HK - kapitola 8

Kapitola 8 – Vřelý dům

Uprostřed vesnice byl velký kámen obklopený stromy.

„Sieg, tenhle kámen tady je duch této vesnice.”

Starší lidé odhrnuli sníh kolem a na duchovním kameni tam byly obětiny sestávající z kožešin a stříbrných šperků.

Duch Shiieti.

Pro mnoho z nás, kterými ostatní opovrhovali jako „vykázanými”, bylo počínání v duchu naší domácí víry pilířem pro život v tomto drsném prostředí.

Poklekl jsem na jedno koleno, abych se pomodlil a poděkoval za bezpečnou cestu. Sieg také poklekla, aby vyjádřila svou úctu.

Jméno Laponsko bylo hanlivé označení znamenající „země vykázaných”, tím se zdejším lidem vlastně vysmívali. Starší lidé ten termín nesnášeli a nesnášeli cizince, že je okradli o jejich kočovný život. A sami sebe potom začali nazývat „Sami”.

Jelikož vesničany okradli o jejich jediný majetek, tedy soby, a vykázali je ze země, nedovolili cizincům, aby se k nim přiblížili, a žili na vlastní pěst.

Lid Sami se usadil před pár stoletími a povídalo se, že žili dle učení Ducha.

Ale před dvěma generacemi si můj dědeček uvědomil, že tato uzavřená společnost nebyla dobrá, a tak bojoval za nový způsob života, což vedlo k našemu současnému životnímu stylu. Starší lidé tuto změnu nesnášeli, ale ve vesnici bylo mnoho lidí, co bylo znavených starými zvyky.

Můj dědeček řekl, že pokud bychom pokračovali v tomto uzavřeném životě, nakonec bychom čelili vyhynutí.

Byli jsme v takové situaci a také tu bylo to, že jsme museli prioritně přijmout cizince.

Když jsme vesnicí prošli, scenérie se znovu změnila na bílý zasněžený borovicový les. Jak jsme šli, zatímco jsme si cestu osvětlovali lucernou, bylo vidět dvoupatrovou vilku z rudých cihel.

V porovnání se Sieginou vilou je to malý dům, ale je to dům, na který jsem hrdý.

Otevřel jsem branku a pustil Sieg dovnitř.

„Vítej u mě doma!”

„Aa, díky za přijetí.”

Když jsme skončili s touto malou výměnou, zavedl jsem soba do přístěnku a naplnil koryta čistou vodou a suchým lišejníkem.

„Tohle je přístěnek pro soby. Dál uvnitř zabíjím živá zvířata nebo vyvrhávám ulovenou kořist—”

Zatímco jsem Sieg vysvětloval, k čemu přístěnek slouží, dveře k jatkám se rázně otevřely.

„!!”

„...”

V temnotě se objevil velký stín. Když jsem viděl, jak Sieg zadržela dech, honem jsem to vysvětlil: „Sieg, to je v pořádku.”

Když jsem na ten předmět, co se před námi objevil, namířil lucernou, ukázala se silueta člověka. No, není příliš velkým překvapením, že Sieg začala být obezřetná. Na hlavě měl kožešinu z bílého medvěda.

„To je Teoporon Ponu Rango. Miruporonin padau (otec).”

„Aha...”

Odstřihl hlavovou část, tu nosil na hlavě, zatímco přední tlapy mu dosahovaly k pažím. Kolem pasu mu bílá kožešina vlála jako plášť, zatímco on byl nahý až na tenkou vrstvu černých kalhot. Byl to pohled, při kterém by každý rozhodně řekl „není vám zima?”. Měl velmi velké tělo. Byl vysoký a bylo to, jako kdyby se chlubil svými svaly.

Navíc tu kožešinu, co nosí, získal před pěti lety v lese, když se setkal s medvědem, co se choval jako král lesa. Skolil ho jenom kopím. V ten okamžik jsem byl vážně připravený na smrt.

Tenhle člověk tu bydlí a stará se tu o zbraně, taky uklízí a loví. Když lovím velká zvířata, nezvládnu to bez Teoporonovy pomoci.

„Teoporone, tohle je Sieglinde. Manželka, ne madau (matka).”

„?”

„Opečovávaná žena.”

„?”

Bylo marné snažit se jen počiny vyjádřit, že to je moje manželka. Napadlo mě, že bych ji objal a políbil na tvář, ale jelikož v projevování náklonnosti by mohly být podstatné rozdíly, rozhodl jsem se to nedělat.

Mezitím se Sieg představila a pěstí se udeřila do hrudi. Teoporon udělal to samé.

