HK - kapitola 4

Kapitola 4 – Napjatá jízda kočárem a dům Wattin

Už to jsou tři dny, co jsem se setkal se Sieg. Dneska jsem měl navštívit její rodný dům.

Jelikož se o celém tom utrpení rozhodlo ve spěchu, neměl jsem nic než dřevěnou sošku ledního medvěda, ale jelikož jsem neměl nic jiného, rozhodl jsem se to vzít jako dárek. Původně byl ve vesnickém obchodě, ale jelikož se neprodal, vzal jsem si ho zpět. Měl jsem v plánu ho dát svému příteli nebo tak něco.

Na zastávce kočárů čekal výjimečně znamenitý kočár tažený čtyřmi koňmi. Jelikož jsem slyšel, že erb rodu Wattin měl žluté a černé pruhy s korunkou, byl jsem si jistý, že kočár přede mnou byl můj dnešní dopravní prostředek.

Kočí pak spatřil tohoto vesnického balíka a sestoupil ze svého sedátka a řekl: „Jste očekáván, pane.” Jelikož mi tak zdvořile otevřel dveře, nakonec ze mě vypadla omluva.

„Dobré ráno.”

„D-dobré ráno, má paní!”

Sieg seděla s překříženýma nohama a rázně mě pozdravila. Jelikož moje srdce nebylo z nějakého důvodu připravené, promluvil jsem uctivě.

Je to podruhé, co jsem se starší ženou, ale ještě na to nejsem zvyklý. Seděl jsem nakřivo a na tváři jsem měl napjatý výraz. Lámal jsem si hlavu, jak bych měl strávit následující tři hodiny, ale zdá se, že jsem zapomněl, že mám celkem nenucenou povahu. Jakmile se dal kočár do pohybu, začali jsme mluvit.

Tématem bylo pohraničí, kde jsme hodlali žít, Laponsko. Museli jsme si projít nějakou tu historii a zvyky.

Lidé v drsném prostředí od pradávna uctívali duchy. Ale dneska už na ně moc lidí nevěřilo. Ačkoli mladí lidé jim pořád prokazovali úctu, snažili se neučit zlozvyky.

Tím zlozvykem je 'nepomáhat druhým, abych sám přežil v tomto drsném prostředí'. Kvůli tomuto slovu duchů se vesničané spoléhali jenom na sebe a svoji rodinu a jen zřídkakdy se stýkali s druhými.

Ačkoli existoval takový zvyk, když se narodilo dítě, vesničané byli ve slavnostní náladě. Říká se, že nový život je vzácné požehnání ducha. Když se narodí dítě, vesničané do toho domu přinesou jídlo a modlí se, aby to dítě zdravě rostlo.

Spoustu mladých lidí si myslí: „Nejsou ta dvě učení ducha protichůdná?” Ale s tím se nedá nic dělat, protože je to dávná tradice.

Ohledně duchů je ještě jedna úžasná věc.

Je to jedna rodina z válečnické rasy, co moje rodiče před lety přivedli. Ani nevím, odkud jsou. Nedokážu s nimi moc dobře komunikovat, ale stejně v mém domě pracují jako služebnictvo. Evidentně přišli o svou domovinu a odešli do vyhnanství, ale moje rodiče je přesvědčili, aby přišli do pohraničí.

Také uctívali ducha. Ačkoli to byl samozřejmě jiný duch.

Jednou jsem se ze všech sil snažil naučit se jejich řeč a kulturu, ale marně. Ke komunikaci moc řeč nepoužívali.

Vyjadřovali se pomocí gest. Bušením do hrudi, zdvižením prstů a podobně. Trvalo mi pár let, než jsem ta gesta pochopil. Ale vyjadřovala jenom jednoduché věci, takže jsem nemohl tvořit složité věty.

Během jízdy jsem neustále mluvil o takových věcech. Sieg naštěstí bedlivě poslouchala a nevypadala přitom nespokojeně.

Najednou se na mě upřeně podívala, takže jsem přemýšlel, co se stalo.

„Ach, jen jsem přemýšlela, jestli sis vlasy zapletl sám.”

Když jsem přisvědčil, pochválila mě.

„No, měl bych říct, že tohle je také součástí uctívání ducha.”

Od dávných dob se povídalo, že ve vlasech dlí záhadná moc. Když si je člověk nechává dlouhé, údajně ho to chrání před pohromami.

No, sice je tady tohle učení, ale když si je omotáte kolem krku, je to nečekaně teplé.

„Zkoušela sis nechat narůst vlasy?”

„Tak mě tak napadá, že nikdy.”

Takže jsem jí doporučil, aby si je zkusila nechat narůst, načež se ona roztomile zasmála a řekla, že by to možná byl dobrý nápad.

Zatímco jsme si takhle povídali, tři hodiny rychle utekly.





Kraj Thüringen, kterému vládl rod Wattin, bylo poklidné místo oplývající zelení. Stromy kolem města byly sněhem zbarvené do bíla, takže to vytvářelo krásnou scénu.

Po chvilce chůze cestou jsem spatřil velkou vilu. Vilu rodu Wattin.

Sieg řekla, že se vrací po pěti letech. I služebnictvo vypadalo rádo, že ji vidí.

