HK - kapitola 1

Kapitola 1 – Osudné setkání

~ Vánoce se blíží, padá sníh a aby to bylo stylové, tady máte příběh ze zasněžené země, Laponska. ~

Bál v cizí zemi, na který jsem jednou ročně zvaný. Je to také místo, kde si muži a ženy hledají kandidáty k sňatku.

Atmosféra v sálu byla jaksi veselá. S tím se nedalo nic dělat. Nebylo mnoho příležitostí, kdy by se muži a ženy mohli navzájem stýkat.

Jak jsem se zády opíral o zeď se svým přítelem, navázal jsem oční kontakt s dámou přede mnou. Své blonďaté vlasy měla řádně sepnuté a její pokožka, co se ukazovala mezi růžovými šaty jasně zářila. Dle libosti jsem z její neobratnosti na bálu předpokládal, že byla v náctiletém věku. Byla pořád mladá, ale tělo už měla celkem vnadné. Bezděky jsem spočinul pohledem na jejích prsou, ale když jsem obrátil pohled vzhůru k její tváří a usmál se, její tváře se rychle zbarvily do temné rudé.

—Tohle zvládnu!!



Je to bezvýznamné chvástání, ale mám naprostou důvěru ve svůj vzhled. Svoje dlouhé stříbrné vlasy, na světě tak vzácné, jsem měl zapletené a cop mi spadal na levou část hrudi. Ty tmavě modré oči se také objevovaly jenom u našich lidí, takže i když mám možná pochybnou povahu, často mě chválili, že mám mezi naším lidem ty nejkrásnější oči.

A tak bylo mé vzezření na bále celkem zřetelné, takže se stačilo jenom usmát a přilákalo to ženy. Vedle sebe jsem slyšel, jak můj přítel řekl: „To stačí.” Ale mě to ani v nejmenším nezajímalo. Je to příležitost, kterou mám jen jednou do roka. Nemůžu si dovolit to nechat jen tak odejít.

Ale na světě nefunguje nic tak, jak člověk chce.

Gardedáma za zády jí něco zašeptala. A ta dáma se pak rozpačitě dotkla své tváře a rychle odešla.

„Ach~”

„Jaké ach~.”

„Ale měla velká prsa.”

„Ty hlupáku! Pokud si chceš najít nevěstu, dělej to upřímněji!”

„Já jsem upřímný.”

„Kde jako?!”

Sklíčeně jsem zíral na záda odcházející dámy. Co se týče toho, proč se to stalo, je to kvůli těm zkazkám, co se rozšířily za těch deset let, co jsem se bálu účastnil.

Tady jsem se s dámami spřátelil a někdy jsem se dokonce zasnoubil. Ale když je vezmu zpět do své domoviny, odmítnou mě slovy: „Předstírejme, že k tomu nikdy nedošlo.”

„Ty, měl by sis najít inteligentní manželku.”

„Takové ženy nemám rád.”

Jak jsme mluvili, najednou bylo slyšet křik žen. Když jsem se otočil ke zdroji toho hluku, dveřmi zrovna přišel důstojník. I když nic neudělal, brzy byl v obklopení obdivujících žen.

„He~ to je vzácnost.”

„Kdo to je?”

„[Karmínový orel].”

Podle informací mého přítele byl ten člověk, co se vyhříval na výsluní, jeden ze známých důstojníků této země. Jelikož válka loni skončila, důstojník si přišel najít partnerku. Jelikož se důstojníci na bálech objevovali jen zřídka, ženy byly natěšené.

„Cože, muž? Nezajím...!”

Zatímco jsem zíral na Karmínového orla, náhodou jsme se střetli očima.

Ten ostrý, pronikavý pohled mi připomněl dravce.

Když jsem navázal oční kontakt, byl jsem přesvědčený. Že ta osoba je žena.

„O-oi? Ritzharde?!”

Volání svého přítele jsem si nevšímal a manévroval jsem mezi dámami jako hmyz opitý medem.

Dav obklopující toho jednoho důstojníka byl intenzivní.

„Vážený Siegu, je to pravda, že se ženíte?!”

„Ne!! Prosím ožeňte se se mnou!!”

„Ne, co to říkáte?!”

„Hej, netlačte se.”

„Z cesty! Nevidím pana váženého Siega!”

Zhruba dvacet žen se tlačilo jedna na druhou, jak se snažily dostat blíž ke Karmínovému orlu. Snažily se tak moc, že si neuvědomily, že se davem prodíral muž jako já. Nebo spíš ženy této země jsou vážně celkem vysoké. A jelikož měly vysoké podpatky, byly jen o něco kratší než já.

Dokonce i mezi nimi byl ten důstojník celkem vysoký.

Jak jsem se prodral davem, s klidem jsem se díval na Karmínového orla, abych s ní začal hovor.

Dokonce i z blízka byl její postoj dokonalý.

Své rumělkové vlasy měla krátce střižené a čistě vyrovnané. Svýma tmavě šedýma očima se dívala na jednu nezvykle nádhernou dámu nedaleko. Uniformu jí zdobily vojenské ozdoby jako důkazy bitev. Ta postava se dala popsat akorát jako chrabrá.

