Kapitola 4
Král En a jeho význačné, ale zvrácené schopnosti byly kárány v soukromé komnatě ve Vnitřním paláci.
„Jo, je mi jasné, odkud vy všichni jdete,” řekl Shouryuu a podíval se po čtyřech mužích, co jej oslovili.
Itan na něj na oplátku zahlížel. „Je vám to jasné? To je celé?”
„Polepšil jsem se.”
„Nevybavuji si, že bych se kdy předtím ocitl v takové ponižující situaci. Bojím se, že potupa té zkušenosti mě bude pronásledovat po zbytek života.”
„Slyšte, slyšte,” ozval se za ním souhlasný hlásek, ale Itan si jej nevšímal.
„To ano,” řekl Shukou s povzdechem.
„Jaké postavení si myslíte, že zastáváte, Vaše Veličenstvo? Jako kapitán lodi jménem stát, jak chcete srovnat zbytek ministrů? Co by mělo stát jako maják a být příkladem království je—tohle. Nemohl jsem se přinutit podívat se vašemu věrnému lidu do tváře.”
„Naprosto.” Muž s naprosto nezúčastněnou tváří, co stěží kdy něco řekl, teď měl víc než jen pár slov k vyjádření. „Brada mi spadla čirým údivem. Aby mě spojovali s takovým královským hlupákem, je víc, než dokážu snést.”
„Vrtošivče, dokonce i ty na mě nadáváš nahlas?”
Vrtošivec byla jeho přezdívka. Ve skutečnosti se jmenoval Seishou, štíhlý mladý muž se zlatohnědou kůží a drobnou postavou. Nicméně jako sekretář vojenských záležitostí vedl osobní královy záležitosti jako Daiboku.
Seishou byl na palácovou stráž povýšen za vlády krále Kyoua. Byl to důvtipný a zručný bojovník a říkalo se, že v bojovém umění nemá rovného. Zatkli jej za kritizování krále, ale ani zkorumpovaný král Kyou nedokázal snést, aby jej popravil, a tak jej místo toho uvěznil.
Po smrti krále bylo nařízeno, aby jej propustili na svobodu. Ale Seishou řekl, že když jej uvěznili na základě královského rozkazu, může mu prominout jen člověk se stejnou pravomocí. Ten tvrdohlavý muž se držel svých zásad a seděl ve své odemčené cele téměř padesát let.
„Uctivě bych žádal, abyste o mě nemluvil tak blahosklonným tónem.”
„Nelíbí se ti to?”
„Samozřejmě že ne.”
Itan se po rozmrzelém Seishouovi závistivě podíval. „Lepší než moje. Já jsem Ztřeštěnec.”
Nemohlo být větší pocty, než když král udělil vlastní přezdívku svému poddanému, ačkoli jen stěží je mohlo těšit, když jejich jméno bylo Ztřeštěnec nebo Nedbalec nebo Vrtošivec. V tomto ohledu jeho přezdívka pro Saiha, Rokutu, byla prostě „hlupák”, protože kirin byl „napůl mezi koněm a jelenem”.
Král byl s tou slovní hříčkou strašně spokojený, ačkoli to byl stěží vtip, kterému by se smál i někdo další.
„Proboha,” řekl Chotatsu s vlastním bolestným výrazem. „Není z vás nic než terč posměchu.”
„To máš pravdu.”
Tentokrát se ti tři jako jeden obrátili na původce té spontánní poznámky. „Taiho, vy jste na vině stejně jako on!”
Dopadly na něj chladné pohledy ostatních. Rokuta pokrčil rameny. „Hej, já nemám ve zvyku sázet.”
„Mohu se tedy zeptat, co jste dělal během své nepřítomnosti u dvora?”
Rokuta se pod nátlakem Shukoua přinutil k úsměvu. „Ach, byl jsem venku a pozoroval jsem, ehm, obnovu venkova.”
„A jak byste mohl shrnout výsledky toho pozorování?”
„No—ach—”
„Malej pomlouvačnej zrádče.”
