DM - kapitola 44

Kapitola 44 – Pauza: Konverzace jistého pána a jeho vazala

~ Tentokrát z pohledu dvou šlechticů v hrabství Seryuu ~

„—Jak bylo řečeno, při spolupráci všech chrámů a mágů se labyrint nebude šířit k městu. A dokud se bude ta ceremonie udržovat, bariéra vytrvá. V budoucnu postavíme ve východní čtvrti několik svatých monumentů, abychom bariéru posílili. Prosím, podepište tyto dokumenty, abychom ty stavební parcely zajistili.”

Bělovlasý úředník – rádce hraběte jménem Ortes přečetl hlášení, zatímco si upravil svůj monokl.

„Takže se dá využít? Ten labyrint?!”

Muž se nahnul nad stůl s radostným výrazem na tváři, to byl hrabě ze Seryuu.

Dá se ten labyrint obchodně využít? Zeptal se.

„Tři velké chrámy Parion, Garleon a Tenion provedly ceremonie, aby o tom rozhodly, a výsledky jsou gese, gise, gese. Je to relativně přívětivé.” Tam se rádce odmlčel a dodal: „Ale naši odborníci vypíchli několik problémů.”

„Jako první to musí být ohledně vchodu, jenž je ve městě.”

„Přesně tak. U ostatních labyrintů se ukázalo, že po pár letech mohou překypovat netvory. A proto je nezbytné, abychom pro takový případ měli nějaké blokády.”

„Dodatečné zdi vně bariéry, co... to bude celkem velký výdaj. Jelikož už máme lom z doby před 3 lety, potřebujeme akorát dělníky, co?”

„Ano a od kupci s otroky jsme zrovna koupili otroky a otrokyně, co vypadají schopně.”

Když si hrabě vyslechl rádcovu repliku, zatvářil se pochybovačně. „Je třeba na to kupovat otroky? Copak nemáme dostatek pracovní síly?”

„Lid je nervózní, otroky použijeme, dokud nebudou hotové dočasné zdi. A potom je prostě můžeme strčit do dolů. Nebo z poslušných otroků udělat vojáky.”

Než se hrabě rozhodl, investici rozvážil. Až bude labyrint schopen produkovat stálé množství magických jader, ekonomika hrabství bude s největší pravděpodobností rychle růst.

„Prozatím jste vchod zablokovali?”

„Naši odborníci řekli, že je nebezpečné jej naprosto zablokovat.”

„Důvod?”

„Řekli, že by to mohlo zničit zemi.”

„Tím myslíš [Noční můru Ishtanu]? Myslel jsem si, že to je jenom mýtus, vážně se to stalo?”

Před 200 lety existovala země jménem Ishtan. Tato země utrpěla velké škody od netvorů vycházejících z labyrintu. Krále to trápilo, a tak pozval známého mága, aby vchod do labyrintu zapečetil. Krále oslavovali jako moudrého krále, který bezpečně uzavřel labyrint a odstranil hrozbu netvorů. Ale za 10 let se ta pečeť zlomila pod náporem přívalové vlny netvorů, co vyrazili z labyrintu, a za jediný den zničili celou zemi.

„Copak Ishtan nebyl 10 let v bezpečí? Tak by mělo být v pořádku to na chvilku uzavřít, ne?”

„Ano, nemůžeme to zaručit, ale s největší pravděpodobností to je v pořádku.”

„Dobrá, tak až dokončíte stavbu vnějších hradeb, uzavřete vchod do labyrintu.”

„Hned to zařídím. Prosím, podepište tento dokument.”

Rádce mu předložil dokument, co si předem připravil. Hrabě jej za čtení podepsal a dál pokračoval v debatě s konzulem.

„Ohledně tohoto labyrintu je ještě jeden problém.”

„Copak?”

„Pánem labyrintu je starší démon, co před nedávnem zaútočil na tento hrad.”

Hrabě prolomil svůj intenzivní výraz a bezvýrazně se konzula zeptal: „Je to konečné?”

