HK - kapitola 7

Kapitola 7 – Dědictví a přísaha

Během pěti hodin jízdy se nic nestalo a všichni v bezpečí dorazili do vesnice, takže se mi ulevilo.

Před našima očima se tyčila vysoká stavba, stará pevnost.

Tuto vesnici obklopovaly vysoké kamenné hradby. V záznamech se uvádí, že je postavili před třemi stoletími z národního rozpočtu kvůli vážnému poškození od škodných. Nepsalo se tam o důvodu, proč to byla tak nádherná pevnost, ale dalo se z toho říct, že tehdejší lenní pán byl spolehlivý muž. Ale po třech stovkách let ta stavba celkem zchátrala a většina vesnických financí padla na údržbu pevnosti.

Když jsem sobovi poděkoval za dobře odvedenou práci, zkontroloval jsem dvě ženy usazené vzadu.

„Jsme na místě. Jak se cítíš?”

Sieg velmi spolehlivě řekla, že je v pořádku. Miruporon se uhodila do hrudi v gestu, že je v pořádku.

„No ale tohle je problém.”

„Copak?”

„Není tu hlídka.”

Před hlavní branou bylo stanoviště hlídek, ale když jsem viděl, že zevnitř nevycházelo žádné světlo, evidentně uvnitř nikdo nebyl.

Zase... … … S takovým povzdechem jsem položil ruce na ocelovou bránu. Rozkázal jsem jim, aby bránu vždycky zajišťovali, ale aby se otevřela bez mého přičinění... bolela mě z toho hlava. Vstoupili jsme, zatímco jsme s sebou vedli soba. Za branou byla úzká chodba vedoucí do předsíně, ale dokonce i tady byly ocelové závory, co jsem rozkázal, aby byly pořád spuštěné, nahoře.

Celý zaražený jsem vyšel z úzké chodby a dorazil na místo s pultem a zamřížovanou síní. A samozřejmě tam nikdo nečekal. Z místnosti za pultem se ozývaly živé hlasy.

Zazvonil jsem na zvonek na pultu, ale nikdo nepřišel. Jelikož nikdo nepřišel ani po mém trpělivém čekání, nakonec jsem zakřičel, aby vyšli ven.

Dveře za pultem se s velkou silou otevřely a odhalily veselý banket za nimi.

„Promiň~ Máme zavřeno~”

„Co tím myslíš, že máte zavřeno, ty hlupáku!”

„Ale ne, jestlipak to není náš lenní pán.”

„...”

„Och, to je váš host?”

„...Moje manželka.”

„Má ty dobroto!”

Muž ohlásil, že si lenní pán přivezl novou manželku, načež se banda rudolících mužů otočila.

„Cože? Manželku?! Kterou?!”

„Ta velká je holka z té bojovné rasy, co?”

„Ne, obě jsou celkem obrovské.”

„Na první pohled ji vážně nevidíte jako ženu.”

„To nevidíte ani zblízka.”

„...”

Ti lidi, co si tak pouštěli pusu na špacír, byli vojáci, které vyslali z města do této vesnice. Jejich obvyklým úkolem je strážení a hledání škodných ze strážní věže.

Ale tihle vojáci nikdy vážně nepracovali. Jelikož sem už za dědečkovy generace posílali jenom takové lidi, říkali něco jako: kdyby nás to trápilo, tak bychom na tom jenom tratili. Pro ně je možná rozkaz ochránit tuto vesnici před zloději a vlky to samé, jako kdyby jim řekli, že je vyňali ze skutečných bojů. Jinými slovy tohle místo je pro ně něco jako místo k sestupu.

„Můj pane, žádné jiné dobré dámy, co?”

„Hej, přestaň s tím. Copak není chudák?”

„Každopádně~ vypadá jako drsná ženská.”

„Chladno a chudoba, všechny ženy v týhle vesnici jsou drsný. Haa, není tu nic dobrého.”

Mluvili řečí této země. Bylo štěstím, že se k Sieg nedostal jejich význam.

Ocelové mříže byly pořád dole. Jelikož ty dveře se otevíraly zpoza pultu, už jsem jim řekl tolikrát, aby otevřeli, ale oni to neudělali.

Opilce brzy opustil zájem a kromě jednoho odešli.

Za mnou pofrkával sob. No jo, je tu celkem chladno.

„Ach, můj pane, můžete mi půjčit nůž? Chci si ukrojit kousek sýru, ale můj je rezavý.”

„...”

Nepatřičně oděný muž mi ukázal svůj přidělený nůž.

„Vidíte, takhle dopadl. Neuříznu s ním ani sýr.”

„Dobře, fajn, ale nejdřív zvedni mříže. Všichni jsme unavení.”

„Nejdřív nůž~”

Muž poklepal pult v žádosti o nůž.

Jelikož se nedalo nic dělat, vytáhl jsem zpoza opasku svůj velký nůž a rázně jej zabodl do pultu mezi mužův ukazovák a prostředník.

„—Hiii!!”

Ostrý nůž se zabodl přímo do malé mezery mezi jeho prsty a dokonce probodl pult.

Rudolící muž najednou utichl, jako kdyby okamžitě vystřízlivěl.

„Tak co teď?”

„Jé, dveře, otevřu je, hned je otevřu!”

