KNM - kapitola 88

Kapitola 88 – Ztracen, toť předchůdce poutníka

~ Chybičky hlásit do komentářů, aby se mohly opravit! ~

~ A je tu poslední kapitola v jedenácté knize. To znamená, že do konce nám zbývají už jenom dvě knihy. (•̀ᴗ•́)൬༉  ~

„Papa, kterým směrem je Kaiser?” Baolilong chvíli letěl, ale pak se najednou popleteně zastavil; zdálo se, že nevěděl, kde se Kaiser nacházel...

Liola se odmlčel a zeptal se se sklopenou hlavou: „Myslel jsem si, že to víš.”

„Baolilong neví!”

Baolilong k němu obrátil hlavu a nevinně se na něj podíval svými růžovými bulvami velikosti Liolovy hlavy, zatímco Liola se na něj také prázdně díval. Nikdy nebyl tím, kdo by se dal nazvat průzkumníkem. Po chvilce přemýšlení Liola vzhlédl k zemi bez hranic a jasné obloze a všiml si, že vítr změnil směr.

„Pojďme s větrem,” rozhodl Liola snadno.

Baolilong nahlas zakřičel „jasně” a začal si šťastně hrát, jak klouzal po větru. Na jejich cestě bylo nespočet změn větru a Baolilong si naivně myslel: bez ohledu na to, kolikrát se vítr změní, papa řekl, abych letěl s větrem, tak to přesně udělám...

Taky se zdálo, že to ty dva moc nezajímá. Když dostali žízeň, našli si řeku; když dostali hlad, přistáli a lovili v keřích a na stromech; Liola vždycky našel nějaký druh jídla. Kromě toho ani nepotřebovali rozdělat oheň; mohl prostě uvolnit svou auru a maso bylo upečené.

Taky to maso obvykle získávali z obrovských zvířat jako třeba subdrak velký jako třípatrová budova. Nakonec Baolilong jedl ještě uspokojivěji než předtím, a proto se mu po Anežce tak moc nestýskalo.

Jejich dny takhle pokračovaly, až ztratili pojem o tom, kolik dnů vlastně uteklo, a žili bezstarostně a neuspěchaně až do jednoho dne, kdy Liola najednou spatřil podivné město. Chviličku přemýšlel... nebo spíš jako by ho to na chviličku omráčilo. Když Baolilong navrhl, aby tam zaletěli pro zákusky, rozhodli se vstoupit.

Protože Liola neměl oblečení, do kterého by Baolilonga oblékl, požádal ho, aby se vrátil zpět do podoby malého draka, aby mohli vstoupit do města. Jak kráčeli po ulicích, to malé město působilo velmi nacpaně. Zdálo se, že všichni nesli zavazadla různých velikostí, jako kdyby si s sebou neustále nosili veškerý svůj majetek. Některé z těch tašek byly tak plné zlata a stříbra, že bylo vidět. Nicméně nikdo nejevil známky hrabivosti, místo toho...

Liola se zamračil; zdálo se, že se pohledy všech upíraly na něj? Podíval se na stranu a nebylo tam nic kromě Baolilonga, co žvýkal kousek masa. Mohl by Baolilong být tak nápadný? Liola o tom chvilku přemýšlel a ulevilo se mu; posvátný bílý drak byl přece jenom vzácná podívaná.

Čím dál Liola šel, tím si myslel, že to je divnější. Lidi, co viděl v Aklanském hlavním městě, bývali atraktivní, ale v tomhle městě to bylo naprosto naopak: jejich oblečení bylo potrhané a špinavé a po stranách ulice polehávali bledí a vyzáblí lidé. Celé město vypadalo jako obrovský uprchlický tábor.

„Hej! Hej! Je tu rytíř. Podívejte na něj, tak nádherné oblečení, vypadá jako princ nebo tak něco,” řekl nahlas jeden uprchlík, co vypadal tak nějak čiperně; jeho tón byl evidentně posměšný, ale nikdo nevěděl, že se trefil přímo do černého: Liola byl opravdu princ.

Liola se na toho člověka zmateně podíval, nebyl si jistý, co tím myslel. Pomyslel si, jestli by tenhle člověk už mohl poznat, že byl princem z Dračí říše, princ Stříbrný Měsíc?

