KNM - kapitola 87

Kapitola 87 – Ten, co by měl být obětován

~ Chybičky hlásit do komentářů, aby se mohly opravit! ~

Yizhou se rytířského kodexu cti nikdy moc pečlivě nedržel, ale obdržel léta tréninku v rytířské etice. Držet člověka rukojmím nebylo něco, co by měl rytíř dělat. Ani nemluvě o tom, když to byla žena, a zvláště princezna.

Dokonce i největší nerytířský rytíř by váhal, než by přijal takovou misi, a Yizhou nebyl výjimkou. Nezdálo se, že by mu Baolilong dal nějaký čas na přemýšlení; zakousl se do cípu Yizhouova oděvu a zařval: „Tohle je rozkaz mého pána, musíš poslechnout!”

Yizhou se zamračil. Zvedl hlavu, aby se podíval směrem, kde Stříbrný Měsíc bojoval. Ačkoli Stříbrného Měsíce neviděl jasně, uvědomil si, že to území obklopené bílou a černou aurou se čím dál tím víc zmenšuje. Možná že za okamžik se ze Stříbrného Měsíce vážně stane pták v hnízdě (?) a až se vyčerpá, polapí jej.

Když to Yizhou viděl, přikývl a souhlasil s drakem. Když Baolilong spatřil, že Yizhou přikývl, přijal od Stříbrného Měsíce rozkaz. Pak se proměnil na velkého draka a rozletěl se k Aklanskému hlavnímu městu.

V tom okamžiku se pozornost všech kromě těch tří bojujících, tedy Cappuccina, Lanski a Jasmíny, přesunula na Baolilonga. Lanski a Jasmína začaly panikařit a zavolaly na Cappuccina, který se okamžitě pokusil Baolilonga zastavit Malým kulovým bleskem.

Když se všichni soustředili do vzduchu, Jasmína odletěla několik metrů kvůli útoku obalenému stříbrnou aurou. Samozřejmě nebyla skutečným cílem; Yizhou se protočil a než mohla Lanski zareagovat, přiložil jí meč ke krku. Lanski si až do teď neuvědomila, že útočníkem byl Yizhou, a naprosto ztuhla.

Jelikož Jasmína znala Mochovu předpověď, už v panice křičela: „Pusť Lanski!”

Nebylo možné, aby ji Yizhou poslechl. Držel princeznu jako rukojmí a zakřičel nahlas směrem k bitvě: „Přestaňte útočit na následníka nebo jinak já... zaútočím na princeznu.”

Yizhouva slova zněla těžkopádně. „Zabít” bylo slovo, co nikdy nemohl říct, takže ho nahradil slovem „zaútočit”. Kdokoli jen s trochou selského rozumu by věděl, že Yizhou pravděpodobně neměl odvahu to opravdu udělat.

Ale jeho počínání opravdu upoutalo pozornost Lancelota a Krvavého Vlka. Oba dva se zamračili a Krvavý Vlk řekl: „Nevšímej si ho, neodváží se.”

Lancelot se zamračil a pořád se ustaraně díval Lanskiným směrem. No ano, opravdu viděl, jak Yizhou těžkopádně drží Lanski jako rukojmí. V duchu věděl, že je úsudek Krvavého Vlka správný, takže měl v plánu Yizhoua ignorovat...

„Lancelote!” zařval Krvavý Vlk.

Lancelot jen na chviličku odvrátil pohled od Stříbrného Měsíce, ale nevěděl, že tohle byla přesně ta šance, na kterou Stříbrný Měsíc čekal. Zvýšil rychlost až na samé maximum a byl tak rychlý, že jej nedokázala zastavit ani aura legendárního rytíře. Stříbrnému Měsíci se se zábleskem podařilo uniknout z jejich obléhání.

Kruci! Jak Lancelot, tak Krvavý Vlk věděli, že situace je vážná. Pokud by Stříbrný Měsíc nasedl na Krále oblohy – posvátného bílého draka, tak by jim zbývalo jej akorát pronásledovat z dálky.

Když chtěl Krvavý Vlk povolat své zvíře, aby Baolilonga zadržel, místo toho podivně zařval: „Ne! Jeho cílem je princezna!”

Lancelot cítil, jak se mu stáhlo srdce šokem. Když otočil hlavu, černý stín už dorazil k místu, kde stáli Lanski a Yizhou.

