na její čisté ušní lalůčky a nedával jsem pozor, zareagoval jsem pozdě. Abych to zakryl, rychle jsem střelil očima jinam. Sieg na mé podezřelé chování nepoukázala a zeptala se mě znovu.

„Ach, promiň. Cože to bylo?”

„Chtěla jsem se víc dozvědět o značkách na sobech.”

„Ach~ značky na uších.”

Abychom soby ochránili před škodnou, chováme je v jedné oplocené oblasti. Jelikož tam jsou všichni sobové z vesnice, značkujeme jim uši, abychom věděli, který je náš. Ty značky vyřezáváme nožem. Každá rodina má svou charakteristickou značku, takže každý dokáže říct, který sob je čí.

„Všechny soby?”

„Správně. Pokud člověk najde soba bez značky, může si ho označit a nechat.”

„Aha.”

Jak mi bedlivě naslouchala, dělala si úhledné poznámky.

Zatímco jsme takhle mluvili, servírovala se snídaně.

Lívance z lepivých brambor, prostá polévka z kořenové zeleniny, koření a zvěřiny, mléčná polévka zabalená v tenkém žitném chlebu a pečený divočák s kořením. Těžké jídlo na začátek dne. Jelikož to pro mě bylo přirozené, byl jsem celkem překvapený, když jsem k snídani dostal jenom chléb a kávu.

Ostatní ženy, co jsem si přivedl, byly nespokojené, že po ránu nepotřebují tolik jídla, ale Sieg si vůbec nestěžovala, řekla jenom „to vypadá dobře” a začala jíst.

Opravdu žena z armády. Jak jsem ji viděl tak dobře jíst, znovu jsem se do ní zamiloval.

Po snídani jsme měli malou přestávku. Rozhodl jsem se Sieg říct o dnešním programu.

„Dneska tě provedu vesnicí a den zakončíme lovem v lese.”

Na první den to byl celkem hektický program, ale tady musíme každý den pracovat jako otroci.

O chviličku později jsem šli ven. Nejdřív jsme zamířili do vesnice, která teď vypadala úplně jinak než včera, když bylo jasno.

Na návsi si hrály děti. Je to hra, kdy se jedno dítě skloní a dá si na hlavu sobí paroží, zatímco ostatní se ho snaží polapit provazem.

Když to Sieg spatřila, byla zmatená. No samozřejmě. To je opravdu cvičení na chytání sobů a ne normální hra.

„Ach, to je lenní pán~~!!”

„Co je? Zase sis s námi přišel hrát?!”

Jak si nás všimly, rozběhly se k nám. Objal jsem je a zvedl do vzduchu, abych zkontroloval, jak rostou. Když jsem řekl, že jsem si dneska nepřišel hrát, vypadaly zklamaně.

„Ha~ tuhle paní jsme ještě neviděly~”

„A jo~”

Jak děti spatřily Sieg, vypadaly fascinovaně.

„To je moje manželka. Zkuste si s ní popovídat v cizí řeči, co jste se naučily.”

Děti byly roztomilé jako skřítci, jak na Sieg zíraly.

Sieg si dřepla a promluvila: „Ahoj, není vám zima?”

„A-ahoj!”

„Není zima!”

„To je dobře.”

Všichni mluvily a vypadaly šťastně, že s ní dokázaly mluvit.

Pak jsem Sieg zavedl do jediného obchodu ve vesnici a představil ji majitelce, co byla také ze Sieginy země. Řekl jsem Sieg, že za ní může zajít, kdyby ji něco trápilo. Taky je tu hostinec a restaurace, ale jelikož sem turisti v této době nejezdí, jsou zavřené.

Potom jsem vyvezl psí spřežení, připnul si k pásku nůž, vzal pár provazů a pušku na lov a vyšel ven.

Jelikož se v lese nahromadilo spoustu sněhu, připnul jsem si na nohy dřevěné laťky a klouzal po sněhu za pomoci hůlek.

Po chvíli chůze lesem jsme dorazili k dřevěnému plotu.

„Tohle je les pro soby.”

Tenhle plot se táhl kolem velmi velké oblasti. Tohle také postavili naši předci, s rytinami slov Ducha, aby chránil před škodnou.

Tam, kde končil les, byly krmelce. A tam vesničané každý den sypali krmení.

Sobové si svými kopyty dokážou zpod sněhu vyhrabat lišejník. Ale jelikož ve volné přírodě ho nebylo dost, dávali jsme jim jídlo navíc.

Jak jsme šli, narazili jsme na soba. Jelikož byl trochu dál, byl od nás mimo.

„Zkusme ho chytit.”

Zapíchl jsem hůlky do sněhu, pušku podal Sieg a vzal si provaz. Roztočil jsem ho, zamířil na paroží a hodil. Sob se nechal chytit bez nějak velkého odporu. Ale ne všichni sobové jsou takhle krotcí. Někteří jsou velmi agresivní, takže provazu je vždycky třeba.

Zatahal jsem za provaz a přilákal soba k sobě.

„Ach, tenhle má majitele.”

Viděl jsem značku.

„Tenhle je označený celkem očividně.”

„Jo. Ale sobové necítí moc bolesti.”

Ještě trošku jsme se prošli v oplocené oblasti a pak odešli.

Konečně jsme se v lese zastavili k lovu. Vzal jsem jenom jednoho psa, co táhl saně, a druhému jsem rozkázal, aby čekal.

V lese jsou zajíci, rysové, divoká prasata, jeleni, lišky a dokonce medvědi. Jelikož není moc zvířat s bílou srstí, dali jsme na ně omezení, takže když někdo takové zvíře uloví, musí to nahlásit.

„Musíme si dávat pozor na medvědy, ale v téhle části se neobjevují.”

Jedinci s bílou srstí se obvykle neukládají k zimnímu spánku. Říká se, že žijí na místech s tekoucí vodou, ale z nějakého důvodu se dají najít i tady. Jelikož jsou všežravci, někdy si loví středně velká zvířata jako jeleny a divoká prasata, ale taky jí ryby, kůru a bobule.

Zatímco jsem mluvil o medvědech, ze stínu vyskočilo zvíře.

„Ach, zajíc.”

Jak jsem to zamumlal, zvedl jsem zbraň a zmáčkl spoušť. Dvě kulky ho strefily do hlavy.

Zajíc nebyl bílý. Měl hnědou kožešinu, ale na břiše měl bílé skvrny.

Zajíci jsou v zimě chutnější. I kožešinu mají měkkou, takže se používá na čepice a rukavice.

Vložil jsem mrtvého zajíce do koženého vaku. Trvá zhruba čtyři dni, než vyzraje. Pokud na něj nedám pozor, nahromadí se mu v těle plyn a zkazí to chuť.

Pak jsem ještě chvíli prohledával les, ale jelikož slunce začalo zapadat, rozhodli jsme se jít domů.
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>