HK - kapitola 2

Kapitola 2 – Výslech a hlášení o situaci

Opustili jsme oslňující sál a chvíli šli temnou chodbou. Podle váženého Karmínového orla měli někteří pozvaní hosté přidělené soukromé salónky.

Sieglinde s jistotou, ale v tichosti kráčela chodbou. Myslel jsem si, že je celkem vysoká, ale zdá se, že má boty s vysokými podpatky. S údivem jsem přihlížel, že dokázala kráčet tak rychle v tak nepohodlných botách. Zatímco jsem chviličku nedával pozor, vzdálenost mezi námi vzrostla, takže jsem si pospíšil.

Po chvilce chůze jsme dorazili do Sieglindina salónku. Sama otevřela dveře a vstoupila. Nakonec jsem byl překvapený, že v té místnosti nebyli žádní sluhové.

Ačkoli je Sieglinde možná strašlivý voják, pořád je to vážená dcera šlechtice, takže jsem se zeptal, jestli to je v pořádku, ale ona se jenom zasmála.

„Řekl jsem něco vtipného?”

„Ne, to akorát že se o mě muži nikdy nebojí. Prosím, nevšímejte si toho.”

Jelikož to sama řekla, pustil jsem se dovnitř.

Místnost osvětlovala mdlá záře měsíce. Tak nějak mě to znervózňovalo, takže jsem rozžal svíčky na stole.

„Alkohol?”

„Ne, děkuji.”

Když jsem se usadil, nabídla mi alkohol, ale já odmítl. Nejsem moc velký pijan a kdo ví, co bych udělal, kdybych se opil. Bez ohledu na moji volbu si Sieglinde nalila trochu pro sebe a uhasila žízeň.

Cítil jsem, že se mi trochu ulevilo, když v tom hrál roli alkohol, neboť to naznačovalo, že to nebyl vážný výslech.

„Ohledně toho, co jste řekl.”

„!”

Zatímco jsem zíral na její nohy, na ta kyprá stehna, zničehonic na mě hodila otázku, takže jsem sebou nakonec trhl. Jak jsem vytočil oči vzhůru, střetl jsem se s ní pohledem.

„Proč jste řekl, že se se mnou chcete oženit?”

„N-no.”

Její pohled byl ostrý, jako kdyby odsuzovala zločince. Takže to přece jenom byl výslech... Na obočí mi vyvstaly krůpějky potu.

„Jak vidíte, moje vzezření je na hony vzdálené ženě. Navíc nemám vychování, které by manželky šlechticů měly mít.”

To ano, její ramena vyhlížela na ženu široce a pevně. Také je vysoká, takže je těžké na první pohled říct, jakého je pohlaví.

Ale vážně nedokážu vysvětlil, jak mě to k ní v mžiku přitáhlo. Vím, jak se tomuto pocitu říká, ale je velmi trapné to říct nahlas.

A taky jsem teď vůbec nepřemýšlel o šlechtě. Jelikož náš lid jsou lidé, co loví v drsném prostředí. Přežití je důležitější, nemůžeme si dovolit být elegantní.

„Navíc nejsem mladá.”

„?”

„...Matka od svých osmnácti let porodila deset dětí.”

Co má společného věk a mnoho sourozenců?

„Když uvážím svůj věk, nemůžu zplodit tolik dětí.”

„!”

„Co?”

„Ne, nemusíte jich rodit tak moc. Stačí jedno dítě a vesnice bude ve slavnostní náladě.”

Sieglinde řekla, že je nejmladší z deseti sourozenců. Jelikož vyrůstala v rodině vojáků, nedostalo se jí žádného vychování šlechtické ženy. Vznešené ženy to musí mít těžké. Lidé se jim posmívají, pokud se do dvaceti neprovdají. Podle prvotního odhadu jsem čekal, že bude zhruba v mém věku nebo trochu mladší. Ve vysoké společnosti, kde se očekává, že se ženy provdají, samozřejmě není na svobodnou ženu tak mladá.

„Prosím, na věk nehleďte.”

„Je mi 31.”

„Ech.”

„Minulý měsíc mi bylo 31.”

„...”

—Omlouvám se, jsem ten mladší.

Nečekal jsem, že by jí bylo třicet. Když mě tak viděla, odfrkla si.

„Konec námluv, co?” zeptala se, když dopila svou sklenici vína.

„!”

Vzpamatoval jsem se díky zacinkání sklenice o stůl.

„Ale já má také svoje okolnosti.”

„?”

Její šedé oči se rozšířily překvapením.

Co se týče žen, co jsem si do teď přivedl, svoje zasnoubení zrušily, jakmile jsem je vzal do své domoviny bez předchozího vysvětlení. Tentokrát jsem se rozhodl, že to vysvětlím předem, takže jsem sám od sebe začal.

„Náš lid žije životem lovu a řemeslného umění.”

Jelikož žijeme blízko arktické oblasti, žijeme v souladu s přírodou a soby.

Na jaře sbíráme květiny na koření nebo na barviva a když jsou sobové v období páření, vyrábíme mléčné výrobky. V létě sbíráme v lese hojné bobule. Na podzim z kopců sbíráme houby, lovíme divokou zvěř a dokonce chytáme lososy. V zimě lovíme zvířata pro srst a ukládáme je do chladných podzemních sklepů.