„Mami, já mám hlad, chci maso!” začalo nahlas brečet jedno dítě na straně.

„Nebreč, tady máme ještě kousek sucharu. Na, honem ho sněz.”

Matka, co to dítě držela za ruku, sáhla do tašky a s bolestí vytáhla něco zlomeného, co vůbec nevypadalo jako suchar, a pak to předala dítěti. Dítě si ten suchar vzalo, ale oči mělo upřené na maso v Baolilongově tlamě. Kdyby ho jeho matka nedržela, možná by už k tomu drakovi přiběhlo a to jídlo mu vzalo.

Jak to Liola viděl, zdálo se, že si něco uvědomil, a namířil si to k dítěti. Matka ho okamžitě v panice vzala do náručí a sledovala, jak se Liola přibližuje, se strachem na tváři. Někteří uprchlíci prchli, ale někteří se přisunuli blíž s pochmurným výrazem na tváři; ten přibližující se dav vedl ten člověk, co předtím posměšně promluvil.

V okamžiku Liolovi v cestě k té matce stálo zhruba tucet lidí. Liola si pomyslel, že to je divné; se zamračením řekl: „Nechte mě projít, prosím.”

Zdálo se, že to toho člověka, co to vedl, překvapilo. S největší pravděpodobností to bylo to slovo „prosím”. Krátce o tom popřemýšlel a pak se obezřetně zeptal: „Jak to, že tvůj oděv není lemovaný? Jaký máš rytířský řád?”

Liola sklonil hlavu a podíval se na černý rytířský stejnokroj, co měl na sobě; jeho uniforma neměla lemování, co ostatní obvykle měly, ale místo toho měla na sobě dračí vzorek, co značilo, že je členem císařské rodiny Dračí říše. Kdyby ten člověk, co se na ten stejnokroj díval, byl z Dračí říše, jen od pohledu na ten dračí vzorek by věděl, že v žilách tohoto člověka koluje císařská krev. A také by mohli odhadnout, který člen císařské rodiny to je.

Současný Dračí císař používal fialového draka, zatímco nejstarší princ měl černého draka. Druhý princ byl mrtvý, ale když byl naživu, používal zlatý vzorek. Třetí princ používal červený, co značil jeho ohnivého draka. Jediná princezna, Lanski, měla ráda modrou. Ten vzorek na Liolově stejnokroji byl stříbrný; nejenom že to odráželo jeho jedinečnou barvu očí, ale také to představovalo jeho titul Stříbrného Měsíce.

Ale členové císařské rodiny z Dračí říše se jen zřídkakdy objevovali před obecnou veřejností. Dokonce ani prostý lid Dračí říše by od pohledu nepoznal svou císařskou rodinu. Jenom by slyšeli o dračím vzorci a jeho barvách, ale aklanský prostý lid nic takového nevěděl.

Liola se zamračil, nebyl si jistý, co by měl odpovědět. Rytíři, co měli svou vlastní, jedinečnou auru, se vždycky uznávali jako rytíři, co překonali řád. Často byli slavní jako paladin a temný rytíř, a tak je oslovovali jenom jejich titulem a nikdo se nikdy nezeptal na jejich řád.

„Já... mám stříbrný řád.” Liola nevěděl proč, ale z nějakého důvodu uvedl řád mnohem níže, než byla jeho skutečná moc. Možná to bylo proto, že Stříbrná Maska byl nějakou dobu stříbrný rytíř.

Stříbrný rytíř... všichni přítomní si odplivli. Jasně věděli, že moc stříbrného rytíře byla více než dostatečná na zvládnutí tuctu takových lidí. Lidé, co stáli před matkou a dítětem, vyhlíželi váhavě.

„Jsi rytíř, nezranil bys prostého člověka, ne?” Člověk, co to vedl, jasně věděl, jakého kodexu by se rytíř měl držet, a smekl před Liolou klobouk.

Liola potřásl hlavou. Samozřejmě že by bezdůvodně nezranil obyčejného člověka.

Člověk, co to vedl, chvíli váhal a pak pomalu odstoupil. Ostatní jeho následovníci to viděli a také se pomalu stáhli. Mezi matkou a jejím synem už nebyla žádná překážka. Jak to Liola viděl, znovu začal kráčet k matce a dítěti.