„Ano, na místě byl magický voják, co se účastnil obrany hradu. Navíc garleonský kněz Nebinen dosvědčil sílu toho démona.”

„Hm, nevíme, jaký je cíl toho démona, ale získali jsme odpovědi od věštkyně. Je přirozené, že jsme nervózní.”

Konzul se trochu zamračil, ale pak zase nabyl svůj klid. „Jsme povinováni informovat krále o labyrintu, jak si zvolíte svého představitele?”

„Jo, pokud se nepletu, jedním z přeživších z labyrintu byl šlechtic.”

„Vikomt Belton.”

„Tak z něj a z pár úředníků udělejme zástupce.”

„Rozumím, vyšlu posla, aby vikomta Beltona informoval.”

Konzul zavolal svého podřízeného a řekl mu, aby napsal dopis pro vikomta. Přitom si upravil monokl. Samotné hlášení vlastně poslali králi magickým zrcadlem. Ale bylo považováno za řádné, aby přímé hlášení králi vyřídil šlechtic.

„To je ohledně labyrintu všechno?” ujistil se hrabě, zatímco si uhlazoval kozí bradku, co mu vážně moc neslušela.

„Ne, přemýšlel jsem, jestli bychom mohli do Labyrintového města Selbiry poslat výzkumný tým.”

„Přiučit se od průzkumníků, hm? Kolik předpokládáš, že bychom měli poslat?”

„Čtyři skupiny sestávající ze dvou vojenských jednotek, kupeckou skupinu a skupinu z civilního obyvatelstva. Řekneme jim, aby zpět přinesli znalosti ohledně problému s veřejným pořádkem, daní a struktury průzkumnické gildy. Kdyby to šlo, byl bych rád, aby pozvali pár zkušených průzkumníků, aby zjistili řád našeho labyrintu.”

„Civilisti? Má nějaký smysl posílat prostý lid?” zeptal se hrabě pochybovačně.

„Moje chyba, že jsem je nazval civilisty. Myslel jsem tím 'lidé s povědomím o ulicích'.”

Hrabě, který s konzulovou odpovědí zdánlivě souhlasil, přehnaně svolil: „Výtečné, výběr lidí nechám na tobě. Řekni mi, až budeš mít vybrané kandidáty.”

„S úctou přijímám.”





„Byl jsi schopen zjistit totožnost hrdiny se stříbrnou maskou?”

Veřejnost ho nazývala hrdinou, ale nikdo nevěděl, kdo to je. Jelikož hrabě nemohl přehlížet existenci, která se mohla vyrovnat staršímu démonovi a která se skrývala ve městě, nejenom že provedl své oficiální pátrání, ale také nařídil, aby to vyšetřili konzulovi špehové.

„Podařilo se nám zúžit okruh kandidátů, ale chybí nám přesvědčivý důkaz.”

„Kdo?”

„Prvním kandidátem je sir Kigori od rytířů. Má magii posilující tělo a techniku herkulovské síly. Během toho dne neměl službu, takže zůstal doma. Shoduje se i ve spoustu jiných věcech jako jeho dlouhé blonďaté vlasy, ale kdyby byl skutečně stříbrnou maskou, měl by se víc chvástat.”

„Správně, je to narcista, že?”

„Druhým kandidátem je průzkumník Yasaku. Je to válečník v levelu 45. Nemá jenom vysoký level, ale také je vybavený různými silnými magickými nástroji, takže by mohl vydržet démonovy útoky. Je zvyklý bojovat s netvory a démony. Ale má černé vlasy.”

„Co takový muž dělá v našem pohraničním městě?”

„Vaše excelence, přestaňte znevažovat vlastní území.”

Hrabě mu se smíchem vyjádřil svůj dík.

„Jeho cílem jsou pravděpodobně dračí šupiny z Dračího údolí.”

„To chce spáchat sebevraždu?”

„Ne, neřekl jsem to úplně přesně, pravděpodobně má spadeno na draky, co hnízdí daleko z dračího údolí. Jak se dá čekat, kdyby šel do Dračího údolí, nemohl by se vrátit zpět živý.”