Yizhou necítil nic než poryv větru. Pak zjistil, že ho někdo srazil k zemi. Zvedl hlavu, aby se podíval, a uvědomil si, že ho následník Stříbrný Měsíc už nahradil se svým Zlomeným stříbrem opřeným o princeznin útlý krk.

Všichni se zhluboka nadechli. Ačkoli člověk, co princeznu držel, byl její vlastní bratr, nikdo ani na sekundu nepochyboval o tom, že by princeznu podřízl. Stříbrné oči zářící chladem už všem přítomným řekly, že nemají nikdy pochybovat o krutosti tohoto člověka.

„Ustupte, všichni,” řekl Stříbrný Měsíc chladně. Přitom na Zlomené stříbro zatlačil a na princeznině bílé kůži se okamžitě objevila tenká rudá linka.

„Přestaň! Liolo, tohle nedělej.”

Jasmínu už to hluboce vyděsilo. Možná že původně byla vůči tomu proroctví napůl skeptická, ale teď si byla jistá. Velmi se bála, že v další chvíli Zlomené stříbro zlomí krk její nejlepší kamarádky.

„Ustupte!” zakřičel Stříbrný Měsíc najednou nahlas.

Jasmína se okamžitě postavila a rozběhla se k Lancelotovi a Krvavému Vlku. Podívala se na ně žadonícíma očima a ti dva neměli na výběr, takže si povzdechli a pomalu ustoupili.

Baolilong se vrátil!

Ani Cappuccino se už neodvažoval Baolilonga pronásledovat. Obrovský Baolilong pomalu přistál vedle Stříbrného Měsíce, co vystoupal na jeho hřbet s rukojmím v ruce.

„Počkej! Nech Lanski jít,” zakřičela Jasmína ustaraně.

Stříbrné oči Stříbrného Měsíce se po ní chladně podívaly, ale nijak Jasmíně neodpověděl. Místo toho se podíval na Yizhoua a rozkázal: „Povolej svého draka a následuj mě.”

„Ano, pane,” poslechl Yizhou.

Baolilong začal pomalu vzlétat. Stříbrný Měsíc si teď už byl jistý, Baolilonga nemohl nikdo dohnat. Svými chladnými rty se přiblížil k Lanskině uchu a řekl: „Neboj se, sestro, přivedu tě zpět otci a to on posoudí, co s tebou udělat.”

Lanski byla v šoku. Teď už panikařila; tohle bylo jiné, než co Mocha řekl! Copak Mocha neříkal, že mohla pomoct? Že by mohla Liolu probrat, ne? Proč se místo toho stala přítěží? Pokud Stříbrný Měsíc unikne, nikdo z přítomných už nebude moct zůstat v Dračí říši a už nebudou mít žádnou jinou šanci, jak Liolu probrat.

„Ne...” Lanski zbledla. Nikdy nemohla dopustit, aby k tomu došlo.

Stříbrný Měsíc se zamračil. Lanski si nevšímal a rozkázal Baolilongovi: „Pojďme! Zpět do Aklanu.”

„Ne!”

Lanski si najednou uvědomila, co to znamenalo. Naprosto ignorovala skutečnost, že měla u krku ostří, a otočila se. Popadla Stříbrného Měsíce a nechtěla ho pustit. Kdyby nebylo ostražitosti Stříbrného Měsíce a jeho schopnosti rychle zbraň odvrátit, Lanski už teď mohla být podříznutá.

„Pusť mě!” Stříbrný Měsíc se zamračil; pomyslel si, že by jej tenhle počin mohl ovlivnit, protože teď by byl v nevýhodě, kdyby paladin a temný rytíř využili příležitosti a zaútočili na něj.

Nicméně Stříbrný Měsíc se strachoval příliš. Všichni stáli daleko a jak Lanski Stříbrného Měsíce objímala, měli k sobě ještě blíže. Při jeho rychlosti se nikdo neodvažoval zjišťovat, co by bylo rychlejší: jestli čepel Stříbrného Měsíce nebo jejich rychlost běhu.

„Nikdy!” Lanski se Stříbrného Měsíce pevně držela a zakřičela: „Liolo! Liolo, prosím, prober se, už takovýhle nebuď.”

Stříbrné oči Stříbrného Měsíce potemněly.

„Vzpomínáš si ještě na Kaisera! Copak jste nebyli vždycky kamarádi?” řekla Lanski honem.

„Kaiser?” Stříbrný Měsíc se zatvářil pochmurně. „Ty jsi na Quisiho straně?”