Matka jasně panikařila a honem se omlouvala: „O-omlouvám se, pane rytíři, moje dítě nemělo v úmyslu zírat na vašeho draka.”

Liola už se dostal k matce. Její slova ho zmátla, ale pokračoval v tom, co chtěl udělat: ze své kapsy vytáhl něco zabalené v lotosových listech a pomalu to natáhl k dítěti.

Teď už dav nevěděl, co chtěl tenhle rytíř udělat, a bázlivě se dívali na balíček z lotosových listů. Dítě se vyděšeně ještě víc přitisklo do matčina objetí; matka se také zdála být bázlivá a nebyla si jistá, jak by měla zareagovat.

„Pro tebe.” Liola mu ten balíček přistrčil ještě blíž.

Matka nevěděla, co má dělat, ale zdálo se, že si dítě něčeho všimlo. Honem se vyprostil z matčina objetí a chmátl po balíčku v Liolových rukách. Když rychle strhl listy, začal hryzat do věci uvnitř. Jak to matka spatřila, v panice to vytrhla dítěti z rukou v obavě, že její dítě omylem sní něco smrtelného. Ale jakmile to udělala, uvědomila si, že to byl šťavnatý kousek masa stejně velký jako tři pěsti dospělých lidí.

„Mami! Já chci jíst.” Dítě mělo hlad. Popadl maso z matčiných rukou a začal znovu kousat.

Matka a lidé z davu vypadali překvapeně. Zdálo se, že při pohledu na šťastně se krmící dítě se všichni uvolnili a pomysleli si, že ten rytíř přece jenom neměl žádný zákeřný úmysl. Ale zároveň se jim při tom pohledu sbíhaly sliny, ale museli svůj hlad potlačit. Na jednu stranu nechtěli sebrat jídlo dítěti a na druhou, stříbrný rytíř byl pořád tady. Kdyby dítěti vzali maso, co mu dal, bylo by to bezpochyby jako políček do tváře. A nikdo by neudělal něco tak hloupého.

Když dítě už nějakou chvilku jedlo, zvedlo oči ke své matce, co vypadala hladově. Cítil se trochu provinile, pak jí maso podal a řekl: „Mami, tohle maso je výborné. Nikdy jsem neměl nic tak dobrého. Ochutnej.”

Matka nasucho polkla a pak řekla: „Nejdřív se najez ty, dej mi, až co nebudeš moct sníst.”

„Mami, já už stejně nemůžu,” řeklo dítě, ale stejně nedokázal vymazat ten hladový pohled ve svých očích.

Liola to viděl a cítil v hrudi nepopsatelný pocit. Bylo to přesně jako to vřelé objetí od zkrvaveného Mochy – teplo s náznakem smutku.

A před matkou a dítětem se objevil další balíček zabalený v lotosových listech. Když ti dva zvedli hlavu, aby se podívali, mladý rytíř, co jim ten balíček nabízel, se mírně usmíval. Byl to tak jasný úsměv, že to byl pocit, jako by měkké měsíční světlo navádělo poutníky domů. A nikdo přítomný si nedokázal pomoct, aby se také neusmál.

Matka natáhla ruku, aby ten balíček přijala. Otevřela ho a uvnitř opravdu byl další kus masa. Jak se světlo odráželo od slz na její tváři, začala pomalu jíst. Nevěděla, jestli byla tak hladová, ale to maso chutnalo výjimečně lahodně, šťavnatě a křehce. Než se nadála, jedla rychleji a rychleji, až zapomněla na všechno kromě jídla. Teprve když kolem sebe zaslechla několikeré polknutí, přestala jíst.

Když se rozhlédla kolem sebe, vzpomněla si na zhruba tucet lidí, co ji bránili. Po mírném zaváhání se podívala na Liolu a obezřetně se zeptala: „P-promiňte, můžeme si to maso rozdělit? Už dlouho hladoví.”

Liola se rozhlédl po davu a konečně pochopil, že ten výraz na jejich tvářích představoval hlad. Chvíli přemýšlel a řekl: „To není třeba.”

Matka se zarazila, nebylo třeba? Zrovna se chtěla zeptat, co tím myslel, ale mladý rytíř pokynul malému bílému drakovi vedle sebe. Drak pak vyletěl do vzduchu a najednou se proměnil na velkého draka. Všichni na tu scénu koukali v posvátné hrůze a matka nebyla výjimkou. Když se probrala ze svého omámení, z rytíře a draka teď byla jen malá tečka na obloze.

