12K - kapitola 2

Kapitola 2

Rokuta tak nějak omámeně řekl: „Zelená se.”

Stál na balkóně Královského paláce a zíral dolů skrz Moře mraků na město Kankyuu. Od korunovace uběhlo dvacet let. Země se pomalu zotavovala.

Kankyuu bylo hlavním městem Království En. Na vrcholku hory stál palác Gen'ei, malý ostrov plující v širém prostoru Moře mraků.

Moře mraků na vrchu nebes oddělovalo svět nad a svět pod. Když člověk zíral ze země, okem nebylo vidět vodu klenoucí se přes nebesa, výjimkou byla bílá pěna z vln vzdouvajících se proti útesům hory Ryou'un.

Když se člověk díval zeshora, slabá modř průhledného moře nevypadala hlubší než výška průměrného člověka. Ale kdyby se člověk do toho moře vnořil, pak by jeho hloubka byla nepochopitelná. Skrz ty průhledné hloubky bylo vidět zemi dole – mladá pšeničná pole a zelenající se hory, zalesněné větrolamy chránící vísky a vesnice.

„A přesto není větší pravdy, že jsme za dvacet let došli jen takhle daleko.”

Rokuta si položil ruce na zábradlí a zabořil hlavu mezi paže. Vlny se s hučením rozbíjely o pilíře balkónu a znovu splývaly do Moře mraků, ve vzduchu po sobě zanechávaly vůni slané vody.

„Taiho—”

„Je jisté, že dojít takhle daleko není žádné malé dosažení. Když jsme poprvé přišli do paláce Gen'ei, tak pod námi nebylo nic než zčernalá zem.”

Za posledních dvacet let se kdysi spálená země znatelně zazelenala. Království bylo na vzestupu. Uprchlíci, co utekli do sousedních království, se vraceli. Oslavy úrody byly každým rokem hlasitější.

„Taiho.”

„Hmm?”

Rokuta se otočil a opřel se lokty o zábradlí. Stál tam Královský magistrát, v ruce svazek dokumentů. Usmál se.

„Díky vaší službě jsme si jistí, že tento rok budeme mít skvělou úrodu ječmene. Jménem vašich poddaných vám děkuji, že si ve svém nabitém programu najdete čas na zabývání se světem dole. Teď kdybyste jen zlomek té pozornosti věnoval hlášení vašeho pokorného služebníka, byl bych o mnoho šťastnější.”

„Já poslouchám, poslouchám. Pokračuj.”

„Omlouvám se, že to tak říkám, ale ocenil bych, kdybyste mohl tento předmět brát s trochou vážnosti.”

„Máš mou plnou pozornost.”

Královský magistrát si hluboce povzdechl. „Přinejmenším byste se mohl přestat chovat jako dítě a nasměřovat své komentáře přímo na mě.”

Rokuta seděl na soše lví hlavy, která jej ze země vyzdvihla více než obyčejná země. Míhal svýma nohama dopředu a dozadu proti sloupkům v zábradlí.

Otočil se a zašklebil se. „Ale já jsem dítě!”

„Kolik vám je přesně let?”

„Třicet tři.”

Dalece od muže kolem třiceti let, jeho vnější vzezření naznačovalo v tom nejlepším případě třináctiletého chlapce. Ti, co shlíželi na Moře mraků, nestárli. V Rokutově případě by mu svědčilo vyspělejší vzezření – kirin normálně dosahoval dospělosti mezi patnácti a pět a dvaceti lety věku – ale od té doby, co Rokuta vstoupil do paláce Gen'ei, nezestárl.

Možná že když přestal růst navenek, tak přestal růst i uvnitř. Nebo to možná bylo důsledkem toho, jak se k němu ostatní chovali na základě jeho vzezření. V každém případě se zdálo, že se zasekl zhruba ve stavu třináctiletého chlapce.

Technicky řečeno kvůli požadavkům verbířství a národní služby se věk dítěte počítal přidáním jednoho roku na jeho narozeniny, než o Novém roce, jak kdysi tradice kázala.

„Zde jste morálně zavázaný šlechtic na vrcholu svého života a stále se chováte takhle. Jako králův rádce má Saiho povinnost být svému lidu příkladem Spravedlivé Cesty. Jako jediný dvořan úředně držící hodnost vévody je první mezi všemu. Patřilo by se, kdyby se podle toho choval.”

„Jak už jsem řekl, jsem jedno ucho. Až na to, není tohle ohledně povodňových hrází na řece Rokusui? To budeš muset probrat s králem.”

Královský magistrát byl bledý, útlý muž s jemnými rysy. Ale vzhled může být zavádějící. Jmenoval se You Shukou. Král mu říkal Mubou (což znamenalo „bezohledný”) a ne bez důvodu.

„Tak udělám přesně to. Kde by mohlo teď Jeho Veličenstvo být?”

„Co já vím. Prohání sukně dole v Kankyuu a podobně.”

Na Shukouově mírné tváři se objevil mírný úsměv. „Ví Taiho, proč by měl Královský magistrát přednášet záležitost povodňových hrází na řece Rokusui?”

„Ach, mám to!” Rokuta sklapl ruce k sobě. „Když přijde na správu povodní, tak by se o tu záležitost měl ve skutečnosti starat příslušný ministr. Není to tvoje práce, že?”

Královský magistrát měl na starosti vymáhání zákona a soudní záležitosti. Konkrétně dohlížel na jednání a chování ostatních ministrů. Správa povodní spadala pod pravomoc Ministerstva země, jmenovitě obor země a infrastruktury Suijina. Ačkoli úředně králi hlášení předával Chousai (který předsedal královské radě a Ministerstvu země).