Lanski zoufale zakroutila hlavou. „Ne, Liolo, já jen chci, aby ses probral, nejsem na ničí straně.”

„Neříkej mi Liola!” Stříbrnému Měsíci se zableskl v očích a frustrovaně zakřičel: „Jsem Stříbrný Měsíc!”

„Ne!” Lanski zahořkle zakroutila hlavou. „Můžeš být Liola nebo můžeš být Stříbrná Maska, ale nikdy ti neřeknu Stříbrný Měsíci.”

Jak to Stříbrný Měsíc zaslechl, jeho zorničky se najednou stáhly. Ruka, kterou držel Zlomené stříbro, se zachvěla. „Proč bys mě neoslovila jako Stříbrného Měsíce? Vždycky jsi mi říkala Stříbrný Měsíci.”

Lanski ztuhla. Kdy ho vůbec nazvala Stříbrným Měsícem? Vždycky to tak dělala?

„Zřekla ses mě? Anis?”

Lanski najednou zvedla hlavu. Od Lancelota věděla o předchozím posvátném bílém drakovi, Bairui. O tom, jak se proměnila na Anis, dívku, co vypadala stejně jako ona a co Stříbrného Měsíce naučila, jak cítit; ale copak Anis nebyla mrtvá? Proč by jí Stříbrný Měsíc říkal Anis...

Teď už Stříbrný Měsíc natáhl ruce, aby se dotkl Lanskiných vlasů. Lanski cítila, jak se mu třesou ruce, jako kdyby se snažil držet něco zpátky.

„Prosím, znovu mě oslov, Anis,” řekl Liola prakticky úpěnlivě.

Lanski nevěděla, jak zareagovat. Teď už to konečně pochopila, Stříbrný Měsíc si myslel, že je Anis, ale ona jí nebyla. A Lanski se také rozhodla, že ho nikdy neosloví jako Stříbrného Měsíce. Obávala se, že kdyby to udělala, Liola by se nikdy nevrátil.

Zdálo se, že Lanskino ticho Stříbrného Měsíce rozzuřilo. Najednou ostře zakřičel: „Oslov mě jako Stříbrného Měsíce!”

Ačkoli oči a osobnost Stříbrného Měsíce do Lanski zasévaly strach, kvůli své hrdosti princezny neuhnula. Pevně odpověděla: „Ne, jsi Liola, nejsi Stříbrný Měsíc.”

„Zmlkni!”

Stříbrný Měsíc vrazil Lanski políček, až ji to srazilo na zem. Potom se snažil popadnout dech, jako kdyby ho ten políček okradl o veškerou jeho sílu.

Lanski z koutku úst vytékala krev a na tváři cítila spalující bolest, ale její výraz teď byl ještě odhodlanější. Zvedla hlavu a slovo od slova řekla: „Člověk, co jsem kdysi znala, byl Liola. Člověk, kterého znám teď, je pořád Liola. A člověk, kterého budu od teď znát, bude vždycky Liola!”

„Vážně?”

Zdálo se, že se Stříbrný Měsíc s hlavou sklopenou uklidnil. Když znovu zvedl hlavu, jeho oči byly klidné jako hladina jezera bez nejmenší vlnky. Tak klidné, že nebylo vidět jediný náznak pocitu. Zlehka řekl: „Řekla jsi Kaiser. A otec mi řekl, abych zabil každého, kdo s nimi má spojení. Proto, sestro, sbohem.”

Lanski ztuhla a paprsek stříbrného světla už bodal směrem k ní. To jediné, co si pomyslela, bylo: Selhala jsem? Liolu jsem neprobrala, ale co nevidět umřu. Najde se někdo, kdo jej probudí?

Ačkoli lidé v dálce dokázali říct, že se něco stalo, neodvažovali se přiblížit. Teprve když Stříbrný Měsíc srazil Lanski na zem, všichni zareagovali a rozběhli se, ale to už bylo příliš pozdě. Viděli, jak Stříbrný Měsíc zvedl Zlomené stříbro vysoko do vzduchu, pak jej propletl s rudou aurou a udeřil k Lanski.

„Liolo, j-já... vážně jsem tě ještě jednou chtěla vidět s maskou, jak na mě čekáš za měsíčního světla...”