Nevěděla, co by měla dělat. Chtěla dát kousek masa ostatním, ale bála se, že by to rytíře rozčílilo. Pomyslela si, jestli se vrátí.

I člověk, co ostatní vedl, viděl matčinu nerozhodnost. Jednou polkl a řekl: „Netrap se tím, to maso ti dal rytíř, neukradneme ti ho.”

Jak to matka zaslechla, cítila se ještě víc provinile. A tak tu vinu odstrčila a navrhla: „Co kdybychom se všichni podělili, my dva přece nedokážeme sníst tak velký kus masa.”

Všichni to slyšeli a bez ohledu na to, jak moc se snažili chovat jako hrdinové, v žaludku jim začalo neposlušně kručet. Lidé se po sobě rozpačitě podívali. Matka se usmála, podala jim maso a řekla: „Pojďte se všichni najíst.”

Dav se konečně rozhodl, že nebude vzdorovat. Člověk, co je vedl, vytáhl svůj nůž a rozdělil velký kus masa na malé kousky. Ten dostalo jen zhruba tucet lidí, co se matku snažili bránit, a byl to kousek zhruba velikosti prstu. Kdyby se podělili se všemi na ulici, možná by se jim nedostalo ani vlákýnko masa.

Zdálo se, že si všichni vážili toho malého kousku masa, ale vůdčí člověk se pořád choval živě; celý ten kousek si hodil do pusy, ale jenom žvýkal a nechtěl ho spolknout. Jak žvýkal, řekl: „Nemůžu uvěřit, že jsou mezi rytíři pořád dobří lidé.”

Jak to zaslechl další člověk, povzdechl si a potřásl hlavou. „Nynější rytíři jsou mnohem jiní než dřív. Kdysi dávno byl rytíř vždycky ochoten pomoci a my prostí lidé jsme se ho vždycky ptali, jestli je ženatý. A když ne, tak někdo z nás, co měl sestru, ji zavolal. A když ne sestru, tak sestřenice. A doufal, že se ten rytíř přižení do rodiny...”

„Pche! Pokud se moje sestra bude chtít vdát za rytíře, zlámu jí nohy,” vykřikl někdo z davu. Jakmile to bylo řečeno, zdálo se, že všichni souhlasili.

„Lidi, to neříkejte. Ten rytíř před chvilkou se zdál hodný.” Matka přispěchala na rytířovu obranu jen proto, že jí a jejímu dítěti dal dva kousky masa.

„Ano, přinejmenším dvěstěkrát lepší než ti rytíři, co nás vyhnali z našich domovů.”

Při zmínce o jejich domovech všichni ztichli. Tohle město nebylo tak daleko od Aklanského hlavního města a proto tu bydlelo mnoho lidí, co dříve žilo tam. Když se lidé, co tady žili, doslechli, že Dračí říše ovládla hlavní město, byli tak vděční, že chtěli z vděku pokleknout před Dračím císařem. Ale když se vrátili k branám města, nebylo jim dovoleno vstoupit a rytíři dokonce vyhnali z domů i lidi z okolních měst.

Ačkoli tvrdili, že to je kvůli tomu, že mezi nimi byli špehové černého dračího krále, mnoho lidí je na oplátku zpochybňovalo: „Copak není povinností rytířů nás ochránit? Místo toho nás vyhnali z domu kvůli špehům, co to kruci je?”

„Vyhnali nás a nechali nás tu bez sebemenšího zájmu. Co budeme dělat, pokud černý dračí král pošle pár létajících draků, aby nás zmasakrovali?”

Větším problémem teď pro ně byl zdroj jídla. Teď už se obchod a zemědělství na Aklanském kontinentu prakticky úplně zastavil. Protože černý dračí král zabral sever, do měst na jihu přicházelo nespočet uprchlíků. Ti jídlo v sýpkách na jihu vyprázdnili a jídlo teď bylo skromné a jen těžko se kupovalo za peníze. To byl také důvod, proč na ulicích lidé umírali hladem, zatímco měli zlato a stříbro.