Všechno, co nám chybí, kupujeme od kupců a prodáváme tradiční řemeslné výrobky.

Kdysi dávno jsme putovali se soby jako nomádi, ale před několika stoletími nás vyhnali na naše současné území a museli jsme se tam usadit. Když jsme se usadili, ze sobů se stal dobytek žijící v ohrazených oblastech.

Jaro rychle uteče a v létě dochází ke zvláštnímu fenoménu zvanému bílá noc, kdy slunce celý den nezapadá. Podzim skoro neexistuje. Nádherné podzimní listí jen stěží spadne na bílý sníh. V zimě má člověk i jen při dýchání pocit, že mu zamrzají plíce, a vichřice jsou dokonce bolestné. A pak dva měsíce je tam polární noc, kdy slunce nikdy nevychází.

„...No, je to takové místo.”

„:..”

Také jsem dodal, že kvůli opakované endogamii máme nízkou porodnost.

„Je tu možnost, že nebudeme mít žádné děti. A chyba je zcela na naší straně.”

„A-aha.”

Řekl jsem jí o zvířatech v lese: o medvědech a liškách, o zajících a jelenech a dokonce o vlcích. A že některá mají bílou srst a jsou roztomilá. Ale také jsem ji varoval, že jako stvoření žijící v drsných podmínkách jsou celkem dravá. Zvlášť když narazíme na medvědy, musíme být připravení na smrt. Ve sněžné zemi není snadné přežít.

Nemůžu jen tak ledabyle říct „pojď se mnou”.

Ačkoli to já jsem o své zemi vysvětloval, nakonec jsem se cítil deprimovaně. Není divu, že ty dámy, co jsem si přivedl, to místo nesnášely.

V nejhorším případě, kdy nebudu mít žádné děti, mám v plánu předat své postavení lenního pána moudrému člověku z vesnice. Jelikož jsme kvůli endogamii tak nějak všichni pokrevně spříznění, moc mě netrápí problém nástupnictví.

Ale jsem sám. Moji rodiče už utekli z domu se slovy: „Vážně tady žijeme!” A pak do léna poslali pár lidí, co potkali během svého cestování.

Momentálně žiju s rodinou z válečnické rasy z cizích zemí. Nevím, odkud pochází, ale jelikož spolu ještě moc dobře nekomunikujeme, nemohl jsem se na to zeptat.

Ne, vážně nezáleží na tom, odkud jsou. Jen se cítím osaměle. Pravdou je, že chci rodinu.

„Někdy přemýšlím, proč jen každý den pracuju a kvůli čemu žiju. No, bylo by snadné říct, že to je kvůli sobě, ale je to všechno nadarmo.”

Jako lenní pán si můžu vyslechnout stížnosti svého lidu, ale všichni vedou hektický život, takže člověk může skutečně věřit a spolehnout se jenom na svou rodinu.

„...Chápu to.”

„...”

„Pokud vám to nevadí, doprovodím vás.”

„Ha?!”

Překvapilo mě, že by Sieglinde přišla do pohraničních zemí.

„V-vážně?”

„Vypadám snad, že bych vám lhala?”

„Proč?”

„Řekla bych, že to je pro mě praktické.”

Také má svoje okolnosti.

Sieglinde von Wattin byla u armády od svých 13 let. A tak přísahala svou věrnost panovníkovi a vrhla se do války, jak jí bylo řečeno, ale teď když byl mír, navrhli jí, že by se měla provdat, a poslali ji na bál.

„...Nevěděla jsem, jak od teď budu žít. Moje zbytečná důstojnost mi nedovoluje prostě jen tak žít v míru a spoléhat se na manžela.”

„...”

„Ale pokud budu ve vaší zemi, věřím, že objevím svoje nové já.”

Z tohohle náhlého vývoje situace jsem byl natěšený, ale pak si Sieglinde stanovila podmínku: „Mám žádost.”

„Ano?”

„Chci, abychom byli rok v dočasném svazku.”

„Co tím myslíte...?”

„Chci, abychom spolu rok žili, a pak pokud vás to nebude obtěžovat, se ráda stanu oficiální manželkou.”

„Proč byste něco takového navrhovala?”

„Musím si uspořádat myšlenky. Jsem si jistá, že to samé platí o vás. Také možná přijdeme na nějaké aspekty, až když spolu budeme žít. Teprve když budeme znát všechny plusy a mínusy se budeme moct nazývat manželem a manželkou, nemyslíte?”

„...To je... pravda.”

A tak jsem nakonec její podmínku přijal.

Jsem jen vděčný, že přijde do pohraničí. Také řekla, abychom se zdrželi rodičovství, takže budu prostě trpělivý.

A tak jsme si navzájem vyměnili slib a jelikož ke mně Sieglinde natáhla ruku, taky jsem natáhl tu svou a chopil se její. Jelikož ten stisk byl trochu silnější, než jsem si představoval, vhrkly mi slzy do očí, ale prostě řeknu, že to jsou slzy od radosti.
----------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>