Na pokraji smrti si Lanski vzpomněla na svoje zpackané první rande: měsíční světlo dopadající na jeho vysoké a štíhlé tělo; s očima zavřenýma se zdál tak uvolněný a svobodný, odměřený a namyšlený skoro jako... stříbrný osamělý měsíc.

Lanski si to najednou uvědomila. Stříbrný Měsíc?

Ačkoli ještě měla pár pochybností, neměla čas už o nich přemýšlet. To stříbrné světlo už dorazilo. V okamžiku před Lanskiny oči dopadla temnota...

Všude se rozlila krev! Všichni v šoku vykřikli! Zdálo se, jako by zamrzl čas: Stříbrný Měsíc se zastavil a všichni přestali utíkat; všichni byli celí tumpachoví, jak se dívali na tuto předurčenou tragédii...

„Hodně jsem o tom přemýšlela, bratře, vážně člověk dokáže být bez citu? Kdybys byl opravdu bez citu, tak jak mohla Anis dojmout člověka bez citu?”

„Proč jsi tak tvrdohlavý ohledně toho jména Stříbrný Měsíc? Stříbrný Měsíc je bezcitný a chladný; všichni Stříbrného Měsíce nenávidí a dokonce ho odvrhují. Jenom doufají, že se Liola rychle vrátí a že Stříbrný Měsíc zmizí navždy; ale zdá se, že jsme zapomněli, že Stříbrný Měsíc opravdu existuje. Stříbrný Měsíc je Liolova skutečná, původní podoba a je to osobnost, kterou jsi předtím používal, abys unikl bolesti...”

„Nicméně když měl Liola svoje společníky, dokonce i když zakoušel bolest, nebylo Stříbrného Měsíce třeba. Stříbrný Měsíc... proto se z něj stal sirotek, nenáviděná existence. Dokonce i tví společníci Stříbrného Měsíce nemají rádi.”

„Jediný člověk, co kdy přijal Stříbrného Měsíce, byla jenom a pouze Anis.”

Tělo Stříbrného Měsíce naprosto ztuhlo. Ta slova udeřila do bolesti a hladu skrytého v nejhlubších zákoutích jeho srdce a pak to všechno odhalilo. Už nevěděl, co cítil; bylo to štěstí, neochota nebo možná hněv? Bylo to, jako by všechny ty pocity byly smíchané dohromady. A měl pocit, že mu hruď co nevidět vybuchne.

„Můj bratře, Stříbrný Měsíci, můžeš mi říct 'bratře'? Nikdy jsem tě neslyšel, že bys mě tak oslovil.”

Stříbrný Měsíc zvedl hlavu a zeptal se chvějícím se hlasem: „Jak jsi mi to řekl?”

„Stříbrný Měsíci, můj bratře.” Mocha se zlehka usmál.

Zdálo se, že ta slova „Stříbrný Měsíc” a „bratr” Stříbrného Měsíce naprosto zničila. Zdálo se, že se ze všech těch propletených emocí staly slzy a stékaly mu po tvářích. Jak se Stříbrný Měsíc díval na krev, co Mochovi tekla po těle, celý zbledl. Padl na kolena a se slzami kanoucích mu z očí vzlykal: „B-bratře... promiň, promiň!”

Mocha neodpověděl. Zavrávoral a pak jeho zkrvavené tělo spadlo na zem...

„Mocho!”

„Bratře!”

Všichni k nim přiběhli, ale zdálo se, že Mocha sebral své síly a zůstal klečet. Mávl na ně rukou v gestu, aby k němu nechodili.

„Bratře, to já bych se měl omlouvat.” Mochova slova v sobě měla přimísenou hořkost. „Kdyby nebylo mých proroctví, nedostal by ses do cizích zemí; kdyby nebylo mé lhostejnosti, Dračí císař by tě neovládal; kdyby nebylo...”

„Ne!” Stříbrný Měsíc najednou zvedl hlavu a zoufale jí zakroutil. „Bratře, neomlouvej se, ne!”

Mocha se zlehka usmál a roztáhl ruce. Obkroužil jimi svého bratra a zašeptal mu do ucha: „Jsi Stříbrný Měsíc, jsi také Liola. Nemusíš odmítat svou bezcitnou stránku a rozhodně bys nikdy neměl odvrhnout žádnou část svého já.”

