HK - kapitola 3

Kapitola 3 – Příjemný nakupovací výlet a první den

Jelikož jsme si mezi sebou vyměnili pevné potřesení mezi muži (?), myslel jsem si, že je hovor u konce, když jsem se pokoušel vstát, zadržela mě v trapné pozici. Hovor ještě neskončil. Řekla mi „sedni si”, tak jsem se posadil jako poslušný pes.

„Ještě něco dalšího?”

„Ne, jen jsem přemýšlela, kdy se hrabě Levantret bude vracet domů.”

„Za pět dní.”

Jelikož tohle byla moje příležitost jednou do roka svobodně strávit svůj volný čas, dopředu jsem se postaral o veškerou práci a trávil čas tady.

Zdálo se, že ostatní si mysleli, že jsem workoholik, protože každý den pracuju, ale to není pravda. Každý den jsem zaneprázdněný, abych přežil. Peníze z hraběcí pokladny rychle mizí na opravy pevnosti a hubení havěti a abych nahradil nedostatek financí, musím lovit zvířata kvůli jejich drahým kožešinám nebo vyrábět tradiční sošky.

A tak je bál jedinou příležitostí, kdy můžu roztáhnout křídla.

Ale jelikož jsem si nedokázal najít ženu, měl jsem v plánu zbytek času jen odpočívat.

Když se Sieglinde doslechla o mém plánu, opřela si hlavu o ruku a zatvářila se vážně. O chviličku později se podívala mým směrem, byl to pohled plný odhodlání a zbožně se usmála.

„Mohl bys za dva dny přijet ke mně domů? Ráda bych tě představila svým rodičům.”

„!!”

No ano. Šlechta při sňatku vyžaduje požehnání svých rodičů bez ohledu na jejich věk. Navíc si ji beru s sebou do jiné země. Musím to řádně vysvětlit, aby to pochopili.

„Mohl bys?”

„...Ano, samozřejmě.”

Z hloubi své mysli jsem vydoloval nepříjemnou informaci, že dům Wattin byla vážená šlechtická rodina, co vládla oblasti Thüringen.

„Můj rodinný dům je od hlavního města přes jedno území. Předpokládám zhruba tři hodiny kočárem.”

„Thüringen?”

„Ano.”

Na čele mi vyvstaly krůpějky potu. Její medaile mi najednou přišly ještě zářivější.

Zdá se, že jsem požádal o ruku absurdně vysoce postavenou šlechtičnu.

„Ach, jen tak mimochodem.”

„Ano?”

„Nevadí, když se mnou budeš mluvit normálně. Můžeš mě oslovovat jménem.”

„...Děkuji za laskavost. Jak ti mám říkat?”

„To je jedno. Můžeš mi říkat Sieg jako ostatní.”

„Ano, vážená Sieg!”

„...Můžeš vynechat to vážená.”

Té noci jsem nakonec pořád dokola zpochybňoval sám sebe, jestli to byl dobrý nápad nebo ne.





Následujícího dne.

Do hostince dorazil dopis adresovaný mě. Byl od vážené Sieg a ptala se mě, jestli mám čas. Samozřejmě jsem odpověděl: „Ano, zajisté!”

Venku se hromadil sníh, ale v porovnání se sněžnými bouřemi u nás to bylo roztomilé. Připravil jsem se dopředu, abych se nezpozdil.

Když jsem se oholil, nasadil jsem si čelenku jako obvykle a rychle si natáhl kalhoty. Pak jsem si oblékl nadýchaný plášť z vlny alpaky. Také jsem si uvázal své dlouhé vlasy, co mi sahaly do pasu. Pro muže této země bylo normou, aby měli vlasy krátce střižené, a považovalo by se za zvláštní mít vlasy zapletené v copu jako žena. Na bálu se střetávalo mnoho různých národností, takže to nebylo tak zlé, ale na ulicích je to něco jiného.

Když jsem se podíval na hodiny, bylo tak akorát, takže jsem vyrazil na místo setkání.

Náměstí s hodinami několik minut chůze od hostince bylo plné lidí. Tohle místo, odkud byla vidět katedrála, bylo u mladých lidí evidentně oblíbené jako místo k setkání.

Bez větších potíží jsem našel vysokou ženu s nezvyklou barvou vlasů. Zamával jsem na ni a přišel k ní.

„Promiň, nechal jsem tě čekat?”

„Ne, zrovna jsem dorazila.”

Sieg řekla dámě vedle sebe: „Mám společnost.” Aby za tak krátkou chvilku upoutala pozornost ženy, tak nějak jsem jí záviděl.

Jedna moje část už to věděla, ale Siegino civilní oblečení bylo mužského střihu. Bylo to trochu zklamání, že na ní nebylo ani stopy po nějaké té ženskosti.

Když se mě zeptala, co budeme nakupovat, odpověděl jsem, že nezbytné věci k přestěhování na sever.

„Ach~ ale nemyslím si, že tu najdeme zimní oblečení.”

„Aha.”

Nejlepší bude koupit oděv z kožešin, ale oděvy tady jsou šité dle módy. Nemyslím si, že tady budou prodávat něco, co by člověka udrželo v teple.

„Měla jsem se zeptat předem. Přišel jsi až sem.”

