HK - kapitola 5

Kapitola 5 – Uvítání manželky

Po návratu jsem jako první uklidil místnost, kterou používala matka, aby tam mohla bydlet Sieg. Protože moje matka byla drobné postavy, myslel jsem si, že Sieg nebude moct použít její oblečení, a tak jsem je přesunul do jiného pokoje.

Ačkoli nebude moct žít luxusním životem, protože se provdala za tak chudého hraběte, alespoň jsem připravil veškerý nezbytný nábytek. Od tesaře z vesnice jsem koupil stůl, židli a toaletní stolek a postel, všechno natřené na rudo. Protože jsem byl z té jasně rudé místnosti nervózní, na stůl jsem rozprostřel bílý ubrus a na židli kožešinu z bílého zajíce. Podobně jsem to udělal i s ostatním nábytkem, vyvážil jsem to bílou.

Na podlahu jsem položil koberec utkaný v cizí zemi. Byl to výrobek, na kterém byly jemné kroužky na šedém pozadí.

Když jsem pokoj dodělal tím, že jsem pověsil závěsy, začal jsem připravovat oblečení.

Na plášť jsem použil sobí kožešinu, vzal jsem tu, co jsem měl doma, a zadal ji krejčímu. Boty jsem udělal sám z bílé sobí kožešiny. Prozatím jsem připravil tři páry.

Obvykle nosím tradiční oděv vyrobený ze zesílené látky vycpané vlnou. Na látku zbarvenou jasnou modrou jako podklad jsem přišil rudou a žlutou látku ve vzorech kolem rukávů, hrudi, pasu a lemů. Kolem hrudi jsem to olemoval nadýchaným materiálem a připevnil to stříbrnými sponkami. Vytvořil jsem oděv proti chladu. Ženy nosí dlouhé sukně a muži sukně dlouhé po boky připevněné opaskem. Jak muži, tak ženy pod sukní nosili kožené kalhoty.

Pro Sieg jsem s délkou váhal, ale rozhodl jsem se na střední délku mezi mužskou a ženskou délkou.

Zatímco jsem pro ni připravoval věci, párkrát dorazily její dopisy. Psala nečekaně dobře. Zhruba jednou do týdne mi chodily zdvořilé dopisy ohledně jejího nedávného stavu. Když jsem jí poslal dokončené boty a šaty, na oplátku jsem dostal souhlasný dopis, takže jsem do příprav nakonec lehkomyslně vynaložil víc energie.

Mrknutím oka uplynuly dva měsíce.

Bylo konečně na čase, aby Sieg dorazila do mé země. Rozhodl jsem se ji jít přivítat s jednou služebnou.

Lodí sem to trvá zhruba dva dny. Musím se s ní setkat v jediném nezamrzlém přístavu v zemi.

V sobím spřežení to do přístavu trvá něco málo přes pět hodin. Jelikož sobové si musí den odpočinout, vyrazili jsme na cestu den předem.

Když bylo skoro na čase, aby loď dorazila, bylo v přístavu mnoho lidí. Také jsem se svým sluhou čekal, zatímco jsem ukazoval ke vzdálené lodi.

Loď brzy připlula a cestující, co zrovna dorazili po dlouhé cestě, vystoupili. Molo během sekund přetékalo lidmi, ale brzy jsem ji našel.

„Sieg!”

„!”

Žena s pláštěm, co ji zakrýval od ramen k bokům, nás spatřila a na oplátku zamávala rukou. Kvůli šále a načechrané čepici jsem její tvář neviděl jasně. Ale když jsem viděl, jak ke mně odvážně přišla, vydechl jsem si úlevou.

Povzbudil jsem ji po dvou dnech cestování a upřímně ji přivítal a poděkoval jí.

Pak jsem jí představil svou služebnou.

„Člen válečnické rodiny, co jsem předtím zmínil. Jmenuje se Miruporon Ponu Rango.”

Sieg vzhlédla ke služebné, co byla vyšší než ona. Zdálo se, že její světle hnědá kůže a lesklé černé vlasy byly charakteristickým rysem jejich rasy, neboť celá rodina měla stejnou barvu. Tvář měla tesanou jako statečný lev a měla silné ruce a nohy, zdánlivě měla sklon k nabírání svalstva.

Miruporon byla z rodiny nejmenší, ale stejně byla o hlavu a půl větší než já nebo Sieg. Ruce a nohy měla svalnaté z každodenního štípání dřeva a svoje bystré oči měla vždy ostražité.

„Je jí šestnáct a předpokládám, že její zálibou je se starat o soby?”

Protože se o ně stará celým srdcem, hřívy našich sobů se lesknou. Dokonce jsem se jimi mohl chlubit, že to jsou nejkrásnější sobi ve vesnici.

„Miruporon, tohle je Sieglinde.”

„...”

Místo představení si pěstí zabušila do hrudi. Tohle gesto používají nejčastěji. Znamená to souhlas, odpověď a vděčnost.