Rokuta se podíval po svém pánovi. „Tak pro začátek to ty si žiješ jako zpustlík. A teď se to začíná přelévat i na mě! Máš pravdu, není to k smíchu.”
„Říká se, že děcko chodí za školu.”
„Jedna věc je chodit za školu a druhá beze slova zmizet!”
„Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.”
„Tam, odkud já pocházím, je velký rozdíl mezi osmnácti a dvaceti!”
Shukou udeřil pěstí do stolu. „Mohli byste to vy dva brát vážně, prosím?”
Shouryuu zvedl ruku. „Promiň. Po tomhle se o státní záležitosti rozhodně postarám. Šťastný?”
„Můžeme to brát za prohlášení vašeho upřímného úmyslu?”
„Na západě to smrdí podezřelými záležitostmi. V každém případě bude dobrý nápad být nenápadný a chvíli sedět na zadku na trůnu.”
Všichni čtyři se podívali po Shouryuuovi. „Západ—”
Shouryuu se usmál. „Provincie Gen. Radši bychom se měli připravit, protože se blíží.”
Itan si nemohl pomoct, aby se nepodíval za záda. Když svolával tohle shromáždění, zařídil, aby v okolí nikdo nebyl, a znovu si potvrdil, že tam nikdo není.
„Totiž—” Král měl na mysli provincii Gen.
„Slyšel jsem v ulicích, že provincie Gen je poslední dobou plná energie a nadšení. Vojáci z Gen se několikrát do měsíce objevují ve městě a v nevěstincích utrácejí jako opilí námořníci. Přijíždějí s prázdnýma rukama a odcházejí s nákladem zavazadel.”
„Něco se v Kankyuu hromadí?”
„Pokud to je jídlo, žádný problém. Ale zbraně—”
Shukou naklonil hlavu ke straně. „Neumím si představit, že by nahromadili množství zbraní potřebné k vyzbrojení vzpoury. Pokud město pročesávají kvůli vojenským zásobám, pak by se k nám ty zkazky dříve nebo později donesly.”
Shouryuu se usmál a obrátil se na Seishoua. „Královská zbrojnice je v Kankyuu.”
Seishou přimhouřil oči. Správce zbrojnice zásobil černý trh? Král Kyou nahromadil nadměrné množství vojenského vybavení. Od té doby odprodali velké množství, aby doplnili královskou pokladnici, ačkoli kvůli tomu nasytili trh a srazili ceny k zemi. Důsledkem čehož byla zbrojnice stále plná.
„Provinční pán z Gen?” řekl Shukou.
Itan přikývl. „Povídá se, že se obával nepřízně krále Kyoua, pak se po jeho pádu bál odvety svých poddaných a teď se obává, že ho nový král vyhodí, a tak se zabarikádoval hluboko ve svém paláci a nevychází ven. Říká se, že je z něj uzlíček nervů.”
„Krysa zahnaná do kouta pokouše i kočku. Tihle přežití hodnostáři zahnaní do slepé uličky jsou vážně znepokojiví. A aby toho nebylo málo, máme hlášení, že vrchní vládní sekretář má bystrou mysl a všech pět pohromadě. Jmenuje se Atsuyu a myslím, že to je syn provinčního pána.”
Itan zamrkal. „Jeho Veličenstvo je rozhodně dobře informované.”
„Jen pár zkazek, co koluje městem. Člověk jen na vlastní nebezpečí ignoruje to, co ví prostý lid.”
„Ale samozřejmě,” řekl Itan. Vyznívalo to, že ho to upřímně ohromilo.
Shukou se po něm podíval a odkašlal si. „Se vší úctou, Vaše Veličenstvo—”
„Copak?”
„Není třeba, abyste se vměšoval mezi svůj lid jako obyčejný prosťáček a plížil se kolem a předstíral, že jste špeh!”
Shoryuu protočil oči ke stropu. Rokuta se na něj zašklebil a postavil se.
„Co je, Rokuto?”
Po cestě ven z místnosti se Rokuta podíval přes rameno. „Vzhledem k tomu, že konverzace se stáčí směrem, co se mnou nemá co dělat, tak odcházím.”
-------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat