HK - kapitola 18

Kapitola 18 – Období změn

Ani dneska slunce nevyšlo.

První den polárních nocí přestalo sněžit. Ale brzy poté dorazilo bouřlivé počasí. Po pár dnech vítr konečně ustal a vyjasnilo se.

Dneska musíme nakrmit a očistit soby v lese. I když jsem lenní pán, musíme se starat o svůj vzácný majetek.

Po snídani jsem nakrmil psy a vyvedl je. Naším cílem je samozřejmě sobí les. Jelikož se psi dostali ven po dlouhé době, bez zábran vyrazili kupředu. Když jsem chtěl Sieg, co zrovna umývala nádobí, říct, že jdu ven, brzy jsem zaslechl odpověď od dveří.

„Hej, Sieg, dávej pozor... hm?”

Sieg z nějakého důvodu nepřítomně zírala přímo dopředu.

„Sieglinde?”

„Tohle je...”

„?”

„Nádhera.”

„!”

To, co Sieg zmátlo, byl svět slabého světla, co byl vidět jen během polárních nocí. Za celý den se to dá jasně vidět jen během této části dne. Navíc se to dá vidět jen chvilku.

Před našima očima se nerozkládala temnota, ale jasné modré ticho. Tohle byl krátký okamžik mezi ránem a večerem, fantastický svět. Vzpomněl jsem si, že tomu tak říkal můj otec. Pro mě to byl pohled, co jsem vídal celý svůj život, takže to nebylo nic zvláštního jako polární záře.

Chtěl jsem Sieg nechat, aby si tu scenérii v klidu prohlédla, ale psi na nás nečekali. Prostě pobíhali kolem mě, pobízeli mě kupředu, ale nakonec přiběhli i k Sieg.

„Ach, promiň. Půjdeme?”

„Za to se omlouvám. Že tě psi vyrušili.”

„Ne, nemáme moc času. Pospěšme si.”

Vzali jsme lucernu, píci, nástroje na čištění a pro případ také pušku a nůž a vyrazili jsme.





Krmivo pro soby je pevné krmivo, co kupujeme od kupce. Je kulaté a já do něj přimíchávám ještě bobule, kůru a lišejník. Kvůli tomu máme tohle jídlo uskladněné ve vesnické sýpce. Všechno to jsme vzali k oplocené oblasti.

Jelikož je krmivo napěchované, je celkem tvrdé. Také bylo celkem velké, jen o něco větší než sedmileté dítě, takže jsme ho do lesa museli odvalit.

Rozkázal jsem psům, aby zůstali vně plotu a hráli si, a Sieg a já jsme krmivo vrolovali dovnitř.

Uvnitř byly čtyři krmelce. Museli jsme sem přijít na dvakrát. Ale to není všechno. I když bylo krmivo uskladněné uvnitř, jelikož je to nevytápěná místnost, ten shluk rostlin byl celý zmrzlý. Museli jsme to rozsekat sekyrkou.

„Nemůžeme do toho jen mlátit. Musíme se čepelí trefit do puklin.”

Předal jsem trochu krmiva Sieg. Zatímco se nám na čele perlil pot, naplnili jsme krmelce krmivem. Pak jsme uklidili sobí exkrementy a šli zpět domů. Psy jsme svolali píšťalkou.

Když jsme se vrátili domů, sundal jsem si oděv a otřel si tělo látkou namočenou v bylinné vodě. Kdybych tohle odbyl, nakonec bych se nachladil.

Když jsem přišel do obýváku, Sieg tam zrovna vařila vodu.

„To je káva?”

„Zrovna jsem si vzpomněla, že jsem ji přivezla z domova.”

„Aach!”

I v této zemi je káva oblíbeným nápojem. My lidé ze severu máme možná i nejvyšší spotřebu kávy. Ale my tady rádi pijeme nápoje, co nás zahřejí. Takže pijeme jahodový džus s kořením nebo svařené víno nebo čaj z bylinek z lesa. Všechno to jsou nápoje ze surovin, co jsme nasbírali v lese. Všechno to jsou nápoje ze surovin, co jsme získali od matky přírody od jara na začátku tání až do podzimu.

Naši lidé jsou z podstaty soběstační, takže se snaží marnivě nerozhazovat. Takže i když je káva nápoj, co naše země miluje, nemáme moc příležitostí ji ochutnat.

Sieg začala připravovat kávu. Nasypala pár zrnek do mlýnku a jemně je namlela. Na naběračku s velmi malými dírkami položila mokrou látku a dovnitř vložila mletou kávu. Pak tu naběračku položila na láhev a upevnila ji, aby se káva nerozlila. A pak přes to pomalu přelila horkou vodu.

Zdá se, že ta bavlněná látka byla obzvláště vyrobená pro přípravu kávy. Jelikož to bylo poprvé, co jsem viděl takovou metodu přípravy, nakonec jsem to bedlivě pozoroval.

Káva pomalu kapala do lahve a vydávala zvuk kap kap.

Zíral jsem na Sieg, co svou pozornost upírala na láhev. Bylo roztomilé, jak jí řasy mířily skrz vlasy vzhůru. V tomto ročním období bez slunce zářily její vlasy jako slunce.

Zíral jsem na svou manželku, co ve vší vážnosti připravovala kávu.

„Cukr?”

„...”

„Ritzharde.”

„!”

Když na mě zavolala jménem, trhl jsem sebou. Zíral jsem Sieg na ruce, takže jsem to nezaregistroval. Když jsem se jí zeptal copak, zeptala se mě, jestli chci cukr.

„Co mám dělat.”

„?”

„Ne, už jsem kávu ochutnal.”