Siegin ustaraný výraz byl překvapivě rozkošný, takže jsem na ni nakonec zíral, kvůli čemuž se odvrátila. Taková škoda.

„Tak si tu to projděme a...”

„Nože! Pojďme koupit nože!”

„Nože?”

„Správně. Na stahování kůží a kuchání.”

Jelikož čas je drahý, mluvili jsme za chůze.

Jelikož tu bylo celkem dost lidí, chytil jsem Sieg za ruku, abychom se v davu neztratili. Měl jsem pocit, že ji má studenou, tak jsem ji strčil k sobě do kapsy u kalhot a rozešel se.

Čepele z této země jsou proslavené svou ostrostí, takže jsem si tu pokaždé nějakou koupil. Za povídání jsme se proplétali davem.

O chvilku později jsme dorazili před směšně vyhlížející obchod ve staré uličce.

„Tohle je?”

„Obchod, co doporučil řezník na hlavní ulici.”

Zkusil jsem jednou rukou otevřít zaseknuté dveře, ale jelikož to bylo příliš těžké, vyndal jsem Sieginu ruku z mé kapsy a oběma rukama jsem dveře silou otevřel.

V obchodě nikdo nebyl. Majitel pravděpodobně spal vzadu.

V policích bylo plno nožů a dýk, byl to celkem znepokojivý obchod. Jelikož ho doporučili lidé, co každý den zápolili s masem, o zboží jsem neměl žádné pochybnosti.

„Na stahování z kůže a kuchání nepoužíváme jenom jeden nůž, existuje mnoho různých druhů na různé účely.”

„Jů.”

Jsou specializované nože na proříznutí kostí, podivně vyhlížející nože na roztržení šlach a dokonce i nože na rozřezání břicha. Kdybychom je měli všechny vyjmenovat, pak by to byly tucty a stovky různých druhů.

„Už jsi někdy kuchala zvíře?”

„Ne.”

„Jo? Myslím, že tenhle by mohl být dobrý pro začátečníky.”

Popadl jsem velký nůž, co se tu povaloval. Tenhle nádherně zahnutý ocelový nůž má mnoho použití, od dodělání kořisti až po naporcování. Jelikož je velký, dá se také použít na vaření venku.

Sieg jej vzala jednou rukou, protočila jej a pak ho vložila do koženého pouzdra.

„Je to dobrý nůž.”

Zdá se, že se jí líbil, protože se ho rozhodla koupit.

Jelikož jsem měl také v plánu něco koupit, popadl jsem nůž, co jsem si vyhlédl, tenký nůž se zahnutou čepelí na konci.

„Na co je tenhle?”

„Na vyškrábání ptačích vnitřností.”

„...”

Sieg se tvářila nepopsatelně, ale stejně jsem si ten nůž koupil, protože když ho budu mít, už si nebudu muset špinit ruce.

Po tomhle znepokojujícím nákupním výletu jsme se chvilku procházeli ulicemi. Po cestě mě Sieg zastavila, abychom zašli do obchodu s hračkami.

„Co tady koupíme?”

„Takovou jednu hru.”

„?”

Jak jsem ji následoval, dorazil jsem na místo, co obchodovalo s kartami a dalšími hrami.

„Můj hrabě, vidíte něco, co se vám líbí?”

„Ehm, nic konkrétního.”

„Vážně, milorde.”

Jak jsme si z nějakého důvodu hráli na pána a sluhu, Sieg mi každou hru upřímně vysvětlila.

„Ty vážně nic nevíš.”

„Hm. No, neměl jsem žádného kamaráda na hraní, nebo bych měl spíš říct, že jsem na to neměl čas.”

„...”

Tehdy v tom obchodu s hračkami jsem si uvědomil, že mám stěží nějaké vzpomínky na hraní.

„Ve vesnici nebyly žádné děti v mém věku a od mala jsem musel pracovat.”

Když jsem to zamumlal, cítil jsem se tak nějak prázdně. Můj první přítel byl také cizinec, co jsem potkal ve vyšší společnosti.

„Ritzharde Salonen Levantrete.”

„?”

Sieg z nějakého důvodu uctivě sklonila hlavu a natáhla ke mně ruku. Zatímco jsem já zmateně naklonil hlavu ke straně, ta slečna v mužském přestrojení se usmála ještě víc. Co v tom stavu vyšlo z jejích úst, nebylo nic zvláštního.

„—Můžu mít tu čest být tvým prvním kamarádem na hraní?”

„!”

Bylo to o našem vztahu.

Konečně jsem si uvědomil, že se trápila kvůli rozdílům v kultuře a zvykům mezi lidmi odlišných zemí. Že možná navrhla, abychom byli 'dočasní manželé' právě kvůli tomu.

Nevadí, když budeme v uvolněné atmosféře jen kamarádi na hraní. Na tom můžeme stavět a pokročit.

Chopil jsem se její natažené ruky a jednou ji pevně stiskl, než jsem ji pustil. V očích se mi sbíraly slzy jako včera večer, ale pustil jsem to z hlavy jako bolest od kostí.
-----------------------------------------------

~ Po téhle kapitole už musí být všem jasné, že to žádná slaďoučká romantika nebude. Spíš takový detailní popis veškerých možných nechuťáren drsného života :D ~

<Předchozí>...<Následující>