HK - kapitola 6

Kapitola 6 – Karmínový orel

Naše cesta pokračovala bez problémů, bylo to celkem nečekané. I když jsme minuli tři lesní chaty, na Sieg nebyl vidět ani náznak únavy. Obdivoval jsem ji. Opravdu byla člověk z armády.

Na třetí zastávce jsme si dali jídlo. Ačkoli jsme jenom seděli, stejně jsme spotřebovávali hodně energie. I když jsme neměli hlad, jídlo nám šlo hladce.

U zdejšího starého muže jsme si koupili jídlo, ale pro tři lidi jsme dostali šest tlustých krajíců černého žitného chleba a šest tenkých kulatých plátků sýru. Podávali i nápoje, ale byly studené, takže jsem měl takový nepopsatelný pocit. Z těch tří chat, u kterých jsme zastavili, to byla ta nejdražší, ale jídlo tu bylo nejjednodušší, takže jo.

Jak jsem tu realitu přijal, začal jsem přemýšlet, jak to jídlo udělat co nejchutnější. Napíchl jsem sýr na jehlice, co byly na stole, a u krbu je ogriloval. Za pár sekund se sýr roztavil a měl lesklý povrch. Pak jsem ho položil na chléb a dal ho Miruporon. Další jsem udělal pro Sieg. Pak sýr roztavila Sieg. Když jsem jí řekl, že to chutná lépe, protože mi to připravila žena, hořce se usmála. Říkal jsem pravdu, ale možná že mi kvůli mému bezstarostnému chování nevěřila.

Když jsme dojedli, rozložil jsem mapu a začal jsem vysvětlovat, kudy odtud pojedeme.

„Zhruba za dvě hodiny slunce zapadne, takže si možná vezmi další vrstvu pod oblečení.”

„Slunce zapadá tak rychle?”

„To budeš překvapená.”

V zimě slunce zapadá už odpoledne. Navíc je to děsivá oblast, kde dva měsíce slunce vůbec nevychází. Sieg překvapeně rozevřela oči a zatvářila se vážně.

„Takže když brzy vyjedeme z lesa, teplota klesne pod nulu. Takže budeme zastavovat každých patnáct minut ke kontrole.”

„Ke kontrole čeho?”

„Hypotermie.”

Hypotermie. Je to symptom, co se objevuje, když si lidé v studeném prostředí nedokáží udržet normální teplotu. Tělesná teplota vytrvale klesá, což způsobuje zmatek, až ustanou veškeré životní funkce. Lidé tomu říkají smrt z podchlazení.

„Když ve vesnici jezdíme na sobech, lidé tak někdy zemřou...”

Jak jsem to vysvětloval, nedokázal jsem pokračovat. Sieg se po mě ustaraně dívala, ale já nedokázal najít slova, abych vysvětlil ty vzdouvající se emoce.

„...Promiň, Sieg.”

„O čem to mluvíš?”

„Umřít při pohybu, zrovna jsem si uvědomil, že to není obvyklé.”

„...”

Vyrostl jsem ve vesnici a myslel jenom na svou rodinu a když odešli, žil jsem v prostředí, kde jsem myslel jenom na sebe. Když jsem si uvědomil, že to je poprvé, kdy mám zodpovědnost za něčí život, znovu mě napadlo, jak je to vážné.

Kvůli svému svévolnému rozhodnutí jsem možná vystavil život druhého člověka nebezpečí.

„Byl jsem z té svatby tak natěšený, že jsem si neuvědomil, jak nebezpečné by to mohlo být pro tvůj život.”

„Já jsem v pohodě. Kvůli mně se netrap.”

„...”

To řekla Sieg, ale neexistují žádné záruky.

Když jsem si naposledy přivedl snoubenku, bylo to od jara do léta. A z nedalekého přístavu to byla jenom hodina na sobech.

Ten přístav je momentálně uzavřený, protože moře zamrzlo.

„...Vážně jsem tě měl přivézt v teplejším období.”

„—Nech mě ti říct jeden příběh.”

„Ech?”

„Bylo to zhruba před jedenácti lety. Když jsem byla pořád ještě náctiletá.”

„?”

Sieg zdánlivě ignorovala moji nervozitu a zírala do daleka, jak začala mluvit o své minulosti.





Pět let poté, co narukovala, ji přidělili k elitní jednotce, kterou pošlou na samotnou přední linii. Každý den přísně trénovali, každý den se zlepšovali.

Jak to tak dělala, nastala doba horského tréninku, co se pořádal jednou ročně. Měli na vrcholku hory, kde se pořád držela tenká vrstva sněhu, zůstat celý týden. Jelikož měli jenom jídlo na jeden týden a minimální vybavení, Sieg řekla, že to byl trénink, kterému se všichni vyhýbali ze všeho nejvíc.

