12K - kapitola 3

Kapitola 3

Jak Shukou kráčel po cestičkách královského paláce a vyšel z vnitřního paláce, lomcoval s ním ostrý vítr.

En bylo severovýchodní království ve skupině „Čtyř států” (Sai, Kyou, En a Kou). Byla to chladná země, omletá a vymrzlá suchými sezónními větry, co se na ni valily během zimy ze severovýchodu; a lomcovaná chladnými běžnými větry vanoucími během léta od Černého moře.

Léto brzy minulo a místo něj se přikradl podzim. Běžné větry den ode dne slábly. Země vyhřátá sluncem odevzdala své teplo do atmosféry. Léta byla chladná a jen málokdy pršelo, takže to bylo ne moc vhodné místo k pěstování rostlin.

Ale podzimky byly na druhou stranu dlouhé, vzdušné a teplé. Pak se zase zvedly sezónní větry a nad nimi zčistajasna vyskočila zima.

Královský palác nad Mořem mraků byl od ročních období, co navštěvovaly zemi pod ním, izolovaný. Ale prozatím tu větry duly stejně. Brzy přijde podzim. Na konci podzimu přijde měsíc deště. A po deštích přijde joufuu, vyprahlé, vymrzlé studené vichřice, co se roztahují z království Tai.

„Rokusui— mohu jen doufat, že to stihneme včas.” Shukou se podíval na východ přes Moře mraků a znovu se v duchu zeptal: Budou zátopové hráze hotové, než přijdou deště?

Mocná řeka Rokusui tekla z provincie Sei, s hlavním městem Kankyuu, do provincie Gen u Černého moře. Provincie Gen byla známá svými širokými pláněmi a úrodnými poli utvořenými z naplavenin z každoročních záplav Rokusui.

To území bylo neobyvatelné od doby, kdy král Kyou nechal strhnout hráze čelící moři podél pobřeží. Uprchlíci, co byli konečně schopni vrátit se domů, začali s obnovou. Doneslo se k nim, že počet osad narůstá až do té míry, že to provinční pán z Gen není schopen zvládnout.

Od samého začátku neměl žádnou skutečnou pravomoc, aby zavedl nějaká protipovodňová opatření. Ještě se pořád nevypořádali s provinčními pány, které jmenoval předchozí král. Většina se držela svého titulu, zatímco přišli o skutečnou pravomoc.

Shukou si povzdechl a znovu vykročil, jen aby se na úpatí kamenného schodiště setkal s Itanem. „Jak to šlo?” zeptal se Shukou s úsměvem.

„Ach, odchytil jsem ho a dovlekl jsem ho zpět sem. Zrovna se převléká ve Vnitřním paláci.”

Což znamenalo, že po cestě do Vnitřního paláce prošli Zakázanou branou. Když řekl všechno, co bylo třeba, evidentně se vrátil branou Sei.

Nad Mořem mraků bylo pouze Zakázanou branou možné projít přímo do paláce Gen'ei. Chodba stoupající nahoru od úpatí hory v Kankyuu až na vrchol procházela pěti branami. Podle tradice měli k Zakázané bráně přístup jen král a Taiho.

Itanovi byla udělena zvláštní výjimka, ačkoli co se této záležitosti týče, Itan se prokázal mimořádnou přísností vůči zákonu a svého privilegia nezneužíval.

„V tom případě tam také zamířím. Potřebuju ze sebe pár věcí dostat.”

„Prosím, jen se nedrž zpátky. Pěkně mu řekni, jak se cítíš. Kde si myslíš, že jsem ho našel?”

„No—”

„V bordelu v Kankyuu, jak hraje, a kde ho evidentně obrali o všechno až na šaty, co měl na sobě. Dal jim svého koně jako zástavu a uvízl tam. Když jsem ho konečně dostihl, zametal tam s koštětem. Odpracovával si tam dluh jako údržbář.”