„Je to moje manželka.”

„...”

Zvedl jsem ukazovák a ukázal na Sieg. Od palce to znamená otec, matka, dítě.

„Meronmeron, madau? (Velký králi, matka)?”

„Ne, ne madau (matka)...”

Zase jsme nedokázali jasně komunikovat. Jen jsem věděl, že Meronmeron jsem byl já.

Vzdal jsem snahu vyjádřit vztah mezi mnou a Sieg a začal jsem vysvětlovat náš nynější plán.

„Vím, že jsi po dlouhé cestě unavená, ale brzy odtud odjedeme.”

„Ach, nijak zvlášť mi to nevadí.”

Sieg řekla, že jí nebude vadit, ani když odjedeme okamžitě. Co se týče toho, proč tak spěchám, cesta trvá pět hodin, a pokud vyjedeme večer, pustí se do nás urputná zima. Vysvětlil jsem, že chci dorazit do večera.

Ukázal jsem jí na mapě cestu, zatímco jsem jí pověděl o plánovaných přestávkách, a pak jsme odešli z přístavu.

Na okraji města jsem si vyzvedl soby, co jsem za poplatek ustájil v jedné chatrči. Zdá se, že si bohatě odpočinuli a měli celkem dost energie.

„Takže tohle je sob?”

„Poprvé, co je vidíš?”

„Jo. Úžasné. Jsou velcí a pěkní.”

Bílí sobové jsou vzácní na celém světě a nikde jinde nežijí. Jak Sieg spatřila soba, co měl do posledního chloupku bílou kožešinu, zazářily jí oči.

„Pokud by se během cesty se saněmi cokoli stalo, zapískej na tohle a sob zastaví.”

Dal jsem jí malou dřevěnou píšťalku. Řekl jsem jí, aby ji měla u pusy pro případ nouze.

„Na zábradlí saní je také zvonek, takže pokud ztratíš píšťalku, zazvoň.”

„Rozumím.”

Saně mají jednomístnou část pro řidiče a dvoumístnou část pro zavazadla. Píšťalka a zvonek tu jsou proto, abychom si mohli dát navzájem vědět v různých nečekaných situacích jako uvolnění spojů nebo pádu ze saní.

Naložil jsem Siegino zavazadlo do dvoumístné části a pevně ho přivázal. Pak jsem řekl Miruporon, aby si nasedla.

„Sieg, měla by ses posadit před ní. Pak pravděpodobně nespadneš.”

Miruporon doširoka roztáhla nohy a pokynula Sieg, aby si sedla. Sieg to také spatřila a sedla si před ní.

Když jsem všechno naposledy zkontroloval, popohnal jsem soba k pohybu.

Sob se odrazil a běžel zasněženými poli.





Scenérie byla čistě bílá. Jak jsme pokračovali k planinám, stromy podél cesty byly menší.

Po hodině cesty jsme zastavili saně k odpočinku. Před námi byla jedna z chatek, co se daly najít po celé této oblasti. Poskytovaly kupcům místo k odpočinku.

Když jsem zkontroloval Sieg, zavedl jsem soba k chatrči plné slámy.

Také jsem poděkoval Miruporon, že tak směle chránila Sieg, a řekl, že si v chatce odpočineme.

„Promiňte, pane, dejte nám jídlo pro tři lidi.”

„...”

Muž z chaty bez jediného slova zmizel vzadu v chatě. Jelikož lidé z této země jsou velmi obezřetní a před cizinci plaší, taková reakce je normální. Jak jsme mluvili o takových věcech, posadili jsme se na židle před krbem.

„Jízda na saních byla celkem překvapivá, že?”

„Ne, byla to celkem zábava.”

„Vážně?”

V Siegině zemi jsou hlavními dopravními prostředky zastřešené kočáry. Když jsem se jí zeptal, jestli je v pořádku po jízdě v otevřeném dopravním prostředku, dostalo se mi pozitivní odpovědi.

Po chvilce povídání nám donesli jídlo. Samozřejmě to bylo domácí jídlo, co uvařil ten muž, ale platilo se za něj. Zaplatil jsem a začal jsem jíst.

Před sebou jsme měli skromné jídlo sestávající ze sobí polévky, černého žitného chleba a sýru. Protože se naše těla v tomto chladném počasí snažila zahřát, spotřebovali jsme spoustu energie. Pokud ji nedoplníme, rychle se unavíme.

Sobí polévka je celkem oblíbená. Jak jsem viděl, jak Sieg srkala polévku, jen pro jistotu jsem se zeptal: „V pořádku? Dá se to jíst?”

Ale Sieg řekla, že je to dobré.

V tom okamžiku se mi ulevilo, že jsem si vybral tak spolehlivou manželku.
---------------------------------------------

~ Ritz je tak neuvěřitelně pozorný ⌒°(❛ᴗ❛)°⌒ ~

<Předchozí>...<Následující>