„Ne, není to moje práce. Ale v En brzy začne období dešťů. Pokud nepodnikneme opatření proti povodním, ta zelená země, v které Taiho nachází tolik potěšení, skončí pod vodou. Takové věci potřebují jeho schválení dříve než později. Kde je Jeho Veličenstvo?”

„Hmm.”

„Požádali mě, abych se této záležitosti chopil, dnes, v tuto dobu a nikým jiným než samotným králem. Muž svého slova nebere své slovo zpět. Jeho Veličenstvo je příkladný vzor pro další ministry.”

„No, on je prostě takový. Vážně to po cestě dohání.”

„Král je centrálním pilířem, co podpírá království. Když zakolísá, zakolísá i království. Neúčastní se Soukromých porad a když přijde na konání jeho úředních povinností, tak není k nalezení. Ptám se vás, jak dlouho dokáže vláda za takových podmínek vydržet?”

Rokuta na Shukoua vzhlédl. „To je otázka, u které bych ocenil, abys ji položil Shouryuuovi.”

Shukouovo elegantní obočí znovu zacukalo. Rázně uhodil do stolu svazkem dokumentů. „Kolikrát se Taiho za tento měsíc zúčastnil Soukromé rady?”

„Ehm—” Rokuta shlédl na svou pravou ruku a pokrčil prsty. „No, když počítám dnešek a posledně a—”

„Čtyřikrát, pokud vám nevadí, že to řeknu.”

„Víš to lépe než já.”

Královský magistrát neměl dostatečně vysoké postavení, aby se Soukromých rad zúčastnil. Když k němu Rokuta vzhlédl s mírně překvapeným výrazem, na Shukouově tváři se rozlil vyrovnaný úsměv.

„Ministři si na to všude po Královském paláci stěžují. Věděl jste, že Soukromá rada se měla původně pořádat každý den?”

„To bylo—”

„Ano, Jeho Veličenstvo naplánovalo Soukromou radu na každý třetí den. Ale i tak, každý třetí den znamená deset setkání za měsíc. Jaký závěr si mám vyvodit ze skutečnosti, že měsíc je skoro u konce a Taiho se Soukromé rady zúčastnil jen čtyřikrát?”

„Ehm—”

„A Jeho Veličenstvo Soukromou radu poctil svou přítomností jenom jednou! Na co si on a Taiho myslí, že Královská vláda je?”

Zazněla hlasitá rána. Na balkóně někdo převrhl židli. Když se Rokuta podíval po zdroji toho zvuku, uvědomil si, že baron Itan, Suijin, už tam musel čekat nějakou dobu.

Stejně jako Shukou i Suijin vypadal, že co nevidět začne vyšilovat. Žíly na čele mu tepaly. Ramena se mu třásla.

„Proč nejste v Královském paláci, jak máte být? Co to je v tomhle království s pánem a jeho podřízeným?”

„Itane, kdy jsi přišel?”

Ten Itanův nevraživý pohled tak akorát zmrazil přátelský úsměv na Rokutově tváři. „Můj ty světe! Nic lepšího než budižkničemu a darmošlapové! Je zázrak, že se En ještě nerozpadlo!”

„Barone, barone,” plísnil jej Shukou se suchým úsměvem na tváři, ale Itan už se otočil na patě.

„Barone, kam jdeš?”

„Jdu ho sem sám dotáhnout!”

Rokuta jej sledoval oddusat a povzdechl si. „Jaký ztřeštěný muž.”

Itanova přezdívka byla Chototsu, což znamenalo to samé. A zase ne bez důvodu.

„Želbohu,” řekl Shukou a zašklebil se na Rokutu, „já nejsem tak vznětlivý jako on. Ale ne o moc.”

„Neříkej.”

„Když se Jeho Veličenstvo neúčastní Soukromých rad, nic se nevyřeší, nic se neschvaluje. Nakonec Itan předal králi úřední petici a bylo mu řečeno, aby to odložil na později. Jako dneska. V tuto hodinu. A tak čeká a čeká a Jeho Veličenstvo se neobjevuje. Za normálních okolností by se obrátil na králova rádce, Taiha, až na to že Taiho není k nalezení.”

„Jo, no, ehm—”

„Když tohle začíná být na denním pořádku, i já se musím odhodlat zavést patřičná opatření. S veškerou úctou ani král, ani Taiho by neměl předpokládat, že se s nimi bude zacházet v rukavičkách, když přijde na jejich královské povinnosti.”

Rokuta odpověděl chabým zasmáním a sklonil hlavu. „Polepším se.”

Shukou se laskavě usmál. „Že jste mé protesty vyslechl s otevřeným srdcem je dostatečná odměna. Chápete smysl této diskuze?”

„Chápu, chápu. Vážně.”

„V tom případě—” Shukou si z kapsy vytáhl knihu a předal ji Rokutovi. „Tohle je první svazek knihy Boží kroniky Velké kolonády popisující povinnosti a zodpovědnosti vládce a Taiha. Jako důkaz této introspekce bych vás požádal, abyste opsal pasáž, která popisuje nepřítomnost na Soukromé radě.”

„Shukou—”

„Šest kopií do zítřka by mělo stačit. To by jistě nemělo být příliš těžké břímě?”

Rokuta vzhlédl na Shukoua. „Mrhej mým časem na takové věci a celá vláda se zastaví!”

Shukouovi se na tváři rozlil bezelstný úsměv. „V tomto kritickém okamžiku jeden den navíc jen stěží něco změní.”
-----------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>