„Jo, skončilo by to ještě u šupinového kmene, než by se vůbec setkal s drakem.”

Konzul si odkašlal a vrátil se zpět k diskuzi. „Trochu jsme odběhli. Třetím kandidátem je Yasakuho společník, magický šermíř Tan. Je v levelu 42 a pravděpodobně je zvyklý bojovat s démony jako Yasaku. Je blonďatý, ale nemohl by bojovat se starším démonem, neboť dokáže použít jen magii posilující tělo.”

„Správně, není to tak, že by protivníka magie nijak neovlivnila.”

„Navíc průzkumníci většinou bojují v družině.”

Po chvilce, kdy hrabě přemýšlel, řekl: „Aha, rozhodně nám chybí průkazný důkaz, abychom zjistili, kdo je stříbrná maska.”

„Ano.”

„Žádní další kandidáti?”

„Ne že by nebyli, ale kromě těch tří dříve zmíněných je nemožné posoudit jejich schopnosti...”

„Mohli by svou skutečnou schopnost skrývat, víš?” křenil se hrabě.

„Mám další čtyři lidi, které jsem z kandidatury vypustil. Prvním je levoboček vašeho předchůdce, pan Ratts. Byl přítomen u obou událostí. Jeho vlasy a výška se shodují. Také má důvod, proč skrýt svou skutečnou schopnost a totožnost. Ale i tak někdo jako on pravděpodobně zůstal divákem až do samého konce.”

„Správně, švagr je takový typ.”

Hraběti na mysl vytanula ničemná tvář jeho švagra. I v porovnání se skutečným ničemou vypadá jako ničema. Možná to bylo kvůli dlouhé rozmíšce mezi nimi.

Ke stříbrné masce neměl žádný vztah, ale jelikož byl přítomen u obou událostí s démonem, hrabě rozkázal konzulovi, aby na něj dohlédl.

„Druhým je alchymista Akabana. Nosí stejnou róbu jako stříbrná maska, dokonce má doma i stříbrnou masku. Byl přítomen v den útoku, neboť se ukázal na stanici první pomoci.”

„Hm? To je podezřelé.”

Po hrabětových slovech konzul potřásl hlavou. „Ale stříbrná maska není nic nezvyklého. Je tu pravděpodobně víc než 10 obchodů, co je prodávají, protože se používá během žňového festivalu na odhánění démonů.”

„Hm, byl to ten bojovník?”

„Ne, alchymista je útlé postavy a tehdy byl tak abnormálně pobledlý, že se to nedalo srovnávat se silou, co stříbrná maska projevil. To dosvědčil můj přítel.”

„Možná vypil nějaký lektvar, co mu změnil tělo?”

„Starší mi potvrdili, že takový lektvar existuje, ale zpětná reakce je příliš silná, takže je pro zdravého člověka sebevražda něco takového vypít.”

„Aha.”

I když bylo něco takového možné, pokud takový lektvar tělo znevýhodnil, pak nemělo smysl pod jeho vlivem bojovat. To si hrabě pomyslel a přesunul svůj zájem na dalšího kandidáta.

„Třetím je muž jménem Usu, jenž je přičleněný ke zločinecké gildě jménem Hnědá krysa.”

„To je pravý opak hrdiny.”

„Tento muž měl podobnou postavu a vlasy a potvrdili jsme, že byl přítomen během obou událostí. Navíc během té události se vzpourou to on nesl démonickou paži.”

„Hm? Odsekl démonovi paži a ta jej potom posedla?”

„Ta možnost existuje.”

Konzul ze štosu, co držel, vytáhl jeden dokument a předal jej hraběti.

„Od staršího nám dorazila hypotéza: Nebyl ten démon, co posedl muže jménem Uusu, jiný než ten, co zaútočil na hrad?”

„Aby se zároveň objevili dva starší démoni, není to nemožné?”

„Starší řekl, že to možná byli démoni, co se skrývali v naději, že vytvoří labyrint.”

