~ Tak jsem narazila na tuhle velmi kratičkou japonskou povídku a řekla jsem si, že se o ni musím podělit. Ke konci mě trochu zamrazilo... i když to rozhodně nebylo nic hororového. ~
Cink, cink.
Zazvonil zvonek. Najednou jsem se podíval na hodiny. Bylo přesně deset večer. Pomalu jsem otevřel dveře a vykoukl ven, byla tam neznámá černá kočka.
„Nedal byste si sójovou omáčku?”
Ta černá kočka v tlapce rozhodně vesele nesla těžkou láhev sójové omáčky. V té době, zhruba před třemi minutami, jsem si zrovna připravoval pozdní večeři, když jsem si všiml, že mi došla sójová omáčka.
„Kolik za ní chcete?”
Když jsem se černé kočky zeptal, řekla, že ji smění za balíček sušených vloček bonito. Předal jsem jí balíček sušených vloček bonito a dostal jsem sójovou omáčku. Černá kočka mi věnovala letmý pohled.
„Děkujeme za váš nákup!”
A pak se vrátila, zatímco si nesla ten důležitý balíček.
Cink, cink.
Dalšího dne znovu zazvonil zvonek. Podíval jsem se na hodiny. Bylo přesně deset večer. Když jsem otevřel dveře, byla to ta samá černá kočka jako včera.
„Nechcete mýdlo?”
Řekla černá kočka živě, zatímco v tlapce svírala trochu mýdla zabaleného v neotřele vyhlížejícím balícím papíru. V té době, zhruba před třemi minutami, jsem se chtěl vykoupat, když jsem si všiml, že jsem si zapomněl koupit mýdlo. Tentokrát jsem beze slova zamířil do kuchyně a vybral balíček sušených vloček bonito.
Černá kočka řekla jako včera: „Děkujeme za váš nákup!”
A výměnou mi předala mýdlo.
Dalšího dne a taky dalšího dne; každou noc mi černá kočka chodila přesně v deset zvonit u dveří. A vždycky měla to, co jsem potřeboval. Sójovou omáčku a mýdlo, baterky, známku na dopis –— ačkoli to nebylo nic velkého, nedalo se nic dělat, že to pro mě byla záhada. Hádám, že černá kočka věděla, proč jsem ty věci potřeboval. A i když jsem o tom každý den přemítal, předal jsem jí balíček sušených vloček bonito, jako kdyby to bylo přirozené. Takhle to nějakou dobu pokračovalo a než jsem se nadál, začal jsem balíčky sušených vloček bonito skladovat na dosah ruky od dveří.
Jednoho dne. Jsem celý den ležel v posteli. Zakrytý futonem jsem ve svém pokoji ležel bez hnutí a věděl jsem, že čas ubíhal. Už to byl měsíc, co jsem začal bydlet v tomhle městě. Měl jsem pocit, že obrovský duch osamělosti, co zatím zadržoval dech, najednou zaútočil. Bez důvodu jsem se cítil osaměle, pomyslel jsem si, že chci, aby mi byl někdo na blízku.
V ten okamžik.
Cink, cink.
Zazvonil zvonek. Zvedl jsem hlavu, ručička hodin ukazovala na desítku. Zdráhal jsem se, ale líně jsem se zvedl, abych otevřel dveře.
A pak –— tam byla černá kočka jako obvykle.
Ale v čem to bylo jiné? Dneska s sebou nic neměla. Necítil jsem její obvyklou živost a když jsem na ni shlédl, přišla mi jako úplně jiná kočka, jako úplně jiný člověk. Když jsem vyhlížel zmateně, černá kočka byla mírně na rozpacích a řekla tichým hlasem: „Ehm, nepotřebujete... černou kočku?”
Než jsem se nadál, natáhl jsem k černé kočce balíček sušených vloček bonito. Pomalu jsem se k ní blížil a jemně oběma rukama jsem ji zvedl. Záhadné teplo.
„...Děkujeme vám za vaše neustálé nákupy,” zamumlala černá kočka tiše v mém náručí.