Objetí... kromě Anis se Stříbrného Měsíce nikdy nikdo nedotkl. Většina lidí se mu spěšně vyhnula, když spatřili jeho oči, anebo měli tvář plnou znechucení. Teď měl konečně dalšího člověka, co se k němu choval vřele a objal ho. Nemohl si pomoct a svými rozechvělými pažemi objal Mochu na oplátku; objal ho pevně, nebyl ochoten ho kdy pustit.

„Bratře, poslechnu tě.”

Stříbrný Měsíc – nebo možná Liola, když už teď mezi těmi dvěma nebyl žádný rozdíl – ho pomalu pustil v naději, že znovu spatří bratrův úsměv. Ale jakmile tak udělal, Mochovo tělo pomalu padalo k zemi...

Stříbrný Měsíc ztuhl. Když se vzpamatoval ze svého omráčení, nedokázal Mochu zachytit včas. Mocha pomalu dopadl na zem, jeho černé vlasy se rozprostřely na zemi a jeho fialové oči byly napůl zavřené. Jeho dech byl namáhavý a zrychlený a pod ním se pomalu rozšiřovala louže krve.

Liola nevěděl, co dělat. Honem se vyškrábal na nohy. Přesunul své Ki do Mochova těla, aniž by ho zajímalo, jestli to vůbec pomůže nebo ne; při tom jej také prosil: „Ne! Prosím, neumírej jako Anis!”

S podporou Liolova Ki se Mochův dech trochu zklidnil, ale věděl, že to je jen krátký okamžik jasnosti před smrtí. Než Mocha nepochybně skoná, měl ještě pár věcí, co musel říct. S úsměvem se podíval k Liolovi, který už nebyl tak chladný jako předtím, ale také neměl Liolův prázdný výraz; jeho tvář přetékala panikou a strachem jako tvář dítěte, co poprvé vyšlo ze svého domu.

„Liolo... nebo Stříbrný Měsíci... teď už ani nevím, jak tě mám oslovovat.” Mocha pomalu natáhl ruku k Liolovi. Ten se jí okamžitě chopil a pevně ji sevřel ve své dlani.

„Liola, bratře, říkej mi Liola,” řekl Liola plaše jako dítě, co se zrovna dozvědělo, jak se jmenuje.

„Něco mi slib, dobře?”

Liola okamžitě přikývl. Člověk, kterého v této chvíli bude poslouchat ze všech nejvíc, nebyl nikdo jiný než Mocha. I kdyby ho Mocha požádal, aby někoho zabil, možná by nebyl schopen říct ne.

„Od teď žij pro sebe.” Mocha svýma fialovýma očima zíral přímo na Liolu a pomalu řekl: „Jenom ty můžeš rozhodnout, kterou cestou se vydáš, bratře, musíš žít pro vlastní štěstí a nedovol, ať ti něco stojí v cestě.”

Žít pro sebe? Liola ztuhl a instinktivně přikývl.

„Ty!” Mocha se hořce usmál. „Copak jsem ti zrovna neřekl, abys žil pro sebe? Proč jsi mi to tak snadno slíbil?”

Liola se zamračil. Takže to má slíbit nebo ne? Neměl ani ponětí, co by měl dělat.

Když Mocha viděl, jak je jeho bratr bezradný, nemohl si pomoct a trochu se zasmál. Ale najednou pocítil v hrudi takovou prázdnotu, že nedokázal cítit vlastní srdce. Teď už věděl, že jeho čas skoro vypršel...

„Liolo, prostě dělej, co chceš,” zamumlal Mocha hlasem tak tichým, že ho skoro nikdo neslyšel. „Opravdu doufám, že... že už nezakusíš bolest a že nezabiješ Caffeyho... ne pro Caffeyho dobro, ale také pro to svoje...”

Mocha pomalu zavřel své fialové oči. Bez ohledu na to, kolik Ki k němu Liola vysílal, ten prakticky neexistující dech přestal existovat...

Mladší bratr a mladší sestra, člověk, který měl být obětován... byl starší bratr...

„Nejstarší bratře!” Lanski se honem vysoukala k nim. Chvilku na Mochu zírala a pak svou chvějící se ruku natáhla k jeho nosu. Než prsty vůbec odtáhla, už se jí po tváři koulely slzy. Její slzy byly tak očividné, že všem ostatním bylo jasné, že už Mocha nedýchá.

„Ne—l” zařval Liola jako zraněné zvíře.