„Prosím.”

Zanedlouho se dveře otevřely a my jsme mohli pokročit do chodby vedoucí k vesnici.

Dal jsem se do pohybu, za sebou jsem táhl soba, co vyfrkával bílé obláčky, jako kdyby byl nachlazený. Sieg mě následovala a už nějakou dobu nic neříkala. Bylo mi líto, že jsem jí ukázal ty zanedbané vojáky.

„Haa, promiň. Je to celkem lůza.”

„Ne, na tom vážně nesejde. Ale kdo to je?”

„Odpadlíci ze stálé armády.”

„...”

Až do teď jsem neměl dobré mínění o vojácích, ale to změnilo setkání se Sieg. Ale bylo to celkem vážné a po téhle ukázce mi bylo trapně.

Abych přestal myslet na deprimující věci, přišel jsem s veselejším tématem a zmínil ho: „Jen tak mimochodem, co se stalo s tvojí uniformou? Zůstala doma?”

„Ne, vrátila jsem ji armádě. Proč?”

„?!”

Celý jsem zbledl překvapením, když jsem se dozvěděl, že už Sieg v uniformě neuvidím. Evidentně se s uniformami zachází velmi opatrně, aby je nikdo nemohl zneužít.

„Je na mé vojenské uniformě něco špatného?”

„Ne, jen jsem tě v ní chtěl znovu vidět.”

„Co tím myslíš?”

„Byla jsi v ní velmi pohledná, takže jsem tě chtěl znovu vidět. Tentokrát ve větším klidu.”

„...”

Sieg se na mě zostra podívala. Když jsem po dlouhé době spatřil její ostražitý pohled, tak nějak jsem se zachvěl.

„Promiň, že jsem řekl takovou hloupost. Je chladno, tak pojďme.”

Když jsme vyšli z pevnosti, uvítaly nás nízké stromky, co rostly na těchto zasněžených planinách. Ledové krystalky, co vypadaly jako květiny, ještě pořád v temnotě odrážely světlo.

Jak jsme kráčeli sněhem, viděli jsme seřazené domky z červených cihel. Z některých domů se linulo teplé světlo, které ve vesnici vytvářelo náladu jako ze snu.

Bylo tu 70 domácnost, kolem 400 lidí. Hlavní prací byla tradiční řemeslná výroba a maso a kožešiny z lovu. Lákali jsme sem turisty, ale v tomto období byl nedaleký přístav zavřený, takže jsme moc nevydělávali.

Navštěvovali nás lidé ze Sieginy země a lidé z ostrovního státu na východě. Takže v této vesnici se kromě naší řeči od mala učíme i řeč z těch dvou zemí.

„Ach, Sieg, podívej se na to!”

„?”

Na černočerné obloze se objevil tenký proužek světla, takže jsem na něj ukázal.

„—To je!”

Po obloze se brzy rozprostřelo mdlé světlo a vykreslovalo safírově zbarvenou záclonu.

Cizinci tomuto úkazu říkají polární záře. Turisté přicházeli až do těchto končin, jen aby zahlédli polární záři.

„Ale to je krása.”

„Vážně? To jsem rád.”

„Už jsem o tom slyšela, ale je to nadpozemský pocit.”

Zdálo se, že Sieg připadala polární záře pěkná, takže se mi ulevilo. Jen tak mimochodem, jelikož se polární záře dá vidět skoro každý den, pro místní to není nijaká vzácnost. Upřímně řečeno jsem víc vděčný za to, když vyjde slunce.

„Tady tomu neříkáme polární záře, ale liščí oheň.”

„Hee. Kvůli čemu?”

„Podle starého folklóru do kopce udeřil ocas velké lišky a ten kopec vybuchl a vznikl z něj oheň, co se stal polární září...”

A král udělil rodu Levantret toto roucho oblohy. Jméno Levantret znamená v dávném jazyku „liščí oheň”.

Král udělil jiným rodům různé zboží, ale dům Levantret dostal jenom něco nedosažitelného. Byla to celkem ubohá historka, že chudá šlechtická rodina, co neměla ani svoje dědictví, byla nucena spravovat tuto zemi.

Ale Sieg řekla, že to je dobrý poklad.

„Tohle je poklad, který chránili lidé rodu Levantret.”

„Vážně?”

„Ano, bezpochyby.”

V této vesnici nemáme žádné svatební obřady jako cizinci. Nemáme žádné přísahy a výměnu prstýnků, jako to dělají jinde.

Vážně tady nic není.

„Sieg.”

„Copak?”

Takže mě napadlo, že je důležité, abych něco řekl.

I když to bylo trochu trapné, postavil jsem se k ní čelem a řekl to: „Přísahám, že se budu snažit ze všech sil, abys byla šťastná, Sieglinde.”

To byla ta největší přísaha, co jsem jí mohl říct.

Jelikož kolem nebyly žádné domy, neviděl jsem v té temnotě, jak se Sieg tvářila, ale měl jsem pocit, jako kdyby se usmívala.

A pak jsem se vrátil do reality, když si sob odfrkl.

Nemáme čas tady zírat na polární záři. Řekl jsem jí, že bychom si měli pospíšit, protože je zima, a dorazili jsme zpět domů.
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>