„A pak spolu bojovali, protože si navzájem vlezli do rajónu, co?”

„Takhle je to napsáno v jeho hypotéze.”

„Kolik pravdy je na tom, co starý bouřlivák řekl?”

Hrabě si jednu ruku přiložil k bradě a přemýšlel.

Kdyby to řekl někdo jiný, tak by se mu vysmáli, ale ten starší, kterého konzul zmiňoval a kterému hrabě říkal starý bouřlivák, byl vůdčí mág celého území a dokonce i v celém království byl mezi pěti nejmocnějšími mágy. I když se to, co řekl, zdálo absurdní, nedalo se to ignorovat.

„Jelikož pro to nemáme žádný důkaz, tak to nemůžu říct s jistotou, ale pokud je to pravda, pak by hodně věcí začalo dávat smysl.”

„Jako třeba ta abnormální vytrvalost?”

„Ano. Když s démonem bojoval holýma rukama, utržil koncentrovaný útok od 30 mágů a vyšel z toho bez zranění. Nemůže to být člověk.”

S jedním magickým nástrojem to bylo možné, ale hrabě a konzul o něm neměli ani ponětí.

První tři zmínění kandidáti tuto podmínku nesplňovali, takže byli vyňati.

„Pokud to je démon, pak je to vyřešené, co?”

„I velící vůdce rytířů nahlásil, že byl bezpochyby silný, ale pohyboval se jako amatér.”

„Starší démon, co není zvyklý na boj, co...”

„Nebo možná že byl zmatený rozdílem mezi tělem, co posedl, a svým skutečným tělem...”

Pokud byli démoni schopní se skrýt, pak se ta hrozba nedala ignorovat. To si hrabě pomyslel a jal se jednat. „Dobrá, zatkněte všechny členy gildy Hnědá krysa. Pečlivě prověřte všechno, co se týče tohoto muže jménem Uusu.”

„Rozumím.”





„Ach ano, skoro jsem zapomněl na posledního kandidáta.” Konzul ze štosu dokumentů vytáhl jedno hlášení. „Jmenuje se Satou, samozvaný kupec.”

„Samozvaný?”

„Ano, představil se jako kupec, ale v kupecké gildě ho nikdo nezná a během svého pobytu v Seryuu neprováděl žádné kupecké aktivity.”

Hrabě, kterého to zaujalo, se do toho vložil: „Je to špeh z jiné země?”

„Ne, jeho chování bylo na špeha příliš chabé. Po svém příchodu do města akorát chodil po památkách a randil se ženami. Zdá se, že je zámožný, ale akorát se bavil.”

„Chodil po památkách? Tady... ve městě se skromným kouzlem pro turisty?”

„Ano, je to dobrý způsob, jak zkontrolovat zázemí města a cesty a potvrdit si tak sílu země, ale je to příliš nápadné.”

„Správně, ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by do Seryuu přijel jako turista.”

Konzul si odkašlal a pokračoval v řeči: „Tento muž je jako ti tři předchozí, byl přítomen během obou událostí a dostal se živý z labyrintu.”

„Samozvaný kupec, ale ve skutečnosti průzkumník, co?”

Hraběti to přišlo celkem zábavné.

„No, podle vikomta Beltona byl 'výtečný ve vedení pololidských otroků, ale on sám byl průměrný. Je to zbabělec, co nepoužíval meč, nedokázal použít magii a jen potají házel kameny zpoza pololidských otroků'. To řekl.”

„Je to známý vikomta Beltona?”

„Spíš než známý je to muž, co vikomta Beltona zachránil, když ho lapili netvoři.”

„Hm, měli bychom mu dát nějakou medaili?”

„Myslím, že to není nutné, protože sám vikomt mu dal odměnu...”

Hrabě přikývl a vrátil se zpět k tématu.

„I bez bojové síly byl schopen uniknout z labyrintu. Měli bychom uvážit, že má nějaké zkušenosti.”

„Není to jen kvůli tomu, že ti pololidští otroci byli silní?”