Shukou se nahlas zasmál. „To je přesně Shouryuu. Vyrovnal jsi jeho dluhy?”

„Není to člověk, co by utíkal od dlužitelů, ne? Kdybych to nevyrovnal, tak by tam dál pracoval, dokud by to všechno nesplatil. Přece jsem nemohl vzít majitele za límec, vysvětlit mu, že to je král, a jestli by to tedy mohl smáznout? Kdyby jeho lid viděl, jak se mocné královské En dostalo do takového ubohého stavu, bylo by to pro ně zdrcující zklamání.”

„To bezpochyby.”

En se kdysi potácelo na pokraji zničení. Tak hluboko vedla zkáza a zmar. Když Shouryuu nastoupil na trůn, bylo to jako odpověď na modlitby jeho lidu. To poslední, co potřebovali vidět, bylo jak přesně byly jejich modlitby vyslyšeny.

„Ten chlap je pro svoje vlastní dobro až příliš zatraceně bezstarostný.”

Shukou si nemohl pomoct a pro sebe se usmál. Bylo těžké si představit, jak by krále takhle popisoval kterýkoli dvorní hodnostář, co se s ním pravidelně vídal.

Itan kdysi zastával postavení Denryou, ministra zodpovědného za vedení daňových účtů a za správu populace. Když se režim změnil, byl vybrán jako Suijin. Král mu dal přezdívku „Zbrklý” a udělil mu širokou škálu zvláštních privilegií.

Měl volný přístup do králových ložnic, mohl vcházet a odcházet Zakázanou branou, jet na svém koni ve Vnitřním paláci a v přítomnosti krále nemusel dělat prostrace. Ale nadávat mu za jeho zády pravděpodobně k tomu seznamu nepatřilo.

„Je to muž s velkým srdcem, což je důvod, proč máme pořád svou práci a hlavy na krku.”

Nově korunovaný král se usadil na svém trůně v paláci Gen'ei a ministři a dvorní hodnostáři se shromáždili kolem a pěli chválu. Uprostřed těchto oslav Itan popadl záznamy o sčítání lidu a hodil je královi k nohám.

Itan se zašklebil. „Nevynášejme na světlo dávnou minulosti.”





Před tisíci lety, zpět na počátku času, se Tentei, Pán Bůh Stvořitel, natáhl z Nebes a vyzvedl Dvanáct království. Zvolil lidskou bytost a posadil ji na trůn.

Vlastní výběr provedl kirin. V každém království byl jen jeden kirin, božské zvíře velké moci, co naslouchalo Tenteiově vůli. Kirin se rodil na hoře Hou (v Číně známé jako Taishan) uprostřed světa. Lidé z království, kteří si přáli stát se králem, se vypravovali na horu Hou a střetli se s kirinem. Tohle putování na horu Hou k potvrzení Božské Vůle prostřednictvím kirina se nazývalo Shouzan.

Tak proč Itan hodil záznamy o sčítání lidu na královský stupínek?

„Proč Královské nastoupení na trůn trvalo čtrnáct let? Šest let už je dost dlouho na to, aby kirin zvolil příštího krále. A vy jste dalších osm let lenošil, než jste se vypravil na horu Hou! Osm promarněných let! Tady jsou záznamy o sčítání lidu za těch osm let. Sám se na vlastní oči podívejte, kolik vašich lidí z Kankyuu během té doby zemřelo!”

Veselá atmosféra korunovace ustrnula jako smrt. Itan zíral na krále sedícího na trůnu. Král s velmi zaujatým výrazem na tváři se podíval ze zápisů ležících na stupínku na Itana a zpět.

To bylo pravděpodobně trochu unáhlené. Itan chtěl jenom novému vládci sdělit, v jak mizerném stavu En je. Tu míru zkázy musel člověk vidět, aby tomu uvěřil. Trůnní sál a okolní palác byl zalitý sluncem. Svět pod tím byl plný smrti a zkázy.