„Vážený Siegu, prosím, ožeňte se se mnou!”

„To nemůžete! Já budu s váženým Siegem šťastná!”

„Vážený Siegu, pokud půjdete se mnou domů, nebudete mít žádné těžkosti.”

Také jsem se přidal k tomu neutuchajícímu výbuchu nabídek k sňatku.

„Ehm, prosím, provdejte se za mě!”

„Co to říkáte... ha?”

Ten zmatek rychle utichl.

Určitě je usadil ten mužský hlas.

„—Ugh, to je Yetti z pohraničí (Laponska)!!”

Po tomhle signálu se okolní dámy rozptýlily a ukryly se za důstojníkem.

„Co tu dělá Yetti z pohraničí (Laponska)?!”

„...”

To je trochu hrubé, říkat mi Yetti z pohraničí (Laponska).

V tom zmatku si klid zachoval jenom Karmínový orel.

„Hildegardo, kdo to je?”

„To je cizí hrabě, milady.”

„Rád vás poznávám!”

Jak jsem ji vesele pozdravil, přimhouřila na mě oči. Samozřejmě jako výraz ostražitosti.

„...No, také vás ráda poznávám, hm?”

„To ano. Rád vás poznávám, vážená Karmínový orle!”

Jedna z dam skrývajících se za důstojníkem znovu zaječela. Také jsem slyšel, jak mě někdo pohanil, že to je od Yettiho z pohraničí (Laponska) hrubé.

Yetti z pohraničí (Laponska) je hanlivý termín poukazující na moje nezvykle stříbrno bílé vlasy a moji domovinu.

Moje domovina, hrabství Levantret, je pustá země půl roku pokrytá sněhem.

Žádná žena by se nepřestěhovala na takové území. Už bylo mnoho případů, kdy moje snoubenky, co jsem tam přivedl s tím, že to je dobrá země, utekly.

V zimě nikdy nevychází slunce a v létě je pořád mírně zima. Není tam žádná zábava a populace každým rokem klesá.

Nebylo to tak, že by v mém městě nebyly žádné mladé ženy. V téhle cizí zemi jsem nevěstu hledal z jiného důvodu.

Kdysi dávno byli naši lidé nomádi, co vedli soby z místa na místo a ženili se v klanu mezi sebou. Ale kvůli tomu se zkrátila průměrná délka života a rodilo se mnoho churavých dětí a ne mnoho lidí mohlo vůbec zplodit děti.

Jak jsme si to uvědomili, nedávno asi před půl stoletím jsme k nám začali vnášet cizí krev.

Jako jediné dítě hraběcí rodiny jsem také potřeboval zplodit víc dětí, takže jsem si tu hledal nevěstu. A pak když jsem ty dřívější dámy přivedl domů a ukázal jim svou domovinu, získal jsem přezdívku Yetti z pohraničí (Laponska).

„Vy jste Yetti?”

„N-ne. Jmenuji se Ritzhard Salonen Levantret.”

„Promiňte. Já jsem Sieglinde von Wattin.”

—T-to není možné, i její jméno je nádherné.

Při její oslňující kráse jsem měl pocit, jako kdybych oslepl.

Sieglinde byla žena plná života. Myslím, že si získala moje srdce už jen tím ostrým pohledem v očích, co jsem já postrádal.

Nevím, jak dlouho jsme na sebe zírali, ale vzpamatoval jsem se kvůli křiku nedaleko: „Odstup od váženého Siega, ty úchylný yetti!”

„?!”

Než jsem se nadál, blížila se ke mně dáma s nahnutou sklenicí vína, jako kdyby ji na mě chtěla vylít.

„Kyaa!”

„...”

Ta dáma ze sebe vypravila pronikavý výkřik.

Po šatech jí stekla rudá skvrna. Protože jsem ji popadl za zápěstí, abych ji zastavil, víno se vylilo místo na mě na ni.

Sesypaly se na mě hlasy spílání jako litá palba. Samozřejmě veškerá kritika byla namířená místo té dámy na mě.

„Ale ne!”

„Jak se opovažuje pošpinit šaty dámy?!”

„Vážený Siegu, jděte od něj!”

„Je nebezpečný!”

„...”

Ta dáma s pošpiněnými šaty už naříkala. Také se mi chtělo brečet.

Sieg k té uslzené dámě něžně natáhla ruku. Když něco zašeptala člověku, co vypadal jako sluha, brzy přišla služebná a tu dámu odvedla.

Zatímco jsem přemýšlel o tom, jak je rychlá, také natáhla ruku ke mně!!

Paní Sieg, abyste byla laskavá k člověku, co pošpinil šaty dámy, to je tak dojemné.

Ale z jejích úst vyšly jenom ledově chladná slova: „—Promluvíme si v jiné místnosti.”

„!”

...Ach jo, to se ke mně chová ryze profesionálně, nebo není to spíš tak, že se ke mně chová jako k záložnímu vojákovi, co spáchal zločin?!

Jak se na mě upřeně dívala těma dravčíma očima, v tichosti jsem Sieglinde následoval jako dobytek, co měli prodat na trhu.
------------------------------------------------

<Hlavní stránka>...<Následující>