„Ach jo, kdy to vůbec skončí? Vážně mi chybí premiér Quisi...”

Všichni začali naříkat, jak se měli dobře, když byl Quisi ještě premiérem.

„Mami, ten drak je zpět.”

Dítě naivně a vesele ukázalo na oblohu. Všichni zvedli hlavy a opravdu spatřili nápadného bílého draka. Teď všichni spěchali, aby si ten kousek masa nacpali do úst. Báli se, že se rytíř možná rozčílí, až zjistí, že snědli maso, co dal matce.

I sama matka se bála, ale ona se strachovala, že si to rytíř špatně vyloží a bude si myslet, že jí ostatní to maso vzali. Sebrala odvahu a měla v plánu to objasnit. Ale když ten drak přiletěl blíž, akorát jí spadla brada.

Bílý drak byl zakousnutý do subdraka. Ten subdrak se nehýbal a jasně vypadal, že je mrtvý. Bílý drak pomalu přistál, dal lidem na zemi dostatek času se rozprchnout. Jakmile se přiblížil k zemi, odhodil subdraka stranou a okamžitě se proměnil na malého draka.

Naopak rytíř v černém stejnokroji elegantně seskočil z draka, jak se proměnil, a dopadl přímo vedle subdraka. Svýma jedinečnýma stříbrnýma očima se podíval přesně na místo, kde stála matka a ostatní.

„Ach, ach!” Jakmile se ty stříbrné oči upřely na ni, matka se chovala, jako by jí projela elektřina. Rychle vysvětlila: „Já, ech, to já jsem se o to maso rozdělila s ostatními, nevzali mi ho. Prosím, nevykládejte si to špatně.”

Rytíř se kvůli matčině vysvětlení zamračil a všichni kvůli tomu znovu znervózněli, ale pak rytíř přikývl, což všechny uklidnilo...

Rytíř ze své dlouhé boty vytáhl stříbrnou hůlku a s kliknutím z ní vytáhl tenkou čepel. Všichni na rytíře bezvýrazně zírali, neboť si nebyli jistí, co hodlá dělat. Rytíř se začal vznášet, jo, opravdu se vznášel. Každé zvednutí ruky vypadalo jako pohyb uměleckého tanečníka na scéně. Začala jej obklopovat tlumená rudá mlha, bylo to skoro jako rudý závoj, co jej zahaloval. Také se to neustále třpytilo, takže to vypadalo o to krásněji.

Ten pohled každého očaroval. Trvalo dlouhou dobu, než se vzpamatovali kvůli lahodné vůni. Pak si uvědomili, že s každým zábleskem stříbrného světla odsekl rytíř ze subdraka kus masa velikosti lidské hlavy. Kusy masa se pomalu začaly kupit na malý kopec. Když ta masová hora byla obyčejnému člověku skoro do pasu, z rytíře zazářilo rudé světlo a na pár sekund zakrylo masovou horu. Když to rudé světlo zmizelo, ta masová hora vydávala lákavou vůni. Dokonce i hlupáci by podle té vůně poznali, že je to maso upečené a lahodné.

Ale nikdo se neodvážil pohnout. Pokud někomu předtím nebyla známa moc stříbrného řádu, pak to teď naprosto pochopili. Ten rytíř vládl nevídanou rychlostí a svou aurou mohl okamžitě opéct maso... Kdyby něco takového použil na člověka, pravděpodobně by se z něj také stala pečená masová hora.

Malý drak najednou vylezl na masovou horu a tlamou se zakousl do masa, ale pak se zdálo, že si pomyslel, že je to trochu nepraktické. Po záblesku bílého světla malý bílý drak zmizel a na jeho místě byl nahý a pěkný adolescent. Ale nezřízeně jedl.

Všem spadla brada; drak se proměnil na člověka?

„Baolilongu!” zakřičel Liola nespokojeně. Nebylo to tak, že nechtěl, aby se Baolilong najedl. Ale Baolilong jedl, zatímco seděl na vršku masové hory a to bylo až příliš drzé.

Baolilong věděl, co udělal špatně. Po krátkém „Ach” poslušně seskočil z hory masa a posadil se vedle, zatímco pokračoval ve žvýkání kusů masa.