Každý z nich až do toho posledního se drželi naděje, že kdyby jen na trůn nastoupil nový král, svět by se začal sám napravovat. Itan nebyl tak naivní, aby věřil, že jenom to samotné bude stačit.

Ačkoli sám dobře věděl, že taková drzost vábila do jeho života rychlý konec, sám Itan byl stěží sebevražedný muž.

Během despotické vlády krále Kyou mu zůstal věrný a přitom se neodvrátil od Cesty. Usiloval o to, aby u krále nevyvolával nespokojenost, zatímco zůstával věrný svému vlastnímu svědomí. A tak se mu v té ošemetné morální, etické a politické situaci podařilo udržet si vlastní hlavu na krku.

Všichni ministři řekli, že s korunovací nového krále započne nový den. Až na to, že král nemohl vymazat to, co se už stalo. Nebylo jak vzkřísit mrtvé zpět k životu. Itan pohrdal těmi ministry, co to všechno pustili z hlavy a tupě oslavovali korunovaci. A ze stejného důvodu o nic méně nepohrdal ani králem.

Král pravděpodobně za žádnou cenu nezapomene na takový incident v tak velkolepém prostředí. Když se ministři stanou svědky popravy vazala tak brzy po korunovaci, přinutí je to vybavit si despotismus krále Kyou. To tu euforii jistě zchladí.

Když nic jiného, Itan musel doufat, že tento svévolný projev drzosti udeří ty hloupé oslavující do nosu.

Podíval se na krále. Král se podíval zpět na něj. Jeden dlouhý okamžik se zdálo, že vzduch mrzne. Všichni přítomní kolem nich stáli jako sochy.

Král se pohnul jako první. Sestoupil z trůnu, sebral záznamy o sčítání lidu, oprášil je a s úsměvem a přikývnutím řekl Itanovi: „Podívám se na to.”

Itan na to nevěřícně zíral, dokud jej stráže nevyvedl ven. Pak jej Daishito (ministr země) zbavil jeho postavení. Itan se poslušně vrátil domů a v domácím vězení očekával rozsudek.

Neměl žádnou touhu utíkat. Kromě toho s dvojitou stráží u přední brány by to bylo nemožné. Zůstal zavřený pět dní. Šestého dne na jeho dveře zaklepal posel z královského paláce a doručil mu rozsudek: bude znovu dosazen a jmenován Suijinem.

Když se ohromený Itan vrátil do královského paláce, aby vyjádřil své díky, král řekl s úšklebkem: „Ach, zde je ten zbrkle odvážný muž!”

Ta přezdívka se od té doby ujala.





„V té době jsem byl jen mladší ministr. Slyšel jsem ty zkazky a vroucně jsem si přál, abych tam tehdy byl.”

Shukouvi se na tváři objevil zaujatý úsměv, kvůli kterému se Itan cítil deprimovaně. Ať se ostatním ta historka zdála velmi zajímavá, pro něj to rozhodně nebyl žádný žert. Vážně si myslel, že zemře.

Přirozeně zprvu Itan královi neprojevoval nic než úctu a nevypustil ani slovo stížnosti. Ale ta zásoba oddanosti se v mžiku vyčerpala. Prostě na tom muži nebylo nic hodno obdivu. Jak se mohl uklánět králi, co sázel drobné a hodiny zahálel zabývající se vším možným jen ne důležitými záležitostmi státu?

„Upřímně teď sám sebe nenávidím za to, jak jsem se snadno nechal oklamat jeho šlechetností. On není šlechetný. On je líný.”

„Itane, možná bys měl svému jazyku vládnout trochu uvážlivěji? Dbát na své chování a prokazovat trochu té řádné úcty by udělalo zázraky s klidem tvé mysli.”

Itan se podíval na Shukoua. „Ty máš stěží co mluvit.”