Jelikož můj otec nesnášel sladké nápoje s kořením, často si dopřával kávu, ale přestal s tím, když můj dědeček řekl, že to je mrhání penězi. Naposledy jsem měl kávu, když jsem byl ještě malý. Tak nějak si vybavuju, že jsem si do ní dával hodně sobího mléka a cukru. Ze zpětného pohledu to byl vážně extravagantní nápoj, jak říkal můj dědeček. Cukr, co Sieg přivezla z domova, byl kostkový. Byl v keramické nádobě a překvapilo mě, že měl i vlastní nástroj na jeho nabírání.

„Sieg, kolik cukru si dáváš ty?”

„Tak tři kostky.”

„Tak já si dám taky tři.”

Sieg do kávy vmíchala cukr. Když jsem dostal svůj šálek kávy, překvapila mě ta aromatická vůně. Sieg řekla, že díky tomu, že použila tu látku, se káva dobře profiltrovala a my si tak můžeme užít tu nejčistší chuť a vůni.

V poklidu jsem si vychutnával tu vůni a usrkl.

„Jů, výborné!”

Hladce jsem polkl, mělo to bohatou chuť. Dalo se říct, že to byla ta nejlepší káva, co jsem kdy měl.

I Sieg musela být spokojený. Po jednom usrknutí se její zamračení trochu uvolnilo.

Dál jsem neúnavně pokračoval ve svém pozorování.

Když jsem viděl, že si do kávy dala tři kostky cukru, můžu předpokládat, že má ráda sladké věci. Ale tady nemáme žádné sladké zákusky. Nezbývá nám dost cukru, mouky, vajec a másla, abychom mohli nějaké upéct.

Nutil jsem ji do nepraktického životního stylu. To mi vytanulo na mysli.

Abych se té starosti zbavil, zeptal jsem se Sieg: „Hele, máš nějaké přání?”

„Proč tak najednou?”

„No, ne, u nás ve vesnici nemáme ve zvyku pořádat velkou svatební oslavu a nemáme žádné zvyklosti jako vyměňování prstýnků v jiných zemích. Přemýšlel jsem, jestli chceš něco místo toho.”

„...”

Už jsem věděl, že i když se zeptám, odpoví: „Nic, vážně.”

Sieg řekla, že chce, abychom rok byli dočasně manželé. Jinými slovy to znamenalo od toho druhého nic nečekat.

„Promiň, že jsem najednou začal s něčím takovým...”

„Prosím, nauč mě řeč této země.”

„Prosím?”

„Pokud by to šlo, ráda bych byla schopná konverzovat o běžných záležitostech v řeči této země.”

„...”

Kvůli tomu nečekaně skromnému přání jsem nevěděl co říct. Když mě tak Sieg viděla, ustaraně mě pozorovala.

„Nechceš mě učit?”

„N-ne, tak to není, ne že bych tě nechtěl učit.”

„Tak mě prosím uč.”

„Dobře, s radostí.”

Potom v tichosti usrkávala kávu.

To tiché prostředí bylo tak nějak příjemné.





Dny plné práce pokračovaly. Fermentace, porcování, zpracovávání kožešin a vyrábění.

Mezi prací jsem také učil Sieg řeč této země. Jelikož jsem učil chytrého studenta, nebylo to tak těžké.

Už to je měsíc, co přišly dny, kdy slunce nevycházelo. Bál jsem se, protože to bylo pro Sieg poprvé, ale nijak se nezměnila.

Kvůli tmě jsou lidé v depresi. I já jsem tak dřív dopadl. Nechtěl jsem se ráno probudit, příliš mnoho času jsem strávil prací na jednom hrnku a nechtěl jsem jíst. Můj otec, co je učenec, řekl, že když se lidem nedostává dostatek slunečního světla, začínají se chovat divně.

Ale letos jsem se vůbec necítil deprimovaně. To všechno díky Sieg.

Během té doby přišla pošta, co doručovali jednou týdně. Dopis byl pro Sieg.

Když Sieg spatřila tu obálku, oči se jí rozšířily překvapením. Chtěl jsem se zeptat, co se stalo, ale nechtěl jsem do toho strkat nos, a tak jsem mlčel.

Po chvilce ticha na mě Sieg promluvila.

„Ritzi.”

„Hm?”

„Můj starý kolega sem chce přijet na výlet...”

„Ech, vážně?!”

Zdálo se, že jí v tom dopise spravoval o svém plánu. Jelikož to nevěstilo nic zlého, úlevou jsem si vydechl, ale nakonec jsem zamumlal: „No vážně, lidé ze Sieginy země mají vážně rádi polární záři.”

„Píše, že přijede za měsíc. Také píše, že jede stejnou cestou jako já.”

„Tak to budu muset jít ven.”

Z toho nezaledněného přístavu, kde Sieg vystoupila, není žádná možnost cesty sem do vesnice. Takže budu muset vyrazit se sobími saněmi.

„...Promiň.”

„Ne, turisti jsou vždy vítáni.”

„Ale copak hostince nejsou v tuhle roční dobu zavřené?”

„To nevadí. Může zůstat u nás v domě, ne? Máme pár volných pokojů.”

„...Promiň, nevím, co říct.”

„Netrap se tím. Taky se chci setkat s tvým kamarádem.”

„Ne, nemám s ním takový vztah...”

„Hm?”

...Ha? Její kolega je muž.

A co tím myslíš, takový vztah?! Hej, Sieg!!

Ale to jsem přece nemohl říct, a tak jsem řekl jenom „jak zajímavé” a odešel jsem.

Víte co, jsem zbabělec.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>