Liola si až do teď neuvědomil, že na něj ostatní lidé zírají. A drželi se ve vzdálenosti několika metrů, jako kdyby se báli přiblížit. Liola pokynul k hoře masa a prostě řekl: „Pro vás všechny.”

Všichni ztuhli, jako kdyby nemohli uvěřit, že by se na světě mohlo stát něco takového.

Liola měl původně v plánu po své hlášce dál krájet a péct maso, ale když viděl, že se nikdo nepohnul a jejich pohledy byly ještě upřenější než předtím, pomyslel si, že nepochopili, co tím myslel, a tak to rozvedl: „Tohle je jídlo pro vás. Maso subdraků je jedlé, není jedovaté.”

Nejdřív panovalo ticho, ale pak se v okamžiku ozval nadšený křik. Všichni se chovali, jako by je něco posedlo, a všichni vyrazili pro kousek masa. Situace se rychle proměnila na naprostý chaos. Vůdčí člověk viděl, že se to zhoršuje, a tak okamžitě zakřičel: „Co to děláte?! Co to děláte?! Nezesměšňujte se před rytířem. Tohle je rozkaz! Nejdřív rozdejte maso starým, slabým, těhotným a dětem.”

Zdálo se, že se po jeho křiku všichni uklidnili. Pár svalnatých mladíků se podívalo na maso ve svých rukách a provinile je předalo starším lidem vedle, co neměli dost síly, aby si pro něj došli. Všichni se začali řadit a pokud za sebou viděli slabšího člověka, všichni ho začali posílat před sebe.

Liola to všechno viděl a pocítil ve svém srdci další podivnou senzaci – byl to vřelý pocit a zjistil, že se mu ten pocit vážně líbí. Otočil se a začal znovu krájet a péct maso, až ze subdraka pomalu nezůstalo nic než kosti. Když z kostí obral všechno maso, Liola si pomyslel, jestli to stačilo, aby se všichni nasytili?

Liola ustal a otočil se, aby se na ně podíval. Uvědomil si, že tam zůstalo ještě celkem dost masových hor, ale rychlost, kterou je pojídali, se snížila. Mnoho z nich už přestalo jíst a spokojeně se poplácávali po plném břichu.

Vůdčí člověk viděl, že Liola přestal péct a bez pohybu stál, a tak k rytíři šel, zatímco se nehtem šťoural v zubech, a podivně se zeptal: „Rytíři! Proč nám pomáháš?”

Liola se na něj podíval s hlavou nakloněnou ke straně. Na okamžik se zamyslel a řekl: „Protože chci a protože mi to přináší štěstí.”

To „chci” a „štěstí” bylo přesně to, co Mocha žádal.

„V dnešní době není mnoho lidí jako ty.” Vůdčí člověk potřásl hlavou, hořce se usmál a pak pokračoval: „Rytíři, nemáš ponětí, kolik lidí jsi svým štěstím zachránil. Řekni nám, jak se jmenuješ. I když ti ten dluh nikdy nebudeme moct splatit, vždycky si budeme pamatovat jméno našeho zachránce.”

Moje štěstí zachránilo lidi? Liolu to velmi šokovalo. Vždycky si o sobě myslel, že je druhým přítěží, že ostatní dokonce zabíjí.

„Nejsi ochoten nám to říct?” Vůdčí člověk se poškrábal na tváři. „Pokud nám neřekneš své jméno, mohl bys nám aspoň říct přezdívku?”

Přezdívku? Liola pořád přemýšlel o tom, jak to, že jeho štěstí dokázalo zachránit lidi, a jakmile zaslechl slovo přezdívka, instinktivně odpověděl: „Stříbrná Maska.”

„Stříbrná Maska!”

Všem spadla brada. Tohle jméno jim vůbec nebylo neznámé. Pořád si na to ještě vzpomínali, před více než rokem byl paladinův učedník Stříbrná Maska celkem dost aktivní na území Aklanského kontinentu. Pro tyhle prosté lidi to samozřejmě bylo jen téma ke klevetění. Slyšeli jenom o tom, jak silný a jak spravedlivý Stříbrný Maska byl.

Ale stejně jako paladin, Stříbrná Maska pro ně byl jako člověk z nebes a jejich každodenního života se to netýkalo. Bez ohledu na to, jak byl spravedlivý nebo silný, byla to jenom legenda. Když lidé doklevetili, vrátili se ke svým normálním životům. Stříbrná Maska s nimi nakonec neměl co dělat.