Už mi bylo trochu méně smutno.
-------------------------------------------
Podomní prodej v 10 hodin večer
Cink, cink.
Zazvonil zvonek. Najednou jsem se podíval na hodiny. Bylo přesně deset večer. Pomalu jsem otevřel dveře a vykoukl ven, byla tam neznámá černá kočka.
„Nedal byste si sójovou omáčku?”
Ta černá kočka v tlapce rozhodně vesele nesla těžkou láhev sójové omáčky. V té době, zhruba před třemi minutami, jsem si zrovna připravoval pozdní večeři, když jsem si všiml, že mi došla sójová omáčka.
„Kolik za ní chcete?”
Když jsem se černé kočky zeptal, řekla, že ji smění za balíček sušených vloček bonito. Předal jsem jí balíček sušených vloček bonito a dostal jsem sójovou omáčku. Černá kočka mi věnovala letmý pohled.
„Děkujeme za váš nákup!”
A pak se vrátila, zatímco si nesla ten důležitý balíček.
Cink, cink.
Dalšího dne znovu zazvonil zvonek. Podíval jsem se na hodiny. Bylo přesně deset večer. Když jsem otevřel dveře, byla to ta samá černá kočka jako včera.
„Nechcete mýdlo?”
Řekla černá kočka živě, zatímco v tlapce svírala trochu mýdla zabaleného v neotřele vyhlížejícím balícím papíru. V té době, zhruba před třemi minutami, jsem se chtěl vykoupat, když jsem si všiml, že jsem si zapomněl koupit mýdlo. Tentokrát jsem beze slova zamířil do kuchyně a vybral balíček sušených vloček bonito.
Černá kočka řekla jako včera: „Děkujeme za váš nákup!”
A výměnou mi předala mýdlo.
Dalšího dne a taky dalšího dne; každou noc mi černá kočka chodila přesně v deset zvonit u dveří. A vždycky měla to, co jsem potřeboval. Sójovou omáčku a mýdlo, baterky, známku na dopis –— ačkoli to nebylo nic velkého, nedalo se nic dělat, že to pro mě byla záhada. Hádám, že černá kočka věděla, proč jsem ty věci potřeboval. A i když jsem o tom každý den přemítal, předal jsem jí balíček sušených vloček bonito, jako kdyby to bylo přirozené. Takhle to nějakou dobu pokračovalo a než jsem se nadál, začal jsem balíčky sušených vloček bonito skladovat na dosah ruky od dveří.
Jednoho dne. Jsem celý den ležel v posteli. Zakrytý futonem jsem ve svém pokoji ležel bez hnutí a věděl jsem, že čas ubíhal. Už to byl měsíc, co jsem začal bydlet v tomhle městě. Měl jsem pocit, že obrovský duch osamělosti, co zatím zadržoval dech, najednou zaútočil. Bez důvodu jsem se cítil osaměle, pomyslel jsem si, že chci, aby mi byl někdo na blízku.
V ten okamžik.
Cink, cink.
Zazvonil zvonek. Zvedl jsem hlavu, ručička hodin ukazovala na desítku. Zdráhal jsem se, ale líně jsem se zvedl, abych otevřel dveře.
A pak –— tam byla černá kočka jako obvykle.
Ale v čem to bylo jiné? Dneska s sebou nic neměla. Necítil jsem její obvyklou živost a když jsem na ni shlédl, přišla mi jako úplně jiná kočka, jako úplně jiný člověk. Když jsem vyhlížel zmateně, černá kočka byla mírně na rozpacích a řekla tichým hlasem: „Ehm, nepotřebujete... černou kočku?”
Než jsem se nadál, natáhl jsem k černé kočce balíček sušených vloček bonito. Pomalu jsem se k ní blížil a jemně oběma rukama jsem ji zvedl. Záhadné teplo.
„...Děkujeme vám za vaše neustálé nákupy,” zamumlala černá kočka tiše v mém náručí.
Už mi bylo trochu méně smutno.
-------------------------------------------
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazatďakujem
OdpovědětVymazat