Shukou byl původně mladší ministr na Ministerstvu jara, přidělený k Naishimu, královskému písaři. Během královy inspekce jej přímo oslovil: „Přemýšleli jsme o vašem posmrtném jméně. Zatím nás napadlo Princ Blahobytu a Princ Zkázy. Pozvednete En z popela anebo jej znovu spálíte na uhel?”

Když mu Itan tohle připomněl, Shukou na to zareagoval mírným úsměvem. „Jen jsem hrál svou úlohu dobrého barona. Evidentně je to ten nejlepší způsob, jak si tady získat povýšení.”

„Tahle výmluva na mě neplatí. Byl to třetí den po korunovaci. Já jsem byl pořád v domácím vězení.”

„Ach? Už mi tím stářím musí selhávat paměť.”

Itan se zamračil na Shukouvu jasnou, vyrovnanou tvář. Ačkoli jejich mladistvé vzezření mluvilo o opaku, jejich skutečný věk svědčil o tom, že už by oba měli být značně pokročilého věku.

„No, ten mladší ministr je teď královským magistrátem. Má ty dobroto, Jeho Veličenstvo je ale velkorysý muž.”

Nemám moc zájem ani o jedno jméno, odpověděl král.

Shukouova lehkomyslnost a Itanova netrpělivost měly hodně společného. Shukou také věděl, že riskuje vlastní život. Nebyl ani tak ministr, ale nízko postavený civilní služebník najatý jako osobní asistent Naishiho. Přímo oslovit krále byla vážná urážka. Mohl být na místě popraven.

Král se místo toho zamračil a řekl: „Takže to je ne na oboje. Je mi trapně, když si představím, že se o mě mluví tak prozaickou řečí.”

„Ech?” byla Shukouova odpověď.

Král přesunul svůj pohled přímo na něj. „Se vším tím literárním talentem je to to nejlepší, co jste vy výteční písaři dokázali provést? Aspoň vymyslete něco trochu duchaplnějšího.”

„Ehm—ach—samozřejmě.”

„Vážně začínám přemýšlet, jestli se hodíš na to být písařem.”

Pravděpodobně ne, vyvodil si zaražený Shukou. To nejlepší řešení, v jaké mohl doufat, bylo propuštění. Ale pak dorazil dvorní posel s novinkou, že by povýšen na místo sekretáře Naishiho, postavení středního ministerského řádu. Později byl jmenován královským magistrátem na Ministerstvu podzimu.





Itan řekl: „To proto jsme ty a já skončili v jeho vnitřním okruhu. Možná že král má v oblibě lidi, co drze mluví, co jim přijde na mysl.”

„To může být i pravda.”

Shukou se zasmál. Ačkoli když slyšel z chodby kroky, rychle ten úsměv smázl. Blížil se k nim Chousai a jeho sluhové. Shukou a Itan se mu podle protokolu uklonili a uhnuli z cesty.

Ozval se Chousaiův hlas: „Ach, věřím, že tahle chodba vede do Vnitřního paláce.”

„Vy,” řekl jeden ze sluhů k Shukouovi. „Co tady děláte? Nedokážu si představit, že byste se ztratil.”

Ani Shukou, ani Itan neodpověděl. Do Vnitřního paláce měl přístup omezený počet ministrů. Kdysi lidem s jejich řádem nebylo vůbec dovoleno vstoupit. Král je k tomu zvláštně oprávnil, což bylo nepřijatelně zvláštní zacházení. Nebyl to jenom jeden nebo dva lidé, co se rozhodli vyjádřit svou žárlivost podobnými sarkastickými poznámkami. Shukou a Itan už na to byli zvyklí.

„Teď míříš do Vnitřního paláce?”

„Ano,” řekl Itan krátce.

Chousai si nahlas povzdechl. „Můj ty světe. Jako kdyby Jeho Veličenstvo mělo nějaký zájem o vládu nad čímkoli.”

„Určitě to bude hraní se svými oblíbenými mazlíčky.”