Ale teď se Stříbrná Maska objevil přímo před nimi a v dobách nouze jim donesl maso. Pro tenhle prostý lid bylo lahodné maso mnohem praktičtější než porážka ďábla.

„Kde máš masku? Copak jsi vždycky nenosil stříbrnou masku?” zeptal se vůdčí člověk ohromeně.

Liola přemýšlel s hlavou nakloněnou na stranu a pak odpověděl: „Zapomněl jsem, kam jsem ji dal.”

Vůdčí člověk z takové prosté odpovědi uklouzl, až skoro spadl na záda. Se zahořklým výrazem se nahlas smál a ukázal Liolovi palec. „Tvoje odpověď je dostatečně extrémní! Líbíš se mi, sire Stříbrná Masko, říkej mi Bour.”

Liola na chvíli ztichl a pak řekl: „Bour, divné jméno.” Tohle bylo vždycky to, co lidé říkali Liolovi, a nikdy by ho nenapadlo, že to jednoho dne někomu řekne.

„Haha, jo, je trochu divné. To je kvůli mým rodičům, vždyť to není tak, že jsem chtěl, aby mi tak říkali.”

Bourovi přišel tenhle rytíř celkem zajímavý a nebyl arogantní jako jiní rytíři. Jelikož byl vždycky dobrácký, začal se trochu uvolňovat. Kdyby nebylo pěkných a čistých šatů Stříbrné Masky, už by mu svoje ruce, mastné od dračího masa, položil na rameno.

„Stříbrná Masko, jsi celkem známý, jak jsi skončil v tomhle malém městě?” vyptával se Bour zvědavě, zatímco okolní lidé začali potají poslouchat jejich konverzaci.

„Někoho hledám, ale ztratil jsem se.” Liola se zamračil. Neměl absolutně žádné ponětí, kde byl. A taky nevěděl, kam by měl jít, aby Kaisera našel.

Bour se instinktivně zeptal: „A koho hledáš?”

„Kaisera, Daylighta, Anežku a Meinana,” odpověděl Liola přímo.

„Kaiser a Daylight? Nejsou to...” Bour a lidé kolem se po sobě rozpačitě podívali a pak se Bour skepticky zeptal: „Nejsou to ti dva, co jsou teď na seznamu hledaných zločinců, že se pokusili zavraždit následníka Dračí říše? Snažíš se je polapit?”

„Jsou hledaní zločinci?” Liola se odmlčel. Protože ten rozkaz k zatčení vydal Dračí císař, ani nevěděl, že teď byli hledaní zločinci.

„Ano, tys to nevěděl?” Zdálo se, že to Boura překvapilo; tohle byla nejnovější zásadní zpráva.

Liola potřásl hlavou a řekl: „Jsme přátelé.”

Jakmile ta slova zazněla, všichni ztuhli. Přátelit se s hledaným zločincem, neznamenalo to, že byl jejich komplic?

„Musím je najít.” Liola stáhl obočí. Původně si myslel, že by Kaiser a ostatní měli být v pořádku, a proto byl ve svém pátrání trochu laxní. Ale teď věděl, že se z nich stali hledaní zločinci, a tak začal trochu panikařit.

Bour se odmlčel. „Kde je budeš hledat?”

Tohle bylo přesně to, o čem přemýšlel i Liola. Potřásl hlavou. „Nevím.”

Bour se zamračil a navrhl: „Co ty na tohle, prozatím zůstaň tady a my se poptáme. Stejně je nenajdeš, když budeš pobíhat kolem jako slepice bez hlavy.”

Liola o tom chvíli přemýšlel; no ano, takhle Kaisera pravděpodobně nikdy nenajde. A důležitější bylo, že se mu tady vážně líbilo a opravdu tu chtěl zůstat trochu déle. Jenom to „chtít” byl dostatečný důvod, aby tu Liola zůstal.

Chtít zůstat tady, chtít vidět Kaisera a ostatní a chtít použít své štěstí, aby zachránil druhé; Liola si poprvé uvědomil, že důvod k něčemu byl tak prostý jako něco chtít.

Nejstarší bratře, děkuju, že jsi mě naučil, jak „chtít”.
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>