Lanski v tichosti vzlykala. Ostatní k nim pomalu přikráčeli; tváře Lancelota a Krvavého Vlka byly pochmurné, ale Cappuccino byl bledý jako sníh, protože to on se svým nejstarším bratrem strávil nejvíce času. Jeho smrt nejvíce dopadla na Cappuccina, že ani nevěděl, jak by měl zareagovat.

Lancelot a Krvavý Vlk, aniž by mezi sebou něco prohodili, zvedli svou pravou pěst a přidrželi si ji u levé části hrudi; s největší úctou nejstaršímu princi předvedli rytířský pozdrav.

Když se ta rána konečně vstřebala, Liola byl duchem naprosto nepřítomný, až se mu obraz před očima rozostřoval. Znovu zabil člověka, co pro něj byl důležitý. Pomalu zvedl ruce a dlaně měl zamazané Mochovou teplou krví. Nemohl si pomoct a vzpomněl si na vřelý úsměv svého bratra.

Věci, co chtěl udělat... Tak co chtěl teď dělat? Liola očima pomalu zaostřil na lidi kolem sebe. Viděl, jak Mocha v tichosti ležel na zemi, tak tiše, jako kdyby spal, tohle byl jeho nejstarší bratr. Viděl, jak si Lanski opřela hlavu o Mochovu hruď a jak plakala, tohle byla jeho sestra dvojče. A viděl Cappuccina, jak zabořil hlavu do dlaní, jak se zoufale snažil nebrečet, tohle byl jeho starší bratr.

Všechno způsobil on, Liola.

„Liolo?”

Jasmína byla první, kdo obrátila pozornost k Liolovi. Když spatřila jeho strašlivě bledou tvář, ustaraně na něj zavolala. Liola se po ní podíval, oči měl plné sebeobviňování a bezmoci. Jasmíně z toho bušilo srdce; její smysly jí napovídaly, že Liola hodlá udělat něco, co nechtěla vidět. Jak jí tohle vytanulo na mysli, Liola udělal salto vzad a vyskočil Baolilongovi na hřbet.

„Ne!”

Jasmína se zhluboka nadechla a v panice se rozběhla k Liolovi. Při rychlosti posvátného bílého draka neměla jak ho dohnat. Mrknutím oka se už drak vznesl a vyrazil pryč.

„Liolo!”

Ačkoli Jasmína věděla, že to je zbytečné, stejně musela na tu malou tečku na obloze zakřičet co možná nejhlasitěji.





Pane, kam?

Baolilong se zmateně zeptal. Ačkoli poslechl svého pána a okamžitě odletěl, Liola mu nedal žádný konkrétní cíl a ani směr.

Liola se odmlčel a nepodstatně odpověděl: „Už mi neříkej pane; můžeš mi říkat, jak jsi byl zvyklý.”

„Vážně můžu? Můžu ti říkat papa?” Baolilong byl v šoku a jeho tón byl jasně šťastný.

Liola přikývl.

„Papa! Baolilong teď může tátovi říkat papa. Baolilong nesnášel říkat pane, je to tak divné, papa je lepší.”

Když Baolilong získal Liolovo svolení, zdálo se, že si všiml, že je Liola jiný, a okamžitě se vrátil ke svému upovídanému já, s „papa” tady a „papa” támhle. Jeho původně stálý let pod kontrolou Stříbrného Měsíce začal být zase divoký: nakláněl se doleva a doprava. Když viděl, že se zdálo, že to Liolu nijak nerozladilo, Baolilong se vrátil ke svému původnímu chování a znovu létal v osmičkách a znovu se aktivoval jeho mód „horské dračí dráhy”...

„Papa, papa, kam jdeme?” Poté, co Baolilong nějakou dobu šťastně létal, si konečně vzpomněl, že se má Lioly zeptat, kam letí.

Když Liola zaslechl tuhle otázku, bezvýrazně řekl: „J-já nevím; jen jsem tam nechtěl zůstat. Nejstarší bratr řekl, že si můžu dělat, co chci... jen jsem chtěl odejít.”

„Tak pojďme najít Kaisera! Baolilongovi se stýská po Anežce a taky po Plamínkovi,” řekl Baolilong přirozeně. Když zmínil Anežku, z nějakého důvodu se mu v tlamě začaly sbíhat sliny.

Kaiser, Anežka, Daylight a Meinan... Liola jenom kratičko váhal. Okamžitě přikývl. Důvod byl prostý: stýskalo se mu po nich a teď si mohl dělat, co chtěl.

Tak pojďme najít Kaisera a ostatní.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>