„Vyruš ho a dostaneš co proto. Kdy pro všechno na světě začne vynakládat stejné úsilí i ve vládě?”

„To proto, že všichni ti podřízení ho přemlouvají a vedou ho na zcestí.”

Kolem nich profičely posměšné hlasy jako zatuchlý vítr. Pravděpodobně se vraceli do svých kanceláří na východ od Vnitřního paláce. Itan čekal, až zvuky kroků utichnou, a pak zvedl hlavu. Shlédl na dlážděnou cestu proplétající se mezi budovami.

„Kdo jsou tady ti podřízení?” řekl s vlastním posměchem. „Banda zkorumpovaných prospěchářů, co si svoje místa koupila od krále Kyou.”

Ten sarkasmus stranou, Itanův popis nebyl tak mimo. Když král Kyou sešel z Cesty, ztratil veškerý zájem o vládu nad královstvím. Ministři, co využívali situace pro vlastní zisk, ten despotismus jenom prohloubili.

Někteří si politické jmenování koupili za peníze. Když už jim ke spokojenosti nestačili úplatky, uchýlili se k rabování královské pokladnice. Ani v nejmenším krále Kyoua nenapomenuli, jaké ukrutnosti páchá. Rozdmýchávali oheň, aby si získali jeho přízeň, a dívali se, jak jim království hoří před očima.

„Nejlepší bude nechat je na pokoji. Sarkasmus je to jediné, co jejich malé mozečky zvládnout.”

„Oni obviňují nás za zvrhlé způsoby Jeho Veličenstva. Protože to by udělali oni, proto všechny ostatní vidí ve stejném světle.”

Itan zaskřípal zuby. Shukou řekl se suchým úsměvem: „No, co nás nezabije, však víš.”

Itan byl Suijin, postavení rovné baronu střední třídy v královské byrokracii. Chousai byl markýz. To, že by měl prostý Suijin, čtyři řády pod ním, požívat taková zvláštní privilegia, zatímco Chousai se nemohl setkat s králem, dokud se neprokousal přes obvyklé zprostředkovatele, jej evidentně popudilo.

Vůbec nepomáhalo, že ten Shukou, baron nízkého řádu, byl podřízený dokonce i Itanovi.

„Prostě to nechat být, ech? S těmi hlupáky se musí něco udělat!”

„To pro mě není žádná novinka.”

„Seishou se má z čeho zodpovídat! Je Jeho Veličenstvu nejblíže. Měl by ho chňapnout a přivázat ho k trůnu!”

Itan nedokázal odolat ani tomu, aby nepomluvil králova osobního strážce. Shukoua to zastihlo trochu nepřipraveného a překvapeně se po něm podíval. „Tohle ti vážně zvedlo mandle.”

„A tobě snad ne? Dělají z nás párek mizerných kuplířů a podloudníků, co Jeho Veličenstvo táhnou od jedné zhýralosti ke druhé!”

„No, hlavu vzhůru. Nenech se tím rozhodit.”

„Hlupáku! Mluví i o tobě!”

„Ať si žvanilové žvaní po libosti. Jeho Veličenstvo teď každým dnem zahájí reorganizaci byrokracie.”

Itan se zastavil uprostřed kamenného schodiště. „Ten den přijde zítra nebo někdy v blízké budoucnosti?”

„Vláda se ustálila, rozhodlo se o směru, kterým se vydáme, položili se základy. Jediné, co zbývá, je prásknout do koní a vyrazit. Reorganizace celé hierarchie bylo až do teď příliš velké sousto, ale nastal čas s tím pořádně zatřást.”

Současné ministry a provinční pány jmenoval král Kyou. Optimálně měli hromadně rezignovat při příležitosti korunovace, aby nový král mohl jmenovat nové ministry. Ale kvůli tolika jiným urgentním záležitostem se to nechalo v původním stavu.