Zatímco jsme čekali v přijímacím salónku, jedny dveře se velkou silou otevřely. Do místnosti vstoupil chlapec kolem patnácti.

Jakmile Sieg spatřil, byl jeden velký úsměv.

Ale to, co mu vyšlo z úst, bylo zarážející.

„Hej, babi! Je vážně pravda, že se vdáváš?”

„...”

„...”

Když jsem se ustaraně otočil na Sieg, její oči se dravě třpytily jako obvykle.

Naštěstí se nezdálo, že by to bylo něco příliš špatného.

„Klausi, je tu host. Posaď se...”

„Který boháč se ožení s touhle starou pannou.”

„Klausi, chovej se slušně...”

„Není to tak? Ten chlápek se znovu žení nebo mu je kolem padesáti.”

„Klausi, sedni si.”

„Ha, počkat, tím partnerem se myslel tenhle chlápek tady s holčičími vlasy?!”

„Řekla jsem ti, aby sis sedl.”

„Tak proč, kámo. Vyhrožovali ti, aby... Ujéé?!”

Chlapcovo tělo se nahnulo dopředu a v mžiku šel tváří k zemi. To proto, že ignoroval Sieg. Naštěstí byl na zemi měkký koberec, takže si nemyslím, že by ten náraz byl příliš tvrdý, ale Sieg pokročila k tomu, aby chlapce znehybnila jedním kolenem a ruku mu zkroutila nahoru.

„Au, lámeš to, zlomíš mi ruku, au, au!”

„Ještě není zlomená.”

„Au, zlomíš mi ji!!”

„...”

Když Sieg zaslechla chlapcovy prosby, pustila ho.

Pořád tváří na zemi zabručel: „Tupohlavá baba...”

„Promluvíme si v soukromém salónku, Klausi.”

„...Ne.”

„Jen mě následuj,” řekla Sieg, jak chlapce odtáhla z místnosti.

Po pár minutách.

„—Zdravím, těší mě, že vás poznávám. Klaus von Wattin k vašim službám.”

„...A-ahoj.”

„Před chvíli jsem mluvil netaktně. Omlouvám se.”

„...To nic.”

Chlapec byl během pár minut převychován.

Je to syn Siegina staršího bratra. Evidentně je na návštěvě u prarodičů, protože má prázdniny.

Zatímco jsem si s Klausem povídal, bylo mi oznámeno, že brzy dorazí Sieginy rodiče.

Jak Klaus odcházel, rozpačitě se na mě podíval.

„Ehm, pane Levantret.”

„Hm?”

„Byl jsem velmi drzý. Omlouvám se.”

„To nic. Netrap se tím.”

„...”

Chlapec se hluboce uklonil a odešel z místnosti. Během hovoru to vypadalo, že je ze Sieg trochu vyděšený, takže mě trochu trápilo, jakého přeučení se mu v soukromém salónku dostalo.

„Omlouvám se, můj synovec Klaus byl drzý,” omluvila se Sieg za počínání svého synovce. „Jedno období žil ve městě, takže si myslím, že jeho chování je částečně moje vina.”

„To nic. Netrap se tím.”

Zdálo se, že má ke svému synovci blízko.

Sieg pořád vyhlížela omluvně, ale pak přišli její rodiče, takže se prozatím přestala omlouvat.

Z tohohle setkání jsem byl nervózní, ale dopadlo to tak, že Siegini rodiče byli velmi dobrosrdeční.

Chápali mou situaci a nestavěli se proti sňatku.

Také naštěstí s radostí přijali sošku ledního medvěda.

Setkání bylo nečekaně klidné. Byl jsem vyděšený, že mě možná její otec uhodí, ale všechno šlo dobře.

„Takže můžu dorazit za dva měsíce?”

„Rád bych řekl, že jsi kdykoli vítána, ale myslím, že bude nejlepší, když přijedeš brzy na jaře.”

„No, pokud tam budu bydlet, tak na ročních obdobích moc nezáleží.”

„...No, to je pravda.”

Vzpomněl jsem si, že mi předchozí snoubenka řekla, že to není místo pro lidi k životu.

A stejně jsem si nepřál na ni naléhat.

Pokud řekne, že tam nedokáže žít, prostě to čistě vzdám.

„Copak?”

„To nic.”

A tak bylo rozhodnuto, že Sieg přijede za dva měsíce.





Čas ve vile Wattinů uběhl rychle.

„Takže se uvidíme za dva měsíce.”

Jak se se mnou Sieg rozloučila, nabídla mi ruku k pozdravu. Jelikož to bylo už potřetí, nakonec jsem začal být obezřetný.

Chtěl jsem jí to trochu vrátit, cítil jsem se trochu uličnicky.

„Těším se na naše příští setkání, slečno.”

„?!”

Jak jsem ji pevně držel za obě ruce, políbil jsem ji na tvář a nastoupil do kočáru, než mohla vyjádřit nějakou svou stížnost.

Z okna jsem viděl, jak si Sieg jako ve snách tiskla ruku k tváři. Zamával jsem jí na rozloučenou.

Vrátil jsem se domů, zatímco jsem se těšil na dobu za dva měsíce.
-----------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>