Asi bych měl říct, co jiného od Sieg čekat. Je to zajímavá scéna. Dokonce ani s Teoporonem přímo před ní nevyhlížela šokovaně.

Pak se Teoporon podíval mým směrem a promluvil: „Velký králi. Jsem rád, že ses vrátil v bezpečí.”

„...Jo. Díky.”

Nerozuměl jsem, co řekl, ale jelikož jsem si představoval, že to byla slova uvítání, tak napůl jsem odpověděl a zabušil si pěstí do hrudi. Teoporon spokojeně přikývl.

„A Sieglinde. Vítám tě jako válečnici, co chrání velkého krále!!”

„...”

„...”

Měl jsem z toho pocit, jako že si říká, co se mu zachce, ale jelikož jsem jeho jazyk neznal, jenom jsem se trpělivě usmíval a pak šel dovnitř.

Před dveřmi jsme ze sebe sklepali sníh a já otevřel dveře Sieg a Miruporon. Pak jsem jí dal bačkory na přezutí.

V pokoji s kobercem jsem se cítil v klidu, obklopený vřelou atmosférou. Vzal jsem Sieg do obývacího pokoje a nabídl jí židli.

Jak jsem se usadil, uvolněně jsem si povzdechl.

V obývacím pokoji byl stůl a čtyři židle, velký krb, na podlaze velká kožešina z bílého jelena a trofeje v podobě hlav z ulovených zvířat.

Sieg seděla v tichosti, vypadala unaveně.

O chvilku později nám přinesli horké nápoje. Ta červená tekutina v keramických šálcích se nazývala glögi, byl to taková šťáva z bobulí s kořením. Byl to exotický nápoj, ale rychle zahříval tělo.

Také jsem představil člověka, co nám glögi naservíroval.

„Sieg, tohle je Ruruporon. Teoporonova žena a Miruporonina matka.”

Když jsem jí představil, mateřsky se usmála.

Má na starosti každodenní vaření a servírování skvělého jídla.

Ale je větší než já. Ale i s těma velkýma rukama dělá to nejlepší jídlo ve vesnici.

„Ruruporon, Sieg je moje žena.”

„Výjimečná žena.”

„Hm. Možná to pochopila.”

Ruruporon si zabušila do hrudi a zvedla jeden prst ve významu, že jídlo bude brzy připravené.

„Je to veselá a živá rodina.”

„To ano.”

Měl jsem spoustu těžkostí jednat s rodinou, jejíž životní styl je úplně jiný než ten můj. Ale všichni to jsou pracanti a i když je to trochu těžké zakusit, je z nich cítit vřelost.

Nechtěl jsem, aby Sieg nějak moc trpěla kvůli rozdílu v kultuře. Protože jsem přemýšlel o tomhle, předal jsem jí dvě knížky, co jsem si předem připravil.

„Co to je?”

„V téhle knize jsou informace o zvycích a způsobu života v téhle vesnici. Do té druhé knihy můžeš psát, cokoli tě napadne.”

Řekl jsem jí, aby tam psala věci, co jsou příliš složité říct mi přímo do tváře. Nebo věci, co jí budou zajímat.

Ačkoli moje interakce s ní byla krátká, dokázal jsem říct, že je tak nějak mlčenlivá a že má povahu, co svoje myšlenky neříká nahlas.

„Výměnný deníček, hm.”

„Pokud k něčemu dojde, neostýchej se.”

„Dobře.”

Zatímco jsme mluvili, Ruruporon se vrátila s jídlem.

Vypadá divoce, jako kdyby mohla naservírovat syrové maso, ale její vaření je výtečné. Navíc připravila tradiční jídlo této vesnice.

Rozložila na stůl několik vyřezávaných kulatých dřevěných misek. Hustá polévka ze sobího mléka s uzeným lososem a spoustou koření. Dalo by se říct, že to je v tomto období extravagantní jídlo, protože nemáme jak získat sobí mléko. Musíme ho za draho koupit od kupců.

Taky tu byly sobí špízy s kyselou omáčkou z jahod nasbíraných v létě. Vařené brambory se servírují neoloupané a tvrdý černý žitný chléb na tenko nakrájený. Ten se jedl s ptačími játry smísenými s kořením. Teplý sýr byl pružný a chutný. I maso se dobře hodilo k zelenině.

„Sieg, jaké to je?” zeptal jsem se Sieg, co si ukousla kousek sobího masa.

Mnoho turistů, co přišlo, nemělo sobí maso rádo.

„Velmi dobré.”

Pomalu žvýkala maso a elegantně si ubrouskem otřela rty. Potom mi řekla svůj názor.

První noc uplynula příjemně a vesele.
-------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>