Jenom se omezila výkonná pravomoc provinčních pánů. Do provincií byli dosazeni královští místokrálové. Na ministry se nepovyšovali civilní služebníci, pokud se za ně nedalo osobně zaručit.

Ale ti paraziti a podlézavci, co dekády zaháleli pod králem Kyou a měli stejnou vinu na pronásledování lidu, se už nemohli déle ignorovat.

„Královský dvůr je v nepořádku. Ti mizerové, co nebyli propuštěni, si začali myslet, že z toho vyvázli bez zranění a jsou ještě nerozvážnější. Kdo ví, kdy se nám pokusí podřezat větev. Prozatím bude lepší, když jako moudřejší ustoupíme.”

„Dvacet let. To je ale setrvačnost. Ale i tak nemálo z těch sprostých mužů svůj postoj změnilo.”

„Jenom proto, že police v královské pokladnici zejí prázdnotou. Už nezůstalo nic, co by se dalo ukrást. Ačkoli poslední dobou se dějí čím dál tím podivnější věci.”

„S příchodem jara se začínají mlít všechny ty pomravy, co se zavrtaly pod zem, aby přečkaly zimu.”

Itan pohledem přelétl okolní budovy. „A že to byla dlouhá zima.”





V době královského nástupu na trůn – vyslyšení srdečných modliteb lidu – byl palác Gen'ei pozlacený zlatým a stříbrným leskem. Ty budovy, kdysi popisované nadpozemskými termíny, nebyly teď o nic lepší než vtělení samotné monotónnosti. Na rozkaz krále z královského paláce odstranili všechnu výzdobu. Zlato, stříbro a drahé kamení – až do posledního šperku, co zdobil samotný trůn – se prodalo tomu, kdo nabídl víc.

Tak hluboko se dostala bída v En.

Počet budov se snížil téměř na polovinu. Král rozkázal, aby je rozebrali a dřevo a kamení poslal na trh. Jenom černé střechy zvedající se z vrcholku hory Kankyuu zůstaly od předchozí dynastie beze změny.

Říká se, že samotný královský palác udělil zakládajícímu králi království Pán Bůh Stvořitel. S přihlédnutím k této posvátné minulosti i přes následné přístavby žádný z králů neodstranil žádnou část paláce.

Že ty budovy – v kterých byla zapsána samotná historie dynastie – měly být nejenom zbaveny výzdoby, ale také rozloženy a kus po kusu prodány, to ohromenými ministry otřáslo jako zemětřesení.

Udělejte to, rozkázal král.

Zkorumpovaní hodnostáři, co plenili královskou pokladnici a za vlády krále Kyou si nacpali vlastní kapsy, byli necháni na pokoji. Mohl ty ministry a provinční pány vyhodit a zabavit jim jejich osobní majetek, ale nemohl si na to vyšetřit čas a úsilí. Obnova země a zajištění úrody ze zničených hospodářstvích bylo přednější.

Pastviny a rýžová pole byla sežehlá a zčernalá. Trvalo dvacet let, než mohl rolník zorat pole a zasít plodiny, co by jej a jeho rodinu uživily. Poklady královského paláce byly prodány jiným královstvím, sklady se vyprázdnili, až tam nezůstala ani jedna vojenská dýka a dokonce i pak jim peníze jen stěží vyšly.

„Přemýšlejte o tom jako o vkladu v bance,” poradil král. „Lidé, co horlivě ušetří více, než spotřebují, nebudou cítit tak velkou ztrátu. Jenom marnotratníky a rozmařilce to bude bolet. Až nastane ten správný čas, všechno se nám vrátí.”

Ten čas nastal teď.





Itan řekl polohlasem: „Je stejně lehkovážný jako je den dlouhý, ale není to žádný hlupák.”

Shukou se usmál. „Prostě řekněme, že většinu svých význačných schopností zaměstnává tím nejzvrácenějším způsobem.”
--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>