„V tichosti jsme šplhali do strmých kopců, ale po pěti hodinách se něco stalo.”

Na Sieginu četu zaútočila náhlá průtrž mračen a vichřice tak silná, že lidé nedokázali stát. Jelikož je takhle stihly živly a nebyli schopni se pohybovat, velitel čety se rozhodl odhodit zavazadla.

Po krátkém výstupu našli na horském úbočí chatu, takže četa zamířila tam.

„Dřív nebo později ten déšť a vítr ustane. To si všichni mysleli.”

Ale ta bouřka celé čtyři dny nepolevila.

„Došlo nám jak jídlo, tak dřevo na otop. Čtvrtého dne se déšť změnil na kroupy a začal do střechy dělat díry.”

Při té tragické scéně začali někteří lidé upadat do bezvědomí.

„Když si na to teď vzpomenu, možná to byla hypotermie.”

„...”

Čtvrtého dne pomoc nepřišla. Pátého dne se počasí projasnilo, ale v té době už se mohli hýbat jenom Sieg a ještě jeden člověk.

„Kolega voják navrhl, abychom venku našli nějaké jídlo. Tehdy jsem kvůli hladu nedokázala v klidu uvažovat, nenapadlo mě zůstat v chatě nebo vyvěsit viditelnou bílou vlajku a čekat na pomoc.”

Vně chaty napadal sníh. Ale nebylo příliš obtížné se jím pohybovat, takže se rozhodli přejít zasněžená pole.

Ačkoli horu prohledali, bylo po zimě, takže tam nebylo co jíst. Zatímco nevěděli, co dál, něco objevili.

„Byl to velký jelen. Můj kolega rychle zamířil a vystřelil.”

S dobře natrénovanými pohyby kulka zasáhla cíl a jelen padl. Siegin kolega se okamžitě s radostí rozběhl přímo k jelenovi, jako kdyby ta únava byla jen sen.

„Ale ten jelen nebyl mrtvý. Když se k němu přiblížil, okamžitě mu vyrazil po žaludku.”

Jelen padl akorát kvůli překvapení. Sieg se bránila nožem.

Protože byla vážně v náladě, kdy toho jelena chtěla dostat, bylo štěstí, že s sebou měla velký a těžký nůž a že jelena smrtelně poranila na krku a břichu.

„Když ten jelen konečně padl, byla jsem celá od krve. Ale měla jsem větší problém.”

Její kolega, na kterého ten jelen zaútočil, krvácel z nosu a byl v bezvědomí.

„Přemýšlela jsem, jestli vzít zpět mého kolegu nebo jelena. Teď bych bez váhání přinesla jelena, ale tehdy jsem nebyla ještě plně nemilosrdná...”

Nakonec zpět odnesla svého kolegu a poskytla mu první pomoc.

„Jelikož jsem neměla odvahu jít ven sama, čekala jsem, až přijde pomoc, zatímco na nás ve zchátralé chajdě foukalo a sněžilo.”

Záchranná jednotka přišla o půl dne později.

„Když mě viděli celou od krve, na okamžik si mysleli, že jsem ve zmatku zabila svého kolegu.”

Díky tomu, že Sieg mluvila se svými kolegy a že poskytla zraněným řádné ošetření, se všem podařilo vrátit domů živí.

Za to Sieg dostala odměnu od státu. Medaili orla. Orel představuje odvahu a sílu a ta medaile se udělovala lidem za význačné skutky.

„Ta historka o tom, jak jsem byla celá od jelení krve, a o tom orlovi se smíchala a když jsem se znovu objevila mezi lidmi, už jsem měla tu nepodloženou přezdívku Karmínový orel.”

Byl jsem zvědavý, jak ta přezdívka vznikla, ale jelikož by to mohlo být hrubé, ještě jsem se nezeptal. Byl jsem spokojený, že jsem si tu historku vyslechl.

„...No, ta historka se trochu protáhla, ale o koho se tady bojíte, hrabě?”

„Ech?”

„Kdo si myslíš, že je tady v nebezpečí smrti?”

„!!...... Totiž mohla bys umřít na hypotermii, Sieg.”

„Vypadám, že umřu?”

„...Ne, ani trochu.”

Zůstala při vědomí na zasněžené hoře brzy na jaře, kdy všichni muži zkolabovali. A dokonce bojovala s jelenem. Vážně jsem si nedokázal představit, že by Sieg odpadla při jízdě na saních.

„Řekla jsem ti to, ne? Budu v pořádku.”

„...”

Na její velmi přesvědčivá slova jsem nemohl nic než přikývnout.

Jen tak mimochodem, to byla historka jejího nejhoršího incidentu při armádním výcviku. Když jsem si představil, že by mohla mít další strašlivé historky, vážně jsem nedokázal popsat, jak jsem se tehdy cítil.
-------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>