„Podle testu na Yamatově kameni jsou všichni v levelu 13, zhruba v levelu průměrného rytíře,” nahlásil konzul prostě. Z jeho výrazu nebylo poznat, jestli pololidi diskriminoval nebo ne.

„Všichni jeho otroci? Není to jen jeden otrok, co je ve stejném levelu jako průměrný rytíř?”

„Ne, jsou tři.”

„To je pěkný bojový potenciál.”

„Ano, jelikož to jsou pololidští otroci, není jim dovoleno mít ve městě zbraň, takže s veřejným pořádkem není problém, ale na stráž samozvaného kupce je to výjimečné.”

Hrabě o tom přemýšlel a konzul čekal na jeho rozhodnutí.

„Syn šlechtice nebo možná bohatého kupce... Ne, to nemůže být ono, někdo takový by měl jako stráž lidi. Princ ze zaniklého království...”

„Myslím, že tady děláte unáhlené závěry.”

„Máš pravdu, je zábavné odhadovat jeho totožnost, ale nemá to smysl.”

„Ano.”

„Pojďme vybrat lidi do výzkumného týmu do Labyrintového města.”

„Myslíte to vážně?”

„Napiš mi kandidáty.”

„Rozumím.”





„Ale stejně den poté, co dorazil do Seryuu, byl na místě, kde zaútočil démon. Navíc den poté byl přítomen u vzpoury a znovu ho to zatáhlo do labyrintu. To je ale nešťastný muž.”

„Pokud ten muž přivádí démony, pak bychom ho měli vykázat z území...”

„To není možné. Nebinen vypověděl, že tu vzpouru zarazil, zjistil, kdo za ní stál, a rozpoznal démona.”

Když si hrabě vyslechl konzulovo hlášení, zvedl oči. „Je celkem schopný muž. Pokud to, co Nebinen řekl, nebyla lež...”

„Není to jenom Nebinen, ale i přítomný magický voják vypověděl stejně.”

„Hm, záhadný muž, co... zajímá mě to, ale nemám čas se s ním setkat.”

„Ano, jelikož musíte přeorganizovat územní armádu, znovu postavit zničené město, izolovat labyrint a ostatní věcí, co se dál kupí.”

Hrabě se zatvářil, jako by se připravoval k nějaké lumpárně, a široce se zašklebil. „Ohledně té medaile.”

„Vážně mu nějakou dáte?”

„Ne, ne medaili, dejme mu titul kavalíra.”

„...dvorní titul?”

Konzulem ten hrabětův návrh nebývale otřásl a jeho slova byla pichlavá.

„Nevadí ti to, ne? Je to titul, co se dává 10 lidem ročně. Nemusíme mu dávat ani postavení a ani penzi. Jeho privilegiem bude nanejvýš nejnižší šlechtický řád a vynětí z daní.”

„Tento vazal, co vám sloužil generace, namítá, abyste dal člověku s neznámým rodem a původem šlechtický titul.”

Hrabě očekával, že konzul bude namítat, a tak vážně pronesl svou výmluvu: „Zachránil mého nejstaršího vazala, život vikomta Beltona, zastavil vzpouru a odhalil spiknutí démona. Copak to není dostatečné dosažení?”

„Proti jeho dosažení nenamítám, ale...”

„Navíc mu nedávám titul vikomta nebo barona, ale falešný šlechtický titul kavalíra.”

Konzul si z hrabětova výrazu uvědomil, že to nemyslí vážně. „Prosím, přestaňte žertovat. Zrovna teď je důležité období, aby hrabství učinilo prudký pokrok.”

„Promiň, odpusť mi. Bavil jsem se představou, jak by můj vazal vypadal, kdybych dal tulákovi dvorní titul...” omluvil se hrabě po konzulově pokárání.

Když hrabě tímto žertem upustil trochu páry, přesunuli se s konzulem na další úkol. Jejich noc byla dlouhá.
------------------------------------------------------------

Hlavní stránka